Vyperte si hlavu
Digitální detox je věcí, o které se píše poměrně často. Ale protože spirála nekonečného obsahu kolem nás se roztáčí čím dál tím rychleji, je opět důvod si vysvětlit, proč je načase dát vlastní mozek do pračky.
Tu a tam se vyplatí nastavit zrcadlo a říct si na rovinu, že v aktuální z kloubu vymknuté době už člověk nemůže věřit ani sám sobě. Respektive tomu, co radí vlastní hlava. O digitálních detoxech se na začátku roku vždy mluví skoro tak často jako o permanentkách do posilovny. Ano, od prvního ledna budu dávat během večeře telefon do malého roztomilého trezorku s časovačem, co mi pořídila manželka. Do ložnice ho vůbec nebudu nosit a ráno dojdu do práce pěšky, aniž bych se na něj těch třicet minut byť jen jednou podíval. Přiznejme si, že málokomu takové předsevzetí vydrží třeba až nedejbože do dubna, a pak jen provinile odklikává každotýdenní report s informací, že během neděle „zkontroloval“ svůj telefon celkem 275krát. Uklidnit vás může snad jedině to, že v tom nejste sami. Existují na to data a o nich si tentokrát budeme povídat. Zároveň také o tom, že lidé přestávají číst, takže se zase chvilku můžete cítit výjimeční, protože držíte v rukou časopis, a jste tedy z těch lepších. My pisálci si vás vážíme, protože podobné reporty čteme se zatajeným dechem.
Američané podle jedné tamní studie za posledních deset let přestali číst knihy pro radost. Napříč věkovými kategoriemi se pokles pohybuje od 30 do 50 procent. O tolik méně času věnujeme tištěnému slovu. A největší pokles paradoxně není u teenagerů a dětí, naopak se ke knihovnám nejčastěji otáčejí zády senioři.
Knižní soumrak
Je na místě dodat, že už Sokrates těžce nesl přerod orální kultury v psanou. Měl pocit, že psané slovo oslabí paměť i mysl studentů. Obával se přílišné důvěry v informace z cizích svitků, protože jedině ústní podání z pozice autority má tu skutečnou, nezpochybnitelnou hodnotu. Někteří tehdy psané slovo označovali za magický elixír sdílené paměti, Sokrates varoval před tím, že sečtělí lidé nebudou nikdy skutečně moudří, budou tak jen vypadat. Ale abychom nešli tak daleko do historie, možná si vzpomenete, jak jste se prali s požadavky češtinářek a češtinářů, kdykoli jste potřebovali naplnit chytrými dojmy čtenářské deníky. Bylo možná trochu bláhové tehdy po dětech požadovat biflování klasiků v neúměrně krátkém čase, dnes někteří osvícení učitelé chtějí od žáků méně, případně jim dávají mnohem větší prostor, aby si vybrali své oblíbené autory. Osobně jsem v devadesátkách při plnění bájného sešitu trochu trpěl, ale na druhém stupni základní školy jsem měl díky Foglarovi a dalším přece jen o čem psát. I dnes panuje představa, že děti těžko dobrovolně sáhnou po Němcové či Poláčkovi, ale snad si najdou nějakého svého Pottera či Stmívání, zkrátka populární prózu, která je ke knize přivede.
Akorát že vůbec, chce se zvolat slovy novodobých klasiků. Není to jen dojmologie od spřátelených rodičů nebo ono věčné „děti nečtou tolik, kolik by mohly“, jež lze vysledovat ne několik generací, ale rovnou století dozadu. Školní osnovy to minimálně v USA vzdávají a nehodlají je nutit. Další chytrá studie mezi učiteli základních škol (češtináře teď nahradíme angličtináři) poukazuje na to, že děti už nemají šanci se naučit číst, protože je k tomu nikdo nevede. Myšleno číst knihy, nikoli interpretovat jednotlivá písmenka. Jednoduše se akceptuje, že si přečtete úryvek, který bude v následujícím testu, případně si kontext (čti pointu knihy) dohledáte na internetu, ať už půjde o snaživého youtubera, který knihu (možná) četl, nebo příslušnou pasáž na Wikipedii. Tam vám rovnou řeknou, co si o knize máte myslet, jak si ji vyložit. V testu je pak úryvek, který jste četli, a vy máte třířádkovou analýzou vyjádřit schopnost porozumět psanému textu. Začarovaný kruh je úlevou pro učitele i žáky, ale zároveň generuje hned několik problémů.
Profesor anglické literatury z Kolumbijské univerzity Nicholas Dames pozoruje plody této metodiky ve svých kurzech už minimálně pět let. Dřív se se studenty jeden týden bavil o skrytých významech Pýchy a předsudku, druhý řešil jinotaje v Dostojevského Zločinu a trestu. Nyní už to není možné, studenti se mu před kabinetem hromadí a stěžují si na příliš krátké termíny na přečtení tlustých bichlí. Z jednoho či dvou týdnů ustoupil Dames na týdny tři, ale ani to nestačí. Studenti prý na nižších stupních nikdy knihy od první do poslední stránky číst nemuseli. Ze základních škol se ozývají znepokojené hlasy o tom, že žáci se neumějí soustředit ani na delší básně či sonety.
Okamžité řešení
Americké školství tedy v rámci programu „všichni musí uspět“ couvá ve snaze dostat co nejvíc studentů na cílovou rovinku. S chřadnoucí schopností porozumět psanému textu však klesá i úroveň kritického myšlení. Co si pod tím představit? Po vzoru studentů využiji Wikipedii, aby vám to řekla „na plnou pusu“: „Kritické myšlení je důležité, protože v záplavě názorů a informací učí informace analyzovat, vyhodnocovat a vysvětlovat. Kultivované myšlení snižuje riziko, že člověk přijímá povrchní informace z jakéhokoli zdroje, že myslí a jedná na základě předsudků či stereotypů.“
To je toho, řeknete si, při vzpomínce, jak jste si do čtenářských deníků úmyslně vybírali knížky, co mají filmové zpracování, takže se stačilo podívat na film a popsat dojmy z něj. Většinou to klaplo, pokud se jednalo o věrnou adaptaci (šance jsou podobné, jako že vám na obou kostkách padne naráz šestka), ale v zásadě šlo o to, že jste šetřili čas, a ještě se krmili dopaminem. Sledování filmů je oproti čtení knih takovým tím „rychlým cukrem“. Potěší bez čekání, ale nezaplní a máte po něm rychle hlad. Nikoli po další knize, ale po dalším cukru, pardon, filmu. Že jde o systémovou proměnu, dokazují i odpovědi dalších vysokoškolských profesorů nebo data z ankety středoškoláků o tom, kolik knih si přečtou pro radost během semestru. V osmdesátých letech až 40 procent odpovědělo, že pět šest, přičemž necelých 12 procent prý ani jednu. Výsledky z loňského roku jsou přesně obrácené. Skoro polovina studentů pro radost nečte vůbec a pouhá desetina si přečte více než tři knihy.
Už jsme zmínili, že pokles čtení pro radost jde napříč generacemi a nejvíc zasahuje seniory. Perfektně na to sedí odpověď jednoho ze zpovídaných profesorů: „Nuda se stala nepřirozeným stavem, který je třeba okamžitě řešit.“ A my všichni máme v kapse lék. Placaté okénko do světa, co přetéká zábavou a snadno dostupným obsahem. Bavíme se stále o poslední dekádě a bylo by snadné vše svádět na rychlý globální rozmach sociálních sítí. Viníků je však víc a zhruba do stejného časového rámce musíme zasadit i dostupný mobilní internet. Před dvaceti lety jsme měli hloupé telefony, na kterých šlo jen volat a psát.
První iPhone přišel v roce 2007, ale ještě ho brzdily vysoké ceny mobilních dat, a naopak nízké přenosové rychlosti. A pak přišlo 4G. Ještě v roce 2013 neměly tři čtvrtiny EU žádné pokrytí touto technologií. O čtyři roky později? Devadesát procent! Česko dlouho odolávalo kvůli chamtivým operátorům, ale štědré balíčky dat se staly realitou i zde. Už jste mohli telefon tasit kdykoli a nořit se po lokty do nekonečného online světa.
Není čas ztrácet čas
Informace nikoli každý den nebo každou hodinu, ale každou minutu. Kam se na to hrabe čtyřiadvacetihodinový novinkový cyklus amerických kabelovek, symbolizovaný dodnes bájnou CNN. Ten bychom vysledovali někam do devadesátek, do roku 1995, kdy celá Amerika sledovala v přímém přenosu ujíždějícího O. J. Simpsona a titulek „breaking news“. O pět let dříve celý svět v přímém přenosu koukal na bombardování v Perském zálivu, ale nástup všudypřítomného internetu shazuje všechny mediální milníky ze stolu. Jakmile se něco stane, chceme o tom vědět hned, chceme pět různých úhlů, životopisy všech zúčastněných, fakta, názory i domněnky – všechno dohromady, ideálně v pěti krátkých bodech, protože času je málo.
Jde o radikální proměnu, s níž tradiční média nestačí držet krok, ačkoli se bez nich paradoxně neobejde, protože „moderátoři“ na TikToku, YouTube nebo Twitchi většinou přežvýkávají zkratkovité info z televizí a zpravodajských agentur, prokládané vlastními předsudky a předpoklady. Divák má pocit, že toho ví hodně, ale ve skutečnosti klouže po povrchu rovnou do králičí nory názorových zakřivení nebo rovnou dezinformačních bublin. Rádoby novinářští influenceři většinou ve snaze být první jen náhodně pozřou pár informací, aby je smotali dohromady a opatřili sebevědomým projevem. Vlastně nedělají nic jiného než dnešní velké jazykové modely umělé inteligence. Nedozvíte se od nich nic nového, servírují kočičkopejskovský dort, který téměř vždy vyžaduje další zdroje, aby ho bylo možné ověřit. Konzumenti tichou poštou matou další konzumenty, což při ústupu kritického myšlení může probíhat donekonečna a díky tlustým kabelům dnešního internetu mnohem rychleji než kdy dřív.
Jako křeček na tréninkovém kolečku se zákonitě cítí každý, protože každý používá metodu nekonečného scrollování, kterou v roce 2006 vymyslel Aza Raskin. Tehdy měl pocit, že právě objevil svatý grál uživatelského rozhraní. Bohužel nebyl daleko od pravdy, takže se dnes všem na potkání omlouvá. Bude to dlouhá pouť, protože jeho vynález zasáhl miliardy lidí. Nekonečná šňůra obsahu totiž publikum nutí ke zvýšené konzumaci. To víme už od pokusu s bezednými mísami polévky, který uskutečnila před lety jedna americká marketingová agentura. Nechala jíst lidi polévku z misky, které se zespoda pomalu znovu plnila. Výsledek? Lidé s těmito bezednými miskami snědli o 73 procent polévky více!
Takže neustále scrollujeme, aniž bychom si uvědomovali, že se nikdy nedobereme konce. Pamatujete dobu, kdy jste si na webu dočetli článek a… šli jste si po svých? Na jiný web nebo zpátky do světa bez jedniček a nul. Dnes je vám ale babičkovsky servírováno další a další sousto. Někteří to řeší dalším zrychlováním. Podcasty si pouští na dvojnásobnou rychlost, v seriálech a videohrách přeskakují dialogové scény, čtou si pointy filmů, aby je nemuseli dokoukávat (ale měli se s ostatními o čem bavit). Jenže je to cesta do zdi, protože zrychlování se nezastaví a za chvilku budete mít i vy co dělat, abyste popadli dech a vlastní hlavu.
Pro pozdní kapitalismus je ekonomika pozornosti obřím lákadlem, kterého se nevzdá. Čas opravdu jsou peníze, a jakkoli na rozdíl od dolarů nebo krypta máme každý tu svou pozornost zadarmo, máme jí omezené množství. Možná se to vás (čtenářů) netýká, ale bude se to týkat vašich dětí nebo přátel nebo přátel vašich dětí.
Zrychlené čtení, poslouchání, rozhodování vás ovlivňuje i ve chvíli, kdy telefon občas zahodíte. Výrobci spotřební elektroniky už si dnes stěžují, že nezvládají čím dál tím kratší cykly uvádění nových výrobků na trh. Není čas vymýšlet a inovovat, takže jsme svědky narychlo upečených (často pouze softwarových) nových funkcí, aby se mohl model s vyšší číslovkou v názvu prodávat včas.
Overturismus je čím dál tím palčivější, protože když už někdo objeví nějakou zajímavou novinku, ať už je to kus skály, pláže, nebo i food truck s exotickým novým pokrmem, influenceři roznesou zprávy během několika hodin, viz nedávno zcela paralyzovaná italská sjezdovka po jediném videu od středně velké internetové celebrity. V případě dovolených už neexistuje žádná off-season turistika, některé lokace se vyprázdní jen ve chvíli, kdy v nich probíhá živelná katastrofa (nedávno Santorini), a i v takovém případě tam jezdí minimálně takzvaní disaster turisté. Jak z toho ven? Kupujte si knihy. Na dovolenou vyrážejte k babičce na venkov.
Místo pistáciového latté si dejte chleba se škvarkama. Nenechte si od nikoho nic radit. Ani teď a tady. Odložte časopis, odložte telefon. Zkuste se chvilku nudit. V tichu digitálního půstu (když už do Velikonoc nedržíte ten maso půst) se člověk zprvu cítí neklidný, ale když chvilku počká, začne slyšet svoje vlastní myšlenky.
