Jak Evropa platí jiným za ostrahu svých hranic

Provizorní plastové přístřešky, jež stojí za vysokými kaktusy chránícími olivový háj v tuniském městečku Džebiniana (Jebiniana), obývají asi tři stovky lidí. Čekají tu na vhodný okamžik, kdy budou moci vyrazit přes Středozemní moře do Evropy. Je mezi nimi i devětatřicetiletý Aruna ze Sierry Leone. Dorazil sem loni po pětitisícikilometrové cestě přes Saharu, ale zdaleka ještě není v cíli.

V regionu kolem přístavu Sfax, vzdáleného necelých 190 kilometrů od italského ostrova Lampedusa, často dochází k tvrdým zákrokům tuniských úřadů, které od Evropské unie dostávají milio­ny eur ročně na omezování migrace. Když si byl Aruna v polovině února koupit jídlo mimo uprchlický tábor, ne­unikl pozornosti místních policistů a byl zatčen. „Vzali mi telefon, svázali mě a zbili,“ říká. „A pak mě odvezli do pouště,“ vypráví. Příslušníci tuniské národní gardy jej údajně naložili do autobusu a spolu s dalšími sedmdesáti lidmi odvezli k alžírským hranicím, kde skupinu – asi ve dvě hodiny ráno – zanechali bez jídla a vody. Dostat se zpět do tábora trvalo Arunovi třináct dní, pak se musel přes den skrývat a v noci se s oteklýma nohama vykrádat na setkání se sedmiletým synem, dospívajícím bratrem a dalšími příbuznými. Jeho rodina patří k tisícům lidí z Afriky, kteří touží uniknout před konflikty a chudobou, a tak se vydávají na nebezpečnou cestu do Evropy.

Počty nejvyšší za osm let

V loňském roce přišlo do EU bez povo­lení ke vstupu nebo pobytu přibližně 292 tisíc lidí, což je podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) nejvíce od roku 2016. Prudký nárůst migrace před deseti lety přiměl Evropu hledat řešení a zároveň představuje testování jejích hodnot i závazku chránit lidská práva. Pod vzrůstajícím tlakem krajně pravicových stran v Evropě a jejich antii­migrační rétoriky v nynější kampani před červnovými volbami do Evropského parlamentu přijímá Unie stále drakoničtější opatření, jež mají migranty a žadatele o azyl odrazovat.

Evropské země opevňují své hranice ploty, urychlují azylová řízení v uzavřených centrech a svěřují celý proces státům ležícím za hranicí Unie, včetně autoritářského Tuniska, ale i Egypta či Mauretánie. Dokážou však tato kontroverzní opatře­ní problém vyřešit? A za jakou cenu? Odborníci obviňují Evropskou unii, že zavírá oči před porušováním lidských práv. „Priority EU jsou jasné: je to minimalizace odchodů z Tuniska bez ohledu na humanitární škody,“ tvrdí Romdhane Ben Amor, mluvčí Tuniského fóra pro hospodářská a sociální práva (FTDES).

Právě na dohodě mezi EU a touto severoafrickou zemí je dobře vidět dopady kompromisů. Počet osob zadržených tuniskými úřady na moři se loni zdvojnásobil na 81 tisíc, uvádí fórum.

Dvě třetiny ze 105 milionů eur (2,6 miliardy korun) přislíbených v rámci dohody jsou podle údajů, do nichž měl list Financial Times možnost nahlédnout, určeny na správu hranic. Celkově má EU na problém migrace v Tunisku do roku 2027 vynaložit přibližně 278 milionů eur, tedy sedm miliard korun.

Tuniské úřady však v uplynulých měsících zatýkaly a násilně odvážely tisíce migrantů a žadatelů o azyl do Alžírska a Libye, čímž prý porušily mezinárodní a humanitární právo, jak uvádějí evropští diplomaté, mezinárodní humanitární pracovníci i nevládní organizace. Několik lidí, s nimiž reportéři Financial Times hovořili, uvedlo, že byli svévolně zatčeni a posláni do pohraničních oblastí; někteří dokonce tvrdí, že byli zadržováni v libyjských věznicích.

Kali, který přišel do Džebiniany z Ni­gé­rie, říká, že jej tuniská národní garda v říjnu 2023 zadržela na moři a poté jej prodala libyjským úřadům. „Přímo před námi jim předali obálku,“ dodává s tím, že spolu se čtyřiceti dalšími lidmi byl pře­vezen do věznice poblíž Tripolisu a za své propuštění musel zaplatit 700 eur (17 700 korun). Úředníci mezinárodních organizací potvrzují, že proti tuniským úřadům už byla vznesena obvinění z obchodování s lidmi.

Ovšem tamní ministerstvo zahraničí oponuje, že obvinění z porušování práv migrantů jsou „nepodložená“.

„Evropská unie tu čelí dilematu. Na jedné straně má skutečně mimořádně vysoké standardy základních práv,“ uvádí ombudsmanka EU Emily O’Reillyová, která má v Unii na starost nezávislé vyšetřování. „Ale na druhé straně čelí tomuto velmi žhavému problému s migrací,“ dodává.

Co dál po krizovém roce 2016

Přísnější migrační politika prošla první zatěžkávací zkouškou poté, co v letech 2015 a 2016 požádal o azyl v EU rekordní počet lidí, z nichž mnozí utíkali před syrskou občanskou válkou. Náhlý příchod více než dvou milionů mužů, žen a dětí přetížil Itálii a Řecko, tedy první země, kam většina nelegálních migrantů dorazí. Podle dublinských pravidel jsou migranti povinni se registrovat k žádosti o azyl tam, kde poprvé vstoupí na území Unie. Německo a další bohatší země si však stěžovaly, že lidé cestují na sever, aniž by byli zaregistrováni, a obviňovaly jižní státy z nedůslednosti.

Ve snaze zmírnit tlak na své hranice uzavřela EU v roce 2016 dohodu s Tureckem, které souhlasilo s ubytováním syrských uprchlíků mířících do Evropy výměnou za šest miliard eur (čili 151,5 miliardy korun) vyplácených v průběhu několika let. Tato částka byla v roce 2021 navýšena o další tři miliardy eur (76 miliard korun). Politici tehdy dohodu oslavovali jako úspěch – podle IOM se počet nelegálních příchodů do evropského bloku mezi lety 2016 a 2017 snížil o polovinu.

„Nepotřebujete o mnoho víc důkazů,“ říká řecký ministr pro migraci Dimitris Kairidis. Peníze EU šly na správu hranic, ale také na zdravotní péči, vzdělávání a příspěvky utečencům pobývajícím v Turecku. V jeho pohraničních provinciích „si lidé uvědomují, že jim evropská podpora pomáhá zvládnout situaci“, je přesvědčen Nikolaus Meyer-Landrut, vedoucí delegace EU v Turecku.

Unie od té doby zintenzivnila úsilí o externí řešení problému a smlouva s Tuniskem je jednou z mnoha „pochybných dohod, které se snaží omezit pohyb lidí, z nichž mnozí potřebují ochranu“, tvrdí Catherine Woollardová z Evropské rady pro uprchlíky a exil (ECRE). Pří­kladem je dohoda mezi Itálií a Libyí z roku 2017, v jejímž rámci EU přislíbila finance na omezení migrace, mimo jiné 59 milionů eur (1,5 miliardy korun) na posílení libyjské pobřežní stráže. Ovšem je i dobře zdokumentováno věznění, zotro­čování a mučení migrantů a žadatelů o azyl v libyjských věznicích. Loni zpráva OSN obvinila libyjské úřady ze spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Evropští diplomaté a pracovníci humanitárních organizací sdělili FT, že věznění utečenců v Libyi pokračuje a že od loňského léta bylo do této země převezeno nejméně sedm tisíc osob zadržených v Tunisku.

„Co ještě potřebujeme k pozastavení financování?“ ptá se europoslankyně Tineke Striková za Zelené a tvrdí, že podpora třetím zemím činí EU „spolu­odpovědnou“ za porušování práv.

Zpřísňování unijních bariér

Evropská unie ve svém úsilí nepolevuje a naopak své vnější hranice hlídá stále přísněji – s cílem odradit lidi od jejich překračování. Po letech sporů se blok v prosinci dohodl na významné reformě společného azylového a migračního systému, aniž by však výrazněji přepracoval dublinská pravidla. A tak se bude více žádostí projednávat v uzavřených centrech na hranicích, která jsou po­dle aktivistů de facto „detenčními zařízeními“. Organizace poskytující pomoc se proto obávají, že to povede k růstu počtu zadržených, včetně dětí, v klíčových vstupních oblastech. „Je to pokračování (závazku) zastavit migraci za každou cenu,“ míní Anissa Thabetová, koordinátorka pro lidskou mobilitu v severoafrickém oddělení organizace Oxfam.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ze středopravicové Evropské lidové strany (EPP) ve svém volebním manifestu nyní předkládá další nápad. Ten spočívá v tom, že „každý, kdo požádá o azyl v EU, by mohl být také přemístěn do bezpečné třetí země“, aby tam podstoupil azylové řízení a získal ochranu. Připomíná to italské plány posílat žadatele o azyl zadržené na volném moři hned do Albánie, kde měli čekat na rozhodnutí o azylu a teprve po jeho úspěšném vyřízení by se mohli vrátit do Itálie, což von der Leyenová pochválila jako „neotřelou myšlenku“.

Obě iniciativy jsou zrcadlovým odrazem britského úsilí posílat žadatele o azyl do středoafrické Rwandy, což však Nejvyšší soud Spojeného království zamítl s odůvodněním, že by došlo k porušení mezinárodního práva. Unijní ombudsmanka O’Reillyová předpokládá, že EU by čelila „týmž potížím“. Von der Leyenová však prohlásila, že záměr „plně respektuje naše závazky vyplývající z práva EU i mezinárodního práva“, ovšem neřekla, která země by těmto kritériím vyhovovala.

Dohody se třetími zeměmi se však mohou vymstít i jinak. V hospodářskou krizí postiženém Turecku, jak jsme ji tu nedávno popisovali, prezident Recep Tayyip Erdogan zpřísnil postoj k imigraci a mnozí Turci mají pocit, že jejich země už další lidi nepojme. Na přibližně 85 milionů obyvatel připadá asi 3,1 milionu syrských uprchlíků, zatímco v roce 2021 jich bylo podle vládních údajů 3,7 milionu. Advokát zabývající se lidskými právy Mahmut Kacan říká, že po vypuknutí nepokojů v Sýrii roku 2011 Turecko vyhlásilo „politiku otevřených dveří“, ale to se „nyní zcela změnilo“.

Rušné město Van nedaleko tureckých hranic s Íránem leží na přední linii Erdoganovy snahy odrazit nápor migrace a tamní úřady byly obviněny z násilného vyhošťování nově příchozích, především afghánských migrantů, kteří po převzetí moci Tálibánem v roce 2021 utekli ze země. Afghánský uprchlík Mohammed, jenž se stal pašerákem lidí, uvádí, že byl svědkem toho, jak turečtí pohraničníci tlačili utečence zpět do zasněžených hor, aniž by jim umožnili požádat o azyl.

Právník Kacan říká, že zpět do Íránu je posíláno „100 procent“ migrantů zadržených na hranicích. I ti, kdo se přeci jen dostanou do tureckých azylových center, se „mohou náhle ocitnout v Íránu“, aniž dostanou možnost podat žádost. „Jejich žádosti o azyl nejsou přijímány v souladu se zákonem,“ dodává. Turecká vláda na žádost o komentář nereagovala. Další afghánský uprchlík Mustafa patří mezi ty, jimž se podařilo v Turecku usadit. „Lidé se tu k nám nechovají špatně,“ líčí, ale jeho rodině se nedostalo žádné pomoci nad rámec té státní. Ně­kolik dalších uprchlíků rovněž uvedlo, že nevyužili nevládních organizací nebo humanitárních programů financovaných Evropskou unií.

Odpor pravice k migraci sílí

Názor konzervativních stran včetně EPP von der Leyenové, že imigraci lze zastavit tvrdší politikou, souvisí s tím, jak (krajně) pravicové strany na celém kontinentu nabírají na síle. Na základě tvrdé protiimigrační a protiislámské politiky vyhrál loni parlamentní volby v Nizozemsku Geert Wilders a jeho Strana svobody. V Německu je dle průzkumů na druhém místě Alternativa pro Německo (AfD) a ve Francii vede průzkumy Národní shromáždění (RN) Marine Le Penové.

Tyto zisky by mohly v nadcházejících červnových volbách do Evropského parlamentu krajně pravicovou skupinu Identita a demokracie (ID) posunout až na třetí celkové místo.

Kritici přísnější politiky však po­ukazují na to, že outsourcing problémů s imigrací je pouze krátkodobým řešením, kvůli němuž může být navíc EU náchylná k vydírání. Erdogan kupříkladu opakovaně použil uprchlíky jako eso při vyjednávání, aby si od Evropy vy­mohl další peníze a ústupky. V roce 2020 „otevřel brány“ do Evropy, následkem čehož překročily řecké hranice tisíce syrských uprchlíků. Řecko proti nim tehdy muselo nasadit dokonce slzný plyn i ostré náboje.

Tamní ministr Kairidis dnes připouští, že řeší „obtížnou rovnici“, ale ne­vidí jinou alternativu. „Nemá smysl zastírat, že se nemusí nutně jednat o režimy podobné tomu našemu, ale musíme být realističtí,“ argumentuje Kairidis. Obhajuje tak dohodu EU s Egyptem podepsanou v březnu, která zahrnuje nejméně 200 milionů eur (pět mi­liard korun) určených na krocení migrace. „Společně můžeme dosáhnout v boji proti převaděčům mnohem lepších výsledků,“ dodává Řek.

Výsledky spolupráce Evropské unie se třetími zeměmi zpochybnila i IOM. Zaměření pouze na hranice „v konečném důsledku vede k vysokým ztrátám na životech a násilí a vykořisťování“, tvrdí generální ředitelka organizace Amy Popeová. Vlády by se také měly „zabývat tím, co lidi vede k odchodům“, a „spolupracovat s komunitami v místech, odkud migranti přicházejí“. Mnoho lidí – například z afrických zemí – dle ní naráží na překážky a průtahy při získávání víz do Evropy a nelegální migrace podporova­ná pašeráky je tím „nej­efektivnějším způsobem“, jak se na kontinent dostat. Zároveň Itálie, Řecko a několik dalších evropských zemí spustily iniciativy, jejichž cílem je přilákat omezený počet legálních migrantů, kteří by zaplnili velké díry na trhu práce.

Samotné Tunisko je v křeči

Ironií osudu je, že Tunisané představují druhou nejpočetnější skupinu přistěhovalců, kteří loni dorazili přes moře do Itálie. Po státním převratu v roce 2021 prezident Kaís Saíd zvrátil demokratickou transformaci probíhající od arabského jara 2011 a země čelí hluboké hospodářské krizi. Nakonec ani Tunisko samo není připraveno na přijímání dalších příchozích, protože nemá funkční azylový nebo migrační systém. Tisíce subsaharských uprchlíků, kteří se kdysi neformálně „integrovali“, loni občané a úřady vyhnali pryč z městských center. Stalo se tak po Saídově únorovém plamenném projevu, v němž varoval, že právě imigrace mění „demografické složení“ země.

Desetitisíce uprchlíků a žadatelů o azyl se tak v Tunisku ocitly v nejistotě a bez možnosti získat legální bydlení nebo práci. Dobrovolné návraty do domovských zemí, které zprostředkovává IOM, se loni zvýšily o 45 procent, ale pro lidi obávající se konfliktu a pro­násle­dování to není schůdné řešení. „Tunis­ko se změnilo v jedno velké detenční centrum pro migranty,“ tvrdí Romdhane Ben Amor z FTDES, „nemůžete pracovat, nemůžete se volně pohybovat, jste zbaveni veškerých práv.“ Jedinou možností je dobrovolný návrat nebo plavba přes Středozemní moře, dodává činovník.

Tuniské ministerstvo zahraničí uvádí, že „s osobami zachycenými na moři nebo při ilegálním přechodu se zachází v souladu s vnitrostátními právními předpisy a mezinárodními závazky“, ale dodává, že Tunisko „nebude akceptovat zanášení nelegálních migrantů na své území“. Evropská komise tvrdí, že situaci migrantů v Tunisku a na hranicích s Alžírskem a Libyí pozorně sleduje: „EU je i nadále odhodlána spolupracovat s Tuniskem v oblasti migrace, včetně zajištění ochrany migrantů a uprchlíků a důstojného návratu do zemí původu při plném dodržování lidských práv.“

Úředníci a humanitární pracovníci tvrdí, že nechtějí na úřady vyvíjet tlak, neboť se množí zprávy o porušování lidských práv, a tak by neradi ohrozili vztahy; bojí se, že by úřady umožnily opětovné navýšení deportací. Protože Tunisko zintenzivnilo zákroky proti migrantům, rostou už letos příchody z Libye, která se opět stala zemí, z níž do Evropy přichází nejvíc nelegálních migrantů.

Mnozí z tábora v Džebinianě jsou však odhodláni – navzdory všem rizikům a překážkám – svoji cestu podstoupit až do cíle. Aruna pracoval v Sieře Leone jako strážný na vysoké škole. Ze země utekl poté, co jeho ženu zastřelily bezpečnostní síly. Stalo se to během protivládního protestu ve Waterloo, v někdejším útočišti Afričanů osvobozených z otroctví. Domov, který opustil, mu již neposkytuje bezpečí. Odešel pryč. A nyní říká: „Chci jít do Evropy, abych si zachránil život.“

Laura Duboisová, Adam Samson, Ayla Jean Yackleyová, Giuliana Ricozziová, FT