Nabažila se už Amerika válek?

Je březnový úterní večer a na zahrádce jednoho baru ve Washingtonu sedí skupinka amerických veteránů z války v Afghánistánu. Na jídelním lístku sice najdete pravý tatarský biftek, humří koktejl a lanýžové hranolky, ale to je tak jediný náznak, že se nacházíme v pětihvězdičkovém hotelu v jedné z nejluxusnějších washingtonských čtvrtí Georgetown. Jinak tu panuje velmi neformální atmosféra protkaná příležitostným „ty vole“ a všudypřítomným pocitem promarněné naděje.

Jeden z vojáků vypráví, jak ho někdo postřelil do zadní části stehna – „do zadku“, opravují ho s úšklebkem ostatní. Jiný přišel v roce 2012 v Kandaháru při odpalování amatérské výbušniny o nohu. Po nehodě ho poslali na léčení do státní vojenské nemocnice Walter Reed nedaleko odsud.

Během hospitalizace se jednou vyplížil do blízkého baru. Když si dával první rundu, oslovil ho neznámý mladý pár. Zeptali se na jeho zranění. „Před pěti týdny jsem přišel v Afghánistánu o nohu,“ odpověděl.

Oba mladí lidé byli v šoku: „My máme v Afghánistánu ještě nějaké vojáky?“

Bezmála o deset let později se odtamtud americké jednotky začaly definitivně stahovat. První vojáky do Afghánistánu poslal George Bush mladší v roce 2001, měsíc po útocích z 11. září. Podle něj se jednalo o „střet civilizací“, cílem bylo svrhnout Tálibán. Jeho nástupce Barack Obama nařídil počet vojáků v Afghánistánu zvýšit na 100 tisíc. V roce 2012 tvrdil, že důvodem americké přítomnosti v této zemi je dostát „povinnosti bránit své spoluobčany a zachovat lidskou důstojnost“.

Reálná zkušenost Američanů však vypráví drsnější příběh. Celá operace stála odhadem dva biliony dolarů a vyžádala si 2448 životů. Více než 20 700 amerických vojáků vyvázlo z bojů se zraněním a stovky z nich přišly minimálně o jednu končetinu. Z psychologických studií vyplývá, že zhruba pětina ze 775 tisíc mužů, kteří v Afghánistánu sloužili – část z nich na více než pěti misích –, trpí depresemi a posttraumatickou stresovou poruchou. Od roku 2013 spáchalo sebevraždu přes 45 tisíc veteránů a členů armády. Většina amerických veteránů dnes tvrdí, že války v Iráku a Afghánistánu byly k ničemu.

Současný prezident Joe Biden v dubnu oznámil, že za touto kapitolou americké historie udělá definitivní tečku. Zbývajících 2 500 vojáků by se mělo vrátit domů nejpozději 11. září – u příležitosti 20. výročí útoků z roku 2001 – bez jakéhokoliv náznaku vítězství. Vedle dopadu na samotné vojáky válka také hluboce otřásla způsobem, jak Amerika vnímá sebe samu. Takový posun je znát napříč politickým spektrem, zpochybňuje roli USA ve světě, a dokonce i samotnou myšlenku takzvaného amerického excepcionalismu. Podle něj je Amerika výjimečnou zemí, která je oprávněná ve zbytku světa nastolovat dobro.

Přesvědčení o americké morální výjimečnosti sahá k samotným počátkům americké společnosti – už v roce 1780 řekl Thomas Jefferson, že Amerika je „říší svobody“. Od té doby měla tato myšlenka zásadní politické důsledky jak v dobách válečných, tak v období míru. Spojené státy se podílely na utváření mezinárodních institucí, jako jsou OSN, NATO a mezinárodní měnové a finanční systémy, které vznikly po druhé světové válce.

Zároveň se ale zaoceánská supervelmoc opakovaně zdráhala připojit k vícestranným dohodám, pokud se nepodílela na vytváření jejich podmínek nebo jí hrozilo, že se takové závazky nebudou líbit veřejnosti. Příkladem je třeba Mezinárodní trestní soud v Haagu či řada mezinárodních dohod o právech žen, dětí a organizaci práce, omezení mučení, užívání kazetových pum, či dokonce činnosti států na Měsíci. V poválečném období se myšlenky americké výjimečnosti prezentovaly jako záminka k ospravedlnění vojenských intervencí, státních převratů a tajných operací od Řecka a Vietnamu přes Nikaraguu až po Irák.

Průkopníkem méně výjimečného vnímání USA se nečekaně stal Donald Trump. V roce 2015 prohlásil, že pojetí amerického excepcionalismu je „urážkou“ vůči ostatním státům a že jemu „se ten termín nikdy nelíbil“. Právě Trump v roce 2020 uzavřel dohodu s Tálibánem a zavázal se do roku 2021 ze země stáhnout veškeré americké jednotky – tedy pouze o několik měsíců dříve, než pak definitivně stanovil Biden.

Dnes se proti zakořeněnému přesvědčení o americké výjimečnosti snaží bojovat nová generace akademiků, veteránů a politologů. Vystupují tak jako pomyslný povstalecký David proti Goliášovi, který představuje letitou zahraniční politiku. Někteří se nevyhraňují pouze proti militarizaci americké diplomacie, ale kritizují i její morální východiska a přesvědčení, že svět Ameriku jako vůdce potřebuje. V nedávné době tak vznikl think-­-tank Institut Quincy, který prosazuje anti-excepcionalistické pojetí americké zahraniční politiky. Mezi jeho členy jsou osobnosti z opačných pólů politického spektra: od George Sorose až po ropného miliardáře Charlese Kocha.

Spojené státy se otázkou své role ve světě zabývaly už v minulosti − třeba si lámaly hlavu nad tím, zda vstoupit do druhé světové války a jak se postavit ke konfliktu ve Vietnamu. Ale jestliže do popředí začínají vystupovat tendence namířené proti filozofii jedinečnosti jako důsledek změn v geopolitickém uspořádání současného světa, kde se hlavním rivalem USA stává Čína, čeká Ameriku zásadní změna ve vztahu ke zbytku světa i v tom, co vůbec očekává od 21. století. Dokážou Spojené státy přistoupit na pojetí světové geopolitiky, v němž nebudou stát jako jediná supervelmoc?

Existují náznaky, že někteří vrcholní představitelé Bidenovy vlády jsou nakloněni přehodnocení konceptu americké výjimečnosti. Prezidentův poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan v rozhovoru pro Financial Times uvedl, že si nevybavuje, že by termín excepcionalismu „kdy z prezidentových úst slyšel“. A že neví, jak by Biden zareagoval na otázku, zda se považuje za amerického excepcionalistu. Tvrdí, že prezident se hodlá spíše zabývat záměry a schopnostmi Ameriky: „Nepotrpí si na slovíčkaření. Pro americkou zahraniční politiku chce definovat jasné cíle a vůdčí principy“. Sám Sullivan uznal, že má s daným termínem problém, protože některé jeho definice jsou opravdu problematické a nebezpečné, a sám se proto vždy snažil vymezit konkrétnější vizi americké zahraniční politiky.

Ze skupinky veteránů ve washingtonském baru se dva prohlašují za vlastence a svých let v armádě nelitují – naopak, oba doteď pracují pro regionální vlády. (Kvůli možnosti mluvit otevřeně si přáli zůstat v anonymitě). Přesto dnes už nesouhlasí s morálními a strategickými argumenty pro americké zahraniční vojenské intervence a vymezují se proti zahraniční politice, která je podle nich stále postavena na imperialistických základech a právě na konceptu jedinečnosti.

„Já jsem vyrostl v přesvědčení, že my jsme vždycky ti hodní, kteří stojí na straně práva,“ říká jeden z nich a kroutí při tom hlavou nad rozsáhlou sítí více než 750 amerických vojenských základen v zahraničí. „Téhle pohádce pro děti už ale nevěřím.“

Americký excepcionalismus nabízí svým příznivcům z řad tamních občanů uklidňující představu, že USA jsou zkrátka tou nejlepší zemí na světě – díky bohatství, moci, politickému uspořádání, morálnímu základu, zeměpisné poloze a řadě dalších výhodných předpokladů – a že si tento status morálně zasluhují. Napříč stoletími o Americe mluvili její prezidenti a političtí představitelé jako o zemi, z níž by si měl brát příklad celý svět.

Když Abraham Lincoln hovořil o vítězství Spojených států ve válce proti Britům v letech 1775–1783, tvrdil, že Amerika se „zavázala příslibem vůči lidem po celém světě“. Když se schylovalo k občanské válce o budoucnosti otroctví v letech 1861 až 1865, prohlásil, že Američané jsou národ Bohem „téměř vyvoleným“. Přesvědčení, že Spojené státy jsou předurčeny k šíření své nadvlády, vedlo v 19. století k prvním vojenským intervencím na domácí i zahraniční půdě. Podle amerického komunisty Jaye Lovestona se Američané ve svém přesvědčení o výjimečnosti domnívali, že americký kapitalismus byl tak rozvinutý, že by nikdy nevyhověl marxistickým požadavkům na revoluci.

Americký excepcionalismus byl vždy dost široký pojem. Někteří ho používají k ospravedlnění amerického izolacionismu po první světové válce a jiní jím vysvětlují triumfální vstup USA do druhé světové války. Studená válka s sebou přinesla novou interpretaci tohoto konceptu, podle níž je důvodem ke snaze o nastolení trvalého transatlantického partnerství, v rámci něhož by se mohly Spojené státy prosadit jako jediná a největší světová velmoc.

Poslední američtí prezidenti využívali americké koncepce jedinečnosti jako důkazu vlastenectví. Pro Billa Clintona byly Spojené státy „nepostradatelným národem“. Obama byl přesvědčený, že Amerika byla vybudována na „pevném hodnotovém základu“, který ji nutí hnát se neustále vpřed. Od roku 2012 se z amerického excepcionalismu stal hlavní bod politického programu Republikánské strany, prorokující voličům „nové americké století“.

Na jedné představě se už po desetiletí shodnou všichni stoupenci této vize. V roce 1961 krátce po svém zvolení prezidentem prohlásil John F. Kennedy ve slavném projevu před massachusettskými poslanci: „Měli bychom být tím městem na vrcholu kopce. Sleduje nás celý svět.“ Ronald Reagan o Americe v 80. letech také často mluvil jako o „zářícím městu na vrcholu kopce.“ Oba odkazovali na kázání anglického puritána Johna Winthropa z roku 1630, který emigroval z Anglie do Nového světa a ve stejném roce zde založil puritánskou kolonii Massachusetts Bay. V té chtěl vybudovat společnost, která měla být vzorem křesťanské dobročinnosti a jíž k tomuto úkolu povolal Bůh.

Bývalý profesor historie na Princetonu Daniel Rodgers napsal v roce 2018 o Winthropově kázání celou knihu. Mínění, že Spojené státy vždy konaly dobro – které je s americkým konceptem výjimečnosti neodmyslitelně spjato –, je podle něj „nebezpečným mýtem“. „Přesvědčení, že Američané jsou obdarováni jakousi Boží mocí, nás zaslepuje, a nejsme proto schopni se zamýšlet nad tím, jakou roli bychom měli jako důležitá velmoc ve světě hrát,“ tvrdí. Dodává, že americký národ si byl napříč svou historií jist, že se na něj nevztahují stejná pravidla jako na ostatní státy. Tím se podle něj nechala Amerika v řadě svých rozhodnutí zaslepit. „Dopustila se několika zcela zásadních morálních chyb.“

Kritici mohou čerpat z celého arzenálu odsouzeníhodných akcí: od tajných operací během studené války zahrnující plánování atentátů a destabilizační změny režimu až po otevřené konflikty v Koreji, Sýrii, Egyptě, Íránu, Guatemale, Chile, Indonésii či Kubě. Postavení Spojených států je výjimečné díky tomu, jak využívají nejen své bohatství, ale i svou sílu: jako jediná země odpálily ve válečné době jaderné zbraně. Po vyšetřování Kongresu v 70. letech vypluly na povrch kauzy špionáží agentů CIA, jejichž cílem bylo oslabit vlády cizích zemí. V reakci na atentáty z 11. září a invazi v Afghánistánu Spojené státy vybudovaly síť tajných, „černých“ základen, na kterých nechaly mučit protivníky. Někteří proto tvrdí, že Amerika rozhodně nemá právo kohokoliv poučovat.

Spisovatelka a kritička americké zahraniční politiky Suzy Hansenová v e-mailu píše: „Zvykli jsme si reagovat se zbraní v ruce. Vycházíme z předpokladu, že tak můžeme jednat beztrestně, a upřímně, našim vojákům nedělá problém zabíjet lidi v cizích státech. To všechno bohužel infikovalo americkou společnost a její psychologii.“

Zastáncům excepcionalismu nestačí, aby ono jedinečné město na vrcholu kopce zářilo prosperitou. Po příjezdu do Ameriky Winthrop mimochodem také prohlásil, že demokracie „je nejzkaženější a nejhorší formou řízení státu“.

Na světě neexistuje mnoho témat, na kterých by se dokázal shodnout liberální majitel hedgeových fondů George Soros a jeden z konzervativních bratrů Kochových, miliardářských ropných magnátů, kteří vybudovali síť sponzorů Republikánské strany. V roce 2019 ale každý z nich prostřednictvím svých nadací Open Society Foundations a Charles Koch Foundation dal půl milio­nu dolarů na založení Institutu Quincy pro odpovědné státnictví (Quincy Institute for Responsibly Statecraft). Účastníci konferencí tohoto think-tanku mimo jiné zpochybnili, zda by měl být excepcionalismus vnímán jako „nedotknutelný pilíř americké zahraniční politiky“.

Institut se jmenuje po šestém americkém prezidentovi Johnu Quincym Adamsovi. Ten ještě ve funkci státního tajemníka v roce 1821 varoval, že se z Ameriky může stát „světový diktátor“, pokud bude před svobodou upřednostňovat sílu. Tvrdil, že Amerika „by v zahraničí neměla hledat nepřátele ke zničení“, ale že „jejím jediným přáním by měla být svoboda a nezávislost všech“.

Když Lora Lumpeová, odbornice na téma, které sama nazývá přehnanou militarizací, pracovala pro nadaci Open Society Foundations, nabídla spolupráci Institutu Charlese Kocha. Navrhla, aby se organizace společně pokusily veřejně zpochybnit militarizaci americké zahraniční politiky. „Obě naše organizace k tématu přistupovaly ze svého pohledu, ale tím jsme se vzájemně blokovali,“ vysvětluje. Následně se stala výkonnou ředitelkou Institutu Quincy.

Ten se v poslední době zaměřil hlavně na kampaň za stažení vojáků z Afghánistánu a americká média na jeho práci odkazují čím dál častěji. Údaje z jeho projektů loni podle institutu zmínilo 196 komentářů a velkých textů v titulech jako The New York Times či Teen Vogue.

V jeho prospěch hraje i současná nálada ve společnosti. Podle statistik Pew Research Center uvádělo v roce 2011 pouze osm procent Američanů, že „jsou na světě lepší země než USA“. V roce 2019 se jejich počet podle údajů stejné organizace zvýšil na 21 procent a ve věkové kategorii 18 až 29 let je poměr ještě vyšší, 36 procent (v porovnání s 12 procenty v roce 2011). U mladých levicových voličů je to pak až 47 procent.

Stejná nálada se dostává i do nejvyšších pater americké politiky a nečekaným spojencem kritiků amerického excepcionalismu byl i sám Trump. Dnes třiatřicetiletý Sam Long byl v roce 2013 vyslán do Afghánistánu jako kapitán amerického námořnictva. Do země přijel s romantickou představou, že bude potlačovat činnost nebezpečných povstalců. Nadšení ale vystřídala beznaděj, když si uvědomil, že jediným cílem americké diplomacie je válku v Afghánistánu nekonečně protahovat. Kvůli těmto pochybnostem začal přes svou nevoli sympatizovat s některými Trumpovými názory, který obviňoval „ty hlupáky ve velení“ z prodlužování konfliktu.

„Mělo by se spíš mluvit o tom, jak křehký americký experiment je a jak velké štěstí jsme doposud měli – to je mnohem věrohodnější než představa, jak jednou ovládneme svět.“

Long, který má názorově blízko k Demo­­­kratům, o Trumpovi tvrdí: „Vyloženě mě bolí, když vidím, že tenhle člověk – který má tolik chyb, je skrz na skrz prolhaný, narcistický, naprosto nevybíravý a nemá nejmenší ponětí, jak věci fungují jinde ve světě – byl jediný, kdo veřejně řekl: Co to sakra děláme? To je blbost!“

Bývalý nadporučík amerického námořnictva Gill Barndollar je další voják, který se po návratu z války začal proti konceptu americké výjimečnosti vyhraňovat, a dokonce v tomto duchu napsal pro Institut Quincy článek. Do Afghánistánu se vrátil na druhou misi v roce 2013. Při výcviku se seznámil se Samem Longem a společně sloužili v afghánské provincii Hílmand. Před misí absolvoval v roce 2004 stáž v think-­-tanku American Entreprise Institute, který je známý agresivní proválečnou rétorikou a jejž Barndollar popsal jako „tlukoucí srdce“ kampaně za invazi v Iráku v roce 2003. Muž, který letos oslavil 39. narozeniny, tvrdí, že dlouho sám věřil „v americký excepcionalismus, který se v mnohém podobá křížovým výpravám“, ale nadšení vystřídalo zklamání. Stále se považuje za vlastence a tvrdí, že válka „byla paradoxně asi tou nejsmysluplnější věcí“, kterou v životě udělal, ale americké snahy o budování národů v zámoří dnes vnímá jako bláznovství. Americký přístup je podle něj ovlivněn hluboce zakořeněným mýtem o Boží vůlí obdařeném stvoření USA, kvůli němuž se Amerika pasovala do „nebezpečné role nadřazenosti“.

„Mělo by se spíš mluvit o tom, jak křehký americký experiment je a jak velké štěstí jsme doposud měli – to je mnohem věrohodnější než představa, jak jednou ovládneme svět,“ říká Barndollar. V roce 2019, tedy dva roky po odchodu z námořnictva, začal působit na seniorní pozici v konzervativním think-tanku Defense Priorities, který prosazuje „uvážlivější“ vysílání vojáků do zahraničí.

Institut Quincy do svých řad přilákal i aktuální členy a členky amerického Kongresu. Progresivní demokratický kongresman Ro Khanna, zvolený v San Francisku, vystupuje na jeho akcích a kritizuje vojenské intervence. Sám se ale stále považuje za příznivce amerického excepcionalismu – tedy přinejmenším v otázkách vnitřní politiky. „Amerika je světově unikátní experiment první větší skutečně multikulturní a multietnické demokratické společnosti,“ tvrdí a odkazuje přitom ne na příchod Puritánů či Otců zakladatelů, v jejichž pojetí se svoboda týkala jen vybrané hrstky, ale na projev Fredericka Douglasse, který pronesl v roce 1869 na téma takzvaného celistvého národa.

„Douglass přednesl vizi, že Amerika je národem složeným z národů, tedy národem univerzálním,“ vysvětluje Khanna.

V roce 2019 se potenciální spolupracovníci Institutu Quincy sešli na dvoudenním setkání s cílem zjistit, zda se jejich odlišné názory mohou vůbec někde protnout. Z neveřejného zápisu jednání vyplývá, že při zasedání vystoupil konzervativní historik a samozvaný „bojovník“ ve studené válce Andrew Bacevich a prohlásil, že americké ambice nezeslábly poté, co skončila „naléhavost“ studené války. Podle něj se Amerika stala „světovým hegemonem a svou ohromnou moc využívá i v situacích, kde nebrání své národní zájmy“.

Bacevich má k tomuto přesvědčení další motivaci: v roce 2007 mu v Iráku zahynul syn. „Jeho smrt mi nedá spát a nechci, aby podobný osud čekal na další Američany,“ řekl. Nyní je prezidentem Institutu Quincy.

Podobná nálada už v Americe panovala několikrát. Bacevich bojoval ve válce ve Vietnamu a má za to, že Amerika si z ní nevzala dostatečné ponaučení. „Z nepochopitelných důvodů visí traumata z Vietnamu i Irák stále ve vzduchu,“ napsal v jednom ze svých textů. „Obě války za sebou zanechaly toxickou pachuť nepokoje, zášti a hořkosti,“ tvrdí a dodává, že tyto konflikty podle něj vystihují podstatu amerických válek lépe než opěvovaný vstup USA do druhé světové války.

Válka ve Vietnamu, v níž zahynulo na 58 tisíc amerických vojáků, spustila v Americe mocnou vlnu protestů a odhalila hluboký rozkol v tamní společnosti. Takzvaný „vietnamský syndrom“ – následný odklon od válčení doprovázený odhaleními o rozsáhlých tajných akcích CIA – se však v průběhu 80. let postupně dostal na vedlejší kolej. Reagan se urputně snažil pověst armády rehabilitovat a zaměřil se na obavy Američanů ze závodů v jaderném zbrojení a možnosti válečných konfliktů ve vesmíru.

V roce 1991 se tak Spojené státy pustily do války v Perském zálivu, k níž George Bush starší řekl: „Démoni války ve Vietnamu byli navždy pohřbeni do písečných dun arabské pouště.“ Útoky z 11. září motivovaly celou generaci mužů a žen ke vstupu do armády – a pak přišel Afghánistán.

Bidenovo nařízení vojáky z Afghánistánu definitivně stáhnout mnohé zaskočilo. Rozhodl se tím jít proti doporučení armády a nepsaným pravidlům americké zahraniční politiky.

„Kdyby to byla Čína, kdo by vysílal zvláštní zásahové jednotky se záminkou potlačování potenciálního terorismu proti Číně, Washington by se mohl zbláznit. V tom spočívá americký excepcionalismus.“

Jedná se o projev prezidentova nesouhlasu s doktrínou americké výjimečnosti? Bidenova vláda se snaží ze všech sil ukázat, že si přeje, aby proválečná rétorika americké diplomacie nabrala jemnější tón – výslovně odsoudila změny politických režimů jiných států a ukázala větší odhodlání snížit obří výdaje na obranu a počet vyslaných vojáků.

V oficiálních stanoviscích vlády jsou ale zásady amerického excepcionalismu stále patrné. Když se na začátku května Biden obracel ke kongresmanům, Ameriku popsal jako „nejunikátnější projekt v dějinách“ a dodal: „Naše země má – bez nadsázky – nejmocnější ozbrojené síly v historii lidstva.“

Bidenův bezpečnostní poradce Jake Sullivan řekl, že způsob, jakým on sám o těchto otázkách uvažuje, rezonuje s rétorikou, kterou ohledně zahraniční politiky Biden dlouhodobě razí. „Když přijde řeč na otázku ,supervelmoci‘, mám za to, že role Spojených států ve světě je skutečně výjimečná: v případě velkých světových problémů by Amerika měla být tou vůdčí silou pobízející k zajištění kolektivní bezpečnosti,“ tvrdí. Kdyby se USA této role zřekly a nikdo jiný by neměl „stejnou vůli a záměr“, hrozilo by „bezcílné tápání a apatie“. Termín americký excepcionalismus podle Sullivana „není hnací silou za rozhodnutími současné vlády, protože její směřování určuje prezident, který se s námi podělil o svůj pohled na to, jakou roli by měly Spojené státy ve světě zastávat“.

Podle Sullivana je prezident přesvědčen, že americká zahraniční politika by měla být založena na „vlastních, ale informovaných národních zájmech“, což podle něj dobře funguje a světu přináší skvělé výsledky s přesahem pro dobro všech. Bidenova optimistická víra v tento princip podle Sullivana „částečně pramení z pokorného přesvědčení, že Amerika sice klopýtne, spadne a ztratí veškerou moc, ale její síla a schopnost dokázat skvělé věci je právě v tom, že se zvládne zase postavit na nohy, poučit se z chyb, zlepšit se a jít dál“. Biden ale zároveň tvrdí, že jeho přáním je „stát se vítězem 21. století“.

Tento asertivní, i když křehčí tón americké diplomacie je potřeba vnímat v kontextu vzrůstajícího vlivu Číny a možnosti částečného poklesu Ameriky. Už jen plíživá možnost, že by Čína mohla USA jednou z pomyslného trůnu sesadit, ohrožuje mnoho ideálů, které si pro svou zemi v 21. století Američané vysnili. Biden proto vyhlásil „bitvu“ mezi demokratickými a autokratickými režimy.

Trumpovo čtyřleté funkční období poznamenané izolacionismem a nepředvídatelnými zvraty pozici USA nepochybně podkopalo, hlavně ve vztahu k tradičním spojencům a partnerům. Na domácí scéně se vláda musela vypořádávat s protesty proti trestným činům střelnými zbraněmi, rasismu, sexismu, systému zdravotní péče, a dokonce i výsledkům voleb. V tomto kontextu bude náročné přijmout novou mantru prezidenta Bidena, že USA musí jít nejen „příkladem své síly, ale i silou svého příkladu“.

Dnes někteří zpochybňují i americkou příkladnost z minulosti. Současná americká velvyslankyně při OSN Linda Thomas-Greenfieldová v dubnu prohlásila: „Na vlastní oči jsem se přesvědčila, že náš prvotní hřích otroctví se v podobě nadřazenosti bílé rasy protkal do našich zakládajících listin a principů“. Nynější ministr zahraničí Antony Blinken se nechal slyšet, že chce jednat s „vyrovnanou, ale sebevědomou pokorou“. Takový postoj by mu měl umožnit, aby částečně utišil kritické hlasy zahraničních diplomatů, kteří Washington upozorňují na domácí nepokoje. Neopouští ale přesvědčení, že by Amerika měla stát v čele ostatních zemí a ve světě podporovat demokracii a lidská práva.

Prezident jasně ukázal, že jeho hlavním cílem bude dostát závazkům vůči samotným Američanům. Na své první tiskové konference ve funkci však v březnu prohlásil, že celkovým cílem Číny je stát se nejbohatším a nejmocnějším státem světa. „Dokud budu prezidentem, nedopustím, aby k tomu došlo,“ prohlásit tónem, z něhož sálalo odhodlání postavit se konkurenční supervelmoci čelem. „Protože Spojené státy budou růst a expandovat i dál.“

Co se současné politiky v Afghánistánu týče, Lora Lumpeová ani lidé z Institutu Quincy si nemohou stěžovat. Zmíněná Bidenova slova však Lumpeovou zneklidňují: „I když o Afghánistánu rozhodl správně, koncept americké výjimečnosti zůstává dál velmi silný,“ řekla v reakci na rozhodnutí stáhnout americké vojáky z Afghánistánu s tím, že republikáni i demokraté v Kongresu jsou automaticky přesvědčeni, že moc USA nemá mezí. „Kdyby to byla Čína, kdo by do téměř desítky afrických či asijských zemí vysílal zvláštní zásahové jednotky či vraždící dronové útoky se záminkou potlačování potenciálního terorismu proti Číně, Washington by se mohl zbláznit. V tom spočívá americký excepcionalismus.“

„K čemu jsme se tam dvacet let promenádovali s mocnou armádou a ničili, co nám přišlo pod ruku? Abychom se zadlužili?“

Barndollar tvrdí, že současným trendem americké zahraniční politiky je odklánět se od zřetelné podpory vojenských intervencí a sklonu „rozsévat americké požehnání pomocí bajonetu“. Přesvědčení o nadřazenosti a neschopnost přiznat si, že americká moc má své hranice, podle Barndollara ale stále ovlivňují rozhodování pravicových i levicových zástupců americké diplomacie. Organizace jako Institut Quincy si podle něj „v rámci této diskuse vydobyly určité postavení, ale čeká je ještě hodně nelehké práce“. A tvrdí, že jejich názor je dál v jasné menšině. S úsměvem dodává, že anti-excepcionalističtí konzervativci v americké zahraniční politice „by průměrný irský bar zaplnili sotva z poloviny“.

Stane se Biden prvním prezidentem, který se zasadí o pokornější vystupování USA? „To je otázka, ale zdá se, že zahraniční politika nebude jeho priorita, a to je dobře,“ myslí si Barndollar.

Seržant amerického námořnictva Mike Gnoffo, který sloužil na stejné misi jako Sam Long, tvrdí, že když se dozvěděl o vyslání do Afghánistánu v roce 2013, byl „radostí bez sebe“. Do armády vstoupil o osm let dříve, když mu bylo devatenáct let. Boje pro něj byly zkouškou – a také zdrojem smysluplnosti a sounáležitosti. „Začalo mi pak ale připadat, že násilí bylo v popisu práce,“ napsal v jednom článku v roce 2018, rok poté, co z armády odešel.

Dnes pracuje ve sportovním odvětví a myslí si, že svět americké vedení potřebuje, protože jedině tak se mu otevřou možnosti pokroku. Zklamal ho ale americký přístup k protahování válek, včetně „zbytečných bojů“ v Afghánistánu. „K čemu jsme se tam dvacet let promenádovali s mocnou armádou a ničili, co nám přišlo pod ruku? Abychom se zadlužili? A promarnili lidské životy,“ říká. „Na americkém excepcionalismu je výjimečné jedině to, že si můžeme dovolit utratit takové peníze, aniž by nás to zruinovalo.“

Katrina Mansonová, zpravodajka Financial Times specializující se na zahraniční a obrannou politiku USA