Italská kráska Alfa Romeo Spider
Tohle je ten správný sladký život po italsku. Designéra a pedagoga Petra Babáka upoutala Alfa Romeo Spider na první pohled, jízda s ní je jako živý koncert.
Kdo by se za smyslnou šedesátkovou siluetou Alfy Romeo Spider neohlédnul? Na dnešní poměry až legračně maličké auto, ovšem s velkým charakterem, dělá radost všem kolem silnice i na ní. „Alfisti se automaticky i zdraví, což mě vlastně baví, ale hlavně jde o to rozdávání radosti na druhou. Nejenže auto vykouzlí úsměv na tváři mně, vidím mávající a rozesmáté lidi i všude kolem. Musím říct, že je to pocit, který si člověk rád zopakuje,“ prozrazuje designér a pedagog UMPRUM Petr Babák, který Alfu díky jejímu tvaru rád přirovnává k lodi.
Jeho červená Alfa Romeo Spider je sice z osmdesátek, ale až na dva drobné facelifty (ten první uříznul zadek do sportovnější siluety, to je právě Petrova verze) se vyráběla beze změn od roku 1966 až do začátku devadesátých let. Nadčasový kukuč autu vtiskl sám Battista Pininfarina, zakladatel slavné karosářské dílny. První Spider vycházel z nádherné Alfy Romeo Giulietta Spider a v roce 1961 automobilka na autosalonu v Turíně představila prototyp Alfa Romeo Giulietta SS Spider Aerodinamica, který našel inspiraci hned u několika karosářských experimentů padesátých let. To byla zlatá éra italského designu, a tak se nelze divit, že finální Spider byl odvážný a jednoduše nádherný.
A proč to obyčejné jméno? Alfa vypsala na název sportovního vozu soutěž a vítěz měl získat jeden z prvních exemplářů jako odměnu. Vyhrálo Duetto, ale ukázalo se, že název si už o rok dříve zaregistroval výrobce cukrovinek (prodávají se dodnes). Proto Alfa Romeo na poslední chvíli uhnula k obyčejnému Spider. Jméno však klame, protože na tomhle lehoučkém a obratném voze není obyčejného vůbec nic.
„Vlastně vůbec autový nejsem. Neměl jsem na záchodě Svět motorů, jak všichni rádi říkají. Táta vlastnil krásnou bleděmodrou tisícovku a pak Fiata 125 v tabákové barvě. Ale hlavně měl motorku Nortona v modré metalíze se ‚sajdou‘. Krása! Psal se rok 1970. Nám po ní zbylo pár černobílých fotek. K autům jsem se dostal až přes syna, který vždycky žadonil o angličáky Ferrari. Pokaždé, když jsme stavěli na benzince, tak jsme jednoho koupili. A skrz křivky těch italských rudých sporťáků jsem se dostal k Alfě,“ přibližuje Petr Babák genezi svého automobilového miláčka.
Tak jako mnoho spřátelených designérů a sběratelů aut ho upoutal vněj- ší vzhled ikonického vozu. A štěstíčko mu v tom šlo trochu naproti. „Znal jsem to auto už z dřívějška i díky filmu Absolvent s Dustinem Hoffmanem, ale sám jsem aktivně neprojížděl inzeráty. Jenže se občas s kamarády z oboru sejdeme, oni mají svá auta, rádi o nich vyprávějí a na jedné takové sešlosti jsem viděl zaparkovanou červenou Alfu. Černý interiér, dřevěný volant, esence jednoduchosti a skutečně designu, za kterým se ohlédnete. A co víc, byla na prodej. Tak mi začal v hlavě hlodat červíček. Auto s kompletní dokumentací, původně ze Švýcarska. Dvoulitr s italským rodokmenem, co vás už po nastartování láká. Kdo by odolal,“ popsal své první rande s Alfou.
Při pohledu na fotky se tentokrát dá snadno vysvětlit podobně impulzivní nákup. Auta, a veterány stonásobně, stále ještě kupujeme skrze emoce a příslib zajímavých zážitků. Tohle je ovšem italská muší váha s omezeným prostorem pro posádku i zavazadla.
„Alfu mám jako víkendovou hračku na okresky. Je to vůz, do kterého se těšíte, protože z odhlučněného velkého Volva přesedáte do malého autíčka, kde je všechno slyšet, cítit a jízdu si musíte zasloužit. Kroutit volantem bez posilovače, házet rychlosti a meziplyny, na pumpě odměřovat aditivum. Je to alchymie a cesta časem. Interiér kolem vás vrže, plechy drnčí, motor zpívá. Je to takový živý koncert a oproti moderním autům úplně jiný zážitek, po němž se vám rychle začne stýskat,“ prozrazuje designér kouzlo italských šedesátých.
Alfa Romeo Spider se skutečně během těch dekád moc nezměnila, což bohužel platí i o její spolehlivosti. „Mám štěstí, že větší průšvihy se mi vyhnuly. Odstěhovali jsme se na vesnici, kde je servis plný mladých kluků, kteří mi ochotně se vším radí. Já jsem šikovný s rukama na úplně jiné věci, ale ten Spider dělá všem v dílně radost, takže mám jistotu, že dostává stoprocentní péči. Přiznávám ale, že na delší trasy jsem si dlouho netroufl,“ říká Babák. „Jsem takovým pozorovatelem v komunitě kamarádů, kteří jezdí s veterány po vlastní ose třeba do Francie nebo do Itálie. Já se držím českých okresek. Na dálnici už to s tím větrem ve vlasech není tak horké a chlapi mi vždycky vyprávěli, že mám mít v kapse dost peněz na vlak nebo letenku, kdybych zůstal s autem někde viset.“
Řada sběratelů je toho názoru, že osobáky byly dřív osobnější. Petr Babák na závěr našeho rozhovoru připustil, že se možná porozhlédne ještě po nějaké další italské krásce. Sběratel ale zatím není. Tak se nechme překvapit, jestli ho s nějakou novou „akvizicí“ nepotkáme.
