Dohlížet, trestat… a platit

Je to chladné, chmurné prostředí. Jakmile jste uvnitř, už se těšíte na svět „venku“. Občas vzpomínám na rozhovory s vězni, jejichž pravá jména jsem nesměl znát. Ačkoli šlo o lidi se zájmem se vzdělávat, byla cítit latentní agresivita, bariéra.

Až později jsem se z novin dozvěděl, že jsem si tam povídal s vrahem. Vězení je totální instituce. Záměrně nepříjemná, tvrdá. Už od dob slavné knihy francouzského filozofa Michela Foucaulta s názvem Dohlížet a trestat (1975, česky 2000) dobře víme, jak se evropská společnost postupně odklonila od okázalých veřejných trestů, bití, mučení a poprav k vyloučení zločinců ze společnosti, kamsi na okraj. Pryč. Pryč z očí i mysli. Nadále v tom pokračujeme; vězníme kriminálníky, ale čím dál více právníků, etiků, sociologů, ale také ekonomů se validně ptá, zda to má potřebný efekt. Zda se takový trest nějak „vyplatí“.

V sérii článků aktuálního vydání týdeníku Euro ukazujeme, kolik takové úsilí stojí. Účtenka je to nepříjemná: jde každoročně o 13,5 miliardy korun, jež nás stojí věznění přibližně dvaceti tisíců lidí. Jeden „člověkoden“ vyjde státní kasu na 1 916 korun a tato částka roste. Odborníci na slovo vzatí, jako je třeba penitenciární sociolog Lukáš Dirga, přitom upozorňují, že efekty nejsou úplně zářné. Očekávané polepšení hříšníků ani po letech „v krimu“ často nepřichází; přes 60 procent jednou vězněných se někdy do basy znovu vrátí… Experti to vysvětlují prisonifikací – ztrátou sociálních návyků, samostatnosti.

Jaké je řešení? Existuje dokonce radikální názor takzvaně vězeňského abolicionismu, což je hnutí prosazující zrušení vězeňství jakožto překonané, nefunkční instituce, jež ze své podstaty nemůže nikoho ani napravit. Rušení bez náhrady však není řešením. Možnosti pro lehčí případy tu však máme: alternativní tresty od veřejných prací, srážek z platů přes domácí vězení s jistým omezením svobody (ale s nevelkými náklady) až po mírnější věznice pro ty, kteří uklouzli, udělali životní chybu, avšak neohrožují společnost. Pojetí věznic je různé. Zatímco Skandinávci akcentují „otevřenější věznice“, kde dozorci nevodí svěřence za ručičku, ale učí je povinnostem, zodpovědnosti, úkolům, tak v takovém Salvadoru strčili do šatlavy přes 75 tisíc lidí – a je klid, což voliči nedávno ocenili. Pokusy s privátními byznysově orientovanými káznicemi, zdá se, nevyšly moc dobře v USA ani v Česku (vyzkoušeli jsme to v roce 2008). Jakou cestou se vydáme dál?

Z odpovědí, které si přečtete v Euru, lze však vycítit shodu mnoha zájmových stran – justice, vězeňské služby, neziskovek či vědců – na jednom: klasické kriminály využíváme zbytečně často, což nás stojí příliš mnoho peněz. Cifra 13,5 miliardy už dnes možná není tak šokující, ale jiné analýzy, jež zahrnují širší kontexty kriminality, hovoří o celkové cenovce 100 miliard korun (vyšetřování, soudy, dopady). A to už je segment, který by si zasloužil opravdový zájem. Ne vytěsnění. Přejeme vám inspirativní čtení – a zbytek léta na čerstvém vzduchu!