V lednu uplynulo 165 let od smrti ve světě nejznámějšího českého vojevůdce. Lesk jeho jména v českém prostředí ale vybledl, a tak můžeme předpokládat, že návrat jeho pomníku na pražské Malostranské náměstí vlnu odporu nevyvolá, snad jen ty hádky v hospodě, které se občas přelijí do části médií.

Notoričtí trollové a komentátoři budou argumentovat tím, že vítěz nad Napoleonem byl loajální k Habsburkům, hovořil německy a budou se obávat, zda se nepohněvají Italové, jejichž snahu o spojení v jeden stát maršál Radecký dlouhá léta učinil marnou. Nakonec to dopadne jako s Mariánským sloupem na konkurenčním Staroměstském náměstí. Sloup stojí, žádné demonstrace se pod ním nekonají, náměstí příjemně doplňuje a stal se z něho oblíbený „meet a insta point“. Naopak Husův pomník svou hřmotností se jeví jako nepatřičný.

Až bude maršál Radecký na Malo­stranském náměstí stát, turisti u něho budou vysedávat, nějaká kavárna se bezpochyby přejmenuje na Radetzky Café a tramvaje dole pod ním pojedou dál. Z lehkých argumentačních šarvátek polní maršál vyjde vítězně. Dějiny se totiž svou dynamikou podobají meandrující řece, kterou sice můžeme spoutat a narovnat, ona má ale paměť a nakonec se vždy vrátí do svého původního koryta.

Pochod jako součást dějin

Pokus českých kulturních a politických nacionalistů vymazat několik století dějin, kdy území dnešního Česka bylo součástí podunajské monarchie, nevyšel. Stále se sice velká část populace domnívá, že české dějiny začaly až v roce 1918, ale tato idea se pomalu a jistě drolí. Češi, kteří se jako jedni z mála národů dobrovolně vzdali svých historických tradic a hrdinů, teď zjišťují, že jejich pantheon je nezaplněný a hrdinové neznámí.

Stačí si udělat procházku kolem budovy Národního muzea a přečíst si 72 jmen českých velikánů, která jsou umístěna na deskách po celém jejím obvodu. Více než polovina jmen dnes již nikomu nic neříká. Proto by bylo absurdní bránit se znovupostavení pomníku muži, který byl českým šlechticem, který česky mluvil a psal, který chtěl být pohřben v Čechách a jehož jméno je známé po celém západním světě. A nikdo jiný ho v proslulosti nepřekoná, což není psáno v nadsázce.

Radeckého pochod (německy Ra­detzky­marsch) je dílo složené Johannem Straussem starším v roce 1848, věno­vané Josefu Václavu Radeckému z Rad­če. Skladba byla sice oblíbená nejvícemezi vojáky, což vyvolávalo mnohá pnutí zvláště mezi sociálními demokraty, ale dnes je tato kdysi neoficiální hymna Rakousko-Uherska nekonfliktně přijímaná a hraná po celém světě. Pochod tradičně hraje jako poslední přídavek Vídeňská filharmonie na svém Novoročním koncertu, který se vysílá do desítek zemí a který sleduje každý rok v přímém přenosu více než padesát milionů diváků. Jméno českého rodáka se tak rozletí i do těch nejméně tušených koutů světa, jako jsou Hongkong, Brazílie, Pákistán nebo Vietnam. S takovou nepřerušenou popularitou se žádný jiný Čech nemůže chlubit.

Čech přenechaný Rakušanům a Němcům

Češi jsou obecně v propagaci svých rodáků velmi mizernými obchodníky a ještě horšími píáristy. Snad jen Franz Kafka a Gregor Mendel mají dostatečný reklamní a popularizační poten­ciál, ale jiní rodáci z českých zemí, jako jsou Sigmund Freud, Joy Adamsonová, Gustav Mahler nebo Edmund Husserl, se rozhodně v agentuře CzechTourism moc neskloňují. Lze namítnout, že se jedná o české a moravské rodáky – ovšem německého jazyka –, ale to není příklad maršála Radeckého. Dobrovolně jsme takovou personu přenechali Rakušanům a Němcům, kteří ji s radostí zařadili do svého pantheonu. A tak je maršál Radecký vedle dalšího Čecha Albrechta z Valdštejna zvěčněn ve Walhalle poblíž bavorského Řezna, v památníku významných osobností „německého jazyka“. A Češi jen pasivně přihlížejí, na rozdíl od Poláků, kteří dalšího člena Walhally Mikuláše Koperníka považují za svého a neúnavně o tom svět přesvědčují.

Kdyby Češi vynikali obchodním talentem, nenechali by Radeckého pomník stát v lapidáriu na pražském Výstavišti, kam byl po roce 1919 přesunut z původního umístění na Malostranském náměstí. Když totiž nepřijmeme ideologický pohled na Radeckého a budeme uvažovat pragmaticky, nedává jeho neobnovení smysl. Když před několika lety německý vydavatelský gigant Bertelsmann zveřejnil žebříček sta největších románů 20. století, objevil se v něm na prvních místech Pochod Radeckého od Josepha Rotha, haličského Žida, jenž konvertoval ke katolicismu a který v tomto díle vytesal pomník zaniklé monarchii. Dokonale napsaný román se odehrává v neidentifikovaném malém moravském městě v posledních letech monarchie a u vzdělaného čtenáře vytvoří kultivovaný protipól k dalšímu geniálnímu dílu, ke Švejkovi. Radecký a Švejk zapadají do sebe jako dva dílky puzzle a teprve jejich spojením dostaneme reálnější obraz českých dějin. Ale zatímco sochy Švejka najdeme v desítkách českých měst, připomínka druhé strany české mince, maršála Radeckého, najdeme jen v podobě několika pamětních desek, jako je ta v Sedlčanech, protože v nedaleké Třebnici se maršál v roce 1766 narodil.

Konečně dospět

Jakýkoli pomník je odrazem minulosti vyplývajícím z potřeb a tlaku přítomnosti. Tento atribut všech pomníků přesně vystihl historik Zdeněk Hojda v názvu své knihy Pomníky a zapomníky. Někteří čeští komentátoři by také nejraději zapomněli na integrální část českých dějin. Například Jana Machalická, když před rokem v Lidových novinách napsala: „Jaký vztah má Radecký k myšlence samostatného československého státu, kterou prosazoval T. G. Masaryk a na jejíchž tradicích stojí i dnešní Česká republika? Žádný. Habsburkové jsou u nás vyřízená kapitola, resentimenty vůči císařpánovi, vídeňskému dvoru a valčíkům jsou jen staromilecký folklor. Obdivovatelé starého Rakouska by si měli uvědomit, že Habsburkové rozhodně sebeurčení českého národa nepodporovali a Češi si na rozdíl od Maďarů ani ten dualismus nevydobyli. Radecký prostě patří do rakouského pantheonu, nikoli do českého.“

Je to argument, který připomíná příběh názvu hotelu Hvězda v Ma­riánských Lázních. Když se v 19. století, kdy naprostou většinu obyvatel města tvořili čeští Němci, postavil, dostal německé jméno Stern (v překladu Hvězda). Po vyhnání Němců v roce 1945 a s poválečnou vlnou anglomanie byl přejmenován na Star. Ovšem po roce 1948 byl hotel ideologicky znovu přetřen a přejmenován na Rudá hvězda. Nakonec po roce 1989 byl zbaven všech přívlastků a předsudků a jmenuje se jen Hvězda. Může se měnit název, ale budova je stále stejná.

Sto pět let od zániku monarchie už bychom měli mít odvahu zbavit se předsudků a ideologických nánosů a začít vnímat české dějiny takové, jaké byly, a ne takové, jaké je chceme mít. Vnímat události před vznikem samostatného Československa tak černobíle, jako to udělala novinářka z Lidovek, je směšné a ideologicky předsudečné.

Obnovením pomníku Radeckému se přece neobnovuje Rakousko-Uher­sko, nezaniká republika, ani se sem nenalévá německý jazyk a kultura, jen Češi konečně dospějí a tímto symbolic­kým aktem se přihlásí k celé pestrosti svých dějin. A splatí tak dluh nejen iluzorní, ale i ten skutečný. Dluh totiž stojí za tím, že maršál Radecký není pohřben tam, kde si přál, tedy v Čechách, ale jeho hrob můžete navštívit v Hel­denbergu, na půli cesty mezi Vídní a Znojmem.

Inspirace v lázních

Když maršál Radecký v roce 1849 obdržel čestné občanství Berounského kraje, v poděkování mimo jiné sám a česky napsal: „Památka, věnovaná mi rodinami z dědinek milých z krásné vlasti české, z dědinek, v nichž jsem útlé mládí své strávil, z míst, kde i kosti mých drahých rodičů práchniví. Ku kostem po otcích svých složil bych rád i své po těchto nesnázích dlouhého a často strastiplného živobytí, v lůno milené vlasti mé české.“

Tohle přání se mu nevyplnilo. Zkla­mán byl i jeho velký obdivovatel císař František Josef I. Když Radecký v roce 1858 v italském Miláně v 91 letech zemřel, chtěl ho císař pohřbít v Kapucínské kryptě ve Vídni. Byla to nevídaná pocta, protože v kryptě jsou pochováni pouze příslušníci vládnoucí dynastie, s výjimkou Karoliny hraběnky von Fuchs-Mollard, vychovatelky Marie Terezie. Ale ani přání císaře neobstálo před „faustovskou“ smlouvou.

Radecký byl pohřben v památníku rakouské vojenské slávy v Heldenbergu, který vybudoval vojenský podnikatel Joseph Gottfried Pargfrieder, protože ten za starého maršála zaplatil všechny dluhy, které nebyly malé, pod podmínkou, že u něho dožije a bude pohřben v jeho památníku. Před písemnou smlouvou tak musel couvnout i sám císařpán. Pargfrieder zásoboval rakouskou armádu potravinami, obuví a látkou a zbohatl na tom podobně jako o více než půl století další dodavatel rakouské armády Tomáš Baťa.

Po vítězství polního maršála Ra­deckého u italské Custozy a potlačení povstání v Uhrách nechal Pargfrieder ve svém zámeckém parku postavit celkem 169 soch a zinkových bust generálů, vojevůdců, vojáků a rakouských panovníků, z nichž to nejčestnější místo zaujímá právě Radecký. Úvahy o tom, že připomínky habsburské éry do českého prostředí nepatří, jsou zcestné. Praha se může v tomto ohledu inspirovat u Františkových Lázní, města, které se ke své neretušované minulosti hrdě hlásí a kde při procházkách v lázeňském parku můžeme spatřit sochy císaře Josefa II., Františka I. i Františka Josefa. Kdyby Radecký toto lázeňské místo navštívil, zcela jistě by tam dnes stála i jeho socha.

Svoji vlast jsem miloval

„Kdyby nebylo pomníku Radeckého, museli bychom si ho vymyslet,“ i tak by se dal parafrázovat slavný Palackého výrok. Pokud se totiž Magistrát hlavního města Prahy rozhodne navrátit pomník na Malostranské náměstí, pomůže to minimálně části české společnosti objevit své „zmizelé staleté dějiny“.

Protože přes všechna přání mnoha českých intelektuálů adorujících první československou republiku je ve společnosti čím dál více lidí, kteří následný citát Josepha Rotha, autora románu Pochod Radeckého, nečtou se sentimentální slzou v oku, ale s pragmatickým pochopením: „Nedokážu zapomenout na válku a na zánik jediné vlasti, kterou jsem kdy měl, rakousko-uherské monarchie. Svoji vlast jsem miloval. Umožňovala mi, abych byl současně vlastencem i světoobčanem. … Měl jsem rád ctnosti a přednosti své otčiny a dnes, kdy je mrtvá a pryč, mám rád dokonce i její chyby a nedostatky.“

Josef Václav Radecký z Radče byl prostě Čech i Rakušan a jako takový patří do našeho pantheonu. A nikdo by se nezlobil, kdyby proti jeho pomníku byla vztyčena i socha Josefa Švejka.

Vracíme kvalitní umělecké dílo

Postava maršála Radeckého je důkazem, že i v době rakousko-uherské monarchie byla řada Čechů úspěšná, říká náměstek pražského primátora Jiří Pospíšil.

Je jedním z nejhlasitějších zastánců obnovení pomníku maršála Radeckého a ze své funkce na pražském magistrátu hodlá prosadit, aby se socha vrátila na Malostranské náměstí, kde již mezi lety 1858 a 1919 stála. Jen se z původního místa, kudy nyní vede tramvajová trať, přesune do části náměstí, kde dříve bývalo parkoviště. „Pomník je symbolem pozice Čechů v bývalém mocnářství. Stále tu převládá představa porobeného národa, přitom Radecký je důkazem, že český národ měl i v minulosti osobnosti evropského formátu,“ říká Jiří Pospíšil, náměstek pražského primátora pro kulturu, cestovní ruch a památkovou péči.

Je pokus o navrácení sochy maršála Radeckého politicky průchozí?
Doufám, že ano. Beru to jako výzvu. V době, kdy jsem byl ministrem spravedlnosti, se mi podařilo protlačit občanský zákoník a doufám, že i tato výzva, kterou jsem si předsevzal pro následující tři roky, bude nakonec naplněna. Jednám o tom se všemi politickými frakcemi v zastupitelstvu a vnímám, že tento projekt stále nabývá větší a větší podpory.

Nabízí se srovnání s Mariánským sloupem, který se před třemi vrátil na Staroměstské náměstí, ovšem po mnohaletých lítých bojích. Čeká Radeckého pomník něco podobného?
V případě Mariánského sloupu se do debaty více promítaly otázky víry a už méně otázky kunsthistorické a urbanistické, které pro mě jako pro člověka, jenž návrat sloupu podporoval, byly důležité. Radecký má v každém případě lepší výchozí pozici. Máme originální sochu a na Malostranské náměstí se tak může vrátit odlitek původní plastiky. Samotná plastika je mimořádně hodnotná, odborníci ji považují za jednu z nejkvalitnějších venkovních plastik, které vznikly na našem území. A to je snad nejdůležitější faktor. Na místo vracíme kvalitní umělecké dílo. V neposlední řadě může návrat přispět k vyrovnávání se s naší historií 19. století. Permanentně vedeme debaty o tom, jak se vypořádat s nacistickou a komunistickou totalitou, jak se postavit k dějinám první republiky, ale méně už hovoříme o tom, jak vnímat naše dějiny 19. století, kdy jsme byli součástí mnohonárodnostní monarchie. Myslím, že právě postava Radeckého je příkladem toho, že i v tomto soustátí byla řada Čechů úspěšná, ve svém oboru udělali úspěšnou kariéru a přitom se za své kořeny nestyděli. A to byl právě Radecký.

Není v dnešní době války na evropském kontinentě anachronismem stavět pomníky válečníkům?
Myslím si, že je to právě naopak. Proto, že zde falešně nevykřikujeme, že chceme mír a že máme nechat Putina být, jak bohužel slyšíme tyto nálady u našich sousedů na Slovensku a v Maďarsku, jsem rád a hrdý, že Češi stojí na straně práva, spravedlnosti, že většina Čechů dnes podporuje zemi, která je napadena agresorem. Profesionální vojáky potřebujeme, jsou důležití k zajištění svobodné společnosti a míru. Proto není vůbec špatně, že se právě v této době hlásíme k významným vojenským osobnostem našich dějin. Radecký byl jednou z nich. Nechat mu zde pomník, který tu kdysi stál, není nic špatného.

Co má Radeckého socha symbolizovat?
To, že v habsburském soustátí i Češi byli úspěšní. Že český národ měl osobnosti, které měly evropský formát. U nás stále převládá defétistická představa porobeného národa, podle kterého místo Čechů v císařství bylo pouze v pozicích kočích či kuchařek ve Vídni. To je ale hloupý mýtus. Právě socha Radeckého ho symbolicky vyvrací.