Evropa couvá od zelených ambicí. S kalkulačkou v ruce

Evropský parlament podpořil oslabení pravidel, která měla firmy nutit nést odpovědnost za sociální a environmentální dopady jejich dodavatelských řetězců. Rozhodnutí naznačuje, že klimatická politika EU se posouvá od ambice k bilanci. Zelené cíle zůstávají, ale stále častěji se přepočítávají na náklady.

Rozhodnutí Evropského parlamentu oslabit jeden z klíčových pilířů Green Dealu, takzvanou povinnost náležité péče firem (CSDDD –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Corporate Sustainability Due Diligence Directive), působí na první pohled jako technická korekce přeregulovaného návrhu. Ve skutečnosti však odhaluje hlubší posun v evropském politicko ekonomickém uvažování. Projekt, který chtěl prostřednictvím regulace přetvořit chování firem i podobu globálních trhů, je dnes stále častěji posuzován prizmatem konkurenceschopnosti, právní jistoty a geopolitického rizika. Nejde sice o opuštění klimatických cílů, ale v jistém smyslu o jejich přepnutí do režimu účetní rozvahy.

Konec rutinní většiny

Cesta k tomuto výsledku nebyla přímá. Původní kompromisní verze směrnice, vyjednaná mezi tradičními proevropskými frakcemi, měla rozsah povinnosti náležité péče omezit, nikoli však vyprázdnit. Jenže tento kompromis v plénu neprošel. Část sociálních demokratů odmítla podpořit text, který podle nich oslaboval původní ambici, čímž paradoxně otevřela prostor pro procedurální scénář, v němž se o výsledné podobě rozhodovalo prostřednictvím jednotlivých pozměňovacích návrhů. A právě v tomto bodě se logika Parlamentu přepnula z konsensuální do majoritní.

Pravice, posílená výsledky voleb a méně svázaná dosavadními koaličními zvyklostmi, dokázala v této fázi sestavit ad hoc většinu, která šla dál než původní kompromis. Text byl následně přijat v podobě, jež povinnost firem výrazně zúžila a fakticky ji přiblížila spíše rámcovému principu než závaznému nástroji. Nešlo přitom o jednorázový exces, ale o ukázku toho, jak se v Evropském parlamentu mění práce s mocí ve chvíli, kdy se tradiční středová rovnováha rozpadne. Institucionální důsledky tohoto posunu mohou být trvalejší než samotná revize jedné směrnice.

Zelená politika jako nákladová položka

Povinnost náležité péče byla koncipována jako nástroj, jímž Evropská unie chtěla exportovat své sociální a environmentální standardy za hranice vnitřního trhu. Velké firmy měly nést odpovědnost nejen za vlastní provoz, ale i za chování svých dodavatelů a jejich subdodavatelů, zpravidla působících v jurisdikcích s odlišnými právními a institucionálními rámci. Z institucionálního hlediska šlo o ambiciózní pokus propojit regulaci, trh a hodnotovou politiku.

V praxi se však tento koncept rychle střetl s realitou globálních hodnotových řetězců. Mapování rizik, právní odpovědnost za jednání třetích stran a hrozba soudních sporů vytvářely náklady, které bylo nemožné kvantifikovat i řídit. Evropská komise se původně opírala o tvrzení, že jednotná pravidla sníží fragmentaci vnitřního trhu a poskytnou firmám dlouhodobou jistotu, jak vyplývá z jejích vlastních podkladů k návrhu směrnice. Tohoto argumentu se sice nezřekla, byl však přehlušen jinými.

Evropská ekonomika se mezitím ocitla v prostředí zpomalujícího růstu, narušených obchodních vztahů a rostoucí globální konkurence, která se neřídí stejnými regulačními ambicemi. Spojené státy odpovídají na klimatickou výzvu masivními dotacemi, Čína kombinuje průmyslovou politiku se selektivní regulací. V tomto kontextu začala evropská pravidla působit nikoli jako strategická výhoda, ale jako jednostranné zatížení.

Trh, který si žádá jistotu, nikoli ideál

Z pohledu oslovených firem není problémem samotná existence environmentálních cílů, ale jejich proveditelnost a předvídatelnost. Regulace, která přenáší odpovědnost hluboko do dodavatelských řetězců, naráží na základní ekonomický problém asymetrie informací a omezené kontroly. Výsledkem může být nikoli vyšší ochrana práv či životního prostředí, ale růst compliance aparátu, jenž zvýhodňuje největší hráče schopné absorbovat náklady a zároveň vytlačuje menší firmy z mezinárodních trhů.

Právě tento efekt se stal jedním z implicitních argumentů pro revizi původních návrhů. Evropská unie dlouhodobě stojí na otevřenosti a exportní orientaci. Pokud regulace začne fungovat jako bariéra vstupu, podkopává základní logiku vnitřního trhu. OECD ve svých analýzách opakovaně upozorňuje, že kumulativní regulatorní zátěž má tendenci brzdit investice a produktivitu, zejména v otevřených ekonomikách, což je případ EU. Jde o poznatek běžně přítomný v ekonomické analýze, který se však v politické debatě objevuje spíše jako opakované překvapení.

Oslabování některých prvků Green Dealu tak nepůsobí jako ideologický obrat, ale jako snaha o korekci rovnováhy mezi normativní ambicí a ekonomickou realitou. Jazyk zjednodušování, který dnes dominuje evropské debatě, je spíše technokratický než politický. Neříká, že cíle byly chybné, ale že jejich dosažení je třeba přepočítat.

It’s the economy, stupid!

Tento posun nelze oddělit od širšího geopolitického kontextu. Green Deal vznikal v době, kdy globalizace stále nabízela představu postupného sbližování pravidel a standardů. Dnešní svět je fragmentovanější, více transakční a méně ochotný přijímat normativní leadership bez ekonomických pobídek. Evropské instituce se tak ocitají mezi dvěma logikami, snahou udržet globální klimatickou ambici a zároveň ochránit vlastní průmyslovou základnu.

Rozpor je patrný i v dalších oblastech evropské politiky, od debat o uhlíkovém vyrovnávacím mechanismu na hranicích až po uvolnění pravidel státní podpory. Zatímco v oblasti dotací EU opouští tradiční zdrženlivost, v oblasti regulace hledá úlevy. Analýzy think tanku Bruegel dlouhodobě upozorňují, že pokud tyto nástroje nejsou uvažovány společně, hrozí, že klimatická politika ztratí nejen ekonomickou efektivitu, ale i politickou oporu nezbytnou pro její dlouhodobé prosazení.

Evropa po bodu zlomu

Kalkulačka, kterou dnes drží v ruce zákonodárci i regulátoři, může být symbolem návratu k institucionální racionalitě. Evropská klimatická politika se stává méně otázkou deklarací a více otázkou proveditelnosti. Zda tento návrat povede k udržitelnější rovnováze mezi trhem a klimatem, nebo pouze k postupnému rozmělňování původních cílů, zůstává otevřené. Jisté je jen to, že éra, kdy bylo možné zelenou politiku prosazovat bez přesného počítání, v Evropě skončila.