Souboj poradců

Navíc tu vznikla jistá tradice, protože předchozích dvacet let zastávali prezidentskou roli ekonomové, kteří rádi vládě poradili, jak se správně dělá hospodářská politika, včetně rad vládě Babišově. Prezident ekonom jako by byl nejvrchnějším poradcem vlády v otázce budování blahobytu celé země.

Prezident jistě nemusí rozumět všemu, má-li kolem sebe tým lidí, kteří mu ve specializovaných otázkách dobře poradí (prezident je role, ne existenciální podstata). To se také v případě Petra Pavla stalo: Tomáš Lebeda v domácí politice, Petr Kolář a Karel Schwarzenberg v diplomacii, v ekonomice David Marek, na důchody, nejtřaskavější téma současnosti, má Vladimíra Bezděka, šéfa bývalé parlamentní komise pro reformu důchodů. Stanoviska prezidenta v ekonomické politice jsou asi ze všech politik dnes nejvíce otiskem poradenského týmu. Radikální postoje k mizerné politice ČNB, kritika důchodových zákonů, nově zaostávání Česka ve vývoji hospodářství, na něž si prezident Petr Pavel (poradci) stěžuje poměrně hlasitě, to vše jsou názory poradenské, s nimiž se prezident ztotožnil dost naplno, pociťuje zřejmě, že právě tuto intervenci ve veřejném prostoru po něm lid nejvíce žádá.

Česku ujíždí vlak, tvrdí prezidentovi poradci ústy hlavy státu, mimo jiné proto, že vláda nemá odvahu k podstatným klíčovým reformám. Vlastně nedělá reformy žádné a udržuje status quo, aby nikoho moc nepohněvala a nepřišla tak o hlasy. Vyčkávací populismus, řekl by politolog… Jede se na setrvačník, který možná bude roztočen vnějšími silami globální ekonomiky, rozhodně ne však promyšlenými impulzy národohospodářské politiky vlády.

Prezident se tu paradoxně shodne s premiérem Petrem Fialou, který kritizuje ujíždění vlaku modernity vlastně úplně stejně, jen za to viní předchozí vlády, ačkoli ta jeho objektivně také žádné velké rozvojové reformy nerozjíždí. Ani premiér není ekonom, a tak se opírá o rady svých ekonomických poradců, jakým je například Štěpán Křeček. Sledujeme tak střet prezident vs. pre­miér, který je fakticky střetem ekonomických poradců. Ti vládní mají přitom zadání ekonomicky udržet hlasy voličů, ti prezidentští přemýšlet o tom, jak ekonomiku oživit a dát jí nový impulz. Jde o pozici výhodnější, protože je teoretická, bez praktické odpovědnosti. A v tom je také problém prezidentovy pozice – i v ekonomických otázkách by měla více zohledňovat praktické politické souvislosti, tedy to, jak reformy z učebnice ovlivní politickou a bezpečnostní stabilitu, kterou prezident jako bývalý voják a velitel NATO vnímá jinde přece velmi dobře.

Prezident žene vládu dobrým směrem, otázkou je, zda se tím po příštích volbách vylepší stagnující pozice Česka ve světě. Ekonomická teorie je jedna věc, politicko-ekonomická praxe druhá.