Zemní plyn nad zlato

Alžírsko disponuje 2,5 procenty celosvětově známých ložisek zemního plynu. Po Rusku a Norsku je jeho třetím největším dodavatelem do Evropské unie. Plynovody ho přes Středozemní moře a Španělsko a Itálii vyvezlo do EU podle Eurostatu v roce 2021 zhruba 34 miliard metrů kubických, z čehož asi deset procent tvořil zkapalnělý plyn (LNG) dopravovaný loděmi. To představuje osm procent jeho celkového dovozu do Unie.

A mohlo by to být více. Alžírský plyn sice nenahradí dodávky z Ruska, ale za hrozící energetické krize a vypínání kohoutků by evropským zemím pomohl. A byl by i velkou politickou vzpruhou. To vědí nejen Evropané a Američané, ale i Rusko a především tato maghrebská země.

Letos v březnu se snažil dodávky plynu řešit při návštěvě Alžíru americký šéf diplomacie Antony Blinken, v květnu ho navštívil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. V době, kdy Rusko zastavilo dodávky Bulharsku, Polsku i Finsku, je potřeba usilovat o přízeň alžírského prezidenta Abdala Madžída Tabbúniho a členské státy EU by měly postupovat co nejjednotněji.

Vypínání kohoutků

Španělsko, pro tranzit alžírského plynu do Evropy klíčová země, ale dělá v době ruské agrese na Ukrajině pravý opak solidární surovinové diplomacie. Socialistický premiér Pedro Sánchez vyprovokoval Alžírsko natolik, že téměř vypnulo i druhý ze dvou plynovodů Medgaz přes Středozemní moře na Pyrenejský poloostrov.

V roce 2021 pocházela z Alžírska téměř polovina plynu spotřebovaného ve španělském království. Z 90 procent ho dopravovaly dva plynovody, zmíněný Medgaz a Maghreb přes marocké území. Ruský plyn tvořil jen osm procent. V roce 2021 ale alžírský podíl klesl na polovinu a Španělsko je podobně ohrožené energetickou krizí jako řada členských zemí EU. Navíc zvýšilo dovoz LNG z Ruska – od února do dubna 2022 představoval více než 76 procent veškerého importu.

„Zastavení dodávek z Alžírska by bylo pro evropskou energetickou nezávislost smrtelné, stejně jako pro Španělsko, které by přišlo o čtvrtinu dovozu,“ napsal analytik Carlos Reus pro deník El Debate. To se zatím nestalo a snad ani nestane. Španělsko ale nadále není klíčovým hráčem v evropské energetické bezpečnosti. Přitom k tomu mělo všechny předpoklady, protože plynovody z Alžírska i ze španělského území do Francie mohou dopravovat obrovské množství plynu.

Jenže premiér Sánchez se nechal zatáhnout do 50 let starého studenoválečného konfliktu mezi Alžírskem a Marokem, když letos v březnu podpořil dopisem marockému králi Muhammadu VI. plán z roku 2007 na autonomní statut Západní Sahary, jež je pod marockou správou. Ten však odmítají jak Západosahařané reprezentovaní hnutím Polisario, tak Alžírsko, protože jeho mezinárodní uznání by znamenalo ukončení všech nadějí na samostatnost. A Alžířané na něj zareagovali tím, že zcela zastaví dodávky plynu do Španělska.

Na straně Španělska stály ekonomické i vnitropolitické zájmy, navzdory tomu šlo o nečekaný a z hlediska ruské agrese na Ukrajině a hrozící energetické krize nepochopitelný krok. Ukázal limity „surovinové solidarity“ členských zemí EU i schopnosti koordinovat jejich energetickou politiku.

Španělská pozice

Západní Sahara je třikrát větší než Česko, ale obyvatel má jen přes půl milionu. Od konce 19. století do roku 1976 byla pod poměrně vlídnou koloniální správou Španělů. Po smrti autoritativního generála Franka v roce 1975 do ní vstoupilo Maroko „zeleným pochodem“, kterého se zúčastnilo několik set tisíc marockých civilistů a asi 25 tisíc vojáků. „Západní Sahara byla vždy součástí Velkého Maroka“, bylo jejich heslem.

Západosahařané si to však nemysleli. Stoupenci nezávislosti ji vyhlásili, na což Maročané v roce 1976 odpověděli bombardováním civilistů napalmem a bílým fosforem. Část obyvatel uprchla a založila v alžírské poušti stanová městečka, která stojí dodnes a žije v nich téměř sto tisíc osob západosaharského původu.

Západosahařané se stali oběťmi studené války. Západ se tehdy postavil za Maroko, protože Západní Sahara by se dostala do sféry vlivu Alžírska s přístupem k Atlantskému oceánu, a tudíž Sovětského svazu, s nímž mělo úzké vztahy. Od osmdesátých let Maroko kontroluje většinu Západní Sahary a považuje ji za své historické území. Hnutí Polisario, exulanti a nečetní domácí aktivisté lobbují v podstatě ne­úspěšně v mezinárodních organizacích, Španělsku a ve Francii za samostatnost.

Spor o Západní Saharu mezi dvěma maghrebskými sousedy se opět rozhořel v roce 2021. V srpnu přerušilo Alžírsko s Marokem diplomatické styky, obvinilo ho z podpory terorismu a v listopadu „vypnulo kohouty“ plynovodu Maghreb přes Maroko, jež si za transport účtovalo ročně přibližně 200 milionů eur. Především ho však odřízlo od plynu, protože nemá vlastní naleziště.

Španělsko dlouhá léta v otázce Západ­ní Sahary řeší dilema. Maroko je jedním z jeho nejvýznamnějších obchodních partnerů, vývoz do něho byl v roce 2021 za více než 9,5 miliardy eur a pro Maroko je španělské království na prvním místě mezi zeměmi, co se dovozu týká.

Navíc je Rabat pro Madrid klíčovým partnerem v řešení nelegální migrace ze subsaharské Afriky, sice nikoli solidním, ale nepostradatelným. Současně jako bývalá koloniální metropole udržuje vztahy se západosaharským exilem a neodmítá jeho politické aspirace ohledně nezávislosti. Ve Španělsku žije jak západosaharská emigrace, tak více než 700 tisíc Maročanů.

V otázce migrace Maroko vydírá Špa­nělsko podobně jako Turecko EU. Po kaž­dém vstřícném gestu Madridu vůči západosaharskému exilu následuje vlna afrických běženců. To se stalo například na konci dubna 2021, kdy byl ve španělském Logroñu přijat k lékařskému ošetření šéf hnutí Polisario Brahim Gali.

V polovině května k plotům chránícím španělské město Ceuta na africkém pobřeží dorazilo z Maroka deset tisíc nelegálních migrantů, kteří zaútočili na hraniční zátarasy ve snaze dostat se na španělské území. Za utečeneckou vlnou vždy stojí marocké úřady, které „na chvíli přestanou hlídat“ tábory uprchlíků na svém území, ale oficiálně to nikdy nepřiznají.

Příliš vzdálený východ

Španělský premiér Sánchez se rozhodl pro radikální obnovu španělsko-marockých vztahů, jejíž součástí byl i zmíněný dopis králi Muhammadovi VI., za což byl ve Španělsku tvrdě kritizován. Například podle komentátora pravicového deníku ABC Israela Viany šlo o naprosto ne­logický krok, protože španělská levice tradičně podporovala západosaharský exil a ohledně statutu tohoto pouštního území požadovala referendum. Navíc dle něj Španělsko kapitulovalo i jako bývalý protektor této země. Španělé nezapomínají, že Západosahařané měli často španělské pasy.

Ve španělských reakcích na Sánche­zův obrat v západosaharské otázce se však nikdo nezeptal, proč nastal za ruské agrese na Ukrajině a hrozící energetické krize. Proč například uznal a podpořil marocký plán v době, kdy je nutné zajistit dodávky alžírského plynu a musel vědět, že Alžírsko ho odmítne a možná i zastaví dodávky plynu do Španělska?

Nemohl Sánchez zareagovat na nátlak Maroka jako francouzský prezident Emmanuel Macron, který se diplomaticky nepřiklonil ani na jednu stranu, čímž by odsunul západosaharské téma na vhodnější dobu? Zdá se však, že ve Španělsku nikdo společnou energetickou bezpečnost EU i snahu omezit dovoz z Ruska nevzal v úvahu.

Španělsko ztratilo možnost stát se tím, kdo sehraje v energetické nezávislosti a bezpečnosti EU zásadní roli. Situaci by dovoz alžírského plynu zcela nevyřešil, ale jak již bylo řečeno, politickou i ekonomickou vzpruhou by zvýšení dodávek z Alžírska přes Španělsko a Francii bylo.

Alžírsko sice má nadstandardní vztahy s Ruskem i za jeho agrese na Ukrajině, ale italský premiér Mario Draghi s touto zemí navýšení dodávek vyjednal. Španělé se vydali opačným směrem. Omluvou může být, že je vždy zajímala jižní hranice Evropy a že ta východní je pro ně příliš vzdálená.

Autor je publicista a překladatel