Kabely mezi kontinenty by mohly vyrovnávat výkyvy v elektrické síti
Plány na globální přenos zelené energie slibují stabilitu dodávek. Bez státní podpory a řešení rizik ale zůstávají na papíře.
Vize propojit kontinenty elektrickými kabely existuje déle než dvě dekády. Nyní ji oživuje několik megaprojektů, které chtějí dopravovat elektřinu z obnovitelných zdrojů na vzdálenosti tisíců kilometrů – například ze severní Afriky do Evropy.
Pro země jako Německo, které postupně opouštějí fosilní zdroje, by to znamenalo stabilnější dodávky energie. Zelený proud ze Sahary by mohl doplnit domácí výrobu a snížit závislost na plynových elektrárnách, které mají krýt výpadky větru a slunce.
Stabilita místo závislosti na počasí
Jedním z nejpokročilejších projektů je Sila Atlantik, plánované propojení Maroka a Německa. Kabel dlouhý zhruba 5000 kilometrů by přenášel až 3,6 gigawattu elektřiny z větrných a solárních parků v poušti na evropské pobřeží.
Podle investora XLinks by podobné projekty mohly zmírnit klíčový problém energetické transformace: kolísavou výrobu. „Výhodou dálkových vedení je menší závislost na počasí,“ říká expert firmy Nigel Williams. Elektřina by se mohla přelévat mezi regiony podle aktuální poptávky.
Podobný princip sleduje projekt NATO-L mezi Kanadou a Británií. Díky šestihodinovému časovému posunu by bylo možné přebytečnou energii přesouvat mezi kontinenty v různých časech dne a vyrovnávat výkyvy v síti.
Technologicky to umožňuje vysokonapěťový stejnosměrný přenos (HVDC), který má na dlouhé vzdálenosti nižší ztráty než běžné střídavé vedení a umožňuje tok elektřiny oběma směry. Technologie už funguje například mezi Dánskem a Británií.
Technika zvládnutá, rizika zůstávají
U projektů typu Sila Atlantik ale roste rozsah i náročnost. Samotné podmořské kabely by měřily téměř 5000 kilometrů a tvořily by až 60 procent celkových nákladů, které se pohybují mezi 30 a 40 miliardami eur.
Instalace je logisticky složitá: kabely se pokládají po stovkách kilometrů na mořské dno a jejich zabezpečení vyžaduje nepřetržité monitorování. Ještě zásadnější je ale integrace do energetických sítí.
Výpadek takto velkého vedení by znamenal náhlý pokles výkonu v řádu několika gigawattů. „Je nutné být schopen tento výpadek rychle kompenzovat,“ upozorňuje Jochen Kreusel z Hitachi Energy. Jinak hrozí destabilizace sítě až blackout.
Podle expertů však nejde o problém specifický pro nové projekty. Evropské soustavy se musí s podobnými výkyvy naučit pracovat bez ohledu na ně.
Ekonomika a politika brzdí realizaci
Navzdory technickému pokroku zůstávají všechny projekty ve fázi plánů. Hlavní překážkou jsou náklady a nejistota návratnosti. Některé trasy, zejména přes oceány, jsou podle analytiků ekonomicky méně výhodné.
Další komplikací je nutnost povolení ve všech tranzitních zemích. Čím více států je zapojeno, tím vyšší je riziko zdržení nebo selhání projektu, což zvyšuje nároky na financování.
Klíčovou roli hrají státní garance. Projekty tohoto rozsahu se obvykle opírají o dlouhodobé smlouvy na odběr elektřiny nebo mechanismy typu Contracts for Differences, které stabilizují příjmy investorů.
Příkladem je projekt XLinks mezi Marokem a Británií, který nedostal očekávanou podporu vlády v Londýně. Bez ní je obtížné přesvědčit banky o financování, přestože podle firmy zájem investorů existuje.
O dalším osudu podobných projektů tak rozhodne kombinace technické připravenosti, politické podpory a schopnosti rozdělit rizika mezi stát a soukromý kapitál. Bez toho zůstane globální elektrická síť zatím jen vizí.
