Italské zlato otevírá spor o hranice moci v eurozóně

Itálie disponuje třetími největšími zlatými rezervami na světě, celkem 2452 tunami uloženými především v římské centrále Banca d’Italia ve Via Nazionale. Právě tento majetek se stal předmětem sporu mezi italskou vládou a Evropskou centrální bankou, když kabinet premiérky Giorgie Meloni prosazuje změnu rozpočtového zákona, která má výslovně stanovit, že zlato sice spravuje centrální banka, ale patří italskému lidu.

Na formální rovině se může zdát, že jde o zbytečný spor o slovíčka. Banca d’Italia je státní institucí a jedná v zájmu státu. V prostředí eurozóny však právní jazyk určuje skutečnou moc nad aktivy a právě to znepokojuje Evropskou centrální banku.

Nezávislost centrální banky jako citlivá hranice

Evropská centrální banka ve stanovisku podepsaném Christine Lagarde upozornila, že navrhovaná formulace může ohrozit nezávislost italské centrální banky a dostat se do rozporu s evropskými smlouvami. Zásadní výtka se týká nejasného účelu změny, který podle ECB není dostatečně vysvětlen. Řím byl vyzván, aby návrh přehodnotil.

V eurozóně tvoří ECB a národní centrální banky jeden systém. ECB určuje měnovou politiku, zatímco instituce jako Banca d’Italia ji vykonávají a zároveň dohlížejí na bankovní sektor a platební infrastrukturu. Jakýkoli signál, že by politická reprezentace mohla získat přímý vliv na rezervy centrální banky, proto vyvolává obavy daleko za hranicemi Itálie.

Podezření z fiskální motivace

Kritici v Itálii i v zahraničí upozorňují, že změna může být předstupněm k politicky motivovanému prodeji části zlata. Cena zlata se pohybuje na rekordních úrovních a hodnota italských rezerv přesahuje 280 miliard eur. V kontextu napjatých veřejných financí se objevuje otázka, zda vláda nehledá dodatečný zdroj pro krytí rozpočtových schodků.

Takový krok by však byl v rozporu s evropským právem, které zakazuje využívat zlaté rezervy centrálních bank k financování státních rozpočtů. Podle bývalého generálního ředitele Banca d’Italia Salvatoreho Rossiho by přijetí změny nevyhnutelně vedlo ke kolizi s evropskými smlouvami a vyslalo by negativní signál o finanční stabilitě země.

Domácí politika v pozadí evropského sporu

Z hlediska vnitropolitického vývoje zapadá iniciativa do dlouhodobé rétoriky italské pravice. Fratelli d’Italia i koaliční Lega v minulosti opakovaně zpochybňovaly roli nezávislých institucí a stavěly se proti tomu, co označují za technokratickou elitu. Podobný návrh se objevil už v roce 2019 za vlády Ligy a Hnutí pěti hvězd, tehdy však politická krize zabránila jeho dotažení.

Podle politického analytika Francesca Galiettiho z poradenské společnosti Policy Sonar je současný spor také demonstrací síly vůči Banca d’Italia a širší technokratické vrstvě. Meloni tím dává najevo, že je připravena čelit tlaku z Bruselu i z domácích institucí, které nejsou přímo voleny.

Signál směrem k roku 2027

Ve hře je i dlouhodobější scénář. Galietti upozorňuje, že pro Meloni nepředstavuje největší hrozbu slabá opozice, ale možnost patové situace po volbách v roce 2027. V takovém případě by prezident Sergio Mattarella mohl pověřit sestavením vlády kabinet expertů. Spor o zlato lze v tomto světle číst jako preventivní varování institucím, které mají k prezidentovi blízko.

Ekonomická realita přitom zůstává neúprosná. Italský veřejný dluh přesahuje tři biliony eur a ani kompletní prodej zlatých rezerv by jej zásadně nesnížil. Symbolická hodnota zlata je proto větší než jeho skutečný fiskální přínos.

Otázkou zůstává, zda Řím ustoupí tlaku Evropské centrální banky, nebo zda se spor stane dalším bodem napětí mezi národní politikou a pravidly eurozóny. Výsledek napoví, jak pevné jsou dnes institucionální pojistky měnové unie ve chvíli, kdy je testují domácí politické kalkuly.