České bílé zlato

V době, kdy se v médiích téměř každodenně přetřásají zdroje „vzácných zemin“ kvůli jejich využití v elektrotechnice, se podíváme na hlínu, jejíž status býval před sto lety podobný. Zatímco tehdy yttrium či lanthanoidy nikdo příliš nevyhledával, současné technologie z nich učinily žádanou surovinu. A podobný příběh zažil kdysi také kaolin, cenný zdroj. Bílý jíl, vyznačující se žáruvzdorností a plasticitou, se k výrobě porcelánu coby luxusní a kvalitní keramiky využíval od pradávna, a to i v českých zemích. Ovšem až industrializace potenciál jeho využívání podstatně rozšířila. Díky stabilitě i při vysokých teplotách našly „kaolinitické zeminy“ uplatnění v průmyslové metalurgii, ale hodily se též k výrobě papíru, jako plnivo v gumárenství či farmacii, jako materiál pro elektrotechnický porcelán (například na izolátory) a také při výrobě nátěrů a barev. Na rozdíl od vzácných zemin kaolin v Česku patřil (a patří) mezi hojně zastoupené horniny. A tudíž dostupné, a proto hojně v průmyslu využívané. Dodnes patří Česko mezi jeho největší producenty i v celosvětovém měřítku. A také mezi přední spotřebitele. Jak výstižně pravil v roce 1925 pamětník: „Kaolinu výborné jakosti dobývá se v Čechách v tak velké míře, že zásobuje se jím nejen velká domácí industrie porcuálnová, ale že ve značném množství se také vyváží.“ V mnoha průmyslových odvětvích totiž dokáže nahradit jiné, dražší či dovozové alternativy. František Pticen, dlouholetý propagátor jeho využití a zároveň spoluautor publikace o dějinách těžby a zpracování kaolinu na Podbořansku, jej dokonce nazývá „českým bílým zlatem“!

Majolika či habánská keramika patří ke známým pojmům české kultury středověku a raného novověku. V 18. století však byla nalezena bohatá ložiska vysoce kvalitního kaolinu, která vdechla život mnoha podnikům, z nichž některé přetrvaly až do dnešních dní. Třeba naše nejstarší porcelánka v Horním Slavkově, založená již v roce 1792, sice už od roku 2011 není v provozu, avšak její obchodní značka Haas & Czjzek žije dál. Obdobně i druhá nejstarší porcelánka v Klášterci nad Ohří své brány uzavřela v roce 2024. Tamní značka „Thun 1794“, odvozená od jejího zakladatele hraběte Františka Josefa Thun-Hohensteina, rovněž existuje i nadále a výroba běží v jiných firemních závodech umístěných v Nové Roli a v Lesově.

Karlovarsko, země zaslíbená

Drtivá většina průmyslové výroby porcelánu se během 19. století soustředila na Karlovarsko. Právě odsud pocházel kvalitní kaolin a zároveň nedaleko byly i zdroje uhlí, potřebného pro pohon parních strojů. Přitom počátky byly přinejmenším rozpačité: kvalita domácího porcelánu se stěží mohla rovnat kvalitní dovozové produkci. A navíc ani rakouské mocnářství nemělo příliš zájmu povolovat tento směr podnikání soukromníkům, protože přeci existovala státní porcelánka přímo ve Vídni. Většina slavných meziválečných porcelánek měla své kořeny hluboko v 19. století. Vznikaly však i nové. Z nich patrně nejslavnější byl závod v Loučkách, založený v roce 1907. I ten funguje až do dneška a pravidelně organizuje i porcelánové jarmarky. Rozjížděl se ovšem pozvolna. Pod firmou Egerländer Porzellanfabrik, GmbH, ho spouštěl zkušený loketský podnikatel v oboru malování porcelánu Benjamin Franklin Hunt. I když měl své zkušenosti s podnikáním i s prodejem, z ne zcela objasněných důvodů se této porcelánce nevedlo dobře a již v roce 1909 ji získal Rudolf Kämpf. Kämpfovi sice podle všeho patřila jen třetina továrny, zatímco zbytek náležel jeho obchodnímu partnerovi Rudolfu Dieterlemu, za svůj následný rozmach však vděčila především jemu. To ostatně dokládala i její tovární značka RKD s korunkou, tedy zkratka ze slov Rudolf-Grünlas-Kämpf.

Jak uvádí badatelka Miluše Kobesová, zprvu se výroba v Loučkách orientovala na hrnečky, záhy se však sortiment rozšířil i na různé typy jídelních a kávových souprav. Rudolf sice zemřel již v roce 1918, ale jméno Kämpf z trhu nezmizelo. V otcově úsilí pokračoval mezi válkami jeho syn Hans (spolu s matkou Josefínou a sestrou Antonií). Pro český trh vyráběl ovšem jen omezeně. Více než čtyři pětiny produkce směřovaly do zahraničí: po Evropě i do Ameriky. Své sklady a vzorkovny firma měla v Londýně, Amsterdamu, Vídni i jinde. Za velké hospodářské krize Kämpf sice dočasně – jako mnozí další – musel snížit výrobu na polovinu z důvodu nedostatku odbytu, ale firma to zdárně přežila. A jistě by přežila i druhou světovou válku, třebaže musela dočasně přejít po dobu válečných let na odlišný sortiment. U toho však Hans Kämpf již nebyl. Bezprostředně po osvobození byl zatčen, firma byla v říjnu 1945 znárodněna a následně začleněna do národního podniku Slavkovský porcelán.

Podniky vedené vesměs Němci

Po rozpadu Rakouska-Uherska se asi 95 procent porcelánového průmyslu nacházelo na území českých zemí. Sortiment výroby porcelánu byl v meziválečné republice značný. Právě dvacátá léta znamenala i největší rozmach tohoto odvětví. Přitom čtyři pětiny z oněch 20 tisíc dělníků, o nichž mluvil Rudolf Hotowetz roku 1925, pracovaly v západních Čechách, kde byla výroba koncentrována. A prominentní místo představovalo Karlovarsko. S ohledem na nerovnoměrné geografické rozložení bylo toto odvětví záležitostí hlavně německého „živlu“. Když národohospodář Jiří Hejda v roce 1928 zkoumal národnostní rozdělení domácího hospodářství, konstatoval na adresu výroby porcelánu lakonicky: „Vedení podniků je úplně německé, rovněž úřednictvo a dělnictvo. Český podíl lze stanoviti nejvýše: Češi 10 a Němci 90 procent. Zahraniční (anglická, rakouská, německá) účast dosti značná.“ I sortiment byl tehdy rozsáhlý. Ostatně, mnohé věci, které dnes děláme z jiných hmot, jako jsou plast či sklo, se tehdy vyráběly z porcelánu: typicky šlo o hlavičky panenkám a nádobíčko pro ně, rozličné kuřácké potřeby, pivní tácky, kávovary anebo kalamáře. Ačkoliv trhu dominovaly zavedené podniky, nadále vznikaly i nové. Mezi nimi patrně nejúspěšnější byly Keramické závody a. s. Bohemia, založené v roce 1921 v Nové Roli. Jejich zakladatelé údajně původně ani v úmyslu neměli pouštět se do výroby porcelánu: chtěli textilní fabriku. Vyhodnotili však, že za dané situace by z „bílého zlata“ mohl plynout daleko zajímavější zisk.

Časem došlo k propojení s finančním domem Petschků, kteří obstarali podniku potřebný kapitál pro další rozvoj. Výměnou za to však museli být zaměstnáni zkušení němečtí odborníci ze Selbu na opačné straně Smrčin, kde dodnes sídlí proslulá značka porcelánu Rosenthal.

Zajímavější styly keramiky

Zatímco předválečná česká výroba, co se týče designu, příliš nevynikala, mezi válkami s příchodem art deca a posléze i strohého funkcionálního tvarování se i v tomto směru notně polepšila. Prominentní místo na poli designu si vysloužila porcelánka v Březové, známější pod německým označením Pirkenhammer. Podle některých odborníků představovala ale již v první polovině 19. století domácí špičku: „Společným úsilím obou podnikatelů (Johanna Martina Fischera a Christopha Reichenbacha) se podařilo porcelánku v Březové dovést během deseti let k dokonalé jakosti střepu i úrovně dekorace. Pro tyto vlastnosti byly výrobky z Březové považovány za nejlepší český porcelán,“ hodnotili tamní produkci Jiří Chládek a Ilona Nová v přehledové knize o českém porcelánu z roku 1991.

Jmenovaní podnikavci sice získali od státu povolení na výrobu porcelánu v roce 1822, ale patrně tu s výrobou porcelánu experimentovali již dříve, třebaže se oficiálně směli věnovat pouze produkci kameniny. Brzy se jejich podnik vypracoval mezi domácí elitu. Nutno poznamenat, že osudovými se mu staly složité vlastnické poměry. V důsledku dědického nástupnictví se držba štěpila mezi narůstající množství dědiců. Nakonec se na počátku 20. století ocitla v konkurzu. Vystřídala poté několik vlastníků, aby v roce 1918 zakotvila v rukou koncernu EPIAG (původně šlo o rakouskou společnost OEPIAG, jež se v roce 1921 transformovala). Ten pod svými křídly shromáždil řadu starších proslulých závodů, jako byly porcelánky ve Staré Roli, Lokti, Doubí či Dalovicích. Stal se tak – vedle výše zmíněných hornoslavkovských a kláštereckých výroben – hlavním hráčem v československé výrobě porcelánu. A Březová zůstala na špičce progresivního designu i v následujícím období – spolupráce s designery sdruženými ve Wiener Werkstätte či návrháři pro značku Rosenthal jsou v tomto směru snad dostatečně výmluvné. Tento koncern byl ovládán kapitálem vídeňských bank. A rovněž zde, tak jako v jiných odvětvích, můžeme vidět mezi válkami razantní pronikání jeho českého, respektive československého protějšku. Nejprve jejich podíly přebírala banka Bohemia, aby následně v druhé polovině dvacátých let přešly na Anglo-československou banku. Konsekventně ze správní rady Epiagu postupně mizeli reprezentanti rakouského kapitálu a nahrazovaly je osoby spřízněné s domácími bankami.

Schlimpové v Únanově

Ložiska kvalitního kaolinu se ovšem nacházejí i jinde, než jen v severozápadních Čechách – například též na Znojemsku, Jesenicku či v okolí Brna. A i tam se našli podnikatelé, kteří se pokusili proměnit hlínu v (bílé) zlato. Podívejme se tedy blíže na podnikání méně známé rodiny Schlimpů. V jihomoravské obci Šatov (tehdy Schattau), nedaleko říšské silnice ze Znojma do Vídně, narazili budovatelé železnice na keramické jíly. Tři muži ve vedení stavby dráhy, inženýr Konrad Wilhelm Hellwag, architekt drážních budov Carl Schlimp a stavební podnikatel Wolfgang Jochem, nabídnutou příležitostí nepohrdli. Stavba železnice začala roku 1868 a o pět let později již zahájili tovární výrobu dlaždic a šamotu. Carl Schlimp nejprve z Vídně firmu jako podílník pouze řídil, od roku 1879 se však stal jediným vlastníkem. Svou „Erste Schattau Kunstbasaltchamote und Steinzeugwarenfabrik C. Schlimp in Schattau und Wien“ ale záhy rozšířil o nový výrobek. Zdroje žáruvzdorných jílů v okolí docházely, a tak otevřel kaolinový důl v nedalekém Únanově. Česky se tak jméno továrny připomíná roku 1894 jako „I. c. k. Šatovská továrna na umělý čedičový kámen, šamotky a kameninu C. Schlimp, závod na plavení kaolínu v Únanově u Znojma, Vídeň.“ V Únanově zprvu prodával těžený materiál nezpracovaný. Teprve na sklonku 19. století se mu podařilo dokončit zařízení na výrobu kaolinových glazovaných obkladových dlaždic. Před válkou těžil asi 3 000 tun různě kvalitních kaolinů ročně. Ovšem válečná ekonomika a následná ztráta rakouských – pro Vídeňáka Schlimpa tedy domácích – trhů vedla roku 1920 k ukončení těžby. Šatovská keramička pod vedením synů zakladatele Ericha a Carla ml. také již nedosahovala prosperity z předválečných let, kdy jejích 700 zaměstnanců plnilo až 2 000 vagonů dlaždicemi, kachlemi, šamotovými cihlami či kameninovými rourami.

Únanovský kaolin Schlimpové prodali, a přes několik neúspěšných majitelů se nakonec dostal do majetku Západočeských kaolinových závodů, založených již v roce 1899 a spjatých především s obcí Horní Bříza. Tam se zanedlouho ocitla i nyní již akcionovaná mateřská firma. Bratři Schlimpové ovšem v jejím vedení zůstali až do roku 1941, kdy podnik změnil majitele. Důvodem byla skutečnost, že se ocitl na území třetí říše. K obnovení výroby dekorativních kaolinových dlaždic v Šatově už nikdy nedošlo. A únanovský kaolin, nyní nominálně západočeský, se těžil pro potřeby trhu, nikoliv již konkrétního výrobce.

Šamotárny na okraji

Žárovzdornost patřila k tehdy nejoceňovanějším vlastnostem – a kaolin sloužil jako surovina k výrobě šamotu, hmoty určené pro vyzdívku pecí, kamen a komínů nejen ve slévárenství. Ostatně i zmínění Schlimpové prodávali šamotové cihly. Nicméně evropsky významnou produkci šamotu se podařilo nastartovat na opačném, severním konci republiky rodině Latzelových. Tamní rodák Anton Cajetan Latzel (1818–1886) se vedle zemědělského podnikání pod Jeseníky věnoval od poloviny 19. století i dalším aktivitám, můžeme říci vlastně průmyslovým. Podílel se totiž na založení cukrovaru i tamní hospodářské školy. A jeho nejmladší syn Josef postavil ve Vidnavě továrnu na šamot. Kaolin z Vidnavy se vyvážel do Pruska již ve dvacátých letech 19. století, zejména do keramičky v Ratiboři. Anton Latzel na svém statku v Červené Vodě začal později experimentovat s rukodělnou výrobou šamotových výrobků. Načaté dílo dokončil syn Josef, když roku 1897 pozval z Durynska experty na zpracování kaolinu a výrobu šamotových cihel. Produkce ale směřovala zejména k pokrytí domácí potřeby – pro vyzdívku Latzelových vápenných pecí.

Roku 1908 ovšem továrnu převzala švýcarská Genossenschaft Schmelzberg Curych a vznikla Kaolinwerk & Schamottefabrik Weidenau s cílem expandovat na evropský trh. Rozšíření těžby otevřením nového dolu sice přibrzdila válka, ale došlo k němu záhy po jejím skončení. Z lomu vedl tunel, kterým se dopravoval kaolin přímo do šamotárny. Podle dobových údajů v továrně pracovalo až 3 000 dělníků a cihly skutečně putovaly do celé Evropy. V období velké hospodářské krize firma fúzovala nikoli se západočeskou konkurencí (jako citovaní Schlimpové), nýbrž s koncernem Didier Werke sídlícím v Berlíně. Uskupení neslo jméno Latzelova konkurenta: pruského podnikatele Ferdinanda Didiera, jenž svoji kariéru začal obchodováním se šamotem ve Štětíně pořízením vápenky a šamotky; to bylo ovšem již roku 1834. Ve dvacátých letech 20. století společnost vlastnila 23 továren v Německu a v Československu například ještě pobočku v Podmoklech u Děčína. Ovšem i Didierovy závody na území osvobozeného Československa čekalo po druhé světové válce v březnu 1946 znárodnění – a začlenění do národního podniku Rakovnické keramické závody.

Jiří Janáč, Jakub Rákosník, autoři jsou hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK