Křehká symbióza financí. Když partnerství skřípe

Napětí mezi bankami a poskytovateli takzvaného private creditu sílí. Vztah, který dlouho fungoval jako pragmatické partnerství, se v horších časech začíná lámat – a ukazuje, kde leží jeho slabiny.

Dobře to ilustruje spor investiční firmy Jefferies s bankou Western Alliance. Ta žádá splacení úvěrů ve výši 126 milionů dolarů poté, co výrobce autodílů First Brands, sloužící jako zajištění, skončil v insolvenci. Banka tvrdí, že došlo k porušení smlouvy, Jefferies to odmítá jako „absurdní“.

Od doplňku k pilíři financování

Podobné konflikty přicházejí v době, kdy se trhy připravují na vyšší počet bankrotů – mimo jiné i v důsledku technologických změn v některých odvětvích. Vztah mezi bankami a private credit fondy tak prochází zkouškou. Ekonom John Levin z bostonské pobočky americké centrální banky jej označuje za „komplexní symbiotický“.

Private credit vznikl po finanční krizi let 2008–2009 jako reakce na ústup bank z rizikovějších úvěrů. Fondy začaly půjčovat přímo firmám, často za vyšší úrok, a rychle rostly. Dnes má tento trh podle odhadů objem kolem dvou bilionů dolarů.

Banky se mezitím staly jeho důležitým zdrojem kapitálu. Nepůjčují už jen přímo firmám, ale financují i samotné fondy, čímž se dostávají k rizikovějším segmentům nepřímo. Podle Moody’s tvoří tyto expozice zhruba deset procent úvěrových portfolií amerických bank a jejich význam v poslední dekádě výrazně vzrostl.

Výnosy, které zvyšují zranitelnost

Základním mechanismem spolupráce je finanční páka. Fond, který získá kapitál od investorů, si může od banky půjčit další prostředky a rozšířit objem úvěrů. Tím roste i jeho výnos.

Stejný princip se ale v období nejistoty obrací proti němu. Obavy z nesplácení vedou banky k opatrnosti a páka se mění v rizikový faktor. Některé instituce už proto začínají expozice omezovat – například JP Morgan část těchto aktiv přecenila.

Levin upozorňuje, že problém by mohl nastat při rozsáhlejších a déletrvajících selháních firem financovaných private credit fondy. Ztráty by se pak přenesly i na banky. Americká centrální banka sice hodnotí kvalitu těchto úvěrů jako relativně vysokou a dopady případných ztrát jako omezené, zároveň ale zdůrazňuje nutnost „pečlivého monitorování“.

Finanční profesor Sascha Steffen připouští růst rizik, ale odmítá srovnání s krizí roku 2008. Fondy jsou podle něj dostatečně kapitálově vybavené a banky mají nastavené ochranné mechanismy. „Není důvod pro scénáře konce světa,“ říká, zároveň však očekává vyšší míru selhání v následujících měsících.

Partnerství i konkurence zároveň

Vedle finanční provázanosti se mění i konkurenční vztah. Private credit fondy už dávno nepokrývají jen okrajové, rizikové segmenty, ale vstupují i do financování velkých a bonitních firem – tedy do oblasti, která byla doménou bank.

Podle dat PitchBook obě strany v roce 2025 výrazně soupeřily o objem transakcí. Mezinárodní měnový fond upozorňuje, že tato konkurence může vést ke zhoršení úvěrových standardů a ovlivnit stabilitu trhu.

Současně ale banky samy posilují své aktivity v oblasti private creditu, často prostřednictvím investičních divizí. Hranice mezi oběma modely se tak postupně stírá.

Další vývoj bude záviset na tom, jak se sektor vyrovná s rostoucími ztrátami a tlakem na marže. O tom, zda se partnerství udrží, nebo se promění v trvalejší střet, budou rozhodovat jak banky, tak regulátoři.