Koncerty mě nabíjejí i vysávají zároveň

Tata Bojs patří mezi legendy české hudební scény, vždyť kapela vznikla už před více než třiceti lety. Za tu dobu odehrála bezpočet koncertů a na pódiích ji fanoušci mohou pochopitelně vidět i během letošní festivalové sezony. „Léto máme koncertně dost zaplněné, ale kupodivu tam zas tolik klasických festivalů nefiguruje,“ říká v rozhovoru pro týdeník Euro spoluzakladatel kapely, zpěvák a bubeník Milan Cais. Zároveň je i uznávaným výtvarníkem a také tento svůj umělecký talent v souvislosti s hudebním létem uplatnil.

Hudební festivaly prožíváte především jako muzikant z pódia. Je ale možné vás na některém potkat také jako diváka?
Na žádném. Doba, kdy jsem jezdil na festivaly jako návštěvník, je pryč. Docela mi to stačí i v téhle podobě. Když jsme byli hodně mladí, jezdili jsme každý rok na festival Boskovice, který se koná už třicet let na podporu a záchranu židovské čtvrti v malebném městečku Boskovice u Brna. Shodou okolností jsme na letošním, jubilejním 30. ročníku v červenci hráli. Možná nás pozvali i proto, že jsme se zúčastnili i toho prvního.

Jak vypadá letošní festivalové léto v podání Tata Bojs?
Léto máme koncertně dost zaplněné, ale kupodivu tam zas tolik klasických festivalů nefiguruje. Kromě zmíněných Boskovic budeme ještě v srpnu hrát ve Všeticích na festivalu Krásný ztráty, pak na festivalu Rock For Churchill a začátkem září na festivalu Wifič v Bílovicích se speciálním audio-vizuálně-tanečním představením s názvem Velký třesk, které jsme společně připravili se souborem Dekkadancers. Jinak hrajeme spíš samostatné koncerty na hezkých místech po celém Česku.

Zajímavou dvojroli máte v rámci letního hudebního projektu glorchestra. Téhle akce se účastníte nejen jako muzikant s kapelou, ale i jako výtvarník.
Oč konkrétně jde?
Letos se koná už druhý ročník tohoto projektu. Já se stal součástí už loňského prvního ročníku téhle speciální akce, kdy jsem byl určitým art direktorem. Navrhnul jsem scénu, řešil design pódia, světel a částečně i obsah projekcí. Samozřejmě to všichni byli lidé, kteří jsou ve svém oboru šikovní a se kterými jsem jen úzce spolupracoval a měl řekněme supervizi. Kromě toho jsem také loni pro glorchestru připravil takový hudební objekt, sochu v podobě obřích sluchátek s názvem Stereo. Byla na všech destinacích a linula se z ní srandovní skladba, kterou jsem složil přímo pro tuhle příležitost. Moje letošní účast je jiná pouze tím, že se k tomu všemu přidala i hudební účast Tata Bojs, a tím, že jsem opět připravil zvukovou sochu, ale zcela novou. Tentokrát jsem ji nazval Kvadro.

A váš pohled muzikanta?
Glorchestra je spojení klasického orchestru a moderní hudby, což nám s Tata Bojs už pár let není úplně cizí, protože máme některé skladby zaranžované pro velký orchestr a průběžně s nimi od roku 2017 vystupujeme. Tohle je ale přece jen něco trochu jiného, glorchestra je komponovaný program, kde se interpreti různě prolínají i mění v průběhu asi hodiny a půl. Letos se kromě nás na podiu objevují třeba Vladimir 518, Katarzia, Idea a MC Gay nebo taneční dvojice Bratři.

Jste fanouškem hudebních fúzí? Které projekty a spojení považujete na tomto poli za povedené?
Vždy jsem obdivoval, s jakou lehkostí dokáže procházet různými hudebními fúzemi David Byrne. To je velký a velmi komplexní umělec.

S jakou kapelou či interpretem byste si přál vytvořit fúzi, kdybyste měl neomezenou možnost?
Moji velcí hrdinové z dětství vždycky byli David Bowie a Iggy Pop. S prvním už se to nepodaří, i kdybych měl neomezenou moc, a s tím druhým si taky moc iluze nedělám. Tak o něm aspoň zpíváme v jedné naší písničce.

Jak už bylo řečeno, vedle muziky jste také uznávaným výtvarníkem. Na jakých projektech aktuálně pracujete?
Nedávno jsem dodělal sérii akvarelů pro projekt Sport In Art a v rámci toho ještě chystám novou čtyřmetrovou sochu. Do září by snad měla být hotová.

Hudba i výtvarné umění jsou hodně o vyjadřování pocitů. Jsou emoce, které jdou lépe vyjádřit obrazem než hudbou a naopak? Kde se ve vaší tvorbě více odráží vaše vlastní já?
Je to zkrátka ideální doplnění. Obě dvě platformy mi umožňují něco jiného. Vyhovuje mi to tak. Koncerty jsou o energii a propojení s lidmi, nabíjí mě to i vysává zároveň, ale potřebuju to k životu. A v té vizuální rovině si můžu řešit zase témata, která jsou někdy pro písničku příliš zatěžkaná. Ale čtyřmetrová socha z oceli to unese.

Patříte k typu umělce, který vyrostl na vzorech, jimž jste se pak snažil vlastní tvorbou přiblížit? Nebo je pro vás umění od začátku vlastní cestou?
Řekl bych, že umění bez inspirace až drobného opisování neexistuje. A kdo vám bude tvrdit, že ano, tak kecá. Ale samozřejmě to má určité hranice. Naštěstí je na světě spousta hudebního i vizuálního smogu a díky němu pak dobře funguje něco, co má v sobě opravdovost a upřímnost. A nemusí to být nutně formálně dokonalé. Citlivý a vnímavý pozorovatel umí oddělit zrno od plev.

Je originalita podle vás spíše přirozený, nebo řízený proces? Touha každého umělce asi je být originální, odlišný a jiný než ti ostatní, ale málokomu se to ve finále povede.
Klíč k originalitě je schovaný ve vlastní přirozenosti. A důležitá věc v jakémkoliv umění je jistá uvěřitelnost. Nemusí to být dokonalé, může to být dokonce hodně divné, ale musím tomu věřit. Náš profesor na akádě vždycky říkal – nespě­chejte, dělejte si věci v klidu a po svém a on si vás svět jednou všimne. Já bych k tomu po letech ještě dodal – nebo taky nevšimne. Ale to on určitě věděl, jen nás chtěl motivovat. Je taky spousta umělců, kteří tvoří z čisté radosti z toho procesu a nemají třeba ani ambice být nějak prudce originální a odlišovat se. A zase spousta těch, kteří se snaží odlišit za kaž­dou cenu, a právě tam někdy bývá problém s uvěřitelností. Umění je svobodná platforma, takže ať si každý tvoří, co chce a jak chce, aspoň bude svět veselejší. Ne každému je ovšem dáno, aby svět změnil. Bohužel ani Milanu Caisovi nebo Tata Bojs, ale to mi přece nevezme radost z procesu tvorby.

Pravidelně také moderujete rozhlasový pořad, kde inspirujete posluchače k tomu, co by ve světě muziky neměli minout. Co by podle vás aktuálně nemělo uniknout našim očím a uším?
Očím určitě výstava VOID Jiřího Příhody v galerii Rudolfinum. A uším album A Light for Attracting Attention skupiny The Smile.