Československé bílé zlato

Hlavní plodinou, z níž se získával cukr, zůstávala ještě v 19. století po dlouhou dobu cukrová třtina. Existovalo mnoho důvodů, proč nástup cukrové řepy byl tak pozvolný, ačkoli další plodiny, z nichž byla sladidla získávána, konkrétně javor a brambory, z konkurence v rámci průmyslové produkce rychle odpadly. Přesto ještě v šedesátých letech 19. století globálnímu trhu stále dominovala cukrová třtina – a později stále důležitější řepný cukr představoval tehdy jen o něco více než jednu pětinu světové produkce. Známe z historie četné příklady, kterak se konzervativní rolníci bránili v 18. století pěstování brambor, jež jim byly z mnoha důvodů „vysoce podezřelou plodinou“, a státní moc ve střední Evropě musela nejednou sáhnout k otevřenému násilí, aby pěstování této novoty akceptovali.

A s cukrovou řepou jakožto novou plodinou to nebylo o mnoho lepší. Navíc původní odrůdy řepy se nevyznačovaly vysokou cukernatostí, takže při uvážení dopravních nákladů k převozu suroviny do tehdy nečetných cukrovarů tahle plodina dlouho zajímavé zisky neslibovala.

První boom – ovšem krátkodechý – nastal v éře napoleonských válek. Kontinentální blokáda bránila dovozu třtinového cukru ze zámořských oblastí britského impéria do Evropy. Francie a podobně i rakouské mocnářství začaly experimentovat s řepným cukrem, avšak tato produkční základna po roce 1815, kdy byl Napoleon Bonaparte definitivně poražen, rychle zanikla z důvodu nekonkurenceschopnosti záhy poté, co se mezinárodní obchod zase uvolnil.

Rozmach českých cukrovarů

Jakkoli byla v předminulém díle našeho seriálu (v části o potravinářství) prohlášena za kolébku moderního českého cukrovarnictví Zbraslav, za první skutečný průmyslový cukrovar bývá považován až podnik v Kostelním Vydří nedaleko Dačic založený v roce 1829. Ačkoliv ani ten nevydržel příliš dlouho, podnítil rozvoj cukrovarnictví v Dačicích a stal se inspirací obdobných podniků i ve vzdálenějších oblastech českých zemí.

Ovšem po polovině 19. století již můžeme mluvit doslova o boomu českého cukrovarnictví. České země se staly základnou tohoto odvětví v habsburské říši: na počátku sedmdesátých let 19. století se téměř devadesát procent všech cukrovarů nacházelo právě tam. Rakouský stát navíc domácí (tedy především českou) produkci daňově zvýhodňoval, takže třtinový cukr byl z domácího trhu v podstatě vytlačen ještě před rokem 1870. Cukrová řepa se ujala. Globální konkurence ovšem vyvolávala mezi producenty již relativně záhy snahy o mezinárodní regulaci. První, takzvaná Bruselská konvence, spatřila světlo světa v roce 1902. Vzhledem k tomu, že Rakousko (a s menší výrobní základnou i Uhersko) patřilo rovněž k vývozcům cukru, mělo zájem se na globálním smluvním ujednání podílet. Konvence usilovala o odstranění vnitrostátních subvencí pro produkci i vývoz, čímž ve světovém obchodu nastolila vysoce liberální prostředí, jež přetrvalo až do první světové války.

Následná válka ovšem cukrovarnictví negativně postihla v řadě směrů. Nejprve se věci nejevily být až tak zlé, jakkoli mnohá zahraniční odbytiště byla okamžitě ztracena. Dobrá úroda z kampaně 1914/1915 si dokázala najít odbytiště u vojenské správy. Navíc obyvatelstvo – v obavách z blížícího se nedostatku – mělo tendenci zásobovat se komoditami dopředu. Propad dovozu obilí však začal nutit stát k řízení zemědělství směrem podpoře domácího obilnářství – a to mimo jiné i na úkor pěstování cukrovky. Již v roce 1915 byly „cukrovary citelně postiženy úbytkem sezónních pracovních sil, rekvizicemi části přístrojového parku z barevných kovů, nedostatkem uhlí, vápence a vagónů na železnici,“ konstatoval trefně historik František Dudek ve své práci Monopolizace cukrovarnictví v českých zemích (1985). A když k tomu připočteme nedostatek umělých hnojiv a přísnou regulaci cen i distribuce, na fatální problémy bylo zaděláno dostatečně. Cukrovarnictví pak jen doslovně živořilo až do konce války. Poprvé tak nastal zlatý věk umělých sladidel a existovala i taková drakonická opatření jako od roku 1917 zákaz prodeje cukru v kavárnách a hostincích k nápojům.

Nový rozbřesk, boom… a krize

Po propuknutí války z globálního trhu evropská řepná produkce rychle zmizela a země vyvážející třtinový cukr tuto mezeru nedokázaly tak rychle zaplnit. O nedostatku, jaký tehdy zavládl, dobře vypovídá růst ceny cukru, jež na newyorské komoditní burze mezi rokem 1913 a 1920 vzrostla na desetinásobek! Evropský řepný cukr z této soutěže vyšel poražen, alespoň prozatím. Zatímco před první světovou válkou si třtina a řepa dělily globální trh zhruba napůl, po skončení války na řepu připadala pouhá čtvrtina. Tomu korespondovaly i údaje o vývoji domácí produkce. Na konci války Rakousko produkovalo jen pouhou polovinu předválečného průměru své dřívější cukerní produkce. Situace se však rychle začala zlepšovat. Ačkoli válečné přídělové hospodářství zůstávalo zachováno, již během roku 1919 došlo ke zrušení některých omezení, jež měla původně zajišťovat, aby byl dostatek cukru alespoň pro spotřebu domácího strádajícího obyvatelstva. Znovu začalo být možné cukr exportovat a využívat v průmyslové výrobě, kde tomu dosud bránily válečné restrikce, jako tomu bylo třeba v pivovarnictví. Řízené hospodářství bylo do roku 1923 v cukrovarnictví v podstatě eliminováno. Objevila se však jiná hrozba. V globálním rozměru se začal po válečném nedostatku naopak dostavovat stav nadprodukce a klesání ceny cukru. Způsobil to návrat řepného cukru na světové trhy, kde se zatím zabydlela za války dynamicky rostoucí produkce třtinová. Hospodářský historik Jakub Drábek právem hodnotí následné snahy o smluvní regulaci a zastavení cenového propadu s vysokou dávkou skepse. Světové producenty zvláště stresovala rychlá expanze třtinového cukru z Jávy. Pád cen byl nevyhnutelný. Závěr dvacátých let se tak nesl ve znamení neúspěšných snah o smluvní regulaci, která by upravila objemy produkce jednotlivých zemí, a tím zbrzdila nežádoucí cenový vývoj. A v této situaci propukla navíc velká hospodářská krize, na niž nejdůležitější trh – americký – zareagoval navýšením celních tarifů na import – včetně cukru. To zasadilo osudovou ránu hlavně kubánským producentům, ovšem i s důsledky celosvětovými.

Bylo zřejmé, že se něco musí stát. Důležité země nakonec v květnu 1931 uzavřely mezinárodní úmluvu o cukru, nazývanou Chadbourneova podle amerického právníka Thomase Chadbournea, jenž se přičinil o její vznik. Signatáři – včetně Československa – představovali téměř polovinu světového cukerného exportu. Další vývoj však ukázal, že smlouva, pokud by nezahrnula skutečně všechny významné hráče, je odsouzena k nezdaru. Nadprodukce trvala dál – a jen v důsledku smluvních omezení poklesl význam zemí smlouvu dodržujících, zatímco produkce těch, co nepodepsaly, po válečném nedostatku naopak dostavovat stav nadprodukce a klesání ceny cukru. Způsobil to návrat řepného cukru na světové trhy, kde se zatím zabydlela za války dynamicky rostoucí produkce třtinová. Hospodářský historik Jakub Drábek právem hodnotí následné snahy o smluvní regulaci a zastavení cenového propadu s vysokou dávkou skepse. Světové producenty zvláště stresovala rychlá expanze třtinového cukru z Jávy. Pád cen byl nevyhnutelný. Závěr dvacátých let se tak nesl ve znamení neúspěšných snah o smluvní regulaci, která by upravila objemy produkce jednotlivých zemí, a tím zbrzdila nežádoucí cenový vývoj. A v této situaci propukla navíc velká hospodářská krize, na niž nejdůležitější trh – americký – zareagoval rychle narůstala. V kampani 1933/1934 tak smluvní země představovaly již jen pouhou čtvrtinu globální produkce.

Sama ČSR v krizi přistoupila k významným restrikcím odvracejícím se od principů volného tržního hospodářství. Od roku 1931 začalo docházet k administrativnímu omezování osevu a výroby cukru; v roce 1932 byl vydán faktický zákaz zakládání nových cukrovarů, respektive podmínky jejich otevření byly stanoveny natolik přísně, že jiné než drobné podniky nebylo možné vybudovat. Tento zákaz byl pak prodlužován až hluboko do druhé světové války.

Sladké časy čs. cukru

Ekonomika bývá jemným předivem vztahů, jež si mnohdy nejsme schopni hned uvědomit. Rozmach cukrovarnictví ve druhé polovině 19. století znamenal mohutnou vzpruhu řadě dalších odvětví. Pěstování řepy likvidovalo pastviny, ale zároveň řepné zbytky umožňovaly ustájení dobytka a racionalizaci chovu. Tím bylo více hnojiva a rostly i výnosy. Cukrovary rovněž potřebovaly nové strojové vybavení. V tom byla obzvláště továrna Čeňka Daňka (jako základ budoucího koncernu ČKD) velmi aktivní. Stroje zase potřebovaly uhlí. A mnohé cukrovary, chronicky zápasící s nedostatkem provozního kapitálu, navíc podněcovaly rozvoj peněžnictví… Potřeba exportovat nemalou část domácí produkce pak navíc podporovala rozvoj obchodu. A nevyvážel se pochopitelně jen cukr. Vyvážet se daly i celé cukrovary.

Jak? Cukrovary na klíč se ve třicátých letech 20. století staly úspěšným vývozním artiklem Československa. Historička Adéla Macková-Jůnová v roce 2011 publikovala zajímavou studii o kapitálové expanzi zdejších podniků na Střední východ. Ta se odehrávala hlavně v režii Škodových závodů, které za tím účelem založily i zvláštní podnikatelský subjekt pro Írán (Société Iranienne Skoda, SIS). Vedle jiného v roce 1933 Škoda získala i zakázku na vybudování šesti cukrovarů v „Persii“. Obchod s Íránem znamenal sice jen asi jediné procento československého vývozu, což není jistě moc, ale když vezmeme v úvahu, že jeho hodnota mezi roky 1932 a 1938 tvořila zhruba půl miliardy korun a z toho šlo devadesát procent za Škodovkou, pak je již obrázek trochu jiný. Do této sumy navíc není započítán export zbraní, který obstarával téměř ze sta procent Omnipol, příslušející rovněž do koncernu Škoda (jak jsme již v tomto seriálu též psali). ČKD se pokoušela o totéž, avšak s menším úspěchem. Roku 1932 vybudovala v Íránu sice také jeden cukrovar, ale celá akce nakonec skončila u arbitrážního soudu, který ovšem dopadl pro ČKD úspěšně. Ač i později spolupráce s Íránem pokračovala, nenabyla zdaleka takových rozměrů jako v případě Škodových závodů. Do nových cukrovarů byl potřeba samozřejmě také kvalifikovaný personál. I o ten se postaral československý „vývoz“. Čechoslováků nakonec bylo v Íránu tolik, že při zastupitelském úřadu vzniklo krajanské centrum. A zmíněná SIS zřídila také Československý klub v roce 1938, v němž byla knihovna, čítárna i jídelna. Firma částečně klub dotovala, ale většinu prostředků si musel obstarat vlastní činností: především prostřednictvím restaurace.

Šedavá mračna nové války

V roce 1938 se však nad první čs. republikou již snášela hrozba nacismu. Z hlediska zájmů domácích bankovních koncernů, jež představovaly finanční „matky“, také v rámci cukrovarnictví tato situace přinášela i některé výhody. Mnozí cukrovarníci židovského původu se zbavovali svých podniků v obavách z budoucnosti a novým nabyvatelem se často stal agrárnický finanční kapitál. Takovým způsobem pak koncern Viktora Stoupala, o němž byla detailnější řeč v předminulém díle, získal v roce 1937 například uherskohradišťský cukrovar rodu Mayových, jehož počátky sahaly až k roku 1868. Obdobně v březnu 1939 týž koncern odkoupil slavný cukrovar ve Slavkově spolu se zborovicko-kojetínskými cukrovary od židovské rodiny Redlichových. Všichni její členové ještě na poslední chvíli emigrovali. Jediný ve vlasti setrval Otto Redlich. Toho v roce 1943 zatklo gestapo. Byl popraven. Soumrak – alespoň, co se týká podnikání v Československu – zažila ve třicátých letech i další z velkých židovských cukrovarnických rodin: Beniesovi. Zůstala po nich výjimečná kubistická rodinná vila v Lysé nad Labem od architekta Emila Kubíčka postavená v letech 1912 až 1913, která je dnes kulturní památkou. Tři bratři Beniesové původem z Haliče – Heinrich, David a Michel – v poslední třetině 19. století založili ve středních Čechách pozoruhodné ekonomické impérium, jehož jádrem byly právě cukrovary.

Poslední z této generace, nejmladší Michel, zemřel v roce 1923 a otěže rodového podnikání převzal jeho syn Max. Přestože se o Maxovi říkávalo, že měl daleko radši dostihový sport než cukrovarnické podnikání, znalec jejich byznysu, historik Michal Novotný, je přesvědčen, že obtíže podniku na přelomu dvacátých a třicátých let vyplývaly více z globální cukerní krize nežli jeho manažerské neschopnosti. V roce 1927 se musel zbavit akcií rodových cukrovarů sdružených v Rosicko-pardubické rafinerii cukru. Ani změna vlastnictví však společnost nezachránila a v roce 1929 skončila. Max se i nadále pohyboval ve správních radách jiných firem a v dozorčí radě Anglobanky. Republiku opustil až v roce 1939 a uchýlil se do Keni, kde působil coby správce schwarzenberské farmy M’pala. Údajně i tam si dokázal získat respekt – tentokrát jako odborník na výrobu másla, jež se vyváželo do válčící Velké Británie.

Mnichovská dohoda postihla cukrovarnictví relativně méně, než tomu bylo v případě jiných odvětví; v německém záboru zůstala jen necelá sedmina cukrovarů českých zemí. Problém spíše spočíval v tom, že příhraniční hustě osídlené průmyslové oblasti představovaly čtyři desetiny spotřeby cukru českých zemí. A tak zatímco před rokem 1938 mírně dominovala domácí spotřeba nad exportem, tehdy se zase větší část – téměř šedesát procent produkce – musela orientovat na vývoz. To však byl jen krátkodobý výhled.

Okupace v březnu 1939 znamenala rychlé začlenění protektorátní ekonomiky do německého velkohospodářství a herní plocha českého cukrovarnictví tím byla „nalajnována“ dle zcela nových principů.

Autor je hospodářský historik, působí na Filozofické fakultě UK