Báječná léta meziválečného podnikání

Jak naznačují sociologické výzkumy historického vědomí obyvatel dnešní České republiky, míváme tendenci si meziválečné období poněkud idealizovat. První republiku, tedy stát z let 1918 až 1938, řadíme mezi nejúspěšnější období našich moderních dějin. Konkurovat jí mohou v našem obecném povědomí jen poslední dekády po sametové revoluci.

Úspěšná, prosperující ekonomika v tomto obraze hraje důležitou úlohu. A takový image doprovází neméně působivý obraz fungující demokracie – posléze ve druhé polovině třicátých let vskutku jediné pluralitní demokracie v „moři“ autoritářství středovýchodní Evropy. Přesto si tu lehce zaspekulujme: naši předkové, kteří zakoušeli meziválečné období na vlastní kůži, by na nás patrně hleděli přinejmenším s rozpaky, pakliže o sto let později nahlížíme „jejich éru“ jako mimořádně úspěšnou – ať již ve smyslu politickém, nebo hospodářském.

Konjunktura zlatých dvacátých

Když se po válce, v roce 1945, obnovovala republika, nalezli bychom jen málokoho, kdo by se chtěl vrátit zpátky. Veliký počet politických stran, jejich zkorumpovanost a těžkopádné kabinety opírající se o široké koalice – to vše bylo ještě v příliš živé paměti. A rovněž vzpomínky na bezprecedentní hospodářskou krizi třicátých let, jež vešla do světových dějin s neoddělitelným přívlastkem „velká“, vrhala neméně působivé a trudné stíny na blízkou minulost. Vezmeme-li v potaz, že po roce 1918 trvalo několik let, než se ekonomika zmátořila z běsů první světové války, tak na onu zlatou éru prosperity toho vskutku moc nezbude.

Zpátky k předválečné úrovni se výkon československé ekonomiky vrátil až v letech 1923 či 1924. I tak to ale bylo dříve než v sousedních zemích. A navíc poté přišla skutečná, dlouho nevídaná konjunktura až do roku 1930. Právě druhá polovina dvacátých let je tím okamžikem, který v naší paměti vyjevuje prvorepublikovou éru jako dobu ekonomického úspěchu.

K historické vědě však náleží metodická skepse. Idealizace ani křečovité zatracování v ní nemají mít své místo. Konjunkturní druhá polovina dvacátých let byla nepochybně oslňující v porovnání s nedávnou mizérií válečných a poválečných let, k americkým „roaring twenties“ však měla daleko. Ještě tak v kontextu střední Evropy dokázal československý růst zlatých dvacátých let vyčnívat nad poměry, třebaže dynamiky stabilizované německé ekonomiky po hyperinflačním otřesu z roku 1923 nedosahoval. V porovnání s dalšími rozvinutými zeměmi Evropy však československý konjunkturní rozvoj zůstával stěží průměrný.

ČSR jako exportní ekonomika

S tím, jak svět ve třicátých letech 20. století směřoval k rostoucí míře ochranářství a úsilí o soběstačnost, se pozice Československa v mezinárodní dělbě práce pozvolna zhoršovala. Tak jako dnes byla naše země exportní ekonomikou, jíž vyhovovala otevřenost mezinárodní obchodní spolupráce. Domácí trh byl tehdy zkrátka příliš malým pro výrobní základnu, zděděnou z dob existence Rakouska-Uherska. Během dvou meziválečných dekád, jichž si budeme v seriálu všímat, podíl Československa na světové průmyslové výrobě postupně klesal. A totéž platilo o podílu na obratu světového obchodu. Přesto však – na straně druhé – nešlo rozhodně o zaostalou ekonomiku. Jen její skutečný výkon byl nižší, než bychom si ve své idealizované představě o meziválečném „ekonomickém tygru“ střední Evropy asi přáli.

Všeobecně přijímané závěry v této věci poskytli hospodářští historikové v kolektivní práci Mýtus hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami (2000). Například roku 1937 byl československý HDP ve srovnání s vrcholem konjunktury – tedy rokem 1929 – o 1,6 procenta nižší, v případě HDP na hlavu to bylo dokonce o celých 5,9 procenta! Tehdejší ČSR byla jednou z nemnoha zemí Evropy, které se po odeznění velké krize ve třicátých letech nedokázaly vrátit zpátky na úroveň závěru předchozí dekády.

Jak jsme si vedli mezi ostatními? Autoři výše citované knihy konstatují, že v přepočtu národního důchodu na hlavu tehdy náležela Československu 17. pozice na světě. Republika doplácela na značnou nerovnoměrnost ekonomické struktury regionů, z nichž byla v roce 1918 sestavena. Zatímco její západní část, české země, představovaly průmyslovou základnu habsburské monarchie, podíl průmyslu na Slovensku a Podkarpatské Rusi byl na nízkém stupni a východnější oblasti charakterizoval nepříliš produktivní zemědělský sektor. Proto by v hranicích dnešní České republiky byl ukazatel národního důchodu na hlavu o něco vyšší a posunul by takový útvar v žebříčku o pár příček výše. Vysněná první desítka zemí by však i za těchto okolností zůstávala nedostižným úběžníkem. Proto citovaná kniha neřadí meziválečnou čs. republiku výše nežli na špici pouze středně vyspělých ekonomik tehdejšího světa.

Makroekonomický pohled je však příliš zobecňující, půvaby i dramata minulosti tkví v jednotlivostech. Pod agregátními údaji se nachází nepřeberné množství lidských osudů – úspěchů, ale i tragédií. Některá odvětví zažívala rozkvět, jiná mezi válkami stagnovala či uvadala. A v jejich rámci se nacházeli jednotlivci, kteří díky okolnostem – či navzdory jim – dokázali něco mimořádného. Po revolučním roce 1989 přinesla historická věda značné množství seriózních studií a knih o meziválečném podnikání i podnikatelském prostředí ČSR. Zaplňovala se tak pověstná bílá místa, jež zůstala z dob dominance marxismu-leninismu v dějepisectví. Buržoazie tehdy rozhodně nepředstavovala žádané badatelské téma, a pokud ano, úkolem historiků bylo dokazování jejího „vykořisťovatelského charakteru“. Příběhy vynalézavosti, odvahy, vítězství i proher jednotlivců, kteří nejednou vsadili všechno, neměly v kontextu nevyhnutelných zákonů dějin směřujících k socia­listické společnosti místo.

Tato marxisticko-leninská rigidnost nás dnes již naštěstí nesvazuje. Chceme proto tímto seriálem přinést čtenářům, kteří by jen stěží sahali po vědeckých dílech s takřka nekonečnými poznámkovými aparáty, zajímavé poznatky, jež o československém podnikatelském prostředí mezi válkami shromáždilo – hlavně domácí – soudobé dějepisectví.

Baťa, Preiss a ti další

Když se řekne meziválečné podnikání, snad každému vyskočí jméno Baťa. Už děti ve čtvrté třídě vlastivědy jsou dnes „cvičeny“ k osvojení si této znalosti a v rámci cvičení porovnávají své povahové vlastnosti s údajnou povahou Tomáše Bati. Právě on je jistě nejslavnější a originalitou v postupech globální expanze i managementu unikátní. Ještě tak možná jméno bankéře Jaroslava Preisse zarezonuje v širším historickém povědomí… a tím se patrně vyčerpá. A dál? Většina z nás se asi bude rozpomínat jen na osobnosti, které jsou spjaty s místy, kde žijeme a kde dotyční zanechali otisk v architektuře či pomístních jménech.

Národní stereotypy, tedy způsoby, jak vnímáme sami sebe coby kolektiv, obecně vykazují značnou trvanlivost, i kdyby se historikové ve svém úsilí o nezaujaté, objektivisticky znějící analýzy přetrhli. Dodnes můžeme vidět, jak stále přežívá sebepojetí Čechů zformované již někde hluboko v 19. století. Sami sebe rádi vnímáme spíše jako oběti velkých historických procesů než jako jejich nositele. A své předky si představujeme v souladu s obrozeneckou literaturou: jako dobromyslné obyvatele chaloupek kdesi pod horami, které podnikavý německy mluvící městský živel ruku v ruce s rakouským úředníkem vykořisťuje.

Taková sebeprojekce může dobře vyhovovat láteření, ať již po hospodách, či na sociálních sítích, nad diktátem Bruselu i tlakem stále integrovanější světové ekonomiky. Dodává nám falešnou naději, že když se uzavřeme okolnímu světu a v duchu zásady „svůj k svému“ si budeme zvelebovat „náš domácí píseček“ obklopený hvozdy pohraničních hor, unikneme turbulencím světa 21. století a protlučeme se k blahobytu. Globalizaci navzdory.

Jako historikové se domníváme, že sebevědomá občanská společnost, která si chce vydobýt místo v dnešním i budoucím světě, potřebuje jiný typ obrazů své minulosti. Není třeba proto oprašovat další z obskurních mýtů naší kolektivní paměti o údajných „zlatých českých ručičkách“. Řada zajímavých podnikavců, lidí, kteří v našich končinách zkusili roztočit kolo štěstěny úspěchu na trhu, zkrátka měli zahraniční původ, nebo to byli čeští Němci či židé.

Střední Evropa bývala odnepaměti průsečíkem nejrůznějších etnických a náboženských společenství, přičemž jejich vzájemné stýkání a potýkání vytvářelo jedinečné podmínky pro vzájemné inspirace a obohacování, ale i pro rozmíšky a otevřené konflikty. Proto nás budou zajímat lidé, kteří byli svými podnikatelskými akti­vitami spjati s prostorem českých zemí, respektive Československa, zatímco jejich etnický původ považujeme pro naše záměry za druhotný. I k výběru meziválečné epochy jsme měli dobré důvody. Obtížné podmínky poválečné hospodářské rekonstrukce a budování státu představovaly vskutku unikátní historický moment, který dal vyrůst silné a zajímavé podnikatelské generaci. V návaznosti na své dřívější působení dostaly mnohé firmy možnost rozšířit své portfolio díky omezení konkurence, byť zároveň čelily ztrátě trhů, jak se rozpadlo mohutné habsburské soustátí.

Rok s hospodářstvím ČSR

V seriálu chceme zachytit zejména osudy těch, kteří se na rozdíl třeba od již zmiňovaného klanu Baťů nestali součástí naší kolektivní paměti a národních mýtů. A přesto mohou být výmluvným příkladem dobré podnikatelské praxe. Budeme postupovat napříč hospodářskými sektory a obory produkce i obchodu s cílem zachytit široké spektrum aktivit, které lze vnímat jako „podnikání“. Nechceme upřednostňovat toliko originální inovátory na poli technologií a managementu, byť i takových bychom v meziválečném Československu našli dost. Spíše nás budou zajímat originální osobnosti výroby a obchodu v tom nejširším slova smyslu.

Během roku 2024 se proto budete na stránkách týdeníku Euro pravidelně setkávat s našimi články a jejich prostřednictvím i s aktéry budování hospodářství první republiky.

Seriál jsme rozdělili do párů spolu souvisejících textů: první se bude vždy v širší perspektivě věnovat konkrétnímu hospodářskému odvětví, představí jeho parametry i klíčové reprezentanty (obory nevolíme náhodně, nýbrž s ohledem na jejich význam v hospodářství), druhý z článků se pak zaměří na některou z nejvýraznějších osobností daného odvětví.

Jiří Janáč, Jakub Rákosník, autoři jsou hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK