Z hlubin země k výšinám republiky

Průmyslové zpracování kamene představovalo v meziválečném Československu na první pohled méně významné odvětví. Zatímco podle dat z roku 1921 bylo ve zdejších tradičně nejsilnějších odvětvích, třeba v textilním průmyslu, téměř 280 tisíc činných osob a v oděvním – s ohledem na množství miniaturních krejčovství – dokonce 360 tisíc, na „průmysl kamenný a zeminný“ připadalo jen necelých 89 tisíc lidí. I tak to není zanedbatelné číslo; kamenolomy a zpracování kamene či zemin hrály v tehdejší ekonomice úlohu nikoli nevýznamnou.

Ne nadarmo autoritativní Československá vlastivěda z roku 1930 konstatovala, že „republika jest velmi bohatá na ložiska prvořadých kamenů a zemin“. Této skutečnosti odpovídal fakt, že ač se stavebních a dekoračních kamenů dováželo dosti, peněžní hodnota československého vývozu byla více než dvojnásobná, jak ještě uvidíme. Přesto si patroni rozvoje čs. ekonomiky zoufali, že dovážet by se mělo daleko méně, a namísto toho lépe využívat domácí zdroje.

Proměnlivý význam kamene

Minulé století znamenalo úpadek významu kamene ve stavebnictví. Průmyslová výroba cihel a s tím i nové materiály, jako cement a železobeton, si uzurpovaly stále větší prostor. Přesto však leckteré slavné pojmy meziválečného zpracování kamene zůstávají v živé paměti. Ba dokonce mnohé typy tehdy těžených kamenů se užívají stále. Třeba těžba červeného mramoru ze Slivence má své kořeny již v hlubokém středověku, jak dosvědčují svatovítské náhrobky některých Přemyslovců. Zahlédnout jej však můžeme i na slavných stavbách meziválečného období, jako v pražském paláci YMCA od architekta Eduarda Hniličky, jenž byl otevřen v roce 1928. Ale možná ještě ikoničtější oslavou využití sliveneckého mramoru se stala Legiobanka od Josefa Gočára, vystavěná v letech 1921 až 1923 na pražském Poříčí.

Dlouho se tradovalo, že české země jsou chudé na dobrý mramor. Ovšem právě meziválečná architektura vydává jiné svědectví. Zvláště Šumava nabízela solidní bílý mramor, jímž proslul hlavně Jaroškov na Prachaticku. Tam se už dávno těžila žula, kterou místní využívali na stavbu chalup, stodol či stájí. Těžba šumavského mramoru ve větším měřítku přibyla až později mezi válkami. Postupná mechanizace umožnila ve velkém produkovat i dlažební kostky. Největšího rozkvětu se dočkal jaroškovský lom ve třicátých letech, kdy se dostal do držení známé stavební firmy Prastav (o které jsme v našem seriálu už také psali). Ta se tehdy po vzniku ČSR propracovávala mezi nejvýznamnější hráče na domácím trhu se stavebními hmotami. A tamní kámen se firmě náramně hodil pro jeho výborné mechanické, ale i estetické vlastnosti. Šumavská víska Jaroškov se tak dostávala do širšího veřejného povědomí a její bílé zlato pod obchodní značkou „Blanche ivoir“ zdárně dobývalo československý trh.

Jak těžili Slováci a Moraváci

Slovensko zdejší trh obohacovalo zvláště travertinem z okolí Spišské Nové Vsi, Popradu a Ružomberoku. Ten můžeme dodnes spatřit třeba na novoklasicistní Městské knihovně na pražském Mariánském náměstí, dokončené v roce 1929 podle projektu architekta Františka Roitha. A jako Jaroškov vděčil za svůj věhlas mramoru, takový moravský Štramberk by bez významného kamenolomu byl rovněž stěží něčím víc nežli ospalou osadou vzpomínající na svou středověkou slávu. Už v 17. století tam vysvitla naděje na těžbu zlata. Výnos se nezdál být dostatečně zajímavým pro stát, tak byl ponechán prostor privátní iniciativě. Nic z toho nevzešlo, stejně jako z pokusů o nalezení uhelných slojí na počátku 19. století. Něco uhlí bylo vykutáno, ale pořádné ložisko nalezeno nebylo. I železná ruda tam byla dobývána, třebaže obsah železa byl poměrně nízký. Jakkoli tato těžba v první půli 19. století živila na dvě stovky havířů, později byly výsledky skromnější a do roku 1866 těžba rudy ustala úplně. Tehdy ještě nestála štramberská železnice, a tak do Vítkovických železáren vozily rudu koňské povozy. Teprve otevření štramberských dolů na vápenec přineslo skutečný rozmach těžby. Přitom vápenky v této oblasti máme doloženy nejpozději v 17. století a téměř s jistotou můžeme předpokládat jejich daleko dřívější existenci.

Těžbu vápence a výrobu vápna pro obchodní účely rozvinul po roce 1820 Jan Buček z Kopřivnice a stal se respektovaným dodavatelem stavebního materiálu v širším okolí. Na Bučka navázala řada dalších podnikatelů, kterým odbyt pro kámen i vápno nabízely především Vítkovické železárny.

Překročení lokálního podnikání znamenal až příchod bratří Gutmannů v osmdesátých letech 19. století. Ti zakoupili větší část tamního naleziště kopce Kotouč a uvedli do provozu velký vápencový lom. Wilhelm a David Gutmannové představovali špičku rakouského podnikání; úzce spolupracovali i s Rotschildy a společně ovládali ostravskou uhelnou těžbu. V roce 1873 pak společně založili Vítkovické horní a hutní těžířstvo, do nějž byly začleněny i Vítkovické železárny. Nejviditelnějším odkazem Gutmannů ve Štramberku je patrně dodnes fungující lokální železnice do Studénky vedoucí přes Příbor, kterou nechali vybudovat právě pro snadnější přepravu vytěženého vápence – první vlak se po ní projel v roce 1881. Silnou tradici měla i těžba pískovce. Vysoce kvalitní kámen pocházel mezi válkami hlavně ze Dvora Králové nad Labem či z Hořic. Ale nejznámější pojmy jsou spojeny s tvrdými kameny pro stavebnictví, a to především s českou žulou, na níž byla republika obzvláště bohatá. Vždyť, jak praví dobový pramen, „celé jižní Čechy jsou žulové“. Největší doly se nacházely na Sázavě. Tamní „požárská žula“ zdobí dodnes třeba pražskou Filozofickou fakultu UK, budovanou ve dvacátých letech, nebo jen o trošku mladší památník na Vítkově. „Mrákotínská žula“ byl vážený pojem, jako je tomu dnes. Využita byla rovněž na náhrobek T. G. Masaryka v Lánech. A oblíbená byla tehdy i „liberecká žula“ s většími zrny. Existovaly však i další.

Žulový průmysl mladé ČSR

Pojem žulový průmysl nemusí být dnes každému zcela srozumitelný. Dle dobové definice se jedná o podsložku kamenného průmyslu zaměřenou na těžbu a zpracování žuly. Meziváleční ekonomové – posedlí klasifikací, škatulkováním a měřením – jej dále dělili na kamenický, dlažební a štěrkový. Přičemž poslední v případě zpracování žuly považovali za formu využití odpadní suroviny. I proto se budeme věnovat jen prvním dvěma. A proč zrovna žula?

Vladimír Hájek, docent lomařství na báňské vysoké škole v Příbrami a původně vojenský specialista na trhání kamene, totiž ve svém rozboru kamenného průmyslu v ČSR z roku 1931 uvádí, že republika „má velkolepý žulový průmysl, jimž předčí četné státy cizí“. Obchodní bilance byla v tomto oboru vysoce aktivní: vyváželo se více než dvojnásobně v porovnání s dovozem. I tak si však ochránci domácí ekonomiky příležitostně zoufali, že by si s ohledem na své solidní zásoby kamene republika mohla dovolit dovážet ještě podstatně méně.

Obecně tehdy platilo, že většina lomů bývala spíše menších. Pouze příležitostně si třeba železárny či vápenice vytvořily lom velkého rozsahu. A přitom ani kamenný průmysl jakožto celek si nevedl nějak špatně. Podle Václava Weinzettla, architekta a ředitele kamenické školy ve východočeských Hořicích, na sklonku dvacátých let vykazoval velmi kladné saldo zahraničního obchodu. Vývoz k roku 1927 činil 53 milionů korun ve výrobcích oproti dovozu za 25 milionů; a podobně tomu bylo i v případě surového kamene: dovoz za 12 a vývoz za 33 milionů. Z toho optimisticky usuzoval, že v budoucnu „lze očekávati značný rozmach našeho vývozu“. Nástup protekcionismu sice jeho vize korigoval, kamenářům se však dále dařilo. Výroba leštěných žulových desek a kvádrů se od počátku 20. století stávala stále populárnější součástí honosných městských budov. A přednost dostával kámen barevný, což zrovna žuly splňovaly, neboť se vyskytovaly v mnoha různých odstínech. V rámci nové republiky se těžily kameny načervenalé na Liberecku (firma Miksch), žlutavé v horním Pojizeří (J. Huyer), černé na horní Vltavě (Cingroš), bílé na nejzápadnějším výběžku země (firma Köhler v Aši), namodralé u Skutče a šedé pak zejména u Boršova a v žulové oblasti hornoslezské.

Frýdberk? Kdepak: Žulová!

A právě tam zaměříme pozornost. Ač se výklady různí, za vzestupem zpracovávaní kamene v oblasti tehdejšího Friedebergu mohla vedle vhodného podloží zejména stavba železnice. Nikoliv rakouské, ale pruské. Ta se již roku 1848 dostala až do dnes polské Nysy, kam již bylo možné ze severního podhůří Jeseníků svážet kámen povozy. A odtud pak šlo zásobovat již obě propojené metropole: Berlín i Vídeň. Následně ale tratě z obou stran hranice pronikaly blíže, až je z nádraží ve městě (1896) vlastníci lomů protáhli přímo pod vrch Vycpálek (1919). Za praotce kamenických závodů a lomů v oblasti prameny označují Alberta Förstera (1832–1908) z Cukmantlu. Místní selský synek se vyučil kameníkem. V polovině 19. století zde již postupně vznikala základna zpracovatelů místní žuly. Poté zmizel na patnáct let v armádě, leč domů se vrátil s velkými plány. Rozpoznal potenciál místní suroviny i dopravního spojení. A tradiční výrobu, založenou na opracování bludných valounů a orientovanou na schody, náhrobky a žlaby pro dobytek, změnil zavedením strojového broušení a trhání kamene.

Namísto drobného podnikání otevřel dva velkolomy za městem a v něm s podporou státu Zemskou odbornou školu pro žulový průmysl (1885). Postupně pak Förster založil několik dalších brusíren a lomů v okolních obcích a pyšnil se titulem c. k. dvorního mistra kamenického. Po zakladatelově úmrtí firma nadále prosperovala, ovšem soustředila se více na zpracování kamene než na samotnou těžbu. Synové Edgar a Walter expandovali na zahraniční trhy (Polsko, Anglie, Jugoslávie, Bulharsko), neboť ty rakouské a pruské po vzniku republiky ztratili a na české se přes konkurenci nedokázali prosadit. Vyhledávaným artiklem se však staly i v Praze leštěné žulové produkty pro monumentální stavby typu ministerstev. Förstrova místní konkurence, firma dodávala podstavce pod Masarykovy pomníky v širokém okolí, ale podílela se i na realizaci Plečnikova projektu zámeckého parku v Lánech, když dodala kámen a provedla kamenické práce na ohradní zdi. K roku 1930 hornoslezský žulový (a okrajově mramorový) průmysl zaměstnával v osmdesáti lomech a továrnách okolo devíti tisíc dělníků (největší Förster 1 800, H. Franke Granitwerke asi 500, další méně). Vedle domácí suroviny zpracovával i dovážené švédské syenity (poměr asi 500 vagónů domácího materiálu ročně na 600 zahraničního). Znárodnění německého majetku po roce 1945 znamenalo de facto přesun celého místního průmyslu do rukou státu – s výjimkou pár českých podniků ze dvacátých let. A přineslo i další změnu: centrum změnilo jméno z německého Friedeberg a počeštěného Frýdberk na příhodný název – Žulová.

Skuteč-ný Klondike

Na český trh se slezským výrobcům městské dlažby nedařilo proniknout zejména proto, že byl již obsazen. Růst měst a důraz na jejich čistotu a civilizovanost – a navíc také jistou reprezentativnost – vyžadoval stále lepší dláždění ulic a náměstí. A to pořád více. S rozvojem železnic navíc přestávala být problémem dostupnost takového materiálu. Podniky jako Förster či Franke dláždily Vídeň i Lodž. Ale mnoho dalších měst zásobovali Skutečtí.

Zatímco v Žulové žulu tesali a leštili a dlažba byla spíše zbytkovou výrobou, na Skutečsku tomu bylo naopak. Tamní kámen se na lámání velkých kvádrů či desek nehodil. A že se vůbec k něčemu hodí, zjistili rolníci podobně jako jejich hornoslezští kolegové až po příchodu železnice. Nejprve dodávali kamenné prvky pro stavbu tratě z Pardubic do Havlíčkova (tehdy ještě Německého) Brodu. Jistý František Holec si na svém pozemku otevřel lom na dodávky hranolů pro železnici. A ze zbytků dělal dlažbu. Tu se mu podařilo prodat například do východočeské Jaroměře. Roku 1891 si lom speciálně pro výrobu dlažebních kostek pronajal od města Josef Hainz a začal vyrábět vídeňskou dlažbu – kostky o hraně osmnácti centimetrů. Jeho úspěch i metodu rychle kopírovali další a zásobovali Vídeň, Krakov, Lvov i Hamburk.

Po první světové válce podobně jako Slezští i Skutečští ztratili svá odbytiště. Rychle se však přizpůsobili novým podmínkám. Unikátní technické vlastnosti zdejšího kamene, zejména vysoká tvrdost, jej totiž předurčovaly k využití při stavbě silnic. Skutečské štípané šedomodré dlažební kostky, nyní už v „pražském standardu“ 16 × 16 × 26 centimetrů, záhy pokrývaly polabské, ale přímo i pražské cesty. A v polovině dvacátých let odešlo i 6 000 vagónů kameniva do Bělehradu! V okolí se pak otevíral lom za lomem. Založení státního silničního fondu a velké plány budovatelů čs. republiky zdánlivě garantovaly prosperitu. Dlažební horečka vedla k náhlé proměně místních rolníků, vlastníků půdy, v podnikatele. Ti často otevírali lomy bez průzkumu ložisek – a po rychlém vytěžení přišli na buben. Soupis lomů na Vysokomýtsku jich uvádí ještě k roku 1949 přes dvě stě; většinou již ale nečinných. Nedostatek financí na investice vedl uvážlivější hlavy k vytváření družstev či slučování – odtud třeba Granita Hradec Králové. A kdo tak neučinil včas, ocitl se v problémech, když po krátkém období konjunktury přišel čas krize a asfaltování… Lomů v polovině třicátých let pravidelně pracovalo asi šedesát. Kartelizační dohody z konce třicátých let uvádějí v evidenci výrobců dlažebního kamene v oblasti skutečské stále velké množství jednotlivců – byť většinou již registrovaných v Praze. Větší firmy jako Triga přežily, ale na sklonku čtyřicátých let již místnímu žulovému průmyslu dominovala výroba štěrku.

V dobových přehledech průmysl kamene zásadně figuroval společně s těžbou zemin. Kromě sklářských písků pak byl v tomto směru nejdůležitějším nepochybně kaolín, na němž byla vybudována sláva československého porcelánu. A jemu věnujeme naši pozornost příště.

Jiří Janáč, Jakub Rákosník, autoři jsou hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK