Oligarchové, moc a peníze

V dubnu 1990, pět měsíců po pádu berlínské zdi, seděl John Browne v Moskvě v autě před ministerstvem pro ropný a plynový průmysl a jedl hamburger od McDonald’s. Sovětský svaz se po desetiletích komunistické vlády rozpadal před očima. Browne tehdy působil jako vrcholný manažer v ropné společnosti BP, které následujících 12 let šéfoval. V Moskvě se snažil osobně setkat s každým, s kým mohl probrat investiční příležitosti na druhé straně železné opony.

Na okénkách auta se srážela vlhkost, zatímco se Brownovi k úžasu celého týmu podařilo probrat neuvěřitelné množství zajímavých témat. Ruské zásoby nerostných surovin, včetně celosvětově nejbohatších ložisek ropy a zemního plynu, zůstávaly nadále ve výhradním vlastnictví státu, ale soukolí systému začínala skřípět. Náměstek Vagit Alekperov Brownovi sdělil svůj plán založit vlastní ropnou společnost a navrhl, aby se skupina BP stala její součástí. „Nejprve do ní vložíme nějaká aktiva,“ pronesl Alekperov podle Brownových memoárů V zákulisí obchodu (Beyond Business). „K těm mám ze své pozice na ministerstvu přístup.“

Do Alekperovova podniku BP nakonec neinvestovala. Náměstek ho založil o 18 měsíců později spojením tří státních firem. Dnes jej známe pod názvem Lukoil jako jednu z největších ropných společností na světě.

Tato schůzka ale předurčila směr, jímž se vyvíjel 32letý vztah BP a Ruska. A právě ten otevřel cestu k ruským zdrojům pro řadu západních ropných společností, investičních bank a poskytovatelů služeb.

„Po pádu berlínské zdi bylo nad slunce jasné, že se věci dávají do pohybu a že na tu vlnu musíme naskočit,“ uvedl v rozhovoru pro Financial Times Browne.

Z BP se v následujících 30 letech stal vůdčí zprostředkovatel kontaktů mezi západními firmami a Ruskem. Skupina zde čelila fiaskům v soudních síních, policejním raziím, sérii podezření i výhružek. Navzdory tomu se jí podařilo v Rusku uzavřít nejvýnosnější investici ve své historii, díky níž povýšila do role globálního energetického hráče.

Ale pak spadla klec. Sedmadvacátého února, tedy jen tři dny poté, co ruské jednotky zaútočily na Ukrajinu, skupina BP oznámila, že se zbaví svého 19,75procentního podílu v největší ruské ropné společnosti Rosněfť, která se těší dlouhodobé podpoře Kremlu. Natolik razantní odchod korporace se do té doby na žádném z trhů neodehrál.

V následujících týdnech se k BP přidaly další společnosti – od Shellu přes Coca-Colu až po McDonald’s, na jehož burgeru si pochutnával Browne –, které oznámily definitivní či dočasné stažení se z ruských trhů.

Britský koncern BP se stal prvním západním podnikem, který do Ruska vstoupil a také z něj vystoupil. Jeho angažmá v Rusku je ale víc než pouhým příběhem o firemním úspěchu ropné společnosti. Vykresluje příběh, jak se Západ snažil vetřít do přízně ruských firem. Příběh, jak se zahraničním investicím otevřela a následně i zavřela ekonomika s jedněmi z největších ropných zásob na světě. Příběh oligarchů, moci a peněz.

Nový obzor možností

První moskevskou kancelář BP otevřela v roce 1990. V následujících letech ji Browne pravidelně navštěvoval. Ve starých sovětských helikoptérách pendloval mezi ruskou metropolí a ropnými poli na vzdálené Sibiři, aby zvážil, jak a kde by měl podniknout první kroky.

Tehdejší prezident Boris Jelcin se snažil zemi vyvést z komunistického systému a ruská ekonomika se bortila pod rukama. Inflace explodovala a hodnota rublu se propadla. Navzdory tomu byly příležitosti, které skýtaly ropné a plynové zásoby, neodolatelně lákavé.

Na ruském území se v té době nacházelo zhruba sedm procent celosvětových zásob ropy a třetí největší ložiska zemního plynu. Odvětví však bylo podfinancované a výroba neustále klesala. Manažeři BP, kteří v devadesátých letech ruská ropná pole navštívili, popisují zrezivělé vybavení, zastaralé technologie a nízké povědomí o geologických aspektech těžby.

Západní ropný byznys v Rusku spatřil novou naději poté, co v sedmdesátých letech přišel o přístup ke zdrojům ropy na Blízkém východě, které znárodnily tamní vlády. „Otvíral se před námi nový obzor možností,“ vzpomíná bývalý manažer BP, který Rusko v devadesátých letech navštívil. „Celý svět se měnil a otázkou bylo, jak se k tomu postavit.“

Firma se nejprve snažila prosadit v oblasti objevování nových zdrojů a výrobní infrastruktury. Po prvních neúspěších se rozhodla přeorientovat na benzinové stanice a v roce 1996 v Rusku vybudovala novou síť. V roce 1997 pak za 571 milionů dolarů získala desetiprocentní podíl v ruské ropné společnosti Sidanco, kterou vedl oligarcha Vladimir Potanin.