Kde filmaři berou ty krásné hračky?

Možná byste namítli, že stíhačky lze přece dneska – tak jako všechno ostatní – „vyrenderovat“ na počítačích a ukázat armádě prostředníček. Jenže digitální stíhačky i dnes divák snadno prokoukne, nasimulovat přirozeně napínavé souboje ve vzduchu není snadné, a když se váš film kolem ocelových ptáků točí celý a hlavní hvězda se mermomocí chce naučit jeden z nich pilotovat osobně, nemáte na výběr a musíte zaklepat na ty správné dveře.

Já na bráchu, brácha na mě

Pentagon má svou kancelář v Los Angeles od 40. let minulého století. Už během druhé světové války si totiž uvědomil, to když do řad armády vstupovaly celebrity a na frontu zamířili i slavní režiséři jako Frank Capra, že cenným nástrojem propagandy nejsou jen válečné týdeníky, ale i filmy jako takové. Capru a několik dalších významných poválečných režisérů zkušenost na frontě změnila, jakkoli stříleli kamerami, a ne puškami. Bylo to vidět i na výběru témat ve zbytku jejich filmografie. V 50. letech se před kamery podívalo i několik válečných hrdinů, kteří často hráli ve filmech podle skutečných událostí, respektive misí, jichž se sami účastnili. Hvězdy se z nich nestaly, ale válečný žánr prosperoval a armáda chtěla být u toho, aby mohla kontrolovat svou image. Výměnou za bezproblémovou spolupráci pak Hollywoodu půjčovala „hračky“, na něž by finančně nedosáhl.

Nárazová spolupráce přitom trvá už více než století. Někteří historici vystopovali pomoc armády až k legendárnímu Zrození národa (1915) od D. W. Griffitha, ale asistence armádních sborů je prokazatelná až u vůbec prvního snímku oceněného Oscarem za nejlepší film. Křídla z roku 1927 vyprávějí příběh milostného trojúhelníku, když se dva mladí chlapci Jack Powell a David Armstrong zamilují do jedné dívky. Z obou rivalů v lásce se stanou přátelé, když po vstupu Spojených států do první světové války společně bojují proti Němcům jako bojoví stíhači. Za letecké bojové scény získal snímek druhého Oscara v kategorii nejlepší technické efekty. Námět vám jistě připomene například Tmavomodrý svět Jana Svěráka nebo Pearl Harbor Michaela Baye. Oscara za technické efekty v onom roce 1927 filmaři získali i proto, že jim armáda tehdy významně pomohla.

Schvalovací proces o spolupráci Pentagonu a Hollywoodu se definitivně ustanovil po druhé světové válce a všechny složky armády vyslaly do kanceláří v Los Angeles své důstojníky, aby se tu mohli scházet s filmaři a studovat scénáře. Systém úspěšně funguje dodnes a armádním specialistům projdou rukama každoročně stovky žádostí – od velkorozpočtových blockbusterů přes seriálové epizody až po soutěžní show –, v nichž se třeba objevuje otázka vojenského charakteru. Filmaři musí zažádat o konkrétní pomoc (specifikovat natáčecí lokace, počty personálu a inventáře), zaslat několik kopií scénáře, nechat si je schválit/opřipomínkovat, strpět technický dozor na natáčení a promítnout film s dostatečným předstihem pro zástupce armády, aby mohlo být rozhodnuto o jeho schválení.

Připomínka, nebo rozkaz?

Připadá vám to jako příliš velký „ordnung“? Vždyť jsme v armádě! Aby bylo jasno, filmaři jsou pořád civilové, a tak je za zpronevěření proti některému z domluvených pravidel nikdo nežene před vojenský soud. Na každém natáčení je však přítomen specialista, jenž dohlíží na to, aby se při nejrůznějších improvizacích dbalo na „dobrou image armády“. Sám má také pod palcem veškerou techniku, takže kdyby došlo k nějaké hádce, prostě zavelí a všechny ty tanky, vrtulníky a vojáci zničehonic zmizí.

Tenhle přísnější režim trvá minimálně od 80. let, kdy Clint Eastwood natočil snímek Bojové nasazení, v němž hrál ostrého seržanta, který dostane na starost kupu vzdorných kadetů. Dnes už by pravděpodobně neprošel ani ve fázi scénáře, protože hlavní hrdina je celkem od rány, má problémy s pitím a není žádný andílek. Ze svých kadetů však udělá dobré vojáky a při jejich obraně dokonce zastřelí neozbrojeného kubánského vojáka. Když zástupci armády tuhle scénu viděli ve scénáři, řekli Eastwoodovi, že ji musí okamžitě vyškrtnout. On kývl, ale pak ji stejně natočil a dostal do finálního střihu. Při projekci za ním přišli zpocení generálové a řvali na něj, že scéna musí ven, protože jde de facto o válečný zločin. Eastwood odvětil, že bral jejich připomínku jako návrh, nikoli jako rozkaz. A protože to byl Clint Eastwood, prostě film poslal do kin tak, jak je. Na dlouho se tak odstřihl od jakékoli další spolupráce s armádou, protože na takový vroubek se v Pentagonu nezapomíná.

Rambo, Arnold a spol.

Pak je tu samozřejmě řada protiválečných filmů ze 70. a 80. let, u nichž producenti scénáře do Pentagonu ani neposílali, protože bylo o výsledku rozhodnuto předem. Armáda si totiž hlídá nejen to, aby herci před kamerou správě chodili, mluvili a salutovali, ale především ji zajímá, jak bude ona sama vypadat. Snímky jako Četa nebo Lovec jelenů se jí samozřejmě do krámu nehodí, zamítla i Válečné hry, v nichž je naznačeno, že se teenager může hacknout do armádního superpočítače a omylem spustit třetí světovou válku.

Dokonce ani glorifikující Komando s Arnoldem Schwarzeneggerem neprošlo, protože je v něm naznačeno, že armáda má tajnou jednotku supervojáků na svrhávání cizích režimů… I proto se finále odehrává na soukromém ostrově a Arnold to všechno vykosí vlastnoručně, bez tanků a helikoptér, které si žádný hollywoodský rozpočet sám o sobě dovolit nemůže.

Rambo je další velký případ. První film ukazuje válečného veterána, který si projde peklem na domácím území a svede osobní souboj se zabedněnými policajty i národní gardou. Armádě byla trnem v oku už kritická knižní předloha, jež byla vůči ní velmi kritická. První Rambo byl však obrovský kasovní úspěch a dvojka se psala pod osobním dohledem prezidenta Ronalda Reagana! Ten poprosil producenty o malou pomoc na kulturní frontě, abychom „tu studenou válku teda už sakra vyhráli!“ A návdavkem chtěl zpětně vyhrát válku ve Vietnamu. Rambovi se v kontroverzním druhém díle povedlo obojí a dodnes jistě do armády vhání spoustu branců. Armáda se nicméně od filmu potichu distancuje, protože je to právě její zástupce, který nechá ve filmu Ramba na holičkách. Navíc vám velící důstojníci mezi řečí potvrdí, že právě tihle namachrovaní Rambo týpci, již jdou na nábor s vypnutou hrudí a zaťatými zuby, patří k těm, kteří to vzdávají nejdřív nebo vůbec nezapadnou do armádního drilu. Čeká na ně něco úplně jiného, než viděli v kině.

Tenká hranice

To je samozřejmě potíž, protože zatímco vojáci požadují pokud možno přímočarou a černobílou reprezentaci, aby i Pepa z Horní Dolní pochopil, že armáda je skvělá a neomylná, filmaři chtějí příběh a vývoj hlavní postavy. Většinou jde o hrdinu, který se musí na vlastní pěst vzepřít velení, bojovat za své ideály i za cenu porušení pravidel. Aby vše dobře dopadlo, musí nakonec přijmout pomoc přátel, ale ten první impulz má v sobě trochu rebelství. A to armáda nerada vidí.

S prvním Top Gunem (1986) to nebylo jinak, ostatně postava Mavericka (Divočák), kterou hraje Tom Cruise, má tu vzpurnost už ve své přezdívce. Producent Jerry Bruckheimer ale do filmu o stíhačkách stíhačky potřeboval, a tak se nadějný kadet nakonec díky armádě srovná a v závěru zaslouženě překoná trauma ze ztráty otce, spolehne se na svůj tým a triumfuje. Bruckheimer před armádou poslušně panáčkoval a dokonce mohl všechny herce naložit do kokpitu stíhaček na testovací let, aby jim ukázal, co je čeká. Cruise při tom slavnostně vymaloval kokpit snídaní, ale ani tahle zkušenost ho od přijetí hlavní role neodradila.

O pět let dřív přitom mladý herec debutoval v dramatu Večerka o vzpouře na vojenské akademii a tenhle film se armádě určitě nelíbil. Top Gun ale díky její benevolenci nabídl špičkové letecké souboje a nepřehlédnutelnou porci propagandy. Tehdejší kritici ho označili za dvouhodinový náborový spot. Armáda dokonce náborové stánky umístila u východu z kin a počet odvedených branců v následujících dvou letech stoupl pětinásobně. Hodně lidí se přihlásilo i do letectva, ačkoli hrdinové filmu jsou příslušníky námořnictva. Ale kdo by to řešil, když mu u odvodu slíbí, že bude moct pilotovat vlastní stíhačku.

Stíhačky od strejdy z Izraele

V ostrém kontrastu s Top Gunem je jeho konkurence jménem Železný orel, která měla premiéru o pár měsíců dřív a dokonce stála i víc peněz. Stíhačky si však musela sehnat vlastní, protože zápletka o teenagerovi, co ukradne letoun, aby zachránil zajatého otce – bojového pilota – se logicky letectvu moc nelíbila. Vše je v dobré víře, protože hrdinovi pomohou ostatní kamarádi, děti zaměstnanců základny, ale přes tenhle „zvrat“ prostě nejel vlak. Producenti to vyřešili lišácky a pronajali si na šest týdnů služby izraelského letectva s jeho zbrusu novými F-16. A bylo vymalováno!

Železný orel tak má kromě tepavého soundtracku plného soudobých hitů i mnoho akčních leteckých soubojů, o jejichž choreografii se postaral Jim Gavin, podepsaný pod vrtulníkovým akčňákem Modrý hrom (1983). V Top Gunu šlo o nejlepší piloty, Železný orel byl spíš o těch, kteří o podobné kariéře teprve snili. V kinech se hlasitěji smál Tom Cruise, hrající volejbal od hlavy k patě potřený dětským olejíčkem, ale na videokazetách byl souboj vyrovnanější. Oba filmy trhaly v půjčovnách rekordy, což vedlo v případě Železného orla ke vzniku několika pokračování. I díky nim tahle značka v Evropě nezapadla a dnes patří mezi béčkové klasiky.

Armáda musí působit všemocně

Obecně platí, že scenáristé velkých hollywoodských filmů už při psaní myslí na to, že budou producenti o podporu armády prosit, a podle toho provádějí jistou autocenzuru. K té ostatně dochází u blockbusterů v mnoha ohledech a armáda většinou svou techniku půjčuje pouze filmům, které budou „hodně vidět“. Slavný Černý jestřáb sestřelen (2001) Ridleyho Scotta musel některé scény oproti skutečným událostem pozměnit nebo rovnou vyškrtnout, aby se dostal k technice, bez níž by film nikdy nevznikl.

Řada snímků nikdy nevznikla, protože se filmařům a armádě nepodařilo najít kompromis. Ne každý měl to štěstí a mohl si dupnout jako Roland Emmerich, když mu armáda řekla, že stíhačky na natáčení Dne nezávislosti (1996) nepůjčí, protože se ve filmu ukáže, jak je jejich technika proti té mimozemské neefektivní, až musí přijít nějaký koumák z civilu a zaútočit na emzáky počítačovým virem. Emmerich pokrčil rameny a stíhačky si vyrobil z jedniček a nul.  Armáda si tehdy v půlce devadesátých let řekla, že to tak asi bude čím dál tím častěji, ale zájem o její techniku nástup digitálních efektů prý nijak neomezil.

Tu a tam se s producenty nedohodne – například u Marvelu nadšeně podporovala prvního a druhého Iron Mana, ale u Avengers svou podporu stopla, protože už se po obloze proháněli mytičtí bohové, mimozemšťané a čarodějky. Marvel to vyřešil po svém – na letadlovou loď si natiskl digitální stíhačky, a protože jeho hrdinové často létají, jednoduše časem armádní techniku upozadil.

Jiní filmaři si ji odpustit nemohou, třeba již zmiňovaný Michael Bay v sérii Transformers vykresluje armádu v tom nejlepším světle. Sice se mu tam perou hlavně obří digitální roboti, ale když je potřeba, tak i ti šikovní vojáci přiloží ruku k dílu. Jak vidno, občas projdou i mimozemšťané a naprostá fantasmagorie. Stačí jen poslušně poslouchat rozkazy.

Až budete v kině na Top Gun: Maverick, vězte, že ten tucet Hornetů, dvě letadlové lodi, pět leteckých základen, stovky personálu a další dárečky od armády rozhodně nebyly zadarmo. Dokonce výjimečně i toho Cruise prý nechali pilotovat, což se nikdy neděje, protože armáda si svoje hračky vždy řídí sama (jakkoli zrovna Cruise by si možná mohl dovolit zříceného Horneta zaplatit ze svého). Říká se, že jen jednu věc Hollywood miluje víc než točit dobré filmy. Totiž uzavírat dobré smlouvy. V tomhle případě to vypadá, že se výjimečně povedlo obojí, pokud tedy překousnete mezi všemi těmi báječnými akčními scénami kapku dokonale nepřehlédnutelné armádní nalejvárny. U východu z kina vás naštěstí tentokrát nikdo verbovat nebude.