Stanou se pobaltské státy novým Západním Berlínem?

Za poslední staletí se územím všech tří pobaltských republik prohnaly nejen ruské a sovětské tanky, ale i vojska z Německa, Švédska a osmanské říše. Zatímco celý svět napjatě vyčkává, zda se právě Pobaltí stane po Ukrajině dalším cílem Putinovy invaze, v Estonsku, Lotyšsku i Litvě panuje zcela odlišné a na první pohled nepochopitelné přesvědčení: totiž že před ruskou hrozbou ještě nikdy nebyly chráněnější.

„Při pohledu na posledních 800 až 900 let naší historie se dá usuzovat, že jsme ještě nikdy nebyli ve větším bezpečí. Máme tolik mocných spojenců, jsme nezávislý stát s vlastní armádou a v zemi funguje volné tržní prostředí, kde se daří obchodu i investicím,“ tvrdí lotyšský premiér Arturs Krišjanis Karinš.

Toto sebevědomí pramení do velké míry z podpory, jíž se pobaltským republikám dostává ze strany USA a NATO. Ty v regionu, který se nachází na frontové linii mezi východním křídlem paktu a Ruskem, intenzivně posilují svou přítomnost ve snaze pobaltské republiky uklidnit.

Napjaté vztahy mezi Západem a Rus­kem dospěly do patové situace, kterou mnozí nazývají druhou studenou válkou. A pobaltské republiky se čím dál častěji přirovnávají k Západnímu Berlínu dnešní generace. Jsou částí NATO, kterou by se před Ruskem podařilo ubránit jen stěží, ale u níž dávají západní lídři jasně najevo, že jakýkoli útok by Moskvu přišel proklatě draho.

Šéf americké diplomacie Antony Blinken to několikrát zdůraznil během bleskové návštěvy všech tří republik na začátku března. V Estonsku prohlásil, že Spojené státy budou ve spolupráci se Severoatlantickou aliancí „bránit každý centimetr čtvereční území NATO“.

Ve více než desítce rozhovorů s vysoce postavenými představiteli pobaltských států, včetně všech tří prezidentů a několika ministrů, zaznělo totéž: všichni tvrdí, že Rusko nepředstavuje eminentní hrozbu, i když na riziko potenciálního útoku jsou připraveni už několik desetiletí. Doufají, že trhliny v zajištění vlastní bezpečnosti by jim pomohly zalátat právě jednotky paktu. Jak Severoatlantická aliance, tak Evropská unie totiž vnímají, že možné odvetné akce bude Moskva směřovat právě do Pobaltí.

„Panuje shoda v tom, že v Pobaltí se uvidí, zda NATO přistoupí k obraně svého území a ukáže tím, zda může uspět, nebo je odsouzeno k zániku,“ konstatuje lotyšský ministr zahraničí Edgars Rinkevičs. „Pro NATO je to otázka života či smrti. Takže přirovnání k Západnímu Berlínu je na místě.“

Útok na jednoho je útokem na všechny Estonsko, Lotyško i Litva byly na konci druhé světové války násilně a protipráv­ně anektovány Sovětským svazem. Nezávislost získaly až v letech 1990 a 1991 a rychle si vytyčily cíl stát se členy Evropské unie i NATO. To se jim podařilo v roce 2004, kdy se staly jedinými postsovětskými republikami, které téhož roku vstoupily do obou organizací.

Z úst vládních úředníků ze všech tří hlavních měst – Tallinu, Rigy i Vilniusu – zaznívá stejné přesvědčení: Pobaltí není Ukrajina, a to jak v dobrém, tak špatném slova smyslu. Zásadním rozdílem je, že Estonsko, Lotyšsko i Litva se mohou spolehnout na závazek Severoatlantické aliance o kolektivní obraně zakotvený v článku 5, kde jasně stojí, že útok na jednu zemi je považován za útok na všechny.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj však mezi osudem své země a pobaltskými státy udělal jasnou paralelu, když v médiích uvedl: „Pokud zanikneme my, tak pak – Bůh chraň – přijde řada na Lotyšsko, Litvu a Estonsko.“

Na otázku, zda bude Pobaltí „další na řadě“, místní politici odpovídají, že další na řadě bude celé NATO, ať už dojde k útoku na Lotyšsko, Velkou Británii, nebo Německo. „Žádný bezprostřední útok nám nehrozí,“ míní lotyšský prezident Egils Levits. „Lépe řečeno nám hrozí stejně jako celé Severoatlantické alianci.“

Do každé z pobaltských zemí a Polska NATO v roce 2017 vyslalo mezinárodní bojová uskupení čítající asi tisícovku mužů, která by měla v případě ruské ofenzivy fungovat jako bitevní předvoj. „To je důležité, protože tak spojenci nebudou moct předstírat, že se nic neděje,“ řekl FT člověk, který v regionu dříve pracoval pro zpravodajské služby. Lotyšský ministr obrany Artis Pabriks dodává: „Na Ukrajině jsme viděli, že klíčových je prvních 72 hodin, kdy panuje všeobecný chaos.“

Země, které v Pobaltí velí jednotlivým spojeneckým praporům – Velká Británie, Kanada, Německo a USA –, na území v posledních týdnech vyslaly další jednotky. I tak by mělo Rusko v případě útoku zhruba desetinásobnou vojenskou převahu. „Vnímáme, že tady má Rusko náskok, který se neustále zvyšuje, a to i v souvislosti s hromaděním jednotek v Bělorusku,“ přiznává litevský ministr zahraničí Gabrielius Landsbergis.

Bránit pobaltské státy by bylo výrazně těžší než na Ukrajině, jejíž rozloha je téměř čtyřnásobkem území všech tří republik a jejíž obyvatelstvo před válkou čítalo 44 milionů osob, což je sedmkrát více než v celém Pobaltí. „V našem případě se jedná o jasnou asymetrii sil, protože Rusko a Bělorusko jsou násobně větší. Pokud by měly v plánu nějaký útok spustit a neměly teď svázané ruce v souvislosti s Ukrajinou, tak by nás samozřejmě převálcovaly,“ přiznává Pabriks.

Pobaltské státy se nacházejí v podstatě na poloostrově, který je ke zbytku Evropy připojen úzkým, 65kilometrovým pásem pevninské hranice mezi Litvou a Polskem. Oblast zvaná v angličtině Suwalki Gap sousedí s ruskou exklávou Kaliningradu na západě a s Běloruskem na východě. Obecně je považována za jedno z nejzranitelnějších míst celé alian­ce. „Kaliningrad patří mezi nejmilitarizovanější oblasti ruské armády v Evropě,“ říká litevský prezident Gitanas Nauseda. „Litva je vklíněná mezi toto extrémně ozbrojené území a Bělorusko.“

Spojenci ať zůstanou natrvalo

Přítomnost amerických vojsk na území svých států proto vnímají pobaltští politici jako životně důležitou. Ještě než se ruské tanky rozjely ke Kyjevu, na litevském území působily asi pětisetčlenné americké rotující jednotky. Američané poslali 400 dalších mužů do Lotyšska a do Litvy 20 bitevních vrtulníků Apache, o kterých jeden z místních politiků žertem poznamenal, že mají „samy o sobě větší palební sílu než všechny pobaltské armády dohromady“. Všechny země by si nyní přály, aby se americké a severoatlantické jednotky na jejich území usadily trvale – což bylo před ruskou agresí na Ukrajině zcela mimo diskusi.

Na základě pečlivé analýzy situace na Ukrajině si lotyšská vláda udělala přesnou představu o tom, co od spojenců potřebuje. Několik ministrů mluví o nutnosti zlepšit obranu vzdušného prostoru, který je největší slabinou celého regio­nu, a to i přesto, že zde jednotlivé státy paktu v rámci mise Baltic Air Policing nasazují vlastní letouny. Rinkevičs tvrdí, že se Lotyšsko cítí v bezpečí, ale dodává: „Uvědomujeme si, že nás nečekají lehké časy. Musíme proto navýšit obranný rozpočet. Potřebujeme, aby spojenecké jednotky na našem území zůstaly dlouhodobě nebo možná natrvalo.“

Všechny země mají na obranu aktuál­ně vyčleněn roční rozpočet ve výši 2,5 procenta hrubého domácího produktu, což převyšuje alianční závazek dvou procent HDP. Vzhledem k velikosti jejich ekonomik budou však potřebovat podporu dalších států, zejména pro posílení obranných systémů vzdušného prostoru a pobřežních oblastí.

