Pravdivý příběh

Během let se tragický příběh Bohumila Hanče a Václava Vrbaty změnil v legendu o přátelství na život a na smrt, kterou dědové vyprávějí svým vnukům a ti pak svým synům. Komunistům se však z téhle story podařilo vymazat jednu z klíčových postav, kterou byl Emerich Rath. Právě jemu dal režisér a scénárista Tomáš Hodan v novém filmovém zpracování prostor. Nejen o více než sto let staré tragické události a o tom, jak film vznikal, jsme si povídali s ním a s představiteli dvou hlavních rolí, Kryštofem Hádkem a Markem Adamczykem.

V únoru to byl rok od první klapky. Je to dost dlouhá doba na vznik filmu?

Tomáš: Připravovat jsem se začal už v roce 2013, takže ten čas od začátku do premiéry vlastně zabral devět let. Rok na dodělávání je v Česku takový průměr.

Do natáčení zasáhl celorepublikový lockdown. Jak jste se s tím popasovali?

Tomáš: Paradoxně to byla výhoda. Když jsme začali natáčet, měl jsem strašný strach a zakázal jsem si sledovat jakékoli zprávy. Vědělo se, že vláda musí něco udělat. Buď zakázat práci, nebo zavřít okresy. Kdyby zvolili tu první variantu, tak jsme museli po pěti natáčecích dnech skončit a vrátit se domů. To bychom ten film už asi nikdy nedali dohromady. To, že nakonec zavřeli okresy, byla výhoda, protože jsme mohli pokračovat v práci a na horách nebyla kromě nás živá duše.

Kryštof: Z těch hor to bylo úplně cítit, že jsme tam sami. Když jsem po natáčení sjížděl na lyžích do chaty, byl to ne­uvěřitelný zážitek. Úplně jsem si v tu chvíli říkal, že tenhle pocit si musím nějak uchovat. Jen jeden den, když bylo hezké počasí, tak dorazili Poláci, kteří lockdown v tu dobu neměli. To pak byly davy.

Kolik času jste v Krkonoších strávili?

Tomáš: Jen na Labské boudě to bylo sedmnáct dní. Pak ještě týden na Medvědích a Brádlerových boudách.

To vypadá, jako byste si užili takový starý dobrý lyžák!

Kryštof: Já bych do detailů nezacházel a nechal bych to jako výrobní tajemství (směje se). Ale samozřejmě tam existuje něco jako hřebenová euforie, nebo aspoň já to tak mám.

Tomáš: Najali jsme dva německé herce, které jsme kvůli lockdownu obsadili přes internet, protože do Německa se jet nedalo. Produkce jim koupila lístek na vlak do Bad Schandau, tam si vzali taxík, dojeli na hranice, vzali si batohy, přešli čáru s tím, že jdou hrát do filmu, a za hranicemi na ně čekalo auto. Nevěděli, kam jedou, a když jsme je dovezli na chatu a oni viděli ten „lyžák“, několik dní nám nevěřili, že jsme filmový štáb. Mysleli si, že je to nějaká skrytá kamera.

Kryštof: Zas ať to nevypadá, že jsme jen chlastali!

Marek: To ne, ale diskotéka proběhla.

Tomáš: A několikrát tombola. Každý podepsal dvoustovku, hodil ji do krabice a čí dvoustovka se vylosovala, ten dostal celou krabici.

Kolik vás tam bylo?

Marek: Kolik nás bylo na Labské? Šedesát?

Kryštof: No, někdy se vybralo docela hodně.

To jste pak nemuseli vybírat peníze prostřednictvím crowdfundingu, ne?

Marek: Kdyby se to investovalo do filmu, tak by to asi klaplo…

Kryštof: Pár obědů by z toho asi bylo, to jo.

Proč jste se vlastně rozhodli pro tenhle způsob shánění peněz?

Tomáš: Podpořil nás Státní fond kinematografie i Česká televize, ale pořád jsme měli málo peněz. Kvůli nim jsme natáčení několikrát odkládali a když to vypadalo, že se to bude opakovat, řekli jsme si, že zkusíme crowdfunding. A kromě toho, že jsme vybrali hodně, něco přes mi­lion korun, pomohlo nám to i psychicky. Najednou jsem měl pocit, že ten film má smysl, že lidi zajímá a těší se na něj.

Marek: Jednou z těch věcí, co si mohli lidé koupit, byla možnost účastnit se natáčení jako komparz, což se vyprodalo jako první. A byli to nejlepší neherci, jaké jsme si mohli přát.

Tomáš: To byl můj nápad. Všichni mě od toho odrazovali, protože dělat komparzistu je hodně otravné, člověk dvanáct hodin čeká a dělá pořád to samé. Ale tihle byli rádi. Když jsme ve tři ráno v Hostinném dotáčeli s Markem jeden záběr, jak se vrací z hospody, pár komparzistů za mnou přišlo, podávali mi ruku a děkovali, že u toho mohli být.

Co bylo na tom filmu nejnákladnější? Museli jste mít do hor nějakou speciální techniku?

Tomáš: Speciální kamera do mrazu ani neexistuje. Kameraman ale nechal ušít takové speciální pláštěnky, které chránily kamery před sněhem a deštěm. Hodně jsme také řešili, jak na těch hřebenech natáčet pohyb. Nakonec jsme si upravili vozíky za skútry, na kterých jsme měli udělané lešení. Největší risk ale bylo počasí.

V tom příběhu je zásadní vánice, v níž Hanč s Vrbatou umrznou. Měli jste vymyšlený back-up, kdyby nepřišla?

Tomáš: Měli jsme nějaké větráky, kterými jsme si pomáhali. To počasí na horách ale nikdo předpovědět nedokáže, nešlo to naplánovat. Říká se, že Krkonoše jsou nejpodceňovanější hory na světě. I v Alpách jde to počasí odhadnout lépe. Ale v Krkonoších můžete mít krásné ráno, najednou přijde mrak, změní se teplota a není vidět na krok. To je ostatně i hlavní zápletka toho příběhu, kdy v roce 1913 vyjeli v teplém počasí a během chvíle se ochladilo o 15 stupňů.

Znali jste příběhy Hanče, Vrbaty a Ratha, než se vám do ruky dostal scénář?

Kryštof: Ještě před revolucí na škole v přírodě nám tam pán z horské služby ten příběh vyprávěl. Vynechal ale Ratha a já si dlouho myslel, že Vrbata taky závodil. Prostě nám to podal jako příběh přátelství, a tak to se mnou i rostlo. Až později jsem pochopil, že komunisti měli s tím příběhem propagandistický záměr a nehodilo se jim, aby Čecha zachránil Němec.

Marek: Já se o tom nejvíc dozvěděl, až když mě Tomáš oslovil. O Rathovi jsem si začal nacházet informace až ve chvíli, kdy jsem zjistil, že ho budu hrát. Úplně mě fascinovalo, že se o takovém člověku tak málo ví. Dneska by z něj byla superhvězda.

Kryštof: Podle mě by ten jeho příběh vystačil i na samostatný film. Už jen to, že byl první, kdo v Praze na Příkopech otevřel obchod s outdoorovým vybavením.

Tomáš: To je fakt, to bylo po první světové válce. Během té druhé tam dokonce ukrýval Žida. Proto ho po válce neodsunuli. Ale obchod mu pak komunisti sebrali. Dokonce jsem slyšel historku, že tehdy všechno zboží odvezl na Sázavu a rozdal ho dětem, aby si mohly zasportovat, než aby ho nechal bolševikům. Komunistům se ho skutečně povedlo z historie skoro vymazat. Všichni znají Hanče a Vrbatu, ale o Rathovi nikdo neví. Přitom právě on je ten největší hrdina příběhu. On je ten, kdo táhne Hanče na zádech a padne tam vyčerpáním. Tak jsme se prostě rozhodli ho vrátit tam, kam patří.

Příběhu Hanče a Vrbaty se věnuje děj filmu Synové hor z roku 1956. V čem se liší od vašeho příběhu?

Marek: Velký rozdíl je právě v postavách. Když Tomáš začal ten příběh zkoumat, narazil na postavu Emericha Ratha, který je v tom filmu úplně upozaděný, vykreslený spíš jako taková epizodní postava. Myslím, že náš film se mnohem více podobá tomu, co se tehdy skutečně odehrálo.

Postava Emericha Ratha sice v Synech hor nehraje zásadní roli, ale skutečný Emerich si tam fyzicky zahrál. Tušíte, jak se to povedlo?

Tomáš: Nějak ho tam dostali, ale je namaskovaný tak, aby ho nikdo nepoznal. Ta postava navíc vykazuje dost nepřesností. Třeba když Hanč přijde večer před závodem na Labskou boudu, tak ho Emerichovi představují. Oni už se ale dávno znali a ve skutečnosti byli kamarádi. Celé to vyvrcholilo tím, že Rath nasadil svůj život, aby ho zachránil. Obětoval tomu, co šlo, a i tak si do konce života vyčítal, že se mu to nepovedlo. Takže ten hlavní rozdíl mezi těmi filmy je, že Poslední závod vypráví pravdivý příběh Hanče, Vrbaty a Ratha.

Chtěl jste od začátku postavit ten scénář na příběhu Emericha Ratha?

Tomáš: Ne. Od začátku jsem věděl, že ta postava tam je, ale zároveň jsem se chtěl vyhnout klišé, že když někdo zpracovává nějakou historickou látku, posadí toho starého člověka do křesla a ten začne vzpomínat. Klíč k vyprávění toho příběhu jsem hledal poměrně dlouho.

Jak jste se s tím tedy popasoval?

Tomáš: V Krkonoších jsem potkal pana Ehrlebacha, který Ratha na přelomu 50. a 60. let zažil, když pracoval jako topič na Luční boudě. Vyprávěl mi, že když byl malý kluk, tak jim ten příběh vyprávěl. A taky vzpomínal, jak během toho vyprávění přehrával nějakou italskou desku. Představte si, že v roce 1960 plánoval jet na kole na olympiádu do Říma. Tehdy mu bylo sedmdesát sedm let. Komunisti ho tam samozřejmě nakonec nepustili, ale já si říkal, že člověk, který se v tomhle věku někde v kotelně učí italsky a chystá se dojet do Říma na kole, musel mít sport jako životní víru a naději. To mě zaujalo a začal jsem splétat tu linku, jak se Rath připravuje na olympiádu.

Od smrti Hanče a Vrbaty uplynulo už více než sto let. Jak těžké bylo pátrání po skutečném příběhu?

Tomáš: Dostupných materiálů moc není. Ví se akorát, jak proběhl závod. Druhý den se totiž kvůli smrti dvou účastníků začal vyšetřovat. Existuje hodně podrobný popis toho, kam kdo kdy vyrážel. Já se potkal i s Alešem Hančem, což je pravnuk Bohumila Hanče. Ten mi půjčil nějaké pradědovy deníky, ale nedozvěděl jsem se z nich nic dalšího, co by mi otevřelo oči. Ten příběh se navíc po první světové válce začal zkreslovat. Vykládalo se to jako pohádka o tom, jak hrdinný Čech položil svůj život, aby nevyhrál Němec. Hančovi je dokonce připisována věta, že večer před závodem pronesl: „Radši padnu, než aby vyhrál Němec!“

A pronesl ji?

Tomáš: Důkazy chybí a v dobové hantýrce to navíc může znamenat, že do toho závodu dá všechno. Ve scénáři jsem se tak snažil pracovat i s těmi česko-německými vztahy a vylíčit je reálně, jak to asi tenkrát bylo. Paradoxní je, že o tom nikdo nic neví. V historických záznamech se špatně dohledává, jak vedle sebe žili sousedi. V Krkonoších vedle sebe Němci a Češi prostě žili, protože museli. Národní myšlenka tam ale byla a byla veliká. Hanč byl vlastenec, zapisoval si české básničky, zkoušel ochotnické divadlo. Ten vztah s Němci nebyl úplně dobrý, ale nakonec to byl Němec, kdo nasadil svůj život, aby zachránil českého kamaráda.

Podařilo se vám zjistit, proč se Rath zúčastnil už předchozích závodů, když je ostatní Němci bojkotovali?

Tomáš: On byl pražský Němec a ty závody bojkotovali zejména ti krkonošští. Myslím, že Rath tyhle věci neřešil. Na mistrovství Evropy v hokeji, které proběhlo v Německu, dokonce nastoupil za český tým. Když tam tehdy přijel, bylo tam málo Čechů a jelikož je znal z Prahy, hrál s nimi. Šlo mu především o sport a přátelství a věci kolem národnosti ho nechávaly chladným. Během 2. světové války dokonce odmítl říšské občanství, ačkoli na něj měl nárok. A tak se tehdy stal občanem druhé kategorie.

Ví se, jak Rath skončil?

Marek: Jako bezdomovec.

Tomáš: Žil v Broumově, koupal se v kašně na náměstí a když ho policajti sebrali, protože v socialistickém Československu bezdomovci být nesměli, odvezli ho do domova důchodců. On tam samozřejmě nechtěl, chtěl dožít na té lavičce. Poslední záznamy z toho domova myslím definují jeho povahu. Píše se tam: hotovost – žádná; závěť – nic nemá, odpadá; záliby – chce sportovat a pracovat.

Člověku se asi studují lépe Hanč a Vrbata, jejichž příběh se vypráví po generace, než Rath, kterého vynechali a o němž není moc informací. Nebo se pletu?

Marek: Sice se o něm moc neví, ale těch materiálů není málo. Stačí trochu pátrat, aby si člověk udělal obrázek. Navíc si myslím, že ani o Hančovi s Vrbatou se toho moc neví. Kromě toho, že umrzli.

Tomáš: Přesně tak. Byli to chudí tkalci z Krkonoš, a kdyby Vrbata neumrzl, asi bychom ho dnes vůbec neznali. O Hančovi existují nějaké záznamy, co kdy vyhrál, ale jinak toho taky moc není.

Ten příběh je především o přátelství. Existuje takové přátelství na život a na smrt i dnes?

Kryštof: Na to neumím odpovědět. Můžu si tisíckrát říkat, že bych neváhal a vydal se kamarádovi na pomoc. Ale dokud to člověk nezažije na vlastní kůži, nikdy nemůže vědět, jak se zachová. Ale asi bych udělal maximum.

Tomáš: Osobně věřím, že i dnes žijí lidé, jako byl Emerich Rath, kteří by kamaráda táhli na zádech, a věřím, že jsou i lidé jako Václav Vrbata, kteří by kamarádovi půjčili svůj kabát.

Jak jste bojovali s jízdou na historických lyžích?

Tomáš: Hodně nám pomohl Aleš Suk, což je taková krkonošská legenda, trenér, který trénoval Evu Samkovou i Michala Krčmáře. Kromě toho se zajímá i o historii lyžování. Je to jeden z mála lidí, který zná na všechno odpověď. Učil nás, jak se na lyžích přirozeně pohybovat, ale také radil s dobovou sportovní terminologií. Byli jsme s ním v takové učebně, kde klukům vysvětloval, kdo měl jaký styl. Že Hanč byl více silový, jiný zase elegantní. Tak jsem namítl, že budeme rádi, když se na tom kluci udrží.

Marek: No, ale film už viděl a byl z toho nadšený!

Kryštof: Ještě nesmíme zapomenout na Martina Koukala, se kterým jsme také absolvovali jednodenní trénink. A myslím, že pro všechny to bylo hodně užitečné.

Lyže jste si nechali vyrobit na míru?

Marek: Vyráběl je jistý Mirek Pivnička, jizerskohorský nadšenec a velký znalec historických lyží.

Tomáš: On je jeden z party lidí, kteří se o historii lyžování zajímají, pořádají závody a chodí na výlety v dobovém oblečení.

Marek: Vždycky, když za námi dorazil, vypadal, jako že je součást komparzu.

To jste ho měli angažovat!

Kryštof: On se v tom filmu samozřejmě objeví.

Tomáš: Má velkou roli. Je v záchranné četě, která táhne sáňky s Hančem.

I když jste se na své role připravovali, bylo něco, co vás nakonec překvapilo? Něco, co nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo?

Kryštof: Mě by zajímalo, jak zvládali jízdu v tom hlubokém sněhu, když nebyly rolby ani skútry. Jestli si to nejdřív celé prošlápli. Vím, že používali vosk a mazali, ale nechápu, jak to dávali do kopce. Museli mít neuvěřitelnou fyzičku.

Tomáš: Já vím, že Hanč šel třeba pětadvacet kilometrů na start závodu, odjel desítku a pak se vracel pětadvacet kilometrů domů. To jsou jiné počty než dneska.

Kryštof: Ten fyzický komfort měli úplně někde jinde. A taky nebyli přežraný.

Tomáš: No, jeden z důvodů, proč to Hanč nedal, je prý i ten, že nebyl najedený. Když odcházel z domova, vzal si jednu buchtu a tím to skončilo.

A během závodu si dali citron, jak jsem viděl v tom filmu z 50. let. Mimochodem, skutečně si ho dávali? Není to podezřelé, že v té době se v zimě objevil v Krkonoších citron?

Tomáš: Prý to tak skutečně bylo. Kontroloři jim měli podávat citrony, pomeranče a čokoládu. A to, že Hanč si bral na Vosecké boudě citron, je doložené právě díky vyšetřování, které proběhlo. Dostal rukavice a citron.

Tušíte, kolik jste najezdili kilometrů?

Kryštof: Pár desítek určitě. Možná i víc než padesát. Byly to sice krátké úseky, ale zase se jezdily často.

Takže ta příprava vám pomohla nějak zapracovat i na fyzičce?

Marek: No jasně. Rath byl vynikající všestranný sportovec a docela vazba, takže jsem měl dobrou motivaci na sobě zapracovat i jinak, nejen na lyžích. Ale třeba když jsme točili scény závodů, kde bylo předepsané, kdo má koho předjet, bylo náročné to všechno zkoordinovat. Někdo byl rychlejší, někdo zase pomalejší. Stalo se, že člověk musel obcházet kolegy a říkat jim, aby trochu zpomalili.

Tomáši, vy točíte i dokumentární filmy. Podepsalo se to nějak na natáčení? Nechal jste kluky dělat, co chtěli?

Marek: Samozřejmě že ne. Museli jsme dělat to, co napsal. Ale naštěstí to napsal dobře.

Kryštof: V dobovém příběhu není moc prostoru pro velké improvizace nebo změny v textu. Není tam místo na ta plevelná slova, kterými si člověk pomáhá. Takové to „jakoby“ a „no“, to dřív nepoužívali.

Tomáš: I když je to dobový film, snažil jsem se, aby nevyzněl jako film pro pamětníky. Chtěl jsem ho koncipovat jako film o mladých lidech, jen bez všech těch moderních výrazů.

Jak se vlastně místní dívali na to, že natáčíte film o jejich hrdinech?

Tomáš: Bylo vidět, že je ten příběh pořád živý. Byl jsem ale překvapený, jak intenzivně. Když jsme natáčeli, hodně lidí nám říkalo, jak jsou rádi, že to děláme.

Kryštof: A taky byli rádi, že to nebude zase další komedie z hor. Byla z nich cítit taková určitá míra regionálního patriotismu. Když byly zavřené okresy a já byl na cestě do Krkonoš, zastavili mě policajti a ptali se, jak se mi tam nahoře líbí. Když jsem řekl, že úžasný, úplně pookřáli.

Chystáte se s filmem zamířit i na nějaké festivaly v zahraničí?

Tomáš: Já tyhle ambice moc nemám. Festivalový film už je skoro samostatný žánr a náš film ta festivalová očekávání nesplňuje. Jsem soutěživý, to nepopírám. Ale protože běhám a zúčastňuji se závodů, nepotřebuji soutěžit s filmem. A na dlouhých tratích člověk stejně soupeří spíše sám se sebou. Budu rád, když film uvidí hodně lidí a něco si z něj odnesou. A budu rád, když budu moct dál běhat.

Petr Jansa, šéfredaktor magazínu Esence