Fotbalové hledání černých čísel

Asi nejkreativnější fotbalový záložník současnosti Kevin De Bruyne každý týden dostane výplatní pásku začínající čtyřkou následovanou pěti nulami. Za rok tak zinkasuje přes dvacet milionů liber hrubého. Jen o „pár penny“ méně má norský střelecký fenomén Erling Haaland, s odstupem pak následují Jack Grealish, Bernardo Silva, John Stones, Phil Foden a Rodri. Sedmička nejlépe placených hráčů Manchesteru City je osou týmu Pepa Guardioly zodpovědnou za čtyři tituly v Premier League v řadě a návdavkem za loňský triumf v Lize mistrů. A také – alespoň nominálně – za celou ztrátu ve výši 112 milionů liber, kterou za loňskou sezonu jeden z nejúspěšnějších fotbalových klubů současnosti vykázal.

Právě jsme popsali paradox, kdy jeden z nejpopulárnějších produktů současnosti, špičkový evropský fotbal, není stále schopen najít funkční ekonomický model. Snaha o sportovní úspěch generuje obří útraty, které se stále nedaří zkrotit. „Celý systém kolabuje. Ač nám příjmy objektivně rostou, většina klubů funguje na hranici rentability,“ citovaly Financial Times anonymní prohlášení prezidenta fotbalového klubu, jenž pravidelně hraje evropské poháry.

A jakkoli především v posledních letech do evropského fotbalu vstupuje s podnikatelskými záměry řada investorů a zároveň existují příklady pragmaticky/plusově hospodařících týmů, většina klubů v největších ligách i jinde stojí a padá s ochotou svých majitelů dotovat jejich hospodaření. Nebo vrší ztrátu.

Na vině je podle řady insiderů spirála vyvolaná jinými bohatými majiteli, kteří si ve snaze koupit rychle sportovní úspěch načechrávají útraty. Jako třeba Todd Boehly v anglické Chelsea, který za dva roky v křesle majitele klubu ze Stamford Bridge utratil za nové hráče přes miliardu liber. Za které si v právě skončené soutěži „koupil“ v Premier League šesté místo a kvalifikaci do třetího levelu evropských pohárů – Konferenční ligy.

Kluby: My že bohatneme?

Na straně příjmů přitom nejvyšší stupeň evropského fotbalu zažívá velmi dobré časy. Stadiony jsou po covidu nacpané, fotbal se v řadě míst stal celospolečenským zážitkem. Televizní stanice se donedávna předháněly, která nabídne lukrativnější smlouvu a naleje do fotbalu více milionů. Merchandising expandoval do nejzapadlejších koutů světa a byť samozřejmě nejde o originály, i v afrických uprchlických táborech pobíhají kluci v tričkách superstars jako Kylian Mbappé nebo Harry Kane. A o sponzory ani menší týmy v nejmenších ligách nemají nouzi, když je „vždy“ připravená zaskočit nějaká v Evropě neznámá sázková kancelář z Asie nebo Latinské Ameriky.

Příjmy evropského fotbalu jako sektoru tak od začátku 21. století vystřelily do nebes. Podle dva roky staré analýzy společnosti Deloitte, jež se klubovému fotbalu dlouhodobě věnuje, vyrostly jen za posledních deset let tržby top pěti evropských lig (nejvyšší soutěže Anglie, Francie, Itálie, Německa a Španělska) na 17 miliard eur, což byl téměř dvojnásobek v porovnání se sezonou o deset let dříve. Za prsty klubových účetních ale příliš těchto eur či liber nezůstává. Tyto totiž přímo probublávají na bankovní účty hráčů.

Příští rok to bude už dvacet let, kdy se Chelsea začala v letní přestupové pauze zajímat o tehdejší ikonu Liverpoolu, Stevena Gerrarda. Klub z Anfieldu zarea­goval a svému kapitánovi před sezonou 2005/2006 nabídl oficiálně první kontrakt s šesticifernou sumou.

O devatenáct let později, během kterých v běžné ekonomice vyrostly příjmy průměrného Angličana o 55 procent, je premiantem Kevin De Bruyne se čtyřnásobkem. Viníkem má být soutěž o největší jména živená ambicióz­ními majiteli, jako je Boehly. Ještě větší problém jsou však kluby vlastněné „státními entitami“ typu QSI neboli Qatar Sports Investment, které patří nejlepší francouzský klub Paris Saint-Germain (PSG). Právě tyto (většinou) ropnými penězi hnané ambice roztáčejí platové spirály. Takže společnost QSI jen za duo Messi a Neymar, jež jí mělo přinést triumf v Lize mistrů, tři roky nazpět vydala 109 procent byznysových příjmů celého PSG. Podle dat Deloittu se samotné mzdové náklady v italské Serii A rovnají 83 procentům tržeb, ve francouzské Ligue 1 je to ještě o čtyři procenta více.

Výrazně se zvyšují i přestupové částky a na ně navázané odměny agentům. Jen za loňské letní přestupové období bylo podle dat zveřejněných FIFA utraceno rekordních 7,36 miliardy dolarů, přes hranici osmi miliard dolarů pak náklady na přestupy posunuly právě odměny agentům. Od hráčů a jejich agentů se také ozývá nejvíc námitek ke každé iniciativě, která by nějakou formou zastropovala platy, respektive výdaje na samotné hráče.

„Pokud se kluby na čemkoli mezi sebou dohodnou, začneme se velmi rychle bavit o pravidlech hospodářské soutěže v Evropské unii,“ reagoval na možné zastropování výdajů na platy fotbalistů generální sekretář hráčské unie FIFPro Jonas Baer-Hoffmann na letošním sum­mitu FT Business of Football.

Jak napravit fotbal

Takzvané platové stropy inspirované americkými profesionálními soutěžemi jsou to nejpravděpodobnější, co se může stát. A že se něco ve smyslu narovnání fotbalového hospodaření stát musí, se zainteresovaní shodují. Přičemž nejrůznější „iniciativy“ se pomyslně množí. Plán vytěžit minimálně pro top evropské kluby více peněz v podobě separatistické (fungující mimo struktury UEFA) Superligy se před třemi lety rozpadl již v zárodku, další pokusy jedou po nadnárodních, národních i klubových liniích.

Organizace UEFA jde cestou finanční regulace a pro právě skončenou sezonu zalimitovala náklady na hráčský kádr 90 procenty klubových příjmů, přičemž pro nadcházející sezonu tento limit spadne o deset procent a pro hrací rok 2025/2026 by to mělo být dokonce jen 70 procent. UEFA zároveň plánuje přikročit k transparentním sankcím za porušení těchto pravidel. „Pro mě je důležité, aby klub mohl utrácet ty peníze, které si sám vydělal. Ne to, co mu podsunou majitelé,“ okomentoval v německém tisku záměr UEFA šéf Borussie Dortmund Hans-Joachim Watzke.

Premier League, kde je tlak amerického investorského kapitálu asi největší, se pokouší dohodnout na tvrdých platových stropech. Na konci dubna si kluby většinou  :  (proti se postavily oba kluby z Manchesteru a Aston Villa) odhlasovaly pravidla pro sezonu 2025/2026, podle nichž by měly být výdaje „kotveny“ na televizní příjmy nejslabšího týmu Premier League a žádný klub by nemohl vydat na platy, přestupy a odměny agentům více než pětinásobek této sumy.

Sheffield United, suverénně nejslabší tým právě skončeného ročníku Premier League, za televizní práva dostal 100 milionů liber. Žádný klub by tak neměl mít možnost utratit více než půl miliardy. Definitivní schválení pravidel by mohlo přijít během června.

Ačkoli některé hlasy namítají, že nová pravidla povedou jen k zabetonování pozic těch nejsilnějších, experti se shodují, že možná nejsilnějším tlakem bude samoregulace fotbalových klubů. Ty se totiž v poslední době pro svůj byznysový potenciál dostaly do středu zájmu byznysově orientovaných investorů, především těch amerických, a ti mají sice různé zájmy a plány, nicméně prodělávat peníze mezi ně rozhodně nepatří.

„Čím více institucionálního kapitálu ve fotbale máte, tím větší je tlak na větší finanční udržitelnost,“ konstatuje Fausto Zanetton, šéf poradenské firmy Tifosy. Tlak o to silnější ve chvíli, kdy se na televizním trhu schyluje k novým kontraktům (v Itálii a Francii je dražba
domácích mediálních práv v plném proudu, Premier League půjde na trh na podzim a německá bundesliga na začátku roku příštího).
Obhájí nejlepší fotbalové ligy sumy, jež si vyjednaly na přelomu dekády? Ve fotbale se možná chystá malá revoluce. Tentokrát finanční.