Koncert bude!

Tata Bojs měli mít na konci listopadu velký koncert v hale O2 universum, který ale nakonec nebyl… Nadhled a smysl pro humor se v takové situaci jistě hodí. Milan Cais je ještě k tomu optimista: „Ale bude. Měli jsme k němu takový slogan, abychom v lidech podpořili pocit jistoty a bezpečí, tak jsme na plakáty dali přelepku Koncert bude! No a teď se děje to, co se děje…“ A Mardoša dodává: „Takže bude další přelepka…“

Jak dlouho jste tenhle koncert plánovali?

Milan Cais: Vlastně od vydání poslední desky. Takže rok. Ale už předtím jsme k albu připravovali turné, takže se nám asi poprvé za celou éru Tata Bojs podařilo postavit celé turné asi půl roku dopředu, než ta deska vyšla, do toho ale přišel covid-19 a celé se to rozsypalo.

Takhle to nikdy předtím nebylo?

Milan Cais: Ne, většinou jsme to lepili na poslední chvíli. Teď jsme měli hezky vymyšlený koncept, v němž se všechno motá kolem desítky. Deska se jmenuje Jedna nula, je na ní deset písniček plus intro, deset zastávek turné plus jedna velká právě v O2 universum. Tenhle koncert jsme z té série vyčlenili v tom smyslu, že jsme se domluvili se společností Live Nation, aby nám s tím pomohli. V září bylo prodáno zhruba osm set lístků, potřebovali jsme ale tři a půl čtyři tisíce.

Mardoša: A my jsme tedy potřebovali kolik, abychom byli na nule? Dva a půl tisíce?

Milan Cais: Zhruba tak, ještě jsme tam úplně nebyli. Nevím, co s tím teda udělal tvůj výstup u Dědka v 7 pádech (talk show Honzy Dědka na Primě – pozn. red.), třeba to nějak potom monumentálně narostlo (smích). Já jsem dostal čísla „před Dědkem“.

Co byl vůbec váš historicky největší koncert?

Milan Cais: Asi sportovní hala po Nano­albu, pak byla dvě Fora Karlín, ale tohle je, myslím si, výpravou asi nejdál. V O2 universum jsme chtěli použít nový revoluční zvukový systém L-ISA, který jsme zrovna nedávno otestovali na zatím posledním koncertě v Trutnově, a je to opravdu bomba. Akorát to stojí hodně peněz. Přáli jsme si, aby fanoušci odcházeli plní dojmů a povídali si o něm v tom smyslu, že to nebyl jen povedený koncert „Tatáčů“, ale něco výjimečného.

Kam až se v tomhle perfekcionalismu dá jít?

Milan Cais: Nevím (smích). Měli jsme vymyšlený velkorysý set up světel i videa, což v realitě čítá opravdu dost peněz. Všechno se jevilo skvěle, akorát chyběly ty prodané lístky. A protože by nám přišlo líto dělat nějaká polovičatá řešení, rozhodli jsme se počkat, až nálada i zdravotní situace ve společnosti budou trochu pozitivnější. S jarem vždycky přichází nová míza, je to cítit ve vzduchu, viry slábnou, lidi se těší na léto. Takže nový termín by měl být 11. května.

Jinak jste ale celé léto hráli, ne? Zaznamenali jste, že pandemie covidu-19 posunula chození na koncerty a vůbec vnímání živé kultury někam jinam?

Milan Cais: Vnímali jsme to hlavně na začátku jako asi všichni, kterých se to týká. Pak byl dlouhý půst, lidi natěšení, situace se kolem května června začínala lepšit a my se do té doby trefili projektem Velký třesk s taneční skupinou Dekkadancers. To bylo období, kdy by lidé tleskali snad opravdu čemukoli. Potom se to víceméně vrátilo do normálního módu. Jinak ale na koncertech necítím žádnou markantní změnu. Mám pocit, že když už tam ty lidi jsou, berou to tak, že jsou součástí nějakého přenosu energie, pustí emoce a je to stejné, jako to bylo předtím.

