Hliník v geopolitickém sevření. Evropa platí prémii
Blokáda Hormuzského průlivu narušuje dodavatelské řetězce. Firmy varují před růstem cen i možným omezením výroby.
Evropský průmysl čelí rostoucímu riziku nedostatku hliníku v důsledku konfliktu kolem Íránu. Po útocích USA a Izraele a následné blokádě Hormuzského průlivu se dostaly pod tlak jak výroba v Perském zálivu, tak logistika. Ceny primárního hliníku na londýnské burze krátce po vypuknutí konfliktu vzrostly až o 12 procent.
Situace znepokojuje zejména automobilky, stavebnictví a letecký průmysl, které jsou kvůli vysokým cenám energií stále více závislé na dovozu. „Dokud je toto úzké hrdlo blokováno, nic nepřichází ani neodchází,“ říká šéfka svazu Aluminium Deutschland Angelika El Noshokaty.
Výpadky se mohou protáhnout
Další omezení lodní dopravy by mohlo vést k dalšímu snižování produkce v hutích v regionu. Jejich opětovné spuštění přitom není rychlé: podle oboru trvá šest až dvanáct měsíců. Dopady by tak přetrvaly i po případném uklidnění situace.
Evropa je přitom zranitelná. Zhruba pětina dovozu primárního hliníku pochází z oblasti Perského zálivu, přičemž EU je kvůli drahé energii dlouhodobě čistým dovozcem. Norský producent Norsk Hydro upozorňuje, že blokáda „prakticky zastavila přepravu surovin z Blízkého východu“, což vedlo ke globálnímu poklesu nabídky a růstu cen.
Region Perského zálivu je klíčový díky kombinaci levné energie a logistiky: bauxit se dováží například z Austrálie či Guineje, v regionu se zpracovává na oxid hlinitý a následně taví. Právě tato struktura je nyní narušena – blokáda omezuje nejen export kovu, ale i dovoz vstupní suroviny. Bez ní hutě nemohou fungovat.
Velcí producenti jako Qatalum nebo Aluminium Bahrain už produkci snížili. Pokud by problémy přetrvávaly, hrozí další omezení či úplné odstavení kapacit. Někteří odběratelé proto začínají vytvářet zásoby. Podle informací z trhu by evropské automobilky mohly už v létě přistoupit k omezení výroby.
Nedostatek zvýrazňuje strukturální slabiny
Napjatou situaci dále komplikuje nepřímý dovoz ruského hliníku. Materiál, na který se vztahují sankce, se podle oborových zdrojů dostává do Evropy přes třetí země, zejména Turecko, po přetavení a přeznačení. „Pak už nelze dohledat jeho původ,“ uvádí insider. Rozpoznatelný je hlavně nižší cenou, což vytváří tlak na trh.
Evropa zároveň kryje zhruba polovinu spotřeby dovozem a asi 47 procent potřeb zajišťuje recyklací. I zde však roste napětí: globální poptávka po šrotu stoupá a část materiálu směřuje mimo Evropu. Ročně se vyváží kolem 1,3 milionu tun, převážně do Asie.
Firmy proto upozorňují na širší problém. „Dostáváme se do scénáře nedostatku, který se promítá do cen a následně do konkurenceschopnosti,“ říká El Noshokaty. Podle odhadů bude navíc Evropa potřebovat zhruba o třetinu více hliníku kvůli energetické a dopravní transformaci.
Lépe jsou zatím připraveny podniky s evropsky orientovanými dodavatelskými řetězci. Například společnost Speira uvádí, že je „z velké části stabilně zásobena“, přesto situaci v regionu pečlivě sleduje.
Další vývoj bude záviset na délce konfliktu a obnovení dopravy v Hormuzském průlivu. Bez toho zůstává otázkou, jak rychle se trh stabilizuje – a zda evropský průmysl bude schopen výpadky nahradit.
