Letošní laureáti Nobelovy ceny naučili centrální banky řídit budoucnost
Letošní Nobelovu cenu za ekonomii získali dva významní američtí akademici: Robert E. Hall ze Stanfordovy univerzity a Michael Woodford z Kolumbijské univerzity. Švédská královská akademie věd je ocenila za položení „mikroekonomických základů makroekonomické stabilizace“. Tento zdánlivě složitý obrat popisuje revoluci, která zásadně proměnila způsob, jakým centrální banky a ministerstva financí po celém světě bojují s krizemi a řídí hospodářské cykly.
Dvojice vědců dokázala propojit chování jednotlivých lidí a firem s velkými makroekonomickými veličinami. Vytvořili tak takzvané novokeynesiánské modely, které dnes tvoří faktický provozní manuál moderní hospodářské politiky.
Abychom pochopili význam práce obou profesorů, musíme se vrátit do 70. let 20. století. Světem tehdy otřásly ropné krize, které s sebou přinesly fenomén do té doby nevídaný – stagflaci. Tradiční ekonomické modely postavené na základech Johna Maynarda Keynese předpokládaly, že vysoká nezaměstnanost a vysoká inflace nemohou existovat vedle sebe. Když se však objevily oba problémy naráz, tehdejší státní zásahy selhaly a situaci ještě zhoršily. To vyvolalo obrovskou skepsi vůči vládním regulacím ekonomiky.
Staré makroekonomické modely totiž fungovaly mechanicky. Vycházely ze statistických vztahů minulých dat a chovaly se, jako by lidé byli jen figurky na šachovnici, které na vládní opatření reagují stále stejně. Laureáti roku 2026 přinesli zásadní změnu paradigmatu: ukázali, že lidé předvídají budoucnost a podle svých očekávání mění své současné chování.
Princip očekávání
Robert E. Hall přišel v roce 1978 s průlomovým zjištěním týkajícím se spotřebitelského chování. Ukázal, že lidé se snaží svou spotřebu v čase vyhlazovat (consumption smoothing). Nerozhodují se podle toho, kolik peněz jim přišlo na účet tento měsíc, ale podle toho, jaký očekávají celoživotní příjem. Z toho vyplynul překvapivý závěr: změny ve spotřebitelských výdajích jsou v podstatě nepředvídatelné. Domácnosti totiž své chování upraví teprve tehdy, když nastane situace, kterou dopředu nemohly nijak očekávat. Pokud například stát oznámí dočasné daňové úlevy, lidé s nimi dopředu kalkulují a efekt na ekonomiku je úplně jiný, než kdyby byli vládním krokem zaskočeni.
Na Hallovy závěry navázal mladší z dvojice Michael Woodford. Ve své slavné knize Interest and Prices (Úroky a ceny) z roku 2003 aplikoval princip očekávání na chování firem. Dokázal, že rozhodování podniků o tom, za kolik budou prodávat své zboží a kolik investují, závisí na jejich výhledu ohledně budoucích nákladů, konkurence a kroků centrální banky.
Woodford přišel s myšlenkou, že centrální banky nemusí ekonomiku ovlivňovat jen fyzickým tištěním peněz nebo okamžitým hýbáním s úrokovými sazbami. Mnohem mocnějším nástrojem je komunikace. Pokud centrální banka dokáže trh přesvědčit o tom, co udělá zítra, za měsíc nebo za rok, ekonomické subjekty se tomu přizpůsobí okamžitě.
Tím položil základy pro strategii zvanou forward guidance (výhled měnové politiky). „Jeho výzkum dal centrálním bankám rámec, v němž na tom, co říkají o zítřku, závisí a záleží stejně jako na tom, co dělají dnes,“ popsal význam práce Moritz Schularick, předseda Institutu pro světovou ekonomiku v Kielu.
Woodfordovo dílo však získalo Nobelovu cenu paradoxně právě v době, kdy Fed pod novým vedením Kevina Warshe provádí rozsáhlou revizi své komunikace a dalších klíčových strategií. Warsh, dlouhodobý kritik forward guidance, odešel z Fedu v roce 2011 částečně proto, že nesouhlasil s rozhodnutím tehdejšího předsedy Bena Bernankeho rozšířit rozsáhlý program nákupu dluhopisů za účelem snížení dlouhodobých nákladů na půjčky, známý jako kvantitativní uvolňování.
Kritizoval také komunikační strategii centrální banky. Od svého nástupu do čela Fedu dává Warsh najevo začátek zdrženlivější éry a k rozhodnutím o úrokových sazbách poskytuje pouze strohé komentáře.
Od teorie k záchraně
Nic to nemění na faktu, že teoretické modely Halla a Woodforda se staly klíčovým štítem během finanční krize po roce 2008 i během nedávných ekonomických šoků spojených s pandemií covidu-19 a energetickou krizí. Když tehdy centrální banky snížily úrokové sazby k nule a konvenční nástroje selhaly, zachránily ekonomiku před hlubokou depresí právě neortodoxní kroky: sliby budoucího vývoje, které uklidnily trhy, a kvantitativní uvolňování, tedy masivní nákupy dluhopisů, jejichž dopad do reálné ekonomiky mohl stát propočítat právě díky modelům letošních laureátů.