Jste kapela, která je zvyklá hodně koncertovat. Co jste dělali, když se vše zastavilo?

Milan Cais: Dělali jsme desku.

Mardoša: Ono to vlastně nebylo vůbec špatně načasované, protože jsme ji plus minus na tohle období měli stejně naplánovanou, takže když přišla první vlna, ani jsme moc koncertů rušit nemuseli. Takže to paradoxně bylo částečně i k dobru věci, protože se kluci mohli věnovat zpěvu, míchání a tak podobně. Když jsme byli před prvním lock­downem, nahráli jsme v Sonu základy k prvním čtyřem věcem, a když se to v létě trochu otevřelo, tak jsme dotočili zbytek. A potom v těch mezerách, kdy byly nucené koncertní výpustě, šlo alespoň pokračovat s prací v našem vlastním studiu. Ale pak deska loni v listopadu vyšla a nic. Byli jsme natěšení, že nové věci budeme moct lidem hned představit, ale nezahráli jsme si.

Co je pro vás atraktivnější: živé hraní, nebo práce ve studiu?

Milan Cais: Zábavnější jsou bezesporu koncerty, kontakt s lidmi, který generuje okamžitou zpětnou vazbu. Ve studiu je to taková alchymistická práce, ale neříkám, že to není zábava. Ten kontakt s lidmi nám právě po vydání desky Jedna nula strašně chyběl. Album bylo venku a reakce na něj moc hezké, o to víc pak mrzí, že nemůžeš koncertovat. A pak jsme dostali spásný nápad udělat druhý online koncert. První, malý, akustický v Divadle v Celetné, jsme zahráli v té první vlně.

Mardoša: Ale moc se nám do těch online hraní nechtělo…

Milan Cais: …a nechtělo se nám zprvu ani do toho druhého, ale nakonec jsme to pojali tak, jako by to byl opravdový velký koncert se vší přípravou, ledková stěna, světla, videoprojekce na míru tomu večeru, hledali jsme různé propojky, tři měsíce vymýšlení a výsledkem byl únorový přenos, který vlastně dopadl moc dobře. Sice jsme byli napnutí až do poslední chvíle, ale fanoušci nás podrželi a všechno se to poplatilo. A protože to byla taková dost neprobádaná oblast, měli jsme se všemi dodavateli techniky, kterou nám mimochodem dávali v podstatě za náklady, dohodu, že když se to povede, půjdeme s případným ziskem padesát na padesát. A ve finále byla spokojenost na všech stranách. Pro nás osobně to byl psychologicky nesmírně důležitý moment. Měli jsme na časové ose kapely něco, k čemu jsme mohli upínat svoji pozornost, hodně jsme zkoušeli a těšili se na to.

Vraťme se úplně do pravěku. Tata Bojs existují tuším od roku 1988. Já jsem se po roce 1989 vrátil do Tábora, kde jsme nějakou dobu provozovali dodnes legendární pololegální klub Vrtulník…

Mardoša: Ten si pamatuju, hráli jsme tam v třiadevadesátém!

Jak se stane, že tak impulzivní kapela se v průběhu let dopracuje k jistému audiovizuálnímu perfekcionalismu s až obsesivní starostlivostí o to, aby všechno dobře vypadalo a působilo velkolepě? Bylo to tam vždycky, nebo naopak máte dneska občas nutkání se vrátit do klubů s tou vaší původní punkovou energií?

Milan Cais: Jistou teatrálnost jsme tam měli vždycky. Od začátku jsme inklinovali k nějaké vizualitě. Akorát jsme v začátcích neměli prostředky a lidi kolem sebe, aby se to dotáhlo. Takže to bylo většinou dost srandovní. Natírali jsme papundeklové krabice, dělali stromečky s vykukující veverkou à la Josef Lada a po večerech u Marečka v garáži vyráběli legrační pseu­dokulisy. Já už v té době chodil na AVU, pro mě ta vizualita byla v podstatě denní náplň, takže jsem nad tím přemýšlel neustále. Akorát nám strašně dlouho trvalo, než jsme si kolem sebe vybudovali tým lidí, kteří nám s tím pomáhali a dodnes pomáhají, začalo to konečně trochu vypadat a mělo to i nějaký časový řád pro realizaci. Devadesátky byly pro nás nesmírně důležité, nasáli jsme je, prošli jimi, daly nám hodně zkušeností, know-how i známostí. Většina lidí z téhle branže jede taky už od 90. let, takže s nimi můžeme zavzpomínat a díky tomu se mnohem lépe i dnes navazuje nějaká spolupráce.

Dá se v současném společenském klimatu a nastavení vůbec něco plánovat? Máte kromě toho přeloženého koncertu na květen příštího roku nějaký jiný upínací bod?

Milan Cais: Já bych byl rád, kdybychom se zase začali víc scházet ve zkušebně a udělali třeba jen jednu novou písničku. Stačí fakt jedna, jenom ji dotáhnout. Připomenout se fanouškům, že ta kapela pořád existuje nejenom koncertně, ale i kreativně. Dnešní doba je taková rozdrobená, singly, řekl bych, zase dobře fungují, navíc když máš k písničce i video, o to lépe. Samozřejmě alba jsou pořád důležitá, my jsme „oldschooleři“, takže máme rádi ty celky, ale přesto si myslím, že lidi si tvoří vlastní playlisty, něco si jim líbí tady, něco támhle a zbytek desky je třeba ani moc nebaví. Každopádně teď máme další bod na časové ose – budeme se chystat na 11. května.

Mardoša: Koncert bude! (smích)

To bude skvělý titulek!

Milan Cais: Přesně. Ten slogan měnit nebudeme.

Mardoša: Nikdy!

Vy dva jste spolu přes třicet let, nelezete si někdy na nervy? Neměli jste třeba chuť si založit nějakou jinou kapelu?

Milan Cais: Tak Mardoša má kachnaře, že jo.

Co jsou kachnaři?

Mardoša: To je taková vtipná kapela. Protože mám Citroëna „kachnu“, tak na srazech majitelů jsme založili kapelu 2CV Band, hrajeme covery i vlastní tvorbu.

Milan Cais: A k té původní otázce, já nevím, jestli by to Mardoša vůbec někdy dokázal říct, já si myslím, že on mě má někdy plné zuby, ale nedává to moc najevo. (smích)

Mardoša: To takhle není. Někdy je mi nepříjemný, když se moc mračíš, ale… spíš to čas od času asi nebavilo některé spoluhráče. Občas docházelo k ostřejším výměnám a názorovým střetům, ale taky to nebylo tak horké. My jsme spolu od roku 1987, kdy jsme tu kapelu začali vymýšlet, nebo možná ještě dřív, už jako děti, ale to se ani nedá počítat. V současné pětici hrajeme taky už docela dlouho, nějakých šestnáct sedmnáct let.

Milan Cais: Tata Bojs byli vždycky trio, bez žen, tedy vyjma celkem dlouhého období s Klárou Nemravovou, ale původně jsme byli jen tři. Což už se dneska moc nedá říct, protože teď nás na pódiu je jako psů, klávesy, dvoje bicí, občas hostují vokalistky Denisa a Simona Katzerovy…

Mardoša: …ale většinou mají svatby. (smích)

Milan Cais: Když zrovna nemají svatbu, tak nám ten termín dají. Ale teď mi napsaly takovou hezkou esemesku z Berlína, že na nás myslí. Je to s nimi skvělé, protože v sobě mají pozitivní živočišnou energii, která z nich vyzařuje ven směrem k publiku. To se nám líbí a vlastně hlavně kvůli tomu jsme je oslovili. Poslední dobou s námi jezdí ještě bubeník Tomáš Neuwerth, který hraje podobným způsobem jako já. Dohodli jsme se, že když bude mít volno, pojede jako hostující bubeník, abych si mohl taky zablbnout vepředu, soustředit se jen na zpěv a komunikaci s lidmi. Někdy hrajeme se dvěma sadami bicích, když to velikost pódia dovolí. To je potom obrovský tlak, když některé věci zahrajeme v tandemu. Ale pořád to beru tak, že základ kapely jsou čtyři lidi na pódiu – Jura Hradil, Vláďa Bár a já s Mardošou. A Dušan Neuwerth je pátý člen, který s kapelou pracuje stejně plnohodnotně, jako by měl nástroj v ruce. Jeho nástroj je mixážní pult.

Vy dva jste ale nejvýraznější postavy Tata Bojs, nestává se někdy, že by to pro ty ostatní bylo třeba frustrující, protože se veškerá pozornost soustřeďuje na vás?

Milan Cais: Oni jsou s tím srovnaní a je to dost možná i klíč k tomu, proč nám to tak dlouho a dobře funguje. Jura Hradil je trochu víc bokem, už i pozičně, protože žije na Vysočině a do Prahy dojíždí. Jsem si jistý, že ho to s námi baví hodně, ale zároveň on je ten, který má i jiné projekty. A kytarista Vláďa Bár tyhle věci moc neřeší.

Mardoša: Ten je spíš rád.

Často mluvíte o tom, že jste oldschoolová kapela, ale hodně vašich desek bylo a je vnímáno jako extrémně progresivní, navíc je ještě každé album jiné. Co bude dál?

Milan Cais: Já si myslím, že to vždycky jde tak trochu v čase. Snad kromě Nanoalba, kde byl koncept od začátku daný a my se ho snažili naplnit. U ostatních desek se nám to jaksi vylupuje v průběhu. Hodně to odvisí od témat, jež zpracováváme v textech, i od témat, která žijeme a nějak nás zajímají. Takže jakmile se začnou scházet texty, začne se z toho pomalu vynořovat nějaký pocit a s tím třeba i počátek nějakého konceptu.

Mardoša: Dušan má občas nějaké zadání ve smyslu, že uděláme rychlou desku nebo že to musí být pozitivní, ale vlastně je to spíš motivační a ve výsledku to stejně vyplyne spontánně a automaticky.

Milan Cais: Proces tvorby je vždycky dost vzrušující záležitost. Někdo z nás si jede tak trochu sám a dělá si poznámky nebo domácí dema, ale to hlavní logicky vzniká na zkouškách. Jsou to většinou jen takové náhozy, které určují tempo a náladu, zkrátka pár taktů něčeho. V okamžiku, kdy se to začíná organicky přilepovat k nějakému textu, začínáme víc aranžovat. Nejzábavnější, aspoň pro mě, a zároveň veledůležitý moment je, že si vezmu třeba klidně i ještě nehotový text a začnu si frázovat a ono to buď zaklapne a jde hladce jako po másle, nebo ne. A když to byť jen trošku funguje, i třeba v nějakém zajímavém protipohybu, kdy nálada je melancholická a text působí spíš vesele nebo obráceně, je to magie. Někdy je to hned, jindy jen cítíš, že tam je skrytý potenciál. V tenhle moment začne vznikat písnička. A když se to děje v energetickém napojení všech zúčastněných lidí, najednou se ti vyjeví klíčové slovo – radost, která se vztahuje jak k tomu procesu tvorby, tak potom i k okamžiku, když ty písničky přehráváš. Nové věci nás samozřejmě baví hrát daleko víc než ty starší a lidi…

Mardoša: …lidi čekají, až zahrajeme ty starší. Je to takový paradox, fanoušci chtějí už novou desku, aby bylo turné, kde pak chtějí hlavně staré písničky.

Milan Cais: Ty nové se stejně za pět let stanou starými, všichni jednou zestárnou jako ty písničky. (smích)