Čas pádí, čas letí

Protože přece smyslem pojištění je jistit se před nějakou možnou škodou, dopadem určité nepříjemné události, kterou si soudný člověk nepřeje, aby vůbec nastala. Nikdo si nechce na dovolené zlomit nohu, najít vykradený dům či byt nebo, nedejbože, havarovat. Většině lidí se to nestane, ale pokud už k nějaké takové nepříjemnosti dojde, nastoupí pojišťovna a pojistku vyplatí.

Ale důchod? To je stáří, nikoli pohroma, škoda, která ve většině případů vůbec nenastane. Důchodový věk je přirozenou součástí lidského života. A víme o ní, že přijde. Na předvídatelné události se přitom obvykle dá připravit mnohem lépe než na ty neočekávatelné.

Důchodový systém nemůže být žádnou pojišťovnou už z toho důvodu, že tuto „pojistnou událost“ nazývanou penze budou ve finále „hlásit“ úplně všichni „pojištěnci“, kteří se věku odchodu do důchodu dožijí. Pokud by se tohle dělo u klasických pojišťoven, musely by dávno všechny zkrachovat. Přesně tímhle směrem se ovšem ubírá důchodový systém v podobě, jak je aktuálně nastavený.

Rozhodně se o něm nedá říct, že by připomínal pojišťovnu: ze všeho nejvíc vypadá jako Ponziho schéma, letadlo, pyramidová hra. Ta zatím funguje, důchody se vyplácejí, ale až na pár výjimek je systém rok co rok v minusu: od roku 2000 schodek nabobtnal na více než 400 miliard korun. Protože důchodová daň – pardon, důchodové pojištění –, kterou do systému platíme, na výplaty penzí nestačí. Pokud se nic nezmění, musí se důchodový systém položit. Nabízí se tedy otázka, zda na penze pro budoucí důchodce vůbec bude. Přitom pokud platíte pojistné, přece máte garanci odškodnění, že?

Neduživost penzijního systému se krásně obnažila v uplynulých dnech, kdy se vláda rozhodla přiškrtit plánované navýšení důchodů. Vyděsil ji propočet, jakou sekeru do státního rozpočtu by valorizace udělala, pokud by se jelo podle původního vzorce. Takže se zatáhlo za ruční brzdu, kterou patrně ještě bude přezkoumávat Ústavní soud.

Než se zoufale snažit udržovat neudrži­telný systém průběžným záplatováním, je jedinou cestou jej konečně zreformovat. Zgruntu. O téhle potřebě se mluví už tři dekády, ale pořád tu máme vehikl, o němž všichni vědí, že je v havarijním stavu. A pořád v něm jedeme. Jen jediná vláda se s tím pokusila něco udělat: je to deset let, co Petr Nečas & spol. rozjeli druhý důchodový pilíř. Pak přišel kabinet Sobotkův a zase ho zrušil.

K dlouhodobé změně je zásadní shoda napříč politickým spektrem, aby se po dalších volbách zase nezrušilo něco, o co by se vláda bez podpory opozice pokusila. Při představě, jak zdejší sněmovní uskupení konstruktivně spolupracují, to ovšem působí jako velmi kvalitní sci-fi.

Jenže čas pádí, čas letí. Přesně jako zpívá kapela Chinaski v hitu 1970, který nahrála před dvaceti lety. Husákovy děti tehdy dospěly do Kristových let, ale důchod pro ně byl ještě v nedohlednu. Teď už se těmto nejsilnějším populačním ročníkům ze sedmdesátých let začíná penze na obzoru rýsovat: pokud by vydržela současně nastavená laťka 65 let, začnou Husákovy děti do důchodu hromadně odcházet už za dvanáct let. Nejrozumnější tedy bude na důchody od státu raději nespoléhat.