Vzhledem k důsledkům, které by pro Moskvu plynuly z útoku na spojence NATO a člena EU, je klasická vojenská invaze v Pobaltí spíš nepravděpodobná. „Jsem přesvědčen, že pokud myslí NATO a EU své závazky o územní obraně členských států vážně, pobaltské státy se nestanou dalším cílem ruské vojenské agrese,“ tvrdí Rinkevičs. „Nemůžeme ale vyloučit, že nás Rusové nebudou pokoušet.“

Odborník z oblasti národní bezpečnosti pobaltských států proto tvrdí, že pravděpodobnější je varianta kyberútoku. S tím má ostatně Vladimir Putin bohaté zkušenosti – v roce 2007 zosnoval rozsáhlý kyberútok na estonskou vládu, banky a média. O tom, zda by mohl článek 5 aktivovat i kyberútok a jak velký by v takovém případě musel být, se mezi spojenci ještě vedou diskuse.

Dalším možným scénářem je, že ruské jednotky zaútočí na menší část pobalt­ského prostoru, například prostřednictvím údajných separatistických skupin. „Největší riziko pro nás představuje scénář částečné invaze. Pro NATO by bylo těžké okamžitě zareagovat,“ vysvětluje další expert z oblasti národní bezpečnosti, který se obává, že takový tah Moskvy by mohl západní spojence rozdělit na dva tábory. I tak si většina vládních úředníků myslí, že metody „zelených mužíčků“, kterou Rusko použilo během krymské krize, se již podruhé obávat nemusí. Bývalý lotyšský prezident se nechal slyšet, že proti takovým pokusům o invazi by vláda zvolila jednoduchou taktiku: diverzanty na potkání postřílet.

Další možné pokusy o rozšíření ruského vlivu by mohly použít energetiku nebo migraci nebo psychologickou či informační válku. „Z představy ruské invaze nepanikařím. Nepociťuji větší obavy, nejsem z toho nervózní,“ tvrdí Rinkevičs, i když druhým dechem dodává, že i tak by Západ měl zůstat v pohotovosti.

„Rusko nám otevřelo oči“

Obyvatelé pobaltských republik jsou otřeseni tím, čím si prochází jejich východní soused, a Ukrajině proto chtějí pomoct všemi možnými prostředky. Společnostmi také rezonuje uvědomění, že podobný osud mohl potkat je, kdyby se nepřipojili k NATO a EU. „Ještě nikdy jsem si členství v NATO tolik nevážil,“ přiznává jeden vysoce postavený estonský úředník.

Všechny tři země spolu s Polskem na ruskou hrozbu hlasitě upozorňovaly přinejmenším od ruské invaze v Gruzii v roce 2008. „Západ si myslel, že z nás mluví naše bolestivá historie, že jsme zranění a nedokážeme jim odpustit. Naše národy nejsou zraněné. Ale všímáme si, co se děje kolem nás. Víme, co jsou Rusové zač,“ vysvětluje předseda obranného výboru lotyšského parlamentu Ainars Latkovskis.

Premiéři Estonska a Lotyšska ostatní západní lídry obviňují z „naivity“, když Putina brali za sobě rovného politika a místo tvrdé reakce mu vycházeli vstříc s kompromisy a ukazovali mu tak slabiny aliance. Zároveň oba těší, s jakou jednotou a silou se Západ nyní staví za ukrajinský lid. „Je to ukázková reakce, reakce síly. Nebudu si teď nikoho vychutnávat a škodolibě kázat, že jsem měl pravdu. To ničemu nepomůže,“ dodává Karinš. „Jsme v tom společně.“

Pobaltské státy nyní vyzývají k tomu, aby se Západ připravil na dlouhodobou konfrontaci s Ruskem, nadále podporoval Ukrajinu a pokračoval s bolestivými sankcemi proti Moskvě. Podle Pabrikse „nám Rusko konečně otevřelo oči“. Dodává, že Lotyšsko se cítí „relativně v bezpečí“, ale zároveň vnímá, že NATO a EU nemohou Ukrajinu ponechat napospas svému osudu.

„Nemůžeme dopustit, aby Rusové tuhle válku vyhráli,“ říká Pabriks. „Ale jaký chceme Rusku připravit další osud? Nikdo nechce Rusko zničit, vyhladit ho z mapy světa, nikdo nestojí o jadernou válku. Požadujeme jen to, aby Rusko přestalo ohrožovat své sousedy a začalo fungovat jako normální stát.“

Ruské hlasy

Lotyšsko a Estonsko sdílí ještě jednu zranitelnost: početnou ruskojazyčnou menšinu. Většina Rusů do zemí přišla v době SSSR v souvislosti s cílenou politikou sovětské vlády potlačovat kulturu, tradice a jazyky satelitních států. Asi 37 procent obyvatel Lotyšska má ruštinu jako svůj mateřský jazyk, i když někteří z nich pocházejí z Ukrajiny či Běloruska. V Estonsku představuje ruskojazyčná menšina asi čtvrtinu obyvatel.

Možnost, že by toho mohl Putin vy­užít ve svůj prospěch, státní představitelé raději rychle smetávají ze stolu. „Etnické Rusy jsme nikdy nepovažovali za hrozbu vlastní bezpečnosti nebo demokracie. Putinova agrese otevírá oči nejen lidem na západě Evropy, ale i místním ruským komunitám,“ tvrdí Pabriks.

Ruskojazyčné menšiny se sdružují na východě Estonska a Lotyšska a v obou hlavních městech. I když někteří z jejich členů mohli v minulosti s Putinovým režimem sympatizovat, dobře si uvědomují, že mzdy a důchody jsou v pobaltských republikách výrazně štědřejší než v Rusku. „Čím početnější jsou tu ruskojazyčné komunity, tím více se s Estonskem ztotožňují jako s vlastní zemí a chápou, že tady je čeká lepší život,“ říká estonský prezident Alar Karis.

Důležitým rozdílem mezi Estonskem a Lotyšskem je vnitrostátní politická situace. V Estonsku ruské komunity nejčastěji volí Estonskou stranu středu, která je plnohodnotným členem politického systému a aktuálně se podílí na vládnoucí koalici. Rusy oblíbená strana Harmonie má však v Lotyšsku úplně jiné postavení – společnost se na ni dívá skrz prsty a otevřeně ji kritizuje. Strana vyhrála parlamentní volby v roce 2011, ale od té doby se do vlády dostat nedokázala.

Lotyšský premiér Karinš si proto gratuluje k nedávnému rozhodnutí poslanců z Harmonie podpořit oficiální stanovisko lotyšského parlamentu odsuzující ruskou invazi na Ukrajině. Vnímá to jako potenciální bod zlomu. „Zdá se, že každý národ si projde nějakým zásadním okamžikem, který ho popožene k výrazně rychlejší změně. Tohle by mohl být ten náš okamžik,“ dodává.

Pobaltské úřady zaznamenaly mírný nárůst v intenzitě ruských dezinformačních operací. Janis Sarts, ředitel Centra pro strategickou komunikaci při NATO v Rize, vysvětluje, že Kreml aktuálně používá dvě taktiky. První spočívá v zasévání strachu prostřednictvím sociálních sítí a ruských televizních stanic, které šíří motto „další na řadě jste vy – zaútočíme na vás a sprovodíme vás ze světa“. Cílem druhé strategie je rozklížit společnost na dva tábory šířením nepravdivých fám o tom, že pobaltské společnosti s ruskými menšinami špatně zachází. Navzdory tomu podle Sartse počet prokremelských Rusů v pobaltských republikách v posledních letech stabilně klesá.

Lotyšsko mělo v minulosti ten problém, že v jeho finančním systému kolovaly nemalé objemy ruských peněz. Pod silným nátlakem Američanů a mezinárodních organizací ale Lotyši přistoupili k důkladným čistkám bankovního systému a ostatním unijním zemím nyní radí, jak zlepšit kontroly proti praní špinavých peněz. Objem vkladů nerezidentů – tedy osob žijící mimo Lotyšsko, většinou v Rusku – v posledních letech prudce klesl.

V nedávné době se také spustila diskuse o vlivu ruských oligarchů, kteří se v Lotyšsku sdružují v přímořském letovisku Jurmala. K tomu se prezident Levits vyjádřil jasně: „V porovnání s Londýnem jsou investice ruských oligarchů u nás jen drobné.“ Dodal, že Lotyšsko je před „toxickým investováním a politickým ovlivňováním ze strany oligarchů“ imunnější než řada jiných západoevropských zemí.

Premiér Karinš očekává, že vyostřené vztahy mezi demokratickou Evropou a autokratickým Ruskem budou mít dlouhého trvání. Sám říká: „Pokud Putina nezastavíme na Ukrajině, Ukrajinou neskončí. Další v pořadí může být jakákoli západní demokracie.“

„Jeho válka je namířena proti demokratickým systémům,“ dodává. „Je to válka, jejímž cílem je imperialistická expanze, kterou nám Putin dává bez­ostyšně najevo, že nemá ani v nejmenším v plánu respektovat právo ukrajinského lidu na sebeurčení. Zní to jako z jiného století, ale je to bohužel přesně tak.“

Richard Milne, FT