Americká prohra. Nová cesta pro Evropskou unii?

Na druhé straně je to dobře − ukazuje to totiž velký zájem české populace o mezinárodní politiku, a to i o země, které jsou jinak celé roky neviditelné.

Rozhodnutí stáhnout vojska ze středoasijské země sice učinil bývalý americký prezident Donald Trump, jak to nakonec dopadlo, to ale leží zcela na bedrech jeho nástupce. Joe Biden je odpovědný za chaos a ohrožení Afghánců, již spolupracovali s jednotkami spojenců a jsou Tálibánem považováni za zrádce, kteří se paktovali s nepřítelem. Bude to mít velké dopady na domácí americkou politiku i na tu mezinárodní.

Doma je Biden pod palbou Trumpa a jeho republikánů, a ačkoli většina voličů v USA stažení vojsk vítá, fakt, že Amerika prakticky prchá, se nelíbí nikomu. Ideologická rozpolcenost v americké společnosti znemožňuje provést obecně platnou analýzu, a to přesto, že shoda mezi analytiky sledujícími vývoj v Afghánistánu existuje. Američané podle nich podcenili situaci a vybrali si pro zastupující vládu špatné partnery, jejichž korupční praktiky znemožnily obyvatelům vytvořit si silnější vazbu k politické reprezentaci, jež zastupovala jen sama sebe. Nejčastější slovo, které se v této souvislosti objevilo, je ale „nevědomost“. Američané věděli málo: o etnicky nesourodé afghánské společnosti, o míře korupce, o vlivu náboženství, o tálibánském osvobozeneckém étosu namířeném proti okupantům. Ale jak je to možné, když už v prvních dnech krize vyletělo v médiích celého světa tolik mnohovrstevnatých analýz? Někdo věděl, někdo ne, ale zjevně jenom proto, že vědět nechtěl.

Američané a s nimi západní spojenci si vylámali na Afghánistánu zuby podobně jako ve 20. století Sovětský svaz nebo před ním Britové. Je to země sveřepá, která ani státem není, protože tu převládají silné etnické vazby, což byl podle odborníků jeden z důvodů, proč na 70 tisíc mužů Tálibánu nestačila vládní armáda čítající 300 tisíc mužů. Bojovat se dá za stát, s nímž se ztotožňujete, a nic takového v Afghánistánu neexistuje.

Pád „amerického“ Kábulu (o ovládání celého státu se mluvit nedá) přichází ve velmi nevhodné době. Ve chvíli, kdy se světová politika začala opět inscenovat jako souboj velmocí, z nichž si dvě – USA a Čína – dělají nárok na dominanci. Joe Biden tento obraz posílil, když ve své zahraničněpolitické doktríně označil Čínu za největší hrozbu Ameriky. Nejde ani tak o zbraně jako o mocensky motivovaný obchodní vliv a v této disciplíně si Číňané, spolupracující dlouho s Tálibánem kvůli ložiskům strategicky důležitých vzácných kovů, vedou právě tady lépe. Jistě i proto, že jim jako stín v umenšování amerického vlivu pomáhá Rusko, které ze souboje velmocí nechce být vystrčeno, i když i prezident Putin musí vědět, že pro Čínu není Rusko konkurence.

Chaos způsobující odchod vojsk z Afghánistánu je první mezinárodní prohrou Joea Bidena, který teď bude jen těžko hledat nějaké vyvážení. Ponížení od Tálibánu, z něhož těží američtí soupeři, jen posílí Bidenovu snahu po umravňování Číny. Obchodní válka pokračuje. Je jen otázka, zda je na to Amerika hospodářsky dost silná. A jaké dopady to bude mít na zbytek světa. Země Evropské unie teď nezruší partnerství s USA, pokud však nechtějí hrát roli stínu jako Rusko, musejí v novém souboji velmocí hledat suverénnější vlastní cestu. Pokud to EU nedokáže, ztratí její existence dříve či později smysl.