Pomníky vládní (ne)schopnosti

Každá vláda by po sobě měla zanechat něco, co ji dlouho přežije a bude k dobru všech, jinak je čtyřleté období jejího působení jen prostorem marnivé mocenské hry o příští volby. V prezidentských systémech se za tímto účelem často budují architektonické pomníky. Například ve Francii se prezidenti do paměti všech na věky zapisují nějakou významnou stavbou. Pompidou uměleckým centrem, Mitterrand pyramidami v Louvru, Chirac elegantním muzeem mimoevropského umění. V Česku taková tradice neexistuje, přesto nějaké pomníky, nikoli stavby, za sebou vlády nechávají.

Sociální systém, často pravicí kritizovaný jako příliš štědrý, je de facto nastavený z doby pravicového ministra Vodičky už dobré čtvrtstoletí. Pomníkem Klausovy vlády býval i žebříček nejbohatších Čechů, vzpomínkou na levicovou Zemanovu vládu jsou privatizované české banky, což většinou bývá pravicový čin. Vláda Andreje Babiše měla za sebou zanechat důchodovou reformu, po níž se volá dvacet let. Byla prvním bodem vládních priorit (!), na který se ale v běhu starostí nějak zapomnělo. Vláda si vystačila s uplácením důchodců před volbami, na což se chystá i před těmi letošními, říjnovými.

Pomníkem důležitým a vděčným, který by Babišově kabinetu mohla historie chválit, mohl být místo důchodové revoluce nový stavební zákon. Každý, kdo někdy běhal kvůli stavbě razítkové kolečko po úřadech, ví, jak zdlouhavé je, když chcete v Česku začít legálně stavět. Není tedy divu, že na zákoně, který je tolik třeba všem, nikoli pouze pravé, levé, střední či každé jiné vládě a jejím voličům, se pečlivě pracovalo tři roky. O to víc je s podivem, že poslanci ANO (a jiných stran) návrh své vlastní ministryně Dostálové ve sněmovně upravili během chvíle tak, že tříletá práce a shoda na ní rychle zmizela a na stole je principiálně jiný zákon.

Znovu se objevila centralizace všeho a ze zákona vypadla oblast územního plánování, pro obce tak klíčová. Obce potřebují svá území rozvíjet ve velkých urbanistických celcích a to nepůjde bez pružných a znalých místních stavebních úřadů, které rychle, přitom s vhledem a odborně rozhodnou, co je ve shodě s městským organismem a co je naopak šílenost politických megalomanů. Místo politického pomníku i po letech obecně přijímaného vzniká opět něco bez shody a napůl, co bude nová vláda muset opravit.
V jistém smyslu je to – podobně jako neprovedená důchodová reforma – také pomník. Pomník neschopnosti vlády něco koncepčního a přínosného začít, rozpracovat a dokončit. Monument neschopnosti vládnout.