Černé zlato meziválečného státu
České země bývaly uhelnou velmocí. Ještě v roce 1913 tvořilo zdejší hnědé údolí asi osmnáct procent světové produkce. Průmyslová ČSR vyvážela méně, uhlí využívala sama.
Těžba černého uhlí v Česku nedávno ustala, nicméně české země se dlouhodobě a právem považovaly za uhelnou velmoc. Jejich podzemní bohatství notně přispívalo v 19. století k intenzivní hospodářské modernizaci země. Industrializace se totiž šířila hlavně v závislosti na blízkosti uhelných ložisek. V předminulém století uhlí zkrátka znamenalo prosperitu, průmyslová revoluce tak byla do značné míry i revolucí energetickou. Letošní konec těžby černého uhlí v České republice tak může být vnímán jako symbolický konec industrializační epochy.
Uhlí ovšem nepřinášelo prosperitu pro všechny. Ačkoliv Timothy Mitchell ve své vlivné knize Uhlíková demokracie (2011) argumentuje, že způsob dobývání uhlí – založený na velkém množství manuální práce – zajistil dělníkům výhodnou vyjednávací pozici a v důsledku toho i jistý podíl na blahobytu, hlavní zisky uskutečňovali podnikatelé. Byly to zpočátku zejména šlechtické rody, na jejichž panství se cenná ložiska nacházela.
Doly, železo a kapitál
Černouhelný báňský průmysl se formoval na průsečíku geologických předpokladů a ekonomických aktivit souvisejících s industrializací. Na českém území dnes známe několik silných černouhelných revírů. A ve všech stály u počátku těžby šlechtici. Šternberkové a Valdštejnové v oblasti plzeňsko-manětínské pánve, rod Schaumburg-Lippe a Silbersteinové v podkrkonošské žacléřsko-svatoňovické pánvi. Bohatství ostravsko-karvinského revíru objevovali zase Wilczekové a Larischové a na rosicko-oslavansku a v rakovnicko-kladensko-slánské oblasti iniciovala těžbu přímo císařská komora. V dalších letech černouhelné podnikání získalo významný impuls s rozvojem strojírenství. Kvalitní černé uhlí očištěné od příměsí v podobě takzvaného koksu se stalo základem průmyslové výroby surového železa a samozřejmě následně sloužilo k pohánění z něj vyrobených a jej obrábějících parních strojů. V neposlední řadě se významným trhem pro uhlí stala železniční doprava. Nezbytné bylo při výrobě kolejnic a lokomotiv, i při provozu parních vlaků. S rozvojem železářství a železnic se původně šlechtické podnikání stávalo stále více doménou nových, často následně nobilitovaných elit. Slezské uhlí a ocelářství od počátků rozvíjené v souvislosti s výstavbou drah kapitálově zajistili vídeňští Rotschildové a moravští Guttmannové, původně obchodníci s uhlím. Na Kladensku, Oslavansku i Plzeňsku za těžbou stály aktivity původně moravské rodiny stavitelů silnic, železnic a železáren bratří Kleinů. Záhy se o těžbu ve velkém staralo jen několik konglomerátů železáren, uhelných a rudných dolů: Báňská a hutní společnost (původně habsburská Těšínská komora, ovládala například železárny Třinec a uhelné doly na Karvinsku; založena 1905), Vítkovické horní a hutní těžířstvo (vítkovické železárny a doly na Ostravsku; 1873) či Alpská montánní společnost (železárny a doly v rakouských zemích, ale také v Porubě, Orlové a jihomoravských Oslavanech; 1881) a Pražská železářská společnost (kladenské doly a hutě; 1857). Dalším významným hráčem byl ještě Západočeský báňský akciový spolek (původně Západočeský horní a hutní spolek, vedle Plzeňska ovládl i uhelné doly v Podkrkonoší; 1860).
Hnědouhelná velmoc, druhá světově
Nemenší význam v ekonomice českých zemí mělo také hnědé uhlí. Čtyři pětiny jeho ložisek byly koncentrovány v severočeské (chomutovsko-mostecko-teplické) pánvi. Do první světové války se česká těžba vypracovala na druhou příčku na světě za sousedním Německem! To znamenalo, že v roce 1913 celých osmnáct procent vytěženého hnědého uhlí na světě připadalo na české země. Do počátku třicátých let ovšem tento podíl klesl na méně než deset procent, což ovšem stále nebylo tak zlé. Globální podíl v případě černého uhlí býval vždy nižší a do roku 1931 klesl na pouhých 1,25 procenta produkce.
Historie hlavních hráčů meziválečné hnědouhelné těžby sahala hluboko do předválečných časů. Mostecká uhelná společnost vznikla v roce 1871 a v roce 1888 vzniklo konsorcium podnikatelů, z nichž později povstalo Těžařstvo Lomské uhelné doly. Severočeská uhelná společnost byla založena v roce 1890. Tuto skupinu doplňovaly Státní doly Československé republiky (SDČ), jak se od roku 1919 nazývaly císařsko-královské erární hnědouhelné doly, jejichž počátky rovněž sahaly až hluboko do sedmdesátých let 19. století. Tyto čtyři subjekty podle stavu z roku 1919 obstaraly přes čtyřicet procent celostátní produkce hnědého uhlí.
Export, pak koncentrace
V obchodu hrál tradičně důležitou roli export. Před propuknutím první světové války se vyvážela celá jedna třetina vytěženého černého uhlí (započten je i koks) a v případě hnědého uhlí to bylo ještě o maličko víc: 34,4 procenta. Po skončení války se však už na tyto trendy a čísla nepodařilo navázat a pro odbyt tuzemského uhlí se stával stále důležitějším přímo domácí trh. Nebylo to z důvodů snahy o autarkii, soběstačnost země, nýbrž kvůli klesající poptávce v zahraničí. Jen do roku 1925 export klesl na šestnáct procent v případě černého a čtrnáct procent hnědého uhlí. V době velké hospodářské krize tento podíl dále klesal.
Významnou roli – nikoli však výhradní – v poklesu zájmu o československé uhlí měla i hospodářská politika nového československého státu. V závěru 19. století prudce vzrůstal export hnědého uhlí hlavně do Německa. Labská cesta, jež obstarávala lacinou dopravu, v tom byla velmi nápomocna. Ovšem po skončení války, kdy zavládl nedostatek uhlí, vývoz z Čech začal být úředně omezován. Němce to donutilo začít více využívat domácí ložiska, a tak když později došlo k ekonomickému oživení, ztracené trhy se již nepovedlo dobýt zpět.
Po skončení války se skutečně těžilo podstatně méně hnědého uhlí, než tomu bývalo dříve. Ostatní důvody dočasného nedostatku pregnantně shrnul v jedné ze svých studií historik Bohumil Lehár: „Překážkou rychlejší obnovy hnědouhelné produkce byly mimo jiné příčiny technického charakteru, jako byly válečná devastace a drancování dolů bez náležitého technického zabezpečení a přípravy budoucí těžby, neutěšený stav důlních zařízení, nedostatek materiálu, technických potřeb a důlního nářadí k plynulému provozu dolů a v nemalé míře i dopravní kalamita způsobená nedostatkem vagónů.“
Kdo to všechno vlastnil
Těžba uhlí se vyznačovala specifickou vlastnickou strukturou. Dlouho platilo, že podíl nacionálně českého kapitálu byl mimořádně nízký. Když Jiří Hejda v roce 1927 odhadoval národnostní příslušnost kapitálu, uváděl v případě černého uhlí český podíl na maximálně třicet procent a v případě hnědouhelné těžby jen na dvacet. Čím dále bychom šli do minulostí, tím by ještě dále klesal. I to byl důvod, proč pravicovým stranám – mezi nimi hlavně národním demokratům – střežícím tradičně posvátnost soukromého vlastnictví, když se po válce diskutovala možnost postátnění některých odvětví, uhelná těžba přišla pro případné postátnění jako ta nejpřijatelnější. Oficiálně se sice argumentovalo vysokou koncentrací dolování, avšak nacionální zájem českého kapitálu v pozadí byl stěží utajitelný.
Socializace se však nakonec nekonala. Doly – až na výjimky státních podniků – zůstaly v soukromém vlastnictví. Zároveň s tím – podobně jako v dalších odvětvích – postupovalo pronikání bank do vlastnických i správních struktur těžařských společností. Nahrávala tomu i značná investiční náročnost těžby, zvláště té hlubinné. V souvislosti s postupným uvolněním trhu se silně projevila výhoda úspor z rozsahu. Ostravsko-karvinský revír se stal centrem intenzifikace (mechanizace) těžby černého uhlí. Bylo tomu tak i proto, že tomuto způsobu těžby vyhovovala velikost a forma ložiska. Z devíti těžařů se zde počet snížil na sedm. I jinde počet klesal. Nové doly se neotevíraly, starší, kde se intenzifikace nevyplatila, se opouštěly – z celkem 38 dolů na severu Moravy v roce 1919 jich k roku 1939 zůstávalo otevřených pouze 31.
Podobné trendy byly patrné i v Severočeské hnědouhelné pánvi. Tam v letech 1919 až 1937 klesl počet těžařských podniků z 88 na 55. Rozdíl v míře koncentrace je snadno vysvětlitelný. Stále nesnadnější přístupnost černouhelných ložisek v Ostravě a Karviné diskvalifikovala menší podnikatele, kteří svého podnikání buď zanechali, anebo byli pohlceni silnějšími konkurenty. Hnědé uhlí bylo obecně snadněji dostupné, což platilo v některých případech i pro uhlí černé v jiných revírech. Tam se menší podnikatelé byli leckdy schopni udržet.
S koncentrací se přirozeně pojila i racionalizace výroby. Ta byla za první republiky na velmi vysokém stupni. Strojově se podle údajů z roku 1931 dobývalo 81 procent černého uhlí – jen o málo méně než v sousedním Německu. Přitom v tradiční baště uhelné těžby, v Anglii, to bylo jen pouhých 35 procent. Nutno ale dodat, že to mělo i svoje nevýhody. Návratnost investic do drahých těžebních strojů se stávala značně problematickou v okamžiku, kdy propukla v roce 1930 velká hospodářská krize a těžba uhlí začala strmě klesat.
Republikové malodoly
Proces těžařské koncentrace ovšem neprobíhal jen za dohledu bank jako hlavních akcionářů. Vstupovali do něj i podnikaví obchodníci. V literatuře k dějinám hornictví se hovoří o malodolech, definovaných spíše implicitně jako dobývací prostory nevelkého rozsahu. Byly často i ekonomicky izolované od zmiňovaných konglomerátů. Postupné vytěžení ložiska vedlo k omezování těžby v západních Čechách. Lokální těžaři, často v souvislosti s vlastním podnikáním (třeba prodejem uhlí) ovšem opět některé doly otevírali a v jiné hospodářské formě provozovali. Tak například Leontin Kaucký z Vejvanova nejprve pronajal a znovu otevřel důl v Lohovicích (1923) a později přibral též Šternberské podniky u Chomle (1929). K roku 1937 produkoval téměř 15 tisíc tun a firma vydržela až do znárodnění v roce 1948.
Výjimečný případ otevření nového černouhelného dolu v meziválečné ČSR představoval pokus o těžbu antracitu v jižních Čechách. Jinde, snad s výjimkou dolu Ferdinand v Chomli u Břas, otevřeném roku 1921 a provozovaném v nájmu právě Kauckým, se spíše utlumovalo. Antracit, nejkvalitnější černé uhlí z hlediska výhřevnosti, se v Česku příliš nevyskytuje. Ale ložisko u Lhotic bylo známo již dávno. Pokusy o jeho využití ovšem nikdy nenabyly průmyslového charakteru. Až krize na počátku třicátých let vytvořila podmínky pro spuštění s podporou ministerstva veřejných prací na zajištění zaměstnanosti v agrárním regionu.
Během prvních let se provozovatelé opakovaně dostávali do sporu se státem ohledně plnění svých závazků. Rovněž kvalita a pravidelnost dodávek pro stát (SDČ) vázla. Z pohledu státu a armády, která si od antracitu slibovala efektivnější logistiku, se dokonce zdálo, že „doly jsou v rukou lidí, kteří mají nekalé úmysly, čímž se zabíjí dobrý jihočeský podnik, jediný svého druhu“. Jedním z majitelů byl pražský advokát Oldřich Pecl, bývalý člen komunistického studenstva, před nedávnem propuštěný z vězení, kde seděl za zpronevěru. V následujících letech přesto důl prosperoval – zejména za války díky dodávkám pro armádu. Po válce ovšem došlo k jeho uzavření, a Pelcl coby „uhlobaron a protistátní živel“ byl komunistickými soudy odsouzen k trestu smrti v procesu s Miladou Horákovou – a v červnu 1950 popraven.
Tehdejší keťas Stejskal
Uhelné podnikání po vzniku republiky vskutku otevíralo značný prostor i pro netradiční až nekalé postupy. Potřeba zajistit „národní“ zdroje strategické suroviny vedla až ke slavné uhelné aféře. V jejím pozadí stál František Stejskal. Na počátku světové války nemajetný úředník Zemské banky dokázal zbohatnout způsobem nám dobře známým také z nedávné minulosti. Smlouva na dodávky uhlí do Salcburku mu zajistila kapitál na nákup dolů v Mutějovicích na Rakovnicku. Doly tam koupil, uhlí dodával jinam a nepřehledná situace po roce 1918 mu umožnila pohledávky dlouhodobě zpochybňovat. Následně ve spolupráci s bratrem ministra Stříbrného Františkem zajistil svým dolům dodávky pro státní železnice.
Stejskal zároveň provozoval ve spolupráci s vídeňskými podnikateli uhelný velkoobchod Austro-böhmische Kohlenhandelgesselschaft. V době všeobecné stávky horníků roku 1923 vyjednal pro své doly výjimku s tím, že oni pracovat mohou, neboť veškerou produkci vyvážejí ven za hranice. Vyvezené uhlí pak ale prostřednictvím Austro-böhmische dovezl zpět jako anglické, s patřičnou přirážkou! Klička, snad původně zamýšlená především jako nástroj zajištění českého uhlí pro urgentní potřeby státu, se ve třicátých letech stala detailně propíraným příkladem zkorumpovanosti prvorepublikové politiky.
Stejskal ve svých rejdech pokračoval, přičemž rozšiřoval majetek (další doly, těžba žuly či dodávky ropy). Po propuknutí aféry se soudil se svými podílníky z Vídně a Mutějovic i se svými soupeři. Nakrátko prchl do Švýcarska. Nakonec však byl zadržen v Berlíně a souzen v Praze. Soud oddaloval i tím, že se prohlašoval za duševně chorého. Ministr Stříbrný byl osvobozen a o dalším osudu Stejskalově se mnoho neví. Doly Union v Mutějovicích provozoval po roce 1936 v nastupující předválečné konjunktuře jeho stejnojmenný syn pod firmou nazvanou „Středočeské kamenouhelné těžařstvo v Praze“. Ta mimochodem byla skrze další řetězec firem i provozovatelem zmíněných antracitových dolů ve Lhoticích a měla také úzké vazby na Stejskalovy rakouské podílníky v Austro-Böhmische… Kruh neprůhledných podnikatelských aktivit otce a syna se zvláštně uzavíral.
Jiří Janáč, Jakub Rákosník
Autoři jsou hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK
