Budeme sociálně citlivá vláda

Těšil se, že stejně jako ve vládě Bohuslava Sobotky (ČSSD) bude opět ministrem zemědělství. Studoval ho, pracoval v něm a je, jak sám říká, jeho „srdeční záležitostí“. Nakonec je všechno jinak a v kabinetu Petra Fialy vzal za svůj resort práce a sociálních věcí (MPSV). Podle šéfa KDU-ČSL Mariana Jurečky (40) je jeho vstup na MPSV jasný signál všem, že sociální věci nebudou na okraji zájmu a že se nechystá žádné rázné ořezávání sociálních výdajů.

„Říkám zcela vážně, že budeme vládou sociálně citlivou a odpovědnou,“ slibuje Jurečka v průběhu rozhovoru, který vedeme ve sněmovně. „A to i proto, že jsem se jako předseda lidovců rozhodl na tento napjatý resort jít. Ty debaty budou jistě těžké a tvrdé, ale kdybych si nemyslel, že takovou vládou budeme, nikdy bych do této funkce nešel.“

Proč jste nakonec skončil na ministerstvu práce a sociálních věcí?
Já tam neskončil, teprve tam začínám! (smích)

Ale všichni vás čekali na ministerstvu zemědělství, kam tak nějak patříte.
Mělo to určitý vývoj. Od počátku jsme chtěli mít vliv na sociální a rodinnou politiku a o MPSV jsme usilovali. Přiznám se, že jsem se těšil na zemědělství, protože je to moje srdeční záležitost, ale když se ukázalo, že Šárka Jelínková (první místopředsedkyně KDU-ČSL a senátorka) do toho z rodinných důvodů nepůjde, řekli jsme si, že bych na tento resort měl jít já.

To nemáte ve straně nikoho jiného na takovou funkci?
Ne, to ne, ale nakonec jsme se takto rozhodli z několika logických důvodů. Za prvé: situace je a bude velmi těžká. Je proto důležité, aby ministr tohoto resortu, kde bude hodně složitých věcí i vzhledem k vyrovnávání rozpočtu, byl člověk, který má politickou sílu i v rámci vládní koalice. A má i resortní zkušenosti. A já jsem byl člověk, který nikdy nebyl odtržen od sociální oblasti. Vždy jsem ji sledoval a zajímalo mě, co se tu děje.

Politickou sílu budete asi potřebovat. MPSV má výdaje 715 miliard korun, z toho 94 procent výdajů povinných, mandatorních nebo kvazimandatorních. Do programu jste v této kapitole ale napsal asi dvě a půl strany slibů a požadavků. Jak je budete při takové finanční nepružnosti agendy plnit?
Máte pravdu – a jsem rád, že jste si toho všiml –, že program v kapitole MPSV je poměrně dlouhý. Jsou tam ale věci, které je nutné udělat a na které se bohužel dost dlouho čeká.

Myslíte důchodovou reformu?
Nejenom. Myslím i věci, které se týkají celé agendy sociálních služeb. Od nastartování víceletého finančního rámce, aby poskytovatelé služeb měli nějakou vizi a perspektivu a nelepili věci z roku na rok. Dále pak zjednodušení agendy: například lékařská posudková služba a doba čekání, rychlost vyřizování sociálních dávek. Stát to dnes dělá nesmírně dlouho, má na to 30 dnů a 29. den si požádá o doplnění materiálů a maminka samoživitelka čeká na peníze další měsíc. To chceme změnit. Ale velký důraz budu klást i na valorizaci dávek. Zefektivnění a zjednodušení provozu je základní věc.

Nepřijde tedy žádná komplexní reforma?
U těchto věcí nemusíme všechno komplexně zreformovat. Je důležité dělat pozitivní evoluci. I s využitím procesu digitalizace. To, co se dnes děje, je papírová válka a velká zátěž pro klienty i úředníky. Musíme se přizpůsobit podmínkám 21. století. Tento resort se netýká jen této agendy, ale i práce ve vyloučených lokalitách, kterým musíme pomoci.

A to není otázka tří pěti let, to je koncept, který musí být vystaven minimálně na jednu generaci, abychom věděli, že jsme reálně schopní situaci v těchto místech někam rozumně posunout. V tom budeme spolupracovat s kolegou Gazdíkem, protože velkou roli hraje vzdělání a školství, bez toho se vyloučené lokality nikam neposunou. A potom je to ještě celá rozsáhlá agenda spojená s trhem práce.

Co je tam největší bolest?
Nemáme pracovníky! Musíme tedy umožnit přijímání pracovníků ze zahraničí. Pak je tu druhý krok: hledat motivaci pro lidi, kteří tu žijí a mohli by pracovat alespoň na částečné úvazky, například starobní důchodci, kteří by pracovat ještě mohli a chtěli. A je tu i otázka skloubení rodičovství a práce. Pružnost pracovního trhu a pracovní úvazky, to je velká výzva, kterou beru velmi vážně.

V koaličním programu je ale přijímání pracovníků ze zemí mimo EU v programu ministerstva průmyslu a obchodu…
Nejvíce na tom budeme muset spolupracovat s ministerstvy vnitra a zahraničních věcí. Je nutné proces přijímání maximálně zjednodušit. Přicházíme mimo jiné o spoustu peněz na odvodech z výdělků těchto lidí, kteří by tu mohli legálně pracovat. Bylo by to vidět i na výkonu celé ekonomiky. Dnes, když nemáme lidi, se odsouvají a předražují zakázky, protože je nemá kdo udělat. S tím je potřeba hnout.

Nebojíte se politického zneužití? Lidé v Česku nemají příliš rádi, když k nim ve větším množství přicházejí lidé ze zahraničí, populistická opozice to určitě proti vám zneužije.
Chceme využít pracovníky ze zemí, které jsou nám kulturně blízké, nejvíce bývalého Sovětského svazu, Ukrajinou počínaje. A vidíme příklad Polska a Maďarska, které toho maximálně využívají. My to ale neumíme. Mnozí pracovníci k nám pak stejně přicházejí, jenže nelegálně a stát z toho nemá vůbec nic, ani ty odvody.

Premiér Špidla kdysi zaváděl systém hodnocení lidí, kteří by chtěli pracovat v Česku, prioritu měli lidé z IT. Budete také mít systém hodnocení uchazečů?
Systém je dnes nastaven tak, že budoucí zaměstnavatel musí jasně doložit, že dostatečně využil nabídku lidí na úřadu práce, což bere čas. Přitom víme, že jsou tu desetitisíce míst, které neobsadíte. Počínaje lesnictvím přes zemědělství po služby, například sehnat někoho dnes do kuchyně v restauraci je obrovský problém. Dnes to není tak, že by lidé ze zahraničí byli konkurencí Čechů, kteří by chtěli pracovat.

Nejsme v tom ale sami. Němci například tvrdí, že potřebují ročně minimálně 150 tisíc lidí ze zahraničí, aby jejich průmysl a služby dál bez problémů fungovaly. Kolik je to u nás?
Nechci říkat nějaké číslo, vycházím z toho, kolik je dnes dlouhodobě poptávaných pracovníků na úřadech práce, kolem 300 tisíc. Neříkám, že to má být tolik lidí, ale když se třeba podívám na zemědělství, kde je kvóta 15 tisíc, je evidentně nedostatečná. A my se sami připravujeme o ekonomický rozvoj. Musím ale dodat, že to nemůže být dlouhodobá cesta.

Jak to myslíte? Co tedy může být na trhu práce dlouhodobé?
Dlouhodobá cesta je v efektivitě firem. V robotizaci a v digitalizaci. Musíme hledat cestu, jak celý systém přebudovat na naši kompetenci a schopnosti a motivovat firmy, které půjdou tímto směrem. Na několik let to můžeme přechodně řešit tím, že zvýšíme flexibilitu na trhu práce i bezpečným přílivem pracovníků ze zahraničí, ale chceme-li být konkurenceschopní, musíme umět co nejvíce procesů robotizovat.

Podobně pružné to má být v rodinné politice: klouzavé úvazky, zapojení prarodičů do výchovy, za což by mohli dokonce brát rodičovskou. Ale v celém programu jsou desítky slov jako „podpoříme, zvýšíme, rozšíříme, posílíme“. Budou na to vše v této krizi peníze?
Mnoho věcí, o kterých jsem mluvil, však neznamená peníze od státu navíc. Když maminky či rodiče na rodičovské nebo důchodci budou moci snadněji pracovat, stát naopak získá na sociálních odvodech, které by jinak neměl. A ekonomové by mohli dokázat, a jsem o tom přesvědčen, že celkově to všechno přinese větší příjem pro stát než například to, že rodičovskou dostane prarodič.

Říkám: odstraňme bariéry a nechme lidem větší flexibilitu a svobodu volby. Za našich pradědů to přece fungovalo podobně, prarodiče vždy pomáhali mladým, jen se na to nějak zapomnělo, i když se to děje. Pojďme to připomenout, jen to dělejme v souladu se zákonem tak, aby za to lidé byli případně i oceněni.

Nebojíte se tedy, že na udržení natolik silného sociálního systému, jaký máme, nebudou v čase covidové a rozpočtové krize peníze?
Jsem si vědom, že některé věci, o kterých se bavíme, jsou nutně podmíněny výdaji státu. Už proto, že všechny dávky bychom měli pravidelně valorizovat, o tom není pochyb. Pokud se mění ekonomická situace a roste inflace, musí to stát udělat, ať je levicová, nebo pravicová vláda. Vláda, která má sociální svědomí, to musí dělat.

Pokud budeme šikovně podporovat pracovní trh a udržíme nízkou nezaměstnanost a růst ekonomiky, který je dnes limitován nedostatkem pracovníků, státu se zvýší příjmy a ne málo. Neobávám se proto, že peníze nebudou. Leccos dokáže změnit už taková maličkost, jako je úprava zákoníku práce pro režim home office. Řada firem by byla ještě pružnějších, kdyby byly vyřešeny otázky právní odpovědnosti při práci z domova. A ani v tom nemáte ani korunu od státu navíc.

Chcete také zvýšit limity pro dohody o pracovní činnosti a provedení práce? Máte už jasnou představu, kolik to bude?
Konkrétní parametr tam v tento okamžik není, ale zase: částky byly stanoveny před mnoha lety, je tu velký inflační vliv, platí tedy, že i s tím se má pracovat. Je tu například velká skupina seniorů, která by byla ochotná pracovat, kdyby byla nějaká daňová motivace. Stát by jim v dnešní situaci nedostatku lidí měl tuto šanci dát.

O tom všem, včetně důchodové reformy, mluvila i ministryně Jana Maláčová. Jaký bude rozdíl mezi ní a Jurečkou? Jen v tom, že vy budete více věřit uvolňování pracovního trhu?
Je tu principiální rozdíl, ve kterém se zásadně lišíme, v pojetí celkového přístupu. Jana Maláčová dělala socialistickou politiku s dárečky před volbami. Chci dělat rozumnou, adresnou sociální politiku, razící princip sociální trampolíny, která vrací lidi do společnosti. Musíme oceňovat a podporovat ty, kteří se na trh práce vracejí, kteří chtějí legálně pracovat. V tom je docela silný rozdíl.

Jana Maláčová měla jedno velké téma, minimální mzdu, která za jejího působení výrazně vzrostla. Jak vnímáte tento nástroj sociální politiky? Je dnes nastaven dobře?
Chceme minimální mzdu, ale nejen ji zaindexovat, aby valorizace probíhala automaticky. Na základě toho, jak se daří ekonomice. To ale nemá být tím hlavním, s čím ministr pracuje.

Já se ale ptám i na výši minimální mzdy.
O tom povedeme debatu. Neřeknu vám konkrétní číslo, to se uvidí, ale nechtěl bych, aby výsledkem činnosti ministra práce a sociálních věcí bylo, o kolik za rok vzrostla minimální mzda. Jestli vybojoval o pětistovku navíc, nebo ne. Můžeme se dohadovat, kolik má být index navýšení, ale pak už to má fungovat automaticky. Ve vládě Bohuslava Sobotky na tom byla i shoda v tripartitě, bohužel za uplynulé čtyři roky se nic takového nepodařilo nastavit. Podobně se musíme i do krve pohádat o nastavení minimálního důchodu, ale pak už se bude navyšovat podle indexu, bez zásahu politiků.

Nová německá vláda zvýší minimální mzdu na 12 eur za hodinu, za měsíc je to více než polovina průměrné mzdy. U nás je to mnohem méně. Jak vysoká bude výchozí částka před zaindexováním?
Můžeme se bavit o tom, že by to bylo kolem poloviny výše průměrné mzdy (zhruba 20 tisíc korun; minimální mzda v roce 2022 bude 16 200 korun – pozn. red.), dalo by se to určit také podle mediánu, což je objektivnější parametr. Ale budeme to muset vyjednat.

Vaší prioritou je i důchodová reforma, která stejně jako u ministryně Maláčové vychází z dohody komise Danuše Nerudové. Pilíř minimálního důchodu, druhý pilíř zásluhového důchodu, podle počtu dětí, třetí pilíř spoření. Máte představu, kdy by reformu, která je de facto hotová, mohl schválit parlament? Máte silný mandát 108 hlasů…
Za Bohuslava Sobotky jsme měli dokonce 112 hlasů, takže ještě o trochu víc. Byl bych rád, kdybychom věci, na kterých se shodla komise pro vedením Danuše Nerudové, byly schválené v prvních dvou letech mandátu vlády. Ať už neotálíme, času se ztratilo neskutečně moc. Základ reformy je jasný: mezigenerační solidarita a zásluhy lidem, kteří vychovali děti. Na tom se dohodnou konkrétní parametry. Samozřejmě budu chtít, aby na tom spolupracovali i zástupci opozice a odborníci v oblasti penzí.

Dá se říct, že v roce 2024 už budeme brát penze podle nového systému?
Možné to je. Mám velké odhodlání, aby se legislativní věci podařily v prvních dvou letech, protože v té době jedná sněmovna rychleji a efektivněji, racionálněji, to si řekněme otevřeně. Chtěl bych ještě znovu zdůraznit jednu věc. Pro mě je zásadní, aby rodič, který vychovává děti a investuje do nich – a ta investice je po vysokou školu až čtyři miliony korun – mohl spoléhat na to, že důchod bude pro něj důstojným zajištěním ve stáří. Občan, který z různých důvodů, zdravotních nebo jiných nebo prostě proto, že děti nechce, by měl mít od počátku jasnou informaci, že musí spoléhat na třetí pilíř spoření, aby si doplnil chybějící zásluhovou složku důchodu.
Potřebujeme dát důraz na udržitelnost průběhového systému, nejen v důchodech, ale i ve výběru zdravotního pojištění a daní vůbec, podpořit lidi, aby měli dvě až tři děti, aby tato společnost nevymírala. Spoření na důchod je doplňkový nástroj, systém bude stát na průběžném pilíři.

Zásluhový důchod chcete dát i starodůchodcům, kteří šli do důchodu dříve, třeba i mým rodičům, kterým je dnes 80 let. To je dost pozdě.
Ano, ale to řešíme jen důsledek nespravedlnosti. Mně nepřijde fér, aby lidé, kteří fakticky do systému přispívají více, protože mají děti, které tam budou také platit, dostávali stejný důchod nebo jen minimální penzi. Řeknu vám osobní příklad: jsem z pěti dětí, moje maminka má vysokou školu, všechny nás vychovala a my všichni platíme do penzijního systému, k tomu má 22 vnoučat. Navzdory tomu jí byl vyměřen důchod 3800 korun! To opravdu není spravedlivé. A takových příkladů je spousta, musíme to změnit.