Být blízko nejvyšší světové kvality

Nepříjemná, ale povinná otázka na úvod: Co teď podle vás sklárny a české sklo obecně čeká tváří v tvář energetické krizi?

Myslím si, že ho čeká to, co na Západě už dávno proběhlo. Ruční sklo vyráběné sériově se stane spíše ateliérovou záležitostí. A bude to platit jen pro vybranou skupinu, protože na Západě ruční sklárny už vlastně neexistují, respektive jsou ve výlučném vlastnictví velkých firem. Na severu Evropy vlastní Fiskars nejen finské sklárny, ale i sklárny v jiných zemích. Do­­konce i muránskou sklárnu Barovier & Toso teď vlastní firma vyrábějící sýry Grana Padano a dokáže ji uživit, respektive vytížit. Ruční sklářství je raritou, ocitající se téměř výlučně v portfoliu nějaké značky – takhle to má třeba Hermès, provozující vlastní sklárnu. Sólově se můžete uživit jen v případě, že děláte produkty s obrovskou nadhodnotou. To se vám ale výrobou lidově řečeno nádobí nikdy nepodaří.

Není to první a asi ani poslední krize, které české sklářství čelí. Dá se odhadnout, jestli z toho vyjde silnější, či nikoli?

My už teď nejsme velmoc v takzvaném masovém skle. Tam už nám ujel vlak. Všechny moje designy pro Pilsner-Urquell, Bernard a další sklenice se vyrábějí mimo Česko. Dělá se to v Por­tugalsku, Itálii, v Turecku. A opět to vlastní velké koncerny. Největší vůbec je americký Libbey, který vlastní sklárny v Mexiku, a takhle bychom mohli pokračovat. Nic srovnatelného u nás už ne­existuje. České sklářství je už dlouhodobě zaměřené na artové věci, což je produkce relativně dražší. Ta specializace by mohla znamenat, že z toho vyjdeme silnější. Možná nám trochu ubude konkurence, ale lze očekávat, že tahle situace položí pár skláren i u nás. České sklářství bude menší, ale doufejme, že o to kvalitnější a konkurenceschopnější. Už dneska ti nejdůležitější – Rückl, Bomma, Brokis, Moser, Ajeto – dělají výjimečné a náročné věci. A doufejme, že je budou dělat i nadále.

Když už jsme u skláren, za vaším designem se skrývá i práce šikovných řemeslníků. Jak úzká je spolupráce designéra a sklářských fachmanů a měnilo se to nějak v průběhu doby?

Čím víc máš zkušeností ze sklářství, tím víc jdeš najisto. Mám už všude své řemeslníky, huťáky, brusiče, u nichž znám limity, a oni zas vědí, co po nich budu chtít. A to je pro mě jako pro tvůrce hrozně příjemné. U nás byli řemeslníci vždy navázáni na nějakou větší sklárnu, málo jich má své vlastní dílny. A to může být právě cesta zachování toho sklářství, kdy se ti nejlepší osamostatní a založí si vlastní brusírnu. Uživí tu jednu „hladinu“, což je horizontální brusičský stroj, nebo jeden „kuličák“, což je vertikální brusičský stroj. Doufejme, že takových přibude, až utečou z těch krachujících podniků. Musí být šikovní a hlavně mít ještě hodně sil, aby do toho šli. Ale zájem o ně určitě bude.

Ta generace nejšikovnějších ale stárne. Mám pocit, že v Moseru kvůli odchodu mistra Zdeňka Drobného přestali vyrábět jednu ze svých legendárních váz. Jak je na tom mladá generace? Láká je řemeslo, nebo už jen ten design?

Není to tak strašné, jak to média občas malují. I mezi mladými jsou nadšení řemeslníci, jen jich už nejsou stovky. V Novém Boru je plný dům řemeslníků, brusičů i rytců. A nemají těsně před důchodem, naštěstí. Něco zůstane, ale zcela upřímně, žijeme v 21. století, kdy za nás mají všechno dělat roboti. A teď si představte, že v době 3D tisku někdo bere do ruky dutou trubičku a z taveného písku fouká skleničky do dřevěné formy. Ptát se, proč zaniká takový anachronismus, je z jistého úhlu pohledu vlastně absurdní. Měli bychom se ptát přesně opačně. Jak to, že tu s námi ten proces pořád ještě je?

Existuje ve sklářství nějaká profese, kterou nelze nahradit automa­tizací?

Určitě dlouhodobě nebudeme umět nahradit určitou grácii, přenos emocí do díla. Ale u uměleckých děl se především nevyplatí toho robota programovat a vysvětlovat mu, co má dělat. Je to jednorázové dílo, vždycky bude levnější, aby se s ním ten umělec sám piplal. Pro masovou výrobu je to super, pro výrobu originálu jde o plýtvání zdroji. Minulý týden jsem byl na návštěvě u kamaráda sochaře Arika Levyho v Provence a bavili jsme se na téma obrovských skleněných plastik. Nabízel jsem mu technologii, kterou vlastním spolu s dalšími dvěma lidmi. A on mi říkal, že když Jeff Koons dělá nerezovou sochu, může si dovolit přepravovat tu sochu jeřábem ve speciální negativní formě, aby byla dokonale chráněna a nikdy se jí nedotkla lidská ruka nebo cokoli, co by ji mohlo poškodit. Na to je speciální technologie a samotná přeprava sochy svými náklady překoná výrobní cenu. Koons má bohatou klientelu a může si to dovolit. Oni platí především jeho šikovnost, jeho ruce, doslova. Ruční práce nezanikne, dokud bude existovat zákazník, který ji bude ochoten zaplatit. V tom je kapitalismus vlastně fajn. Peníze z uměleckých kruhů jsou důležité.

Zkusil jste někdy práci sklářských mistrů?

Zkusil jsem už téměř všechno, ale nejsem moc trpělivý člověk. Rád jdu pořád kupředu. Mám k té práci obrovskou úctu, ale nejsem z těch, co by dlouhé týdny něco ryli nebo brousili. Radši to zadám člověku, který to umí nejlíp na světě a stráví nad tím pět týdnů v kuse, abych se mohl posunout k dalším nápadům nebo projektům. Vymýšlení mě na tom vždy bavilo nejvíc.

Stalo se někdy, že jste dal sklářům zadání, které už bylo nad jejich síly?

Protože jejich řemeslo až moc dobře znám, tak bych si to ani netroufl. Občas jsou řešení extrémně náročná, ale vždy to na něco navazovalo. Občas přijdou designéři, co nikdy sklo nedělali, a paradoxně zatlačí svými nápady řemeslníky někam, kde ještě nikdy nebyli. A vznikají z toho úžasné věci. Možná je chyba, že znám limity řemesla, protože se kvůli tomu podvědomě víc krotím.

Kde a v čem nacházíte každodenní inspiraci? Pokukujete po tom, co tvoří ostatní, nebo se naopak „konkurenci“ při tvůrčím procesu vyhýbáte?

V designu nejde odhlédnout od toho, co tvoří ostatní. Člověk je s tím denně konfrontován na internetu, v mé­diích. Možná i to je jeden z důvodů, pro který od designu odcházím. Určitě se mi někdy stalo, že jsem se něčím inspiroval nechtěně, a v designu jde mnohem víc o formu než o obsah, takže se může stát, že něco napodobíte, aniž byste si to uvědomovali.

Volné umění vyžaduje vlastní myšlenku a silnou filozofii. Ještě bych dodal, že pro mě jako pro pedagoga je těžké odhlédnout i od toho, co dělají mí studenti. I tady může dojít k nechtěné inspiraci. Moje díla jsou originální, vycházejí ze starého umění, křesťanství či kostelních designů, když to zjednoduším. Není to nic trendy. Ale možná se stalo, že jsem navrhl skleničku, co byla už nějaké existující podobná. A to člověka naštve, zvlášť když si toho někdo všimne.

Lze se tomu vůbec nějak vyhnout?

Snažím se, aby tvar nebo dekor nebyl jen otázkou estetiky, ale také výrazem určité úchylky. Protože úchylky jsou vždy záležitostí omezené skupiny lidí. Pokud jdete tím směrem, automaticky limitujete riziko, že se podobné úchylky potkají, jestli to dává smysl. Když si předurčím, že sklenička nemá být jen krásná, ale i sur­realistická, mírně erotická nebo prostě mířím mimo hranice prvoplánově krásné formy, mám velkou šanci, že stvořím něco opravdu unikátního.

Řešil jste to někdy z druhé strany, že se konkurenční výtvory nápadně podobaly vaší tvorbě?

Jistě, i tady v Česku mám pár svých eklektiků. Je to trapné a vlastně o tom nerad mluvím.

Občas se do trendů dostanou zapomenuté sklářské techniky či přísady. I vy jste například vytvořil kolekci uranového skla. Dá se vybrat z historie řemesla něco, co by si zasloužilo znovuzrození?

Toužil jsem po tom znovuzrodit klasický český brus. Tu muřinu, ty hvězdice, kytičky a zářezy trochu hraničící s kýčem. A to se mi podařilo v Rücklu. Lidé teď říkají, že český brus je všude, ale ona je to obrovská devíza.

Když máte nápad, děláte si audio poznámku do mobilu, črtáte do notýsku, nebo rovnou běžíte „tvořit“?

Kreslím si po večerech na malé skicáky. Snažím se nefotit a nefilmovat, protože mě to odvádí od té emoce. Zkusím ale odpovědět trochu jinak. Není těžké někoho napodobit, je to ta nejjednodušší věc na světě. Ale když někoho opravdu obdivujete a chcete na něj navázat, musíte si projít celou tu jeho cestu, nejen okopírovat její důsledek. Vůbec není špatné mít vzory, ale musíte se je snažit pochopit. Interpretace něčí cesty nevyústí v pouhou kopii. Když pochopíte Šímu, jeho rozeklané stromy, šestihrany na horizontu, význam mraků a síly vesmíru v jeho díle, tak si z něj pro sebe něco vezmete a možná, možná se vám po mnoha letech usilovného studia povede to využít ve svůj prospěch. Když to jen obkreslíte bez jakékoli vnitřní vazby, nebude to mít smysl. V designu to funguje stejně. I svým studentům říkám, ať nedělají jednu skleničku nebo vázu, ale ať pracují s principy.

Když se toho budeme držet, existuje tedy pevná hranice mezi designem a volným uměním?

Ta hranice je značná, ale u velkých umělců de facto neexistuje. Design v tom základním slova smyslu je služba. Vytvořit tramvaj, auto, skleničku, to jsou velice pragmatické záležitosti. V globálu ani nemusíte být umělcem, abyste prostě jen vyhověli poptávce. Zrovna dnes jsem koukal na jednu skicu a uvědomil jsem si, jak bytostně nemám rád kresby aut. Přijde mi to až perverzní, protože tohle vážně nemá nic společného s uměním. Ale živí to firmy, živí to spoustu lidí a není na tom nic špatného. Pak jsou tu designéři, kteří umí tu hranici překračovat, ale nikdo je moc nekupuje, a proto slouží těm velkým brandům, aby přežili. Design je krásná věc, ale v určité fázi se stane prodejním artiklem, což by se u umění stát nemělo.

Vaše tvorba je součástí kulturní krajiny. Co byste vy osobně z vlastních kulturních zážitků poslední doby doporučil?

Mám hrozně rád balet. Nedávno jsem byl na baletu Akrama Khama v Barce­loně, ale to pro běžného čtenáře není zas tak dostupné. Na Benátské bienále se dostanete trochu snáz. Mám pět dcer, takže jsem tak trochu feminista, proto se mi letošní bienále hrozně líbilo. Dnes se v médiích hodně řeší, jaký gender získává víc prostoru a vlivu, ale úctu k ženám bych z téhle diskuse úplně vyjmul, protože ženy by měly být víc vidět a slyšet ve všech sférách, to mi přijde logické.

Jako profesor vychováváte další generace. Jak moc se liší zdroje inspirace studentů od těch vašich?

Učím na UMPRUM už čtrnáct let a baví mě to čím dál tím víc. Určitě už jsem tam zanechal nějakou stopu, cítím tam vzájemný respekt – od studentů a směrem k nim, což s sebou nese i napojení na určitou vlnu. Oni přebírají můj přístup, kdy mě zajímají historické souvislosti, témata z období gotiky či baroka. Připadá mi, že si v tom rozumíme, a proto je to podobné.

Funguje to i na druhou stranu, že nové generace předávají něco důležitého vám?

Jednoznačně. Není to prvoplánové, že bych hltal každou myšlenku, ale ovliv­ní to váš styl života. Nesedím v šedesáti na chalupě, kde bych leštil auto a staral se o angrešty či rybíz. A luštil křížovky, samozřejmě. Najednou procházím antikvariáty, žiju částečně tím studentským životem. Nemluvím o večírcích nebo koncertech, ale o studentském myšlení. Prohlížíte si knížky, koukáte na filmy, v podstatě znovu a stále studujete.

Jakmile nastoupíte na danou životní cestu, už vás toho moc nevzruší. Václav Dejčmar má o tom hezký podcast, slyšel jsem ho už asi šestkrát. Říká v něm, že člověk si vytvoří určitou mapu a podle ní jde celý život. Jenže to je problém, protože neměníte názor, nezkoušíte nové věci. Podle něj je důležité ty mapy střídat a s tím souhlasím. Proto mám teď novou mapu, kde jsou antikvariáty, knihkupectví a hodně studentských věcí. Je to úplně jiná mapa, než podle které jsem šel před patnácti lety.

Často se mluví o tom, že nová generace je sebevědomější, ví, co chce a co ne. Pozorujete to v rámci těch čtrnácti let pedagogického působení?

Mohu mluvit jen za náš ateliér, kde je dobrá atmosféra. A nepřijde mi to o tolik jiné než za dob mého studia v jiném ateliéru, kde bylo taky plno lidí, kteří chtěli dělat něco zajímavého a výjimečného. Umění je v nejlepším slova smyslu povznesené nad všechna staletí a všechny změny, protože zvlášť výtvarné umění není mapováním současného života.

Je mapováním života jako takového, a proto se mění jen trochu, jeho témata zůstávají stejná. Změna u studentů je v tom, že musejí víc pracovat, aby se uživili, zaplatili nájem a podobně. Zároveň mohou víc cestovat, umějí jazyky a jejich všeobecné vzdělání je na vyšší úrovni. Ale ten jejich drajv je podobný a určitě bychom si v mládí rozuměli. Věřím, že bych si i já rozuměl s mladým Cézannem, Picassem. Je to stejné, jako když se bavím s panem profesorem Kopeckým, kterému je přes devadesát, v těch tématech jsou stejné touhy, stejné vzory. Podobně si umím popovídat s Milanem Knížákem. Ať už si o něm myslíte cokoli, je to velmi vzdělaný člověk, který se umělecky dotknul hudby, literatury a dalších sfér.

Vzpomínám si, jak zpíval „píp, píp, androš chcíp, bude nám tu bez něj líp“, a úplně mu zářila očička.

To je přesné. Cílem je, aby zářila ta očička. To je nejvíc. A umělcům září i v devadesáti. Umění je svým způsobem pomíjivé. Socha nikam nedojede, nic nevytváří, ještě možná někde překáží (směje se).

Spoléhají dnes mladí designéři víc na moderní technologie, které jim umožní s materiály kreativněji pracovat, nebo v tomhle směru nejde o věk, ale „stav duše“?

Přál bych si, aby šlo o stav duše. Tu emoci kladu výš než rozum. Pozitivní emoce by nás měly řídit a souvisí to i s moderními technologiemi. Bez emocí jsou to jenom nástroje. To bych se zase vracel k těm automobilovým skicám, kde podle mě ta emoce zcela chybí a přitom by měla být prvním impulzem.

Nedávno jste odešel z pozice art direktora Rücklu a zároveň zmiňujete přechod od designu k volnému umění. Přesto jste teď navrhl skleněné nádoby do kuchyňského robota Eta. Jak se to seběhlo?

Odchod z Rücklu je motivovaný i tím, že odcházím snad na vrcholu a nechtěl bych se opakovat. Zároveň jsem si v Rücklu přál koncepčně dělat mnoho věcí jinak, takže i proto se rozcházíme. Co se týče Ety, já jsem přeučený introvert. Proto mám moc rád hodné a milé lidi. Lidé za touhle značkou mě oslovili v tom pravém slova smyslu. Kolegové mi říkali: „Proč děláš Etu, to už bys neměl.“ Ale já to neuměl odmítnout, bylo to lidsky hrozně příjemné a prostě mě to „jen“ bavilo. Kdyby za mnou teď přijel vinař a chtěl po mě design láhve, tak neřeknu ne, když si lidsky sedneme. A kdyby na to neměl peníze a jen by mi nabídnul, ať za ním přijedu do sklípku popít, taky neřeknu ne.

Nevím, jestli tohle zveřejňovat. Aby vám na dveře neklepala půlka Moravy…

Chci tyhle věci zažívat, protože díky tomu se člověk dostane do úplně nového prostředí. To mám na designu nejradši, protože cestujete nejen po světě, ale i napříč historií, společností. Jeden den člověk sedí v Paříži u Cartiera, pak jste na hutích v Květné a pijete slivovici, jindy v Benátkách vymýšlíte zrcadlo. Majitel firmy Alessi na jedné přednášce říkal, že když už pro ně Philippe Starck vymyslel všechno, co šlo, řekl mu prostě: „Phillipe, teď si navrhni něco pro radost.“ A Starck přišel se šťourátkem do uší. Občas musíte dělat věci pro srandu nebo z kamarádství. Eta mě moc bavila, jakkoli to možná neladí s prohlášením „Plesl končí s designem“. Spíš si myslím, že tyhle náhodné odskoky a návraty do designu mě teď budou bavit mnohem víc.

Může být třeba Eta tím, čím je v italském kontextu Alessi? Značkou, která bude nositelem toho českého designového tvarosloví v masovém měřítku?

To je neuvěřitelně vysoká meta. My máme na UMPRUM tři ateliéry designu, vedle toho našeho sklářského. A já bych si moc přál, aby z nich vycházeli lidé, již mají schopnost kompletně předělat tvář značky. Jenže to není o jedné vázičce nebo skleničce. To musíte přijít a navrhnout celou kolekci, dokonale to promyslet a otočit ten designový jazyk. V historii velkých značek jsme to mnohokrát viděli a mohlo by se to povést i Etě, ale předně musíme na vysokých školách vychovávat osobnosti. UMPRUM tohle umí, ale další otázkou je, kdo je zaplatí a zaměstná a jestli ty firmy budou mít trpělivost a neleknou se první reakce trhu například.

Jste už ve fázi kariéry, kdy si plníte sny, třeba jako v případě projektu Stromy rostou z nebe, který mohli vidět návštěvníci Benátského bienále?

Částečně ano, ale pořád nejsem v pozici umělců z ciziny, kdy mají celé týmy zaměstnanců. Ještě pořád se hodně nadřu. Teď jsem absolvoval tisíce kilometrů po Evropě, kdy prezentuji novou sklářskou technologii, co máme, a v malém týmu se občas pohádáme. Plním si sny, ale občas kvůli tomu špatně spím. Abych si mohl plnit ty sny ve dne, zdá se mi jich méně v noci.

Chystáte něco nového? Otevřelo bienále ty správné dveře?

Už je to na spadnutí. Měl jsem několik jednání s galeriemi, světovými architekty. Není to nic konkrétního, ale všichni cítíme, že se to musí stát. Jenom vlastně nevíme, odkud to přijde. Píše se o nás, mluví se o nás, ale je to vždycky komplexnější, než když v Praze jdete třikrát týdně na kafe s klientem a věci se hýbou o poznání rychleji.

Máte nějaké vysněné místo, instituci, u níž by vás těšilo, že je s ní spojeno jméno Ronyho Plesla?

Chtěl bych vystavovat v galeriích, které mají jméno. V Paříži jsem si prošel ty nejlepší soukromé galerie a logicky chce člověk být v dobré stáji, kdy je obklopen kvalitou a sám tam něco znamená. A lákají mě realizace v architektuře, nějaké krásné sochy a nemusejí být ani moc obrovské. Vypadá to jako jednoduchý cíl – být blízko nejvyšší světové kvality. V Česku se to zdá nedostupné, zvlášť třeba ve filmu nebo v hudbě, kdy musíte vynaložit obrovské úsilí a finanční prostředky. Ve výtvarném umění je těch překážek méně a občas se divím, kolik českých umělců se do souboje se světem bojí vyrazit.