Matějova filmová lovestory

Svou kariéru u filmu začal Matěj Chlupáček trochu podobně jako Quentin Tarantino. Dětství strávil ve společnosti videokazet z půjčovny svých rodičů a zkouknul klidně i tři filmy denně. Nakonec se v sedmnácti rozhodl, že natočí vlastní film, a z tohoto vytýčeného směru už neuhnul. My jsme si jeho práce všimli díky celovečernímu snímku Úsvit, ale během našeho povídání přišla řeč také na spoustu jiných projektů ze stáje Barletta.

► Kromě výjimečného příběhu mě film Úsvit zaujal i svou architekturou, scénografií a kostýmy. Do jaké míry jako režisér a producent zároveň ovlivňujete výtvarnou podobu filmu?

Úsvit vznikal docela dlouho. Když jsem ho začal plánovat, napsal jsem si stostránkový treatment, který popisoval nejen přístup k postavám, příběhu, ale právě také vizualitu filmu. Ta měla být od začátku hodně vyhraněná tím, že se odehrává v baťovském světě, jenž je známý svou architekturou, ale i „škatulkováním“ věcí. To vše jsem se snažil promítnout nejen do architektury prostor, ale třeba i do kostýmů. Když jsme pak s producentkou Majou Hamplovou vybírali pro Úsvit architekta, padla volba na Heinricha Borárose, což je původem maďarsko- slovenský architekt, který ale dlouhá léta pracuje v Česku a je mimochodem držitelem ceny Evropské filmové akademie za film Alois Nebel. Má hodně výtvarný rukopis, pracuje i v divadle a má smysl pro symboliku, která byla v Úsvitu nesmírně důležitá.

► Kromě architekta jste si pro film vybral ještě několik dalších výrazných spolupracovníků, jako je například americká koloristka Natasha Leonnetová.

Co bylo vlastně jejím úkolem? Každý film potom, co se sestříhá, prochází tzv. color gradingem. Přijdete do postprodukčního studia a veškerý materiál, který jste natočili, musíte obarvit, dát mu barevnou stylizaci. Já jsem Natashin dlouhodobý fanoušek. Vdechla barevný život filmům jako La La Land nebo Whiplash. Těsně předtím, než jsme začali připravovat Úsvit, zrovna dokončila snímek Spiderman: Napříč paralelními světy.

A shodou okolností žila v 90. letech v Čechách, kdy tady půl roku pracovala jako postprodukční supervizorka filmu Mission Impossible, který se tu natáčel. Skrze jednu společnou kamarádku jsem se k ní dostal a napsal jí zprávu na Instagram, že bych byl moc rád, kdyby s námi dělala na filmu Úsvit. Ona se pro ten projekt nadchla a vlastně se mnou pracovala už na prvních barevných koncepcích během natáčení kamerových testů rok a půl před natáčením filmu. Vizuální klíč jsme hledali společně, stejně jako jsme rozhodovali, zda film natočit na digitál, nebo na filmovou surovinu; nakonec tedy zvítězila „pětatřicítka“.

► Jak se vám podařilo pro český film získat takové zahraniční jméno?

Lidi se obecně bojí kroků do zahraničí, přitom opravdu stačí jen vzít telefon nebo napsat zprávu. A samozřejmě mít projekt připravený tak, abyste ho mohli okamžitě odprezentovat. Mít to stručné, krásné a vědět, co chcete. V momentě, kdy to všechno umíte dát dohromady, nic vám nebrání pracovat s kýmkoli. Stejné to bylo vlastně i se Simonem Goffem, autorem hudby. Napsal jsem jeho agentce a spolupráce mohla začít.

► Film Úsvit nezískal žádného Českého lva, ačkoli měl dobré recenze. Mrzí vás to? A jak moc je toto ocenění pro filmaře směrodatné?

Směrodatné to není vůbec. Určitě to člověku udělá radost, ale nemyslím si, že to říká něco o kvalitách snímku a ani to žádným způsobem nepomáhá další cestě filmu v kinech. Úsvit měl premiéru v říjnu, jeho festivalová cesta začala na začátku letošního roku v Palm Springs (když nepočítám premiéru v Karlových Varech) a od té doby cestuje po festivalech po celém světě. Čeští lvi v zahraničí nikoho nezajímají. Ten film je podle mě natolik výlučný tematicky, že většina filmové akademie, která se skládá z lidí, jimž je přes 60 let, vlastně k tomu tématu nenajde jednoduchou cestu.

► Znamená to tedy, že pro Českou filmovou akademii platí „We have never been modern“, což je anglický název filmu Úsvit?

Myslím si, že jo. Obecně mě hlasování akademie trápí a snažíme se s tím v prezidiu něco dělat. Je totiž založeno na čistě subjektivních dojmech, co je dobré a co ne. Ale myslím si, že například o filmu, který jde kandidovat na Oscara, má rozhodovat více faktorů, jako jsou kredibilita zahraničního sales agenta, festivalová premiéra, srozumitelnost tématu v zahraničí. Je to podle mě víc strategická než kvalitativní volba. Akademici si pletou Oscara s Českým lvem a v důsledku toho neměl český film nominaci na Oscara 30 let.

► Česká televize nedávno odvysílala seriál To se vysvětlí, soudruzi, který jste produkoval a pět dílů i režíroval. Hned v tom prvním se objevila novostavba Dílny Opatov od ateliéru 111 architekti, což mě upřímně nadchlo. To vy jste z nich udělal dobové JZD a „místo činu“?

Ano, hrozně jsem toužil po něčem, co bude mít sci-fi nádech, bude se hodit do konkrétního příběhu a sehraje roli JZD, v němž se děje něco nelegálního. Viděl jsem snad všechna zemědělská družstva v Česku i na Slovensku, hledal jsem v Polsku, ale nic se mi nelíbilo. Bylo nesmírně těžké to správné místo najít. V dobrém slova smyslu jsme i bojovali s architektem seriálu Milanem Býčkem, který trval na tom, že to musí být dobová stavba, ale já jsem tvrdil, že to musí být právě taková zcela jiná, specifická budova.

► Jak seriál přijali diváci?

Tenhle seriál je bizarní v tom, že je to nejúspěšnější český seriál, co se týče zahraničí. Povedlo se nám s ním dostat na seriálové festivaly Berlinale Series a Cannes Series, zastupuje nás ZDF studios, po padesáti letech je to první česká koprodukce s Německem a získává ohromné množství pozitivních ohlasů zvenku. V Česku ho miluje 450 tisíc lidí, kteří se na to dívali, což je málo, potřebovali bychom milion, aby to tady bylo úspěšné. Ale Češi jsou dlouhodobě vychováváni konzervativním nedělním televizním oknem — buď se dojímají, bojí u detektivky, nebo smějí u komedie, a tak vůbec nedokážou přijmout tu kombinaci žánrů v To se vysvětlí, soudruzi. Je to dosud největší projekt našeho studia Barletta v rámci produkcí.

► Váš první film Bez doteku jste natočil v sedmnácti. Jak středoškolský student sežene peníze na takový projekt?

S financemi mi tenkrát extrémně pomohl táta, který přes partnery sehnal rozpočet pět milionů korun (dodnes je finančním ředitelem Barletty). Zbytek financovala Česká televize, která do něj vstoupila koprodukčně, ale až po natočení filmu, protože předtím tomu projektu moc nevěřila. Já jsem tedy nebyl producentem svého prvního filmu, produkoval jsem až svůj druhý film Hany, který přišel rok potom.

► Takže Bez doteku jste „jenom“ režíroval…

Byla to docela jízda. Odešel jsem z druháku střední školy, abych se mohl plně věnovat přípravě filmu. Do školy už jsem se mimochodem nikdy nevrátil. Opustil jsem rodný Liberec a přestěhoval se do Prahy. A vůbec jsem si nepřipouštěl, že by to nevyšlo. Bral jsem to tak, že musím natočit film, který jsem chtěl celý život dělat. Samozřejmě to ale byl stres, zpochybňoval jsem každý krok a bál se, jestli to vyjde. Ale když do toho vlaku naskočíte, musíte tu jízdu dokončit.

► Jak jste si v českém filmovém rybníčku udělal ty správné kontakty?

Předpokládám, že mladý kluk z Liberce neznal osobně moc lidí od filmu. Na začátku mého filmového příběhu stáli dva lidé, kteří mi pomohli do toho světa nějak vplout. První a nejdůležitější je kameraman Alexander Šurkala, jehož práci jsem obdivoval při sledování seriálu Terapie na HBO. Napsal jsem mu e-mail, poslal mu scénář, jemu se líbil a za dva týdny jsme se potkali v Praze. Vůbec netušil, že mi je 17, myslel si, že jsem absolvent FAMU a dělám svůj debut. Pomohl mi sehnat tým a provedl mě celým procesem natáčení. Byl se mnou u mnoha prvních projektů až do Polednice. Nakonec jsme spolu točili i třetí sérii Terapie, což byl ve 20 letech můj splněný sen. Tím druhým člověkem byla herečka Hana Vagnerová, která hrála v mých prvních dvou filmech a pomohla mi dostat se do těch správných kruhů. Takže já jsem si filmovou školu vlastně zažíval v praxi.

► Jak jste se filmově vzdělával?

V období mezi deseti a sedmnácti lety jsem byl schopen vidět tři až čtyři filmy denně. Moji rodiče vlastnili videopůjčovnu, doma jsme měli stovky, možná tisíce videokazet. Naši jsou velcí filmoví fanoušci, takže jsem do filmu vplouval skrze jejich kurátorské oko. Později jsem si už vybíral sám, na co se budu dívat.

► To mi trochu připomíná příběh Quentina Tarantina, který ale ve videopůjčovně sám pracoval…

Jistá podobnost tam je. (smích) Shodou okolností teď v Barlettě spoluvyrábíme film o kameramanovi Robertu Richardsonovi, který s Tarantinem natočil všechny jeho filmy. Když tehdy ještě studentka kamery Jana Hojdová psala svou diplomku na FAMU, dělala ji právě o Richardsonovi. Napsala mu a požádala ho o korespondenční rozhovor, aby mohla do práce doplnit informace, a on jí odepsal: Ahoj Jano, přijeď za mnou do L. A., budeme si povídat. Jana se s ním začala přátelit a točit ho na place Tarantinových filmů. Během covidu-19 spolu byli několik měsíců zavření v jeho domě na Cape Cod, a tak začal vznikat tento krásný dokument.

► Jaké další novinky v Barlettě chystáte?

Odpremiérovali jsme novou sérii Málo mě znáš o Ivetě Bartošové, která schytává nádherné recenze a je přirovnávaná ke knížce o Gottovi od Pavla Klusáka, z čehož máme radost. Premiéru měla i finální, třetí minisérie Ivety, která uzavře celou čtyřletou etapu. Do toho jsme dotočili Dceru národa, první seriál pro Canal+ v Česku s Antonií Formanovou v roli Zdenky Havlíčkové, dcery Karla Havlíčka Borovského. A také jsme dokončili animovaný loutkový film Život k sežrání, což je adaptace slavné francouzské knížky od Mikäela Olliviera. V českých kinech bude mít premiéru v říjnu.

► Ve vašich filmových a seriálových projektech se střídají podobní herci, respektive herečky jako Eliška Křenková, Anna Fialová. Jsou to vaše oblíbenkyně? Vytváříte si váš herecký okruh, jak je to běžné u některých režisérů?

Nemyslím si, že mám nějaký oblíbený herecký kroužek, ani producentka Maja Hamplová, která dělá obsazení, žádný kroužek nemá. Eliška byla jasná volba pro Úsvit, kam byla v timelinu našich projektů obsazena poprvé. Pak přišla Iveta, kde se nám na roli Ivany Bartošové, sestry Ivety, nesmírně hodila, a epizodní role v jednom dílu seriálu To se vysvětlí, soudruzi, to už byla taková legrace.

► Máte raději ženské hrdinky?

Stoprocentně. Já jsem vlastně netočil nic s vyloženě mužským hrdinou. Seriál Zrádci k tomu nějakým způsobem inklinoval, protože tam byl Cyril Dobrý, ale druhou hlavní postavu hrála Lenka Krobotová. Ženské postavy jsou citlivější a mám pocit, že jim vnitřně víc rozumím než těm mužským.