Když se sny vyráběly ručně

Hračky jsou staré jako lidstvo samo. První specializované dílny pro jejich výrobu však v Evropě nacházíme až v 17. století. Průkopnickou roli v tom sehrálo Holandsko a Německo, o století později však vidíme jejich rozšíření i do dalších zemí západní Evropy. Výroba byla malosériová, určená pro bohatou klientelu. Ovšem již tehdy mohly mít panenky své domečky s přesnými kopiemi nábytku a kuchyňského nádobí. Do 18. století spadají dokonce již i takové vymoženosti, jako jsou panenky s mrkacíma očima (doloženy jsou v Německu k roku 1710) a v roce 1737 se Pařížané mohli kochat první panenkou, která uměla chodit! To však byly jen dobové technické výstřelky, které se – alespoň prozatím – nedočkaly rozšíření.

V první polovině 19. století již můžeme mluvit o rozvoji hračkářské výroby i v českých zemích. I přesto však zdejší výroba ani zdaleka neodpovídala svým množstvím ani kvalitou potřebám trhu. Kolem 80 procent hraček v Rakousku-Uhersku pocházelo z dovozu a jen zbylá pětina připadala na domácí producenty. Ostatně: i po zániku monarchie byla hračkářská produkce doménou drobné, spíše řemeslné a domácké výroby a teprve od přelomu dvacátých a třicátých let můžeme spatřovat větší množství skutečných továren zaměřených na masovou produkci a spotřebu. Přesto drobní výrobci i nadále přetrvávali bez většího omezení, protože specializovaných obchodů s hračkami mimo velkoměsta nebylo a jejich produkce si i nadále nacházela dostatečnou klientelu na poutích anebo předvánočních trzích.

Nazdobený stromeček a pod ním zabalené hračky patří k natolik zažitému koloritu, že si bez nich už neumíme Vánoce ani představit. Přitom jde o zvyklost relativně mladou. Zdobení stromků máme doloženo teprve ze 17. století, a to z Alsaska. Do českých zemí se tato tradice dostávala přes Německo, ovšem v první polovině 19. století byly již stromky běžnou součástí domácností – pravda, spíše středostavovských rodin – českých Němců a v druhé polovině téhož století byly již v hojnější míře k vidění rovněž v rodinách českého měšťanstva. Zprvu bylo zdobení skromné: nejčastěji postačilo ovoce, pak přibylo cukroví. Němci si potrpěli na voskové andílky a dřevěné figurky. Dnes tak oblíbeným skleněným ozdobám předcházely papírové.

Nicméně právě na tomto poli se díky rozvinutému sklářskému průmyslu české země – konkrétně Jablonecko a Podkrkonoší – od konce 19. století zapojily úspěšně do výroby a do exportu foukaných perlí a podobných sklářských artefaktů přímo pro účely vánočních oslav.

Domácká výroba Ponikeláků

V Pojizeří se tak rozvinul vánoční průmysl, který přinášel obživu nejen mnoha lidem, nýbrž i radost a také slávu českým zemím v zahraničí. Ponikeláci (jak si říkají, nikoliv ponikelští) se proslavili svojí výrobou vánočních ozdob ze skleněných perlí, jejíž tradice přetrvala i celé dvacáté století. Posléze se Ponikeláci odjakživa nevystačili se zemědělstvím. Kamenité stráně by stěží obec uživily. Už od 16. století se tak věnovali těžbě či zpracování lnu a výrobě plátna. I první továrny v obci byly mechanickou tkalcovnou a přádelnou. Ale pak přišlo sklo. Domácí foukači většinou na severovýchodě Čech vyráběli zevnitř stříbřené perly zejména pro vývoz do Indie; ze suroviny z místních skláren v Polubném či Jablonci je vyfukovali do forem dodaných faktorem.

Do dnes slavné Poniklé přinesl tuto novinku přiženěný Jan Hajna (1856–1942) z Jablonecka od svého tamního zaměstnavatele: sklářské firmy Johanna Feixe (1838–1920). Sám Hajna pocházel z nedalekých Pasek – z obce „zapadlých vlastenců“, o níž se ještě zmíníme. Sousedé se rychle přidali, když viděli, o jak výnosnou činnost se jedná. V obci se pak rychle objevilo nejen velké množství domácích sklářů, ale i faktorů – Horna, Nechanický, Černý a další. Konkurenční tlak asijských výrobců a zavádění tovární výroby perel vedlo místní k hledání nových možností a tržních příležitostí. A tak Ponikeláci začali experimentovat s barvami i tvary a také s vázáním perel do rozličných obrazců a figurek, přičemž využívali i různé polotovary. Když po velké válce z durynské oblasti Lauscha do Česka pronikala výroba vánočních ozdob, postupně se na ni přeorientovala téměř třetina ponikelské produkce. Pro ozdoby tehdy teprve hledali odpovídající slovník – a mluvili třeba o „okrasách“. Po roce 1948 se tamní faktorství spojila v jeden podnik pod vedením Otta Horny. Ten nejprve převzal otcovo faktorství (založené roku 1902) a později postavil dílnu, jež se stala centrem sklářské výroby v obci.

Ve třicátých letech zaměstnával více než sto domáckých dělníků. Dnes výroba pokračuje na místě Hornovy dílny pod značkou Rautis rodiny Kulhavých, kteří nejen navazují na místní tradici, ale povýšili ji na turistickou atrakci a součást ochrany světového dědictví.

Husch, přeborník na plech

Ke stromečkům s vánočními ozdobami ale patří i hračky zabalené do barevného papíru. Mezi válkami se mezi domácí producenty prodrala trojice větších podniků. Přeborníkem přes plechové hračky se stala značka Husch, což byla zkratka ze jmen společníků Hellera a Schillera. U zrodu brandu stál v roce 1897 Emil Heller, jenž zakoupil hračkářskou výrobnu v Horním Litvínově od rodiny Richterovy. Nebyla tehdy ničím víc než výrobnou v rodinném domě s přistavenou dílnou. Emil však snil o moderní továrně a odhodlaně se pustil do její výstavby. Jenže zemřel příliš brzy, jeho syn Viktor však na otce navázal. Po válce se v roce 1919 spojil s podnikavým Ernstem Schillerem jako novým společníkem a rok nato k továrně přikoupili ještě výrobnu dřevěných hraček v nedalekém krušnohorském Mníšku.

V čem firma vynikala? Sláva značky Husch nebyla postavena na dřevě, nýbrž na prvotřídních plechových hračkách. Toho přitom firma dosáhla s necelou stovkou zaměstnanců a svá kovová autíčka vyvážela třeba až do Austrálie. Ovšem v renomovaném holešovickém obchodu, nazvaném příslovečně U krále železnic, si získaly úspěch jejich elektrické vláčky. Hravě se srovnávaly s domácí konkurencí a na trhu byly schopny obstát i v konkurenci věhlasného německého Märklinu, který se na výrobu hraček specializoval již od roku 1859.

Oba společníci byli židovského původu, tudíž se po Mnichovu pokusili přenést výrobu z pohraničí do Prahy. Stroje se jim však nepodařilo přemístit včas, a tak s okupací zbytku českých zemí skončily i naděje na zachování firmy. O osudu Hellerových se dosud historikům nepodařilo zjistit nic přesnějšího; spekuluje se, že ještě těsně před okupací rodina dokázala zmizet do zahraničí. O rodině Ernsta Schillera to víme s jistotou, do Chile odešla v roce 1939. Syn Georg Anton posléze sloužil u 311. bombardovací perutě RAF v Anglii, vrátil se do ČSR po válce, ale v podnikání nepokračoval. Žil s chotí na rodinném statku v Lounech a jako britský letec se dočkal po roce 1948 perzekucí… Zemřel brzy, v roce 1951, zatímco jeho žena se po vyvlastnění s jejich dvěma dětmi přestěhovala do Mostu, kde žila až do roku 1995. Zatímco hornolitvínovskou továrnu koupil po okupaci vlastník z Německa, závod v Mníšku arizoval další z velkých hráčů tuzemské hračkářské výroby – G. R. Walter. Rodinnou firmu založil Anton Walter roku 1889 v Nové Vsi v Horách (Krušných). Své jméno si postupně vybudovala výrobou kvalitních dřevěných hraček: tramvají, traktorů, autíček, ale i pokojíčků či kuchyněk pro holčičky. Walter si potrpěl na prvotřídní design. Za tím účelem spolupracoval třeba i s architektem Josefem Gočárem, jenž na řadě výrobků zanechal svůj čitelný rukopis. Po odsunu firma začala znovu ve švábském Lauchheimu jako Walter Spielwarenfabrik GmbH & Co. a s výrobou vydržela až do roku 2005, kdy pro nezájem zákazníků aktivity ukončila.

Slavné Schowankovy Toys

Jizerskohorské Paseky by měly být v kronice vánoční výroby vyloženě zapsány zlatým písmem. Kromě Jana Hajny se v nich totiž narodil, tentokrát nikoliv jako skromný domkař, nýbrž jako člen podnikatelské rodiny Pohlů, Johann Schowanek (1868–1934). Podnikavého ducha osvědčoval již od mládí a jedním z oborů, do kterých se nadšeně pustil, byly i perle. Nikoliv však skleněné. Vyráběl je dřevěné a také plastové – z celuloidu a galalitu. Z brusíren v Desné se záhy přesunul na statek do Jiřetína, kde nechal postavit novou továrnu.

Ačkoliv podobně jako regionální skláři vyvážel svoje perly do Indie, postupně se přeorientoval na Německo. Tam uplatňoval již před první světovou válkou většinu výroby – oválné a kulaté perle k opaskům, podložkám či závěsům. Plasty z jeho programu postupně vymizely a nahradilo je dřevo – a výroba „dřevěné bižuterie“. Nicméně od konce dvacátých let se ve firmě stále silněji prosazoval hlas následníka: syna Hanse. Z veletrhu v Lipsku 1927 přinesl nápad na výrobu hraček, figurek k deskovým hrám. Nadále ale lépe šly perle – klidně i na výrobu kabelek. A tak se z nich začaly pokusně vyrábět také vánoční ozdoby. Ve třicátých letech firma v Albrechticích, respektive Jiřetíně zaměstnávala téměř 1 500 lidí a její sortiment čítal na 2 000 položek! Tomu se žádný zdejší výrobce hraček ani zdaleka neuměl vyrovnat.

Po válce byla německým majitelům firma vyvlastněna a spojena s dalšími podniky do národního podniku TOFA čili Toys Factory, což byla původně Schowankova obchodní značka. Vedle jeho podniku tam byly začleněny i podobné podniky z okolí jako semilská továrna jeho dřívějšího technika Františka Sajdla, postavená na českých zaměstnancích jiřetínského podniku uprchlých ze Sudet po Mnichovu. Ve spolupráci s podnikatelem ve dřevě Josef Drábkem tam rychle zahájili výrobu a již brzy vystavovali hračky na pražském veletrhu. A to už pod názvem Tofa. Nakonec se nakrátko oba podniky pod touto značkou spojily.

Semilská TOFA, proslavená zejména v sedmdesátých a osmdesátých let, dnes již nevyrábí. Zato jiřetínská Detoa, ve které se ve druhé polovině 20. století vyráběly zejména dřevěné součástky hudebních nástrojů, patří v oboru dřevěných hraček opět k lídrům trhu.

Jiří Janáč, Jakub Rákosník, autoři jsou hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK