Člověk dostane jen jeden život a ten si musí odžít

Jiří Bartoška upřímně nesnáší dvě věci – focení a převlékání. Paradoxně obě tyto krato­chvíle jsme „Barťákovi“, jak mu národ familiárně přezdívá, přichystali naráz a on si na ně ochotně našel čas mezi nočním promítáním legendárního filmu Je třeba zabít Sekala v Poděbradech a divadelním představením Moje hra v Českých Budějovicích. O den později jsme se sešli znovu v jeho pražské kanceláři, kde vznikl rozhovor, v němž Bartoška zas a znovu dokazuje, že je mistrem slova.

Letos jste úspěšně zakončil 57. roč­ník karlovarského festivalu, kde opět nechyběly hollywoodské hvězdy. Je někdo, o koho jste vždycky stál a nepovedlo se ho do Varů dostat?
Billy Wilder. Na světě je řada filmařů, co natočí spoustu vynikajících filmů, ale sem tam se nějaký nepovede. Kdežto Wilder, ten nenatočil jediný špatný. Navíc byl tak trochu spojený s naší historií. V roce 1939 sice utekl do Ameriky před nacisty, ale narodil se v Haliči v bývalém Rakousku-Uhersku. Kdysi jsem prosil Miloše Formana, který mu předával nějakou cenu, aby ho k nám pozval, ale nevyšlo to.

Byl naopak někdo, kdo chtěl přijet a vy jste byl proti? Loni se třeba hodně řešila návštěva Johnnyho Depa, který tou dobou řešil svou kauzu.
To ne. To pozvání Johnnyho se domlouvalo už na festivalu v Cannes a novináři to pak hodně řešili. Tehdy jsem odpovídal, že není důvod ho nepozvat, protože ještě nebyl souzený. A teď už má po soudech a já mám pocit, že díky tomu rozsudku celé tohle „MeToo“ pomalu odeznívá. A myslím, že je to tak dobře. Vezměte si, kolik nejen profesních, ale i osobních životů to zlikvidovalo. Mám trochu pocit, že to, co se teď děje v Hollywoodu – všechny ty normy, co se může točit a kdo to může točit, kvóty
na zastupování menšin – trochu zavání 50. léty v Československu. Korektní film je špatný film. Buď je pravdivý, a tím pádem napadnutelný, nebo je korektní a Annu Boleynovou hraje černoška. Na druhé straně v Činoherním klubu zakázali představení, kde byl Ondřej Sokol nalíčený jako černoch. Takže černoši mohou hrát bělochy, ale běloši nesmějí hrát černochy? To je něco tak absurdního!

Vždycky jste byl idolem žen. Nebojíte se, že by nějaká zklamaná fanynka mohla přijít s nějakým obviněním z minulosti, které se dnes bude těžko obhajovat?
Kdykoli a kdekoli. Jak se říká, stopu ryby ve vodě nenajdete. Ať se podíváte na jakýkoli příběh z tohohle ranku, vždycky je to slovo proti slovu. Ta věc je stará třeba 15 let. Jak to chcete dokázat?

Včera jste na focení zmiňoval, že jste neviděl zhruba 80 procent svých filmů. Proč?
Když člověk kouká na filmy, ve kterých hraje, vidí jen sebe, ne ten celek. A já obyčejně vidím svoje chyby a říkám si, že jsem to měl tehdy udělat jinak. Jenže ono to nejde. Na divadle, když se večer představení nepovede, máte šanci zkusit to další den znova nebo vám pomůže divák. Ale film je jako výstřel ze vzduchovky, už to nevrátíte. A tak si vždycky říkám, proč se nervovat. Na své filmy se nedívám, a tím pádem můžu točit další.

Přesto, nestalo se vám někdy, že jste po letech nějaký svůj film náhodou viděl a mile vás překvapil?
Někdy v březnu jsem dokončoval léčbu rakoviny a už v červenci jsem začal točit Teorii tygra. Tehdy pro mě bylo hodně důležité, že jsem začal pracovat, ale sešlo se to tak blbě, že jsem byl krátce po nemoci, natáčelo se 12 hodin v kuse, což je poměrně hodně, a ještě byla šílená vedra. Takže byť jsem se na to natáčení těšil, pořád jsem byl unavený a měl jsem z toho blbý pocit. Prostě spousta negativních faktorů. Pak mi jednoho dne volala Eliška Balzerová a říká mi: „Viděl jsi to? Hele, to je báječnej biják!“ Moc jsem tomu nevěřil, ale šel jsem na premiéru a musím konstatovat, že je to fakt dobrej film.

Prý se chystá pokračování…
Je to tak. Mělo se začít točit 7. srpna, ale zase se to blbě sešlo. Byl jsem nějaký čas v nemocnici, a dokonce to vypadalo, že letos nebudu dělat ani festival, natož natáčet. Nakonec mě ve středu před začátkem festivalu pustili domů a já ho tak mohl ve čtvrtek zahájit. Ale představa srpnového natáčení ve vedrech, to jsem neviděl jako to pravé. A tak jsme se s Radkem Bajgarem domluvili, že když bude všechno fungovat, mohli bychom to natočit na jaře.

Nebojíte se, že pokračování nikdy nedosahuje kvality prvního filmu?
No, je to nastavovaná kaše. Málokdy se povede, že se z jednoho pytlíku čaje udělají tři dobré hrnky. Ale je to dobrý film, hodně reprízovaný, a dokonce ho jako formát koupili Belgičani, kteří už natočili svou verzi. Zajímalo by mě, jak to udělali. Na to bych si klidně do kina zašel, protože v tom nehraju (směje se).

Prý jste propůjčil hlas Ivanu Hlinkovi v chystaném animáku Nagano – zrození hrdinů, je to tak?
Měl jsem ho namluvit. Ale ten projekt se nikdy nezrealizoval.

Samozřejmě to neměl být váš první dabing. Vaším hlasem už mluvil třeba Gregory Peck nebo Charles Bronson. Měl jste možnost se s některým z nich osobně setkat?
S Gregory Peckem jsme se setkali, když byl v Karlových Varech. Samozřejmě jsem se mu pochlubil, že ho v Česku mluvím, a on mi smrtelně vážně řekl, že lituje, že mě ani v jednom filmu nenamluvil (směje se). V tu chvíli mě napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby Gregory Peck namluvil Sokolí oko v tom mém triptychu z pravěku. Ale dnes už dabing nedělám.

Proč?
Z toho samého důvodu, proč nemoderuji. Je to samostatná disciplína, kterou umí dobře dělat jen pár lidi v republice. A s dabingem je to podobné. Není lehké se trefovat do toho, jak herec otvírá pusu, musíte se naučit dýchat jako on, chytit jeho rytmus. Navíc mi připadá, že dřív se ten dabing dělal tak nějak seriózněji. Dneska to musí být hlavně rychle hotové. Jsem ale rád, že jsem si to zkusil. Byla to zajímavá zkušenost, stejně jako namlouvání audioknihy. Ono je dobré si párkrát za život zkusit i věci, o kterých si ostatní myslí, že v nich budete dobří, ale ne je dělat za každou cenu.

Jakou knihu jste namluvil?
Nesnesitelnou lehkost bytí. Pro mě bylo potěšení, že Kunderovi chtěli, abych ji namluvil já, jinak bych se do toho necpal. Ten záznam trvá deset hodin a jednačtyřicet minut čistého času. Byla to šílená práce. V půlce jsem řekl, že na to nemám nervy, že zaplatím všechny náklady, ale že to nemůžu dodělat. Kundera má ty věty rozvité jako Punkvu, která z ničeho nic mizí pod zemí a za nějakou dobu se zase objevuje na povrchu. Člověk si musí dát strašný pozor, když začne číst, aby se dostal do tečky a ta věta měla logiku. Vždycky jsem z toho měl šílené nervy.

Nakonec jste to ale nevzdal, ne?
Ne. Uhnal mě e-mail od Kunderových, kteří mi psali, že to čtu nádherně, že vím, co čtu, a že je to přesvědčivé. To mi samozřejmě polichotilo, protože my herci jsme ješitní. Domluvili jsme se ale, že to dokončíme za jiných podmínek, a místo frekvence šedesáti stránek jsme dělali třicet. Teď mě zase oslovili s další Kunderovou knihou, ale už jsem odmítl. Jak říkám, jsem rád, že jsem si to zkusil, ale stačilo.

Vaše kariéra je vůbec hodně spjata s Kunderou. V jeho hře Jakub a jeho pán jste hrál snad třicet let!
Já mám pocit, že ještě víc. Nazkoušeli jsme to v Ústí nad Labem v době, kdy už byl Milan Kundera v emigraci a jeho věci byly zakázané. Tehdy na sebe vzal tu odvahu režisér Evald Schorm, který byl vedený jako dramatizátor Diderota. S Karlem Heřmánkem jsme to hráli od šestasedmdesátého do doby, než jsem měl v roce 2016 rakovinu. Takže čtyřicet let.

Proč myslíte, že ta hra měla takový úspěch?
Ta dramatizace je nádherná, ale myslím, že to bylo i tím, že divadlo za totáče suplovalo svobodná média. Nabízelo to, co lidi chtěli slyšet a co v těch novinách nenašli. Třeba v Hamletovi ve scéně, kde se řeší, že Fortinbras táhne na Polsko, lidi tleskali. Spojovali si to se Sověty. Vždycky, když jsme toho Jakuba hráli, věděli jsme přesně, v jakém momentě bude publikum reagovat. Strašně zajímavé bylo, že po roce 1989 se to změnilo. V ty chvíle, které dříve rezonovaly, byl klid, a tam, kde dříve lidi byli v klidu, najednou pookřáli. V tom je síla Kundery, že si divák v té hře v každé době a v jakékoli situaci najde to, co zrovna potřebuje. Skvělá hra. Vlastně je mi divné, že ji někdo znovu nenastudoval.

Znali jste se osobně?
Neznali. Ale natočili jsme mu záznam té hry a on z toho byl nadšený. Tehdy nám vzkázal, že se na ni jednou urči­tě přijde podívat. A je zvláštní, že když někde hrajete takhle dlouho jedno představení, tak se časem rozveze. Postupně se začnou přidávat fóry, délka představení se prodlužuje. Ale jelikož jsme nevěděli, jestli Kundera nepřijde nebo jestli tam zrovna není, drželi jsme se přesně scénáře. Takhle dlouho hrát divadlo, aby drželo pohromadě, to je výkon.

Je pravda, že on si všechno dost hlídal. Jeho hra Ptákoviny je taky skvělá a on si výslovně nepřál, aby se uváděla. Začíná tím, jak ředitel školy stojí před tabulí, kde je nakreslený kosočtverec. Někde jsem četl, že když to překládali do francouzštiny, zjistili, že ten symbol kosočtverce je pro Francouze nepochopitelný.
Dokonce existuje záznam s Milošem Kopeckým, který s tou hrou tehdy hostoval v divadle Na zábradlí. Tam tu tabuli s kundou hlídali pionýři. Ale je pravda, že ve světě to neznají. Nevím přesně, kde to vzniklo, mám pocit, že už někdy za husitských válek. Ale docela by mě bavilo, kdyby někdo vydal knížku, útlou, ani by to nemuselo mít moc stran, jak lidi v různých koutech světa malují kundy. To by bylo zajímavý.

Když už zmiňujete Miloše Kopeckého, vy jste tyhle velikány znal osobně – Menšíka, Sováka, Högera. Jaké to bylo trávit s nimi čas?
S Karlem Högerem jsem natočil svůj první film Hřiště. Šlo o příběh kluka, který studuje architekturu a jehož otec je uznávaný architekt. A tenhle kluk po­užije fotrovu práci, aby dostudoval. Pak se k tomu pod tlakem přizná a odejde stavět dálnici. Prostě film poplatný své době. Nicméně pan Höger hrál toho otce, a když mu tehdy před natáčením režisér Štěpán Skalský ukazoval obsazení, žádného Bartošku na tu roli nechtěl, protože ho neznal. Prý ať to hraje Hanzlík nebo Preiss. Ale ten Štěpán, budiž mu to ke cti, si mě prosadil.

Takže na to asi nemáte moc hezké vzpomínky.
Naopak. Nakonec to bylo strašně pěkný, protože Höger se vlastně uvolil naučit mě to filmové herectví. A představte si, asi před deseti lety jsem dostal dopis, který mi napsal, když jsem si bral Adélku. Ten dopis se někde zatoulal a po tolika letech ho objevila jeho manželka a poslala mi ho. Píše mi tam: Jirko, vstupujete na jiné hřiště, než na kterém jsme se setkali my. Přeju vám, aby bylo dobře nalajnované… Prostě hrozně hezký osobní dopis.

Na brněnské JAMU vás prý zase učil Miroslav Horníček, je to tak?
Někdo rozhodl, že by nás měl učit hereckou improvizaci, což je předmět, který se naučit nedá. Buď to umíte a nepotřebujete se v něm vzdělávat, nebo to neumíte a ani mistr v oboru by vás to naučit nedokázal. A Horníček to dobře věděl, takže ty naše hodiny spočívaly v tom, že nás pozval do kavárny Slavia a tam jsme si povídali. Nic nás neučil, spíš nás v dobrém slova smyslu poučoval. Jo, byl to příjemný rok.

Jak už bylo řečeno, studoval jste v Brně. Máte co říct k odvěké rivalitě mezi JAMU a DAMU?
Já nevím. Možná už to tak dneska není, ale na pražskou DAMU se v minulosti dostávali hlavně děti se slavným příjmením. A bylo jedno, jestli rodiče byli herci, nebo sochaři. Učily je osobnosti jako Miloš Nedbal a dalo by se říct, že šlo o takový Oxford. JAMU byla oproti tomu normální škola. A když jsem tam studoval, mí spolužáci byli Boleslav Polívka, Eliška Balzerová, Svatopluk Skopal, Miroslav Donutil, Karel Heřmánek, Pavel Zedníček, Dagmar Veškrnová. Poměrně vysoká koncentrace budoucích hvězd. Kdežto ve stejném období na DAMU byl Tomáš Töpfer, Eva Hudečková, Lenka Machoninová a další lidi si nevybavím. Brno bylo takový rodinný. Brno bylo dokonalý.

Vy jste tam nastupoval v roce 1968, kdy byli všichni plni ideálů. A pak přišla razantní změna. Jak jste to tehdy prožíval?
Vidíte, na to se mě zrovna ptala Robin Wrightová, když byla ve Varech. A odpovím vám stejně jako jí. Prožíval jsem to normálně. Člověk dostane jen jeden život a ten si musí odžít. Moje tchyně vždycky říkala, že nejkrásnější léta zažila během druhé světové války. Tehdy chodila do tanečních a poprvé se zamilovala. Já jsem zažil 48. rok, i když si ho logicky nepamatuju, 68. rok, zažil jsem 89. rok, a to je na jeden život spousta důležitých událostí, což se ne každému podaří. Navíc jsme s Karlem Heřmánkem měli tu kliku, že jsme odešli do Ústí, kde jsme zakládali Činoherní studio. Tehdy tam s námi byl Evald Schorm, který nesměl točit v Praze, Juraj Herz, takže tam vznikala úžasná představení. A to všechno v období normalizace.

Když jste po revoluci vyrazil do Ameriky, vynahrazoval jste si tím to, že jste dříve nemohl?
Ne, bylo to jinak. Prostě jsem se potřeboval naučit anglicky. Na gymplu jsem dělal němčinu, ale v tom filmovém byznysu je prostě zásadní angličtina. Přemýšlel jsem kam a věděl jsem, že Solženicyn žil ve Vermontu. Prý mu to tam připomínalo Sibiř. Bylo tam hodně lesů, ale že by mi to připomínalo Sibiř? Abych to zkrátil, bylo mi přes 40 a v tomhle věku se učit jazyk, to je něco strašného. Byl jsem tam nejstarší a všem těm dětem jsem dělal nákupčího chlastu, protože oni neměli ID. Další problém byl, že Miloš Forman žil v nedalekém Connecticutu, kam jsem každý víkend jezdil a česky ho s ním prokecal.

Ale anglicky jste se naučil?
Mám takovou tu základní angličtinu, což mi vadí z jednoho prostého důvodu. Jsem člověk slova, a když jím nevládnu, připadám si jako idiot. A strašně mě to mrzí, obzvláště když si uvě­domím, s kolika osobnostmi jsem měl možnost se potkat. Ale bohužel je to tak, jak to je.

Mluvil jste o Miloši Formanovi. Často zmiňujete, že vám v začátcích hodně pomohl s festivalem. Ale upřímně, nemrzelo vás někdy, že jste si nezahrál v žádném jeho filmu?
Hele, Jan Tříska tam s ním v té Ame­rice byl a zahrál si jenom ve filmu Lid vs. Larry Flint takovou malou roli snipera. Vždycky říkám, že ne všichni doktoři transplantují plíce. Někdo musí dělat i ta slepá střeva, takže já holt operuju apendix. Já i hodně mých kolegů tvrdíme, že jsme divadelní herci, ale živíme se filmem a televizí. Divadlo je totiž na okraji, tím se uživit nedá.

Hodně herců se také živí reklamou. Jedni účinkování v ní zásadně odmítají, jiní s ní nemají problém. Vy patříte do té druhé skupiny. Jaká byla vaše první?
Když mi v 90. letech nabídli reklamu na jedno belgické pivo, říkal jsem si, že v reklamě nikdy hrát nebudu. Pak jsem si uvědomil, že se má natáčet v Jihoafrické republice a že ji v Česku nikdy nikdo neuvidí. A tak jsme s mezinárodním štábem vyrazili točit do kopců u Durbanu takový banální příběh o tom, jak chlapík opravuje auto, když mu do toho zazvoní telefon a někdo mu řekne, že jeho kobyla rodí. Tak sedne do toho auta, jede do stáje a tam se narodí hříbě. A všichni si připijou tím pivem. Milý příběh (smích).

Já bych si vás dokázal představit spíš jako Marlboro Mana než jako farmáře, co miluje pivo.
No jo, jenže reklamu na cigára zakázali. Nicméně když už děláte reklamu, je dobrý dělat ji něčemu, s čím se můžete identifikovat. Třeba Stará myslivecká. Kdysi za totáče byl myslivec česká whisky. Říkali jsme tomu alkohol s lidskou tváří. Pak to na dlouhou dobu zmizelo, a když jsem před nějakými patnácti lety přišel po natáčení do hospody, všiml jsem si, že toho myslivce zas mají. Tak říkám, dejte mi panáka, jestli si vzpomenu. A ještě jednoho. A úplně mi to připomnělo mládí, jak jsme ty myslivce chlastali. Ale dneska už je to výsostné pití. Hodně dlouho jsem pil Jamesona, ale kdybyste mi dneska zavázal oči a dal mi ochutnat jeho a Starou mysliveckou, nepoznám rozdíl. Tu reklamu dělám druhý nebo třetí rok a myslím, že ke spokojenosti všech. Je to dobré pití. Nechcete myslivce?

Dám si, díky. Mimochodem co se týče cigaret, zkoušejí vám je doktoři pořád ještě vymluvit, nebo už to vzdali?
Samozřejmě mi to zakazují. Ale tím, že kouřím asi od třinácti a kouřil jsem opravdu hodně, tak když přišla rakovina, říkali mi, že bych neměl úplně přestat. Že v tom sedmdesátiletém těle by to mohlo něco špatného způsobit. Tak jsem to o něco málo omezil, a když jsem pak přišel po půl roce na kontrolu, řekl jsem jim to číslo a oni: No vidíte, jak to jde!

Mění se v průběhu života váš pohled na smrt? Od roku 2012 hrajete ve hře Moje hra, kde na začátku trávíte několik desítek minut v rakvi. A to je dost času na přemýšlení!
S tou rakví mám dva problémy. Jeden je, že se bojím, abych neusnul. A pak mám strach, aby se nespustil můj kuřácký kašel. Ale hrajeme to dvanáct let a musím to zaťukat, ani jednou se to nestalo. Ale abych odpověděl na tu otázku. Když mi diagnostikovali rakovinu, bylo mi sedmdesát a říkal jsem si, že lidi v tomhle věku už prostě umírají. Nicméně jestli si vzpomínáte na tu nedávnou kauzu Jaroslava Duška, musím se ho zastat. Já to vzal fatálně, a dokonce jsem v jednom z rozhovorů řekl, že ta rakovina se urazila a odešla. Řekla si, že půjde někam, kde si ji budou hýčkat a kde se o ní budou bavit. Takže když si dneska před představením lehám do rakve, říkám si, že mám ještě čas. A když se třeba hraje Davis Cup, tak si beru s sebou mobil a koukám se na tenis.

Baví vás ještě hrát divadlo?
Baví mě v okamžiku, kdy jsem na jevišti. Nebaví mě to kolem – sednout do auto­karu, jet někam na představení, přijít tam, převlékat se do kostýmu s pocitem, že za dvě hodiny se zase budu svlékat. Ale divadlo mě baví. A řeknu vám jednu věc, co přesně znamená divadlo pro herce. Ve své době jsme měli všichni v divadle Na zábradlí žaludeční vředy, protože se točilo, zkoušelo, kouřili jsme, catering spočíval v rybích pomazánkách… No, a když máte vředy, máte chuť kvůli té bolesti skočit hlavou proti topení. Hráli jsme třeba Karamazovy, já stál v portále a čekal na svoji scénu skrčenej bolestí. Jakmile jsem ale vylezl na jeviště, nic mi nebylo. Najednou jsem hrál Ivana a ten Ivan evidentně vředy neměl. Divadlo má tohle obrovské kouzlo.

Kdysi jste řekl, že člověk se chová jinak v sedmačtyřiceti než ve dvaceti. Jak se chová člověk v šestasedmdesáti?
Myslím, že stejně jako v těch sedma­čtyřiceti. Do pětatřicítky to byla pořád taková slepecká hůl, ten nejlepší věk začíná v pětatřiceti. A pořád mě to baví. I v těch šestasedmdesáti je člověk v hlavě furt „mládeži nepřístupno“, jen to tělo hnije.