Pořád se pokládám víc za čtenáře než autora

Poslední aristokratku, první díl své románové série, Evžen Boček (57) vydal v roce 2012 v nákladu 1 500 kusů. Dnes jde o knižní bestselle­ry, kterých se zatím prodalo přes půl milio­nu. Jeho Poslední aristokratka už také ožila na filmovém plátně a do kin v lednu dorazila druhá část, Aristokratka ve varu.

Chtějí po vás návštěvníci milotického zámku, abyste jim vyprávěl historky, které se vážou k Aristokratce? Obohatil jste o ně výklad?
Neprovázím, ale když jsem občas musel zaskočit, vždycky se ve skupině našel někdo, kdo to četl nebo třeba přišel cíleně, a to se pak zvrhlo v besedu se čtenáři a výklad šel do kopru. Proto to nedělám. Role někoho, kdo je trošku známý, v uvozovkách, mě uvádí do rozpaků. Když jdu přes nádvoří, radši zabořím pohled do země. A pak slyším paní, jak telefonuje a říká: „Teď tady přešel přes nádvoří pan Bočko.“ Jasně, Bočko, podle vzoru Jirásko.

Začínal jste jako učitel češtiny a dějepisu. Cit pro jazyk jste měl odjakživa?
Byl jsem hlavně velký čtenář. Miloval jsem všechny sporty, které se daly dělat, ale také jsem hodně četl. Jakmile jsem se naučil číst, chodil jsem do kyjovské knihovny. Tam ještě byly knížky ve stejných žlutých obalech z voskovaného papíru a názvy měly na hřbetu napsané fixou. Až je mi po tom smutno.

Pamatujete si první knížku, kterou jste přečetl celou sám?
To nedokážu říct. Ale hodně letěl Eduard Štorch, toho jsem miloval. Hrdina Nik, Lovci mamutů… Teď mi jedna učitelka říkala, že už to nikdo nečte, ani Foglara. Děcka nevědí, co to je. Ta doba už je pryč. V mé době moc zuřivých čtenářů nebylo, ale já jsem četl všechno, co mi přišlo pod ruku.

Přišlo někdy i období, třeba v pubertě, kdy šly vaše čtenářské zájmy stranou?
Četl jsem čím dál víc. Ani v pubertě jsem nikam zvlášť nechodil, prostě jsem si večer četl. Někteří spolužáci měli averzi k povinné četbě, ale já jsem přečetl i takové věci jako Sirénu od Marie Majerové. Ona píše dobře, když si odmyslíte ideo­logii. Nebo Ivana Bunina. To je ruský spisovatel, který mimochodem dostal Nobelovu cenu. Zpětně si říkám, jak jsem to mohl číst? Vždyť je to katastrofa. Přečetl jsem i Dostojevského. Měli jsme partu čtyř kluků, oblékli jsme se do postav románu Zločin a trest a nafotili jsme podle toho komiks. Tehdy mě to bavilo, přitom se to nedá číst. Teď nenávidím tlusté knížky, s výjimkou třeba Jiráska. Jak vidím tlustou knížku, ani ji nevezmu do ruky.

Měl jste už tehdy tendence psát?
Vůbec. Byl jsem hlavně čtenář a pořád se pokládám víc za čtenáře než autora. Až někdy v roce 1999 jsem vydal Deník kastelána.

Píšete si soukromý deník?
Nejsem tak systematický, já jsem obsesivní chaot. Kupodivu u Aristokratky jsem systematický byl a jsem pořád. Ráno mám hodinu dvě, kdy píšu. Ale zaznamenávat si, co jsem zažil, to je nuda. Jsem snílek, fabulátor. Baví mě vymýšlet si.

V roce 2022 jste vydal závěrečný díl série o aristokratce, ale už tehdy jste říkal, že píšete další. Má to být prequel, který se odehrává v 80. le­tech.
Říkám tomu prolog, protože jsem pořád musel vysvětlovat, co je to ten prequel. Ukončil jsem deníkovou formu a Aristo­kratka v Československu je taková koláž, vyprávění prokládané dialogy a různými útvary jako třeba záznam výslechu nebo odposlechový protokol.

Tenkrát jste taky zmiňoval, že vydáváte knihy v dvouletém intervalu. Vyjde tedy letos?
Už je v edičním plánu. V podstatě mi to jen oznámili. Ale popravdě řečeno, nevím. Teď se víc soustředím na psaní epilogu. To je zase jiná forma, v podstatě divadelní hra – dialog Marie na smrtelné pohovce se smrtkou. A tím to opravdu skončí. Už jsem aristokratkou předávkovaný.

Filmařům jste prodal práva na první dva díly. Chtěl byste, aby se natočily i další?
To nezáleží na mně a myslím, že ani na producentech, ani na režisérovi. Bude záležet na tom, jestli lidi přijdou do kina. S producenty jsme se o tom ani nebavili, ale podle mě by se měl natočit spíš prolog nebo epilog. Další díl ve stejném stylu už by byl moc.

Nebylo vám líto, že nemůžete zasahovat do scénáře? Do filmů se přece jen všechno z knih nedostalo.
Naopak. Práva na film jsem prodal už v roce 2014, a aniž bych věděl, kdo to bude točit, rovnou jsem říkal, že do filmu nebudu vůbec mluvit. Nemohl bych psát scénář. Nikdy jsem to nedělal a filmaři navíc měli představu, že se scénář napíše za tři nebo pět měsíců. Já psal kaž­dou knížku rok a tu první dokonce osm let. Druhý a asi hlavní důvod byl, že jsem na to neměl sílu ani chuť. Musel bych tu knížku napsat znova, a já když dopíšu knížku, už jí mám víceméně plný zuby. Vím, jak to chodí. Všichni se v tom vrtají, pořád se něco upravuje. Když jsem viděl, že má scénář 29. verzi, šel jsem do vývrtky. Kdyby mně nakladatel vrátil knížku i jenom jednou, tak bych se na to vykašlal. Jiří Vejdělek si to udělal po svém a je to jeho aristokratka.

Nápad točit v Miloticích přišel od vás, nebo od filmařů?
To už nevím. Ale ať jsem chtěl, nebo nechtěl, některá místa v knížce jsem viděl tady na zámku. V prvé řadě kuchyň, ve které se odehrává spousta zásadních věcí. Když točili jedničku, krásně ji vymalovali a zařídili a už jsme si to tak nechali. Hlavní sál s velkým lustrem ve filmu taky je. Jenom exteriéry jsou z Lemberka. Chtěli točit v zimě a na Lemberku na severu byla mnohem větší pravděpodobnost, že bude sněžit. Takže jsem kapituloval. Ale jestli se bude točit další, jedině s čelní fasádou Milotic. Protože fasáda prodává, ne interiéry. Aby si lidi, už když přijedou na parkoviště, řekli: „Jé, tady to bylo.“

Natáčelo se rovněž v zámecké knihovně. Taky jste z ní něco přečetl, nebo tam jsou jen historické svazky?
Majitelé byli německy a francouzsky mluvící, proto jsou tam hlavně německé a francouzské špalky vázané v kůži, historie něčeho, ani nevím čeho, prostě úlet. A protože byli hodně zbožní, měli taky spoustu náboženské literatury. To překřápnout nejde, i kdybych uměl francouzsky. Ale když k nám po revoluci jezdila hraběnka, dcera původních majitelů, říkala, že četli třeba mayovky. Samozřejmě v originále, německy. Tak ty tady jsou. Nebo detektivky tehdy hodně populárního Edgara Wallaceho. Napsal asi sto knížek a v sedmdesátých letech podle nich vzniklo několik filmů, které si pamatuju: Tajemný mnich, Žabí bratrstvo, Mrtvé oči Londýna… Ovšem knížek, které se dají číst, je tady minimum a nejsou ani v hlavní knihovně, ale v bočních regálech.

Máte tady i soukromou knihovnu?
Mám, ale knížky jsou různě rozstrkané minimálně ve čtyřech místnostech. Teď to tedy vypadá, že obývám celý zámek. Ale to je v podstatě pravda.

Nezvažoval jste čtečku? Ušetřila by dost místa.
Knížky beru svým způsobem jako hezkou výzdobu, na nic jiného si nepotrpím. Když mi manželka dá kvítko v květináči, tak za měsíc hotovo a můžu ho vyhodit, protože si ani nevzpomenu, že bych ho měl zalít. O obrázcích ani nemluvím, protože za chvilku nejsou pod pavučinami vidět. Proti čtečkám nic nemám, když s nimi někdo umí, ale mně se z monitorů špatně čte. Když jsem padesát roků četl papírové knížky, už si teď v sedmapadesáti na elektronickou nezvyknu. Dcera čtečku měla a tehdy jsem si jednu knížku půjčil. Jakmile jsem se dotkl něčeho, čeho jsem neměl, skočilo to o padesát stránek dopředu nebo dozadu. Pořád to něco dělalo. To pro mě není. Tu knížku jsem si pak koupil papírovou.

Co to bylo za titul?
Už je tady zas od německého autora Timura Vermese. Zápletka je, že Adolf Hitler se probudí v Berlíně v roce 2011 a komentuje současné Německo. U některých scén jsem se smál nahlas, až jsem toho musel chvilkama nechat. Třeba když si Hitler se svojí asistentkou, kterou naučil, že ho musí oslovovat můj vůdce, vybírá e-mailovou adresu. Zjišťuje, že Adolf Hitler je obsazený. Jak může být Adolf Hitler obsazený? Je to snad nejvtipnější knížka za posledních deset, možná patnáct let, co jsem držel v ruce.

Nejste příznivcem moderních technologií, máte pořád tlačítkový telefon, ale knihy píšete, předpokládám, na počítači.
Jasně. Počítač mám v podstatě jako psací stroj. Umím jenom s Wordem a ještě si přečtu maily. Ani si už nedokážu přestavit, že bych psal na stroji, protože hodně přepisuju. Teď se dají dělat úplná kouzla, kdy si můžete přesouvat slova, věty nebo celé bloky a nemusíte nic škrtat a mít v tom sto padesát tisíc vpisků.

Co čtete teď? Máte na to čas?
Na čtení mám čas vždycky, ale novinky se ke mně dostávají spíš výjimečně. Teď jsem si zase vzal po nějaké době francouzského spisovatele Benoîta Duteurtra. Dostal jsem se k němu někdy v roce 2000 náhodou a úplně mě okouzlil. Byl velký kamarád s Milanem Kunderou, který mu v jedné z knížek napsal i krátkou předmluvu. Poslední se jmenuje Šťastné město a sám píše v doslovu, že se nechal inspirovat Prahou. Velká korporace koupí historický střed města, instaluje do něj turnikety a obyvatelé musí působit jako komparz. Je to vtipné, ne že by se u toho člověk řezal smíchy, ale je to úžasně napsané. To si přečtěte.