Jak financovat rychlejší nástup lepšího světa

„Svět se ocitá v plamenech.“ To jsou úvodní slova druhého vydání zprávy o posílení mezinárodních rozvojových bank (Multilateral Development Banks, MDB), kterou si nechala vypracovat skupina G20 a jež byla zveřejněna přede dvěma týdny v Marrákeši. Vzhledem ke žhavé geopolitické situaci nejde o pouhé obrazné tvrzení. Žijeme v éře velkých výzev, s nimiž nejsme schopni se vyrovnat. A navíc se náš čas krátí.

V prvním vydání zprávy, které bylo zveřejněno v červnu, autoři navrhovali pro MDB „trojí agendu“: ztrojnásobení ročního objemu úvěrů do roku 2030 na 390 mi­liard dolarů; přijetí „trojího mandátu“ pro odstranění extrémní chudoby, zvýšení sdílené prosperity a globálních veřejných statků; rozšíření a modernizace modelů financování MDB. Aktuální vydání zprávy podrobně rozebírá, co by to obnášelo, a – zjednodušeně řečeno – vyzývá k přepracování všech aspektů fungování MDB: jak objemu zdrojů, způsobu jejich využívání či podstupovaných rizik, tak jejich vztahu k soukromému sektoru a modelům fungování.

Tato výzva ke změně je oprávněná. Jak jsem uvedl před týdnem, ekonomická výkonnost řady rozvojových zemí se od pandemie zhoršila. Počet lidí žijících v extrémní chudobě se mezi lety 2019 a 2022 rovněž zvýšil, a to o 95 milionů. Zároveň se neudělalo dost ke zmírnění klimatických rizik. Bez výrazného zvýšení objemu finančních prostředků, které budou mít rozvojové země k dispozici, to nepůjde. Musíme prostě přidat.

To vše si však vyžádá obrovské zdroje. Zpráva odhaduje, že celkové roční výdaje na tyto účely v rozvíjejících se a rozvojových zemích by měly v letech 2019 až 2030 vzrůst o tři bilio­ny dolarů (z 2,4 bilio­nu na 5,4 bilionu dolarů). Většina z toho by měla připadnout zemím se středními příjmy. Z navýšených prostředků by bylo pouze 1,2 bilionu dolarů určeno na plnění „cílů udržitelného rozvoje“; zbytek by šel na výdaje související s klimatem. Zpráva poněkud optimisticky naznačuje, že dvě třetiny dodatečného objemu zdrojů by mohly čerpat z domácích zdrojů a zbytek ze zahraničí.

A polovina z těchto zahraničních prostředků by měla přijít od soukromých společností, z toho 320 mi­liard dolarů úvěrů udělených za běžných podmínek a 180 mi­liard dolarů za zvýhodněných podmínek. Polovina poslední uvedené sumy by připadla zemím s nízkými příjmy a téměř celý zbytek zemím s nižšími středními příjmy.

MDB by musely hrát velkou roli v dodatečném externím financování, a to nejen jako finanční zprostředkovatelé a kanály pro zvýhodněné úvěry, ale také jako katalyzátor většího objemu soukromého financování. Kýžené navýšení o 500 miliard dolarů ve druhém případě však nespadne z nebe. Problém je totiž v tom, že soukromý sektor považuje potenciálně ziskové projekty za příliš rizikové, a to především kvůli místu jejich realizace: vnímání rizika v cílové zemi má vliv na výši úrokové sazby, která pak rizika ještě zvyšuje. Vzniká tak začarovaný kruh nízké úvěruschopnosti.

Co je tedy třeba udělat?

Za prvé, MDB musejí přestat financovat jednotlivé projekty a přejít k financování celých programů, přičemž vedoucí úlohu tu musí převzít vlády. Ty samy mohou vytvořit politické prostředí, do něhož budou ochotny přijít i soukromé finance. Právě vlády musejí zajistit koordinaci potřebnou k zajištění hladké transformace v energetice a dalších důležitých odvětvích. Jen tak lze totiž znásobit rozsah a rychlost půjček. Zpráva doporučuje vznik „národních platforem“, které by koordinovaly zvýšené vnitrostátní a zahraniční financování.

Za druhé, MDB musejí přijít se schématem spolupráce se soukromým sektorem, který v současné době není ochoten nést rizika většího a dostupného financování v rozvíjejících se a rozvojových zemích. MDB musejí zapojit oficiál­ní i soukromé úvěrové složky, jež identifikují a vytvoří investiční příležitosti, sestaví seznamy projektů a podělí se o rizika se soukromým sektorem. To bude vyžadovat nové nástroje, zejména účinnější záruky mimo jiné proti měnovému riziku. Zvláště pozoruhodný se jeví poten­ciál rozšíření Multilaterální agentury pro investiční záruky Světové banky. V neposlední řadě musejí MDB (stejně jako Mezinárodní měnový fond) posílit svou schopnost pomáhat zemím vyrovnávat se s otřesy.

Za třetí, financování MDB by se mělo, jak jsme již zmínili, ztrojnásobit na 390 miliard dolarů ročně – 300 miliard dolarů úvěrů za běžných podmínek a 90 miliard dolarů úvěrů za zvýhodněných podmínek. Dnes se půjčky MDB rozvojovým zemím se středními příjmy kvůli vysokým úrokům blíží nule. Má-li ke zvýšení objemu dojít, musí MDB agresivně využívat své rozvahy, a to i prostřednictvím nových nástrojů. Je však rovněž nutné podstatně zvýšit oficiální kapitál.

Kromě toho by dle zprávy bylo možné zřídit mechanismus financování globálních výzev, jenž by sloužil jako platforma umožňující státním investičním fondům, nadacím, důležitým investorům a možná i podnikům poskytovat další zdroje. Bude též nutné zvýšit objem zvýhodněného financování zemím s nízkými a středními příjmy, které si nemohou běžné půjčky dovolit. Žádáme-li po chudých zemích, aby provedly investice v zájmu ochrany planety, mají své opodstatnění samozřejmě i dotace. Měly by se udělovat například na udržení systémů pohlcujících uhlík, jako jsou lesy.

Kdyby MDB neexistovaly, museli bychom je vymyslet. Naštěstí je už máme, a tak bychom je měli využít. Země s vysokými příjmy do toho však musejí jít s vědomím, že velká část projektů, jež chtějí v rozvíjejících se a rozvojových zemích financovat, nemá sloužit pouze jejich vlastnímu prospěchu, ale má přispět také ke zmírnění nebezpečí, která samy do značné míry zapříčinily. Pro velkorysost tu tedy existují jak praktické, tak morální důvody.

Doporučovaná transformace mezinárodních rozvojových bank je odvážná i rozumná a moudří státníci by měli prosadit její realizaci. Otázkou zůstává, zda se takoví najdou.

Martin Wolf, FT