Vláda v hororových časech

Vítězství opozičních stran v parlamentních volbách 2021 vnímali jejich příznivci jako počátek nových, lepších časů. Co na tom, že šlo o vítězství velmi těsné, poněvadž stačilo, aby do Poslanecké sněmovny pronikly ČSSD a Šlachtova Přísaha (obě dostaly těsně přes 4,5 procenta hlasů), a karty by na povolebním pokerovém stolku byly rozdané úplně jinak. A co na tom, že Pirátům a jejich příznivcům triumf notně zhořkl, poněvadž jejich kandidáty hromadně „překroužkovali“ sympatizanti hnutí STAN.

Andrej Babiš padl, Miloš Zeman nekladl odpor, ba se skoro symbolicky ocitl v nemocnici na jednotce intenzivní péče. Nová, radostnější éra mohla začít. Doba dle očekávání vymezená deagrofertizací, odstraněním všech střetů zájmů, rozpočty, které budou – ve srovnání s těmi covidovými za Babiše – vykazovat mnohem nižší, pokud vůbec nějaké schodky.

Po roce vládnutí ho však sám premiér Petr Fiala přirovnal ve vlastním bilančním videu ke scénám z akčního filmu, kdy po vyřešení jednoho problému ihned naskakuje další. Žánrově jde ale spíše přímo o horor a kabinet ho někdy zbytečně dramatizuje otálením či pouhou improvizací.

Příliš bezbarvých lidí

Potíže nastaly možná dříve, než kdo čekal. Poskládat vládu pěti stran, aby se kaž­dá uspokojila a vládní celek vykazoval nějakou funkčnost a logiku, se ukázalo jako obtížně splnitelný úkol. A byť se nějak podařil, k ideálu má vládní sestava daleko.

Schlíplí Piráti získali pro svého šéfa ministerstvo pro místní rozvoj, tedy resort, kde se moc dobře nedají prezentovat pirátská témata. Plus ministerstvo zahraničí, kam vyslali Jana Lipavského, jehož si Miloš Zeman vyhlédl jako nejslabší „kus“ a po svém uzdravení na něj zkusil z hradního posedu vypálit.

Minul, ale nehledě na nepřesnou balistickou dráhu prezidentových argumentů lze stále namítnout, že resort zahraničí měl převzít někdo z koalice Spolu, jež si v kampani vepsala prozápadní orientaci jako jedno z ústředních hesel přímo na vývěsní štít.

Lipavský sice nic nezkazil, ale působí dojmem snaživého studenta na stáži, důležité věci v zahraniční politice jsou stejně v rukou premiéra Fialy, popřípadě vzhledem k válečné situaci ministryně obrany Jany Černochové (ODS). Třetí zástupce Pirátů ve vládě, ministr pro legislativu Michal Šalomoun, zůstává v zásadě neviditelný.

Z lidoveckých ministrů se v médiích více prezentuje pouze předseda strany a ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. A pak nominant na uprázdněný post ministra životního prostředí, ale asi z jiných důvodů, než by si lidovci přáli. Petr Hladík musí nejprve setřást pochybnosti, zda se coby náměstek brněnské primátorky Markéty Vaňkové nezapletl do korupčního kupčení s byty, což mu však trvá už docela dlouho.

Zajišťování rovnováhy sil „upícháváním“ stranických nominantů na ministerstva zřejmě usnadní i nedávná novela služebního zákona, která ruší dosavadní model, že existují maximálně dva političtí náměstci ministra, ostatní jsou takzvaní odborní, podřízení zákonitostem politicky neutrální státní správy, nikoliv politické loajality. Počet a výběr náměstků se tak opět stane výhradní záležitostí daného ministra nebo ministryně.

Změnu sice motivovala též snaha o „deagrofertizaci“ státní správy, leč stranické personální zájmy se nyní lépe uspokojí. Veřejnost však asi zaskřípe zuby. A Andrej Babiš si může zamnout rukama, poněvadž získá empirický materiál pro doložení svého tvrzení, že u nás vládne „polistopadový kartel“ či „matrix“ tradičních stran, jemuž hrdinně čelí, v poslední době i pomocí svého karavanu neboli obytňáku.

Špinavé prádlo v čistém STAN

Asi největší problémy však Fialově vládě způsobilo hnutí STAN, jež se krátce po volbách jevilo jako jeden z jejich jednoznačných vítězů. Síť kolem podnikatele Michala Redla odhalená kauzou Dozimetr ovšem zahrnovala až příliš představitelů formace, která se dosud voličům prezentovala jako morálně průzračné sdružení samých fajn komunálních politiků.

Jako první se z vlády poroučel ministr školství Petr Gazdík. Židle se houpala i pod předsedou STAN a ministrem vnitra Vítem Rakušanem, navíc hned z několika důvodů. Zejména kvůli Redlovi a jeho síti, poněvadž Rakušanova argumentace, že o ničem nevěděl, měla slabá místa. Prvním byla Hana Marvanová, jež Rakušana na poměry na pražském magistrátu upozornila. Druhým protiargument, že pokud o ničem nevěděl, je vzhledem k rozsahu problému špatným předsedou, poněvadž vůbec netuší, co se mu ve straně děje.

Rakušan pak vibrace vlastní židle ještě umocnil zpackanou nominací Petra Mlejnka do čela české výzvědné služby neboli Úřadu pro zahraniční styky a informace. Prosadil člověka, nad jehož podnikatelskou dráhou se vznášelo několik vážných otazníků včetně údajných kontaktů právě s Redlem, které by zřejmě odhalila hlubší prověrka, byť ji zákon z nepochopitelných důvodů nepožaduje.

Rakušanova zbrklost musela zarazit i vzhledem k probíhající ruské agresi vůči Ukrajině. Nakonec vše ustál, leč patrně pouze díky tomu, že je předsedou koaliční strany, jež za něj v podstatě neměla a nemá náhradu. Pokud by Petr Fiala tlačil na Rakušanovu demisi, mohl si „odstřelit“ vládu už po půl roce.

Dozvuky covidu

Vládnutí Fialova kabinetu zásadně ovlivnil vpád Putinova Ruska na Ukrajinu, ale v době jeho nástupu k moci se jako úhlav­ní jevil jiný nepřítel, a sice (naštěstí snad doznívající) covidová pandemie. Plexisklová voliéra, v níž Miloš Zeman přijímal na svérázných audiencích budoucí ministry Fialovy vlády, se stala terčem vtipů a sama o sobě víc než za vtip nestála.

Trochu citelnější mrazení však mohl vyvolávat poněkud svérázný humor nastávajícího ministra zdravotnictví Vlastimila Válka (TOP 09). Nad jeho komunikačními „schopnostmi“, kdy se v médiích zaplétal do nesrozumitelných větných konstrukcí, lomili rukama i ti nejvřelejší fanoušci nové vlády, a v zákulisí se dokonce začalo spekulovat, zda neskončí dříve, než pořádně začal. Válek se ale přece jen trochu vzchopil a očekávaná další covidová vlna naštěstí dorazila s mnohem menší silou.

Premiér Fiala prý tehdy prosadil komunikační strategii, skoro protikladnou té Babišově. Mlčet, věci nedramatizovat, přijímat nezbytná opatření a doufat, že zaberou a situace se uklidní. Vůči zmíra­jícímu covidu byla úspěšná, ale její apli­kace na některé jiné krizové situace, jež měly brzy přijít, mohla snadno pouze umocnit rozsah neštěstí. Dosud se ale vláda dokázala z podivného komunikačního spánku, do něhož občas upadala, probírat, byť někdy doslova za půl minuty dvanáct.

Hvězdná hodina v Kyjevě

Fialova vláda si nesporně zaslouží velkou pochvalu za vztah k bojující Ukrajině. Česko představuje jednoho z klíčových dodavatelů zbraní i munice a na našem území se začínají též cvičit ukrajinští vojáci. České instituce a organizace, vládní, komunální i občansky svépomocné, dokázaly zvládnout uprchlickou vlnu, byť nikoliv bez problémů či bez sporů centrálních orgánů s místními samosprávami.

A březnovou cestou do Kyjeva ve společnosti slovinského a polského premiéra a polského faktického premiéra Jarosława Kaczyńského Fiala skutečně pomáhal prolomit bariéry a posunout úroveň západní pomoci Ukrajině o stupeň výš. Zejména když tehdy ukrajinská metropole stále čelila přímému ohrožení ruskými vojsky. Politické cesty do Kyjeva se stávají skoro rutinou, leč nehledě na útoky ruských raket či íránských dronů v ruských službách, jsou nyní přece jen poněkud bezpečnější než na jaře.

Tím spíše je ale nutné pomoc Ukrajině opět někam posunout. Ruský diktátor Vladimir Putin zřejmě sází na kartu únavy a opotřebení, na to, že západní země nevydrží jeho oběť masivně podporovat dlouho, že v západních společnostech nakonec převáží reptání nad drahými energiemi, strach z eskalace konfliktu i touha po převedení miliardových částek za zbraně pro Ukrajinu třeba do sociál­ních programů.

Navíc západní armádní sklady se vyprazdňují. Z vojenského hlediska je tedy nezbytné rozšiřování výroby nových zbraní a munice přímo pro ukrajinské bojiště. Česká vláda sice podniká v daném směru řadu zásadních kroků, nicméně pořád nejsou dostatečné – rozhodně bychom měli ještě přidat.

Manévrovací prostor ovšem dost zužují ekonomické dopady ruské invaze. Některé jsou přímé, jiné však zároveň bolestivě odrážejí některé systémové poruchy a nedostatky západního světa a jeho ekonomiky. Leč jejich škodlivost je tím spíše potenciálně značná.

Stropy proti panice

V létě se kvůli prudce zdražujícím cenám energií společnost ocitla téměř v panice. Vláda se zprvu snažila svést vše na Puti­na, ale argument sám o sobě nemohl a nemůže obstát. Ostatně energetická krize u nás propukla už na podzim 2021 – ještě za Babišovy vlády –, když jedním z prvních důsledků byl krach distribuční firmy Bohemia Energy.

Krize má řadu jiných příčin, především pak příliš urputnou a překotnou snahu Evropy (Evropské unie) přejít k bezemisní produkci energie bez dostateč­ných ekonomických i strategických pojistek. A celá grandiózní transformace měla proběhnout díky levnému ruské­mu plynu, kvůli němuž zejména němec­ké vlády léta budovaly vřelé vztahy s Pu­tinovým Ruskem, opět bez ohledu na případná „zadní kolečka“.

Vláda se posléze probrala z letargie, přece jen pochopila, že covidová strategie přijímání rozumných opatření za platnosti mediálního bobříka mlčení v tomto případě znamená sebevraždu. Zastropování cen energií i dojednání alternativních dodávek zkapalněného plynu veřejnost zčásti uklidnilo, účast na protivládních protestech rapidně poklesla.

Leč stále není jisté, jak lidé ponesou reálný nárůst cen od nového roku, poněvadž domácnosti budou do konce roku letošního platit v zásadě dle starých tarifů. A velký otazník se vznáší nad případnou pomocí českým firmám, kde vláda zatím sázela na dojednání celoevropského řešení. Vlna jejich krachů může ekonomické i sociální poměry snadno a rapidně zhoršit.

Zastropování každopádně není zadarmo, znamená další výdaje ze státního rozpočtu, které nemusejí vyvážit ani speciální zdanění mimořádných zisků energetického a bankovního odvětví. V součtu s covidovými roky tak český rozpočet už poněkolikáté zatěžuje obrovský schodek v řádu stovek miliard. Státní dluh kumulativně bobtná nevídaným tempem.

K tomu, opět kumulativně, přistupují nemilé rozpočtové důsledky stárnutí populace, rostoucího podílu lidí v důchodovém věku ve společnosti. A o důchodové reformě se u nás dosud pouze mluvilo a mluvilo, ale žádná nenastala.

Další nároky na státní rozpočet si vyžádá rovněž nutná modernizace české armády včetně nákupu nových obrněných transportérů i bojových letadel. Vláda v létě avizovala zájem o pořízení amerických strojů F-35, sice údajně se špičkovými vlastnostmi, ale též za skoro astronomickou cenu.

Fialův kabinet proto musí dělat věci zcela protikladné svým ideovým východiskům. Namísto vytouženého oslabování míry státních zásahů (nejen) do ekonomiky ho souběh několika krizí nutí k jejich posilování. Místo omezování schodků mu vlastně nezbývá nic jiného, než je navyšovat. A kromě uvalení mimořádného zdanění na nadbytečné zisky energetických firem i bank se stále zdráhá sáhnout ke zvýšení některých běžných daní, z příjmů či z přidané hodnoty, byť si to situace zřejmě vyžaduje.

Budoucnost se nyní obtížně odhaduje, lze však očekávat spíše pokračování souběhu krizových a negativních faktorů, ba jejich kumulaci, nikoliv brzké rozehnání mraků a svit sluníčka nových lepších časů. Fialova vláda to má hodně těžké, ale zároveň jí zbývá už jen rok, ten nadcházející, k prosazení některých nutných a nesporně bolestivých reforem. Pak už ji zákonitosti volebního cyklu včetně krajských voleb v roce 2024 přinutí spíše opět rozdávat dárky a balíčky pro uspokojení klíčových voličských skupin.

Po čtyřech letech tak může své funkční období, pokud se dožije jeho řádného konce, uzavřít s vysvědčením, že šlo o vládu, jež dokázala na mimořádné krizové jevy reagovat přinejlepším jen ad hoc údržbářským způsobem, často se zpožděním a chaoticky. Tedy s bilancí zhruba stejnou, s níž odcházela vláda Babišova.