Čekání na restart

Není možné, aby tak různorodé ekonomiky, tak „různé kapitalismy“ regulovala a řídila jedna centrální banka, varoval tehdy šéf české Poslanecké sněmovny a budoucí prezident Václav Klaus. Skeptici tento argument opakují dodnes, přestože Evropská centrální banka (ECB) se svou měnou přežila čtvrtstoletí a má se navzdory krizím čile k světu. Za dobu své existence sice nezvrátila poměry ve světových bankovních devizových rezervách, kde se 60 procenty vede nadále americký dolar, ale 20procentní podíl je jasné znamení, že společná evropská měna se už na globálních trzích neztratí.

Klausova námitka týkající se nehomogenity evropského podnikatelského prostředí a různých fiskálních stylů vypadá logicky, ale neobstojí. Podobně pestré jsou i ekonomiky států americké federace (Ohio není Kalifornie, Pensylvánie žije jinak než stát Washington), navzdory tomu nikdo nemá problémy s tím, že se všude platí stejným dolarem. Podobně to uplynulých 25 let nebyl problém ani v Evropě. Ostatně jako prvek jistého zestejnění podnikatelského prostředí euro vzniklo.

Stalo se tak, když se ukázalo, že náklady na společném trhu jsou zbytečně vysoké a že se jen obtížně pracuje s různými kurzy měn, je-li smyslem společného trhu byznysová stabilita, zejména pak cenová, která usnadňuje transakce. Euro vzniklo právě z těchto důvodů, jakkoliv i malému dítěti musí být jasné, že společná měna je prvním krokem ke společné rozpočtové politice. A kde je jeden fiskus – tedy košík na peníze –, tam je také společný stát.

Dodnes je právě tento argument největším strašákem euroskeptiků, kteří tvrdí, že vstup do eurozóny fakticky znamená ztrátu suverenity. Se společnou měnou a ECB je to jako v Evropské unii se vším – je i není to spojující měna. Unie je a není společný stát. Dobře to rozlišují Němci, pro něž to není „spolkový stát“ (Bundesstaat), tedy federace, nýbrž „spolek států“ (Staatenbund), a podle toho je také tak složité pracovat naplno jako centrální banka takového společného i nespolečného prostoru. Uplynulých 25 let ukázalo, že to není jednoduché, ale rozhodně ne nemožné. I když se to neobejde bez uvolněného kutilského ducha.

Úspěch

Minulost většinou vidíme přes aktuální obraz, a ten není příliš příznivý. Evropská centrální banka pod vedením Christine Lagardeové prokazatelně propásla vhodnou chvíli k zásahu proti rostoucí inflaci. Úrokové sazby začala ECB zvedat pozdě a dnes to už jen marně dohání. Snižuje se ten největší kapitál, který má – důvěra. Lidé kvůli aktuální starosti nevidí minulé úspěchy, v případě ECB to, že během 25 let udržela inflaci v eurozóně, která se z dvanáctky postupně rozšířila na dvacítku, dlouhodobě pod úrovní dvou procent.

Dokonce Němci, kteří, jak říkal oblíbený šéf Evropské komise Jacques Delors, „asi všichni nevěří v Boha, ale v Bundesbanku ano“, rychle zapomněli na časy, kdy hodnotu jejich měny, fetišizované německé marky, chránila jen německá centrální banka. Dlouhodobé úroky Bundesbanky byly vyšší než tři procenta, v tomto ohledu je tedy ECB úspěšnější. A její úspěch potvrzuje, že se na ni za 25 let přenesla i tato německá víra v práci centrální banky, která z nervozity z vysokých cen dnes mírně oslabuje.

Německá potenciální nedůvěra v euro, tedy fakt, že němečtí spotřebitelé milují svou marku a nebudou se jí chtít mentálně pustit, se během 25 let rozplynula jako pára nad hrncem. Euro se stalo jejich německou měnou stejně silně, jako je měnou francouzskou, přičemž Francouzi po franku nijak neplakali. Občas se dokonce objeví námitka, že německost eura, tedy politický tlak a vliv na to, co se s eurem děje, je příliš velká. Jsou pro to dobré a přesvědčivé indicie, má to ale i svou logiku optickou: zájem a starosti největší ekonomiky Evropy o stabilitu a pevnost měny je přece jen více slyšet a vidět než starosti nestarosti Slovenska, které na euru společensky vydělalo a je s ním spokojeno, což je dnes paradoxně jediný společný bod, na němž se shodne celá rozháraná a dost národovecká politická scéna.

S eurem jako s německou měnou je to ještě složitější. Sami Němci totiž často protestovali proti tomu, co dělá centrální banka, a opoziční politici a konzervativní ekonomové dokonce na ECB podali žalobu, když v časech světové finanční krize začala nakupovat státní dluhopisy států v problémech, čímž fakticky o jeden mílový krok vykročila z legislativního rámce, který pro svou činnost měla. Stížnost tehdy v Německu odmítl až Ústavní soud v Karlsruhe, protože záchrana stability ekonomiky měla přednost před rigidním dodržováním zákona.

Priorita politické ekonomie

O konstrukci a fungování každé instituce se nejvíce dozvíte, když sledujete, jak se chová v době krize. ECB musela bojovat s ohromnými dluhy Řecka, ale i s narůstajícími dluhy Španělska, Itálie a dalších zemí, na něž dopadla finanční krize. Ta byla skutečně existenční, protože hrozil krach celého projektu obrovských rozměrů. Tehdejší šéf ECB Mario Draghi, později také italský premiér, zahnal nebezpečí proslulou větou, že „udělá cokoli“, aby zachránil společnou měnu, a že „věří, že to zabere“.

Ekonomiku eurozóny zachránilo skupování státních dluhopisů ECB, které bylo faktickou nepovolenou státní podporou, jak znělo hlavní obvinění u německého soudu. Draghi a jeho tehdejší vedení zasypali Evropu levnými penězi, díky nimž se hospodářství starého kontinentu dostalo z nejhoršího. Konec dobrý, všechno dobré?

Ani náhodou. Od té doby se vede nekončící debata, co všechno Evropská centrální banka může a nemůže. Proč pod ní spadá kontrola evropských bank a nezůstává v gesci centrálních bank národních států? A je primárně zárukou cenové stability, nebo má i zajišťovat stabilitu finanční a rozpočtovou? Přesně to je debata, kterou je třeba po čtvrtstoletí úspěšné činnosti a překonání vážné existenční krize potřeba projít. Po covidu a době vysoké inflace, částečně způsobené i Draghiho strategií vrtulníkových peněz, které po vzoru amerického Fedu padaly na Evropu, se totiž zdá, že architektura a operační potenciál centrálních bank je třeba nastavit jinak a že i ECB je a zřejmě bude muset být mnohem političtější institucí, než jak si její zakladatelé v červnu 1998 představovali.

Když do vedení Evropské centrální banky nastupoval její pozdější druhý šéf, francouzský bankéř Jean-Claude Trichet (vedl ji v letech 2003 až 2011), měl jsem možnost mu na neformální tiskové konferenci v Cannes položit pár otázek. Vše se tehdy točilo kolem Paktu stability, který je jako soubor maastrichtských kritérií omezování dluhů a dalších rizik nutné dodržovat v jednotlivých členských zemí eurozóny, aby se nový finanční systém bez problémů rozjel a udržel další desítky let. Trichet byl přesvědčen, že cenovou stabilitu banka udrží standardními metodami, pokud jí nebudou házet klacky pod nohy jednotlivé vlády rozhazovačnou rozpočtovou politikou.

Tehdy se ještě tolik nemluvilo o populismu a nakupování voličů, ale už tehdy to budoucí šéf ECB chápal jako hlavní riziko práce banky. Ne snad, že by banka musela hledat, co a jak dělat, aby umravnila politické choutky, nýbrž aby politici z vlastní odpovědnosti za stabilitu evropské ekonomiky a hospodářství svých zemí dělali fiskální politiku odpovědně. Trichet narážel na propojení ekonomiky a politiky, na politickou ekonomii, kterou jsme zejména v bývalých socialistických státech přestali brát vážně.

Jenže – což se ukázalo od roku 1989 mnohokrát – žádná ekonomie sama o sobě neexistuje. Svět nepodléhá ve svém fungování nějakým přirozeným ekonomickým zákonům, které jsou na úrovni zákonů fyzikálních, jako je zákon gravitace či o zachování energie. I ekonomie se nakonec zaplétá do politických principů a cílů. Tak jako jsme (my, evropská společenství) v době covidu snadno dospěli k poznání, že politici, nikoli epidemiologové nakonec dělají a ručí za opatření proti šíření viru a jeho dopadů, je i každá ekonomická instituce v principu politická, protože zasahuje do dění ve společnosti tak, že to má vážné politické důsledky. Východiskem každé budoucí ECB musí být toto vědomí priority politické ekonomie, včetně jejích vzájemných limitů a omezení.

Opět průkopnická práce

Stejnou starost o Pakt stability a jeho dodržování, jakož i o solidní politicko-ekonomickou rozpravu projevoval v začátcích působení Evropské centrální banky legendární centrální bankéř Hans Tietmeyer. Známý ekonom mi tehdy na přelomu milénia dal rozhovor, v němž kromě jiného propagoval tradiční ordoliberální přemýšlení o společnosti vy­užívající koncept sociálně-tržního hospodářství, kdy je volný trh svazován přísným řádem, aby se nezvrhl v libovůli neomezeného zisku.

Tietmeyer jako správný konzervativec starého střihu nevěřil, že by se podstata ekonomického světa měnila natolik, aby v něm nefungovaly staré dobré recepty, které přinesly prosperitu Německu i jiným částem Evropy po druhé světové válce. A tak dodržování přísné rozpočtové politiky, jinými slovy přiměřené šetření jako podstata politicko-ekonomického myšlení, zůstalo základem všeho ostatního usilování. Stabilita prostředí a postupný, ale trvalý růst bohatství, který jediný znemožňuje vznik majetkových a jiných finančních bublin.

Podle tohoto vodítka by se pak měly řídit i centrální banky, protože dělají nejlepší politiku, když o nich nikdo neví. Když se o jejich práci vůbec nediskutuje, protože ceny jsou stabilně relativně nízké a všichni aktéři hospodářských výměn si mohou být jistí, že to tak zůstane do budoucna, kam promítají své investiční rozvojové plány. V takové situaci se nikdo neptá, co dělá centrální banka, její práce je inherentní systém, s nímž se počítá, a to je ideální stav.

Tietmeyer se čtvrt století ECB nedožil, Trichet ano. Jeho pohled zpět je velmi pozitivní, přestože na začátku to byl jeden z „nejdrzejších a nejodvážnějších počinů“, které na vlastní kůži zažil. „Ale nebyl to experiment, to rozhodně ne,“ dodává francouzský ekonom, který navzdory tomu zdůrazňuje, že šlo o finanční a měnové gründérství nevídaného rozsahu se spoustou neznámých ve hře. ECB nakonec zvládla i ty největší otřesy, jako byl teroristický útok na USA 11. září 2001, který zatřásl trhy celého světa, krach hypoték v USA v roce 2008 či covid v roce 2020. A zvládne je znovu, je přesvědčen věčný optimista Trichet, který však mluví s jistotou bankéře starých časů relativně hladké globalizace, které možná pomalu končí.

Při vší úctě k legendám, jako je Jean-Claude Trichet, současná vlna degloba­lizace a návrat akutní válečné hrozby, která tlačí na další zbrojení a jiné přemýšlení vlád o volném obchodu, jejž nahrazuje myšlenka bezpečnostní odolnosti a soběstačnosti téměř ve všem, přinese i jiné nároky na práci Evropské centrální banky.

Metaforicky řečeno, zajistit stabilitu pevnosti Evropy bude něco jiného než hledat jistotu v globálním světě dočasně nadšeného z ohromných zisků otevřené globální ekonomiky. ECB se bude muset více soustředit na podporu hospodářského růstu a na vyrovnávání nerovnosti mezi jednotlivými evropskými kapitalismy, jak o tom kdysi mluvil Václav Klaus.

Čtvrt století existence má Evropská centrální banka za sebou, určitá důležitá zkušenost po těch letech zůstala. Vzhledem k prudké proměně globálního světa po covidu, který probudil i spící imperiální strašidla, to bude zase jiná, ale opět průkopnická práce. Odvaha a jistá drzost budou ke změně nutné, a kdo jiný než současná šéfka ECB Christine Lagardeová by měl politikům říct, že je na čase změnit i způsob uvažování o souhře vlád a centrálních bank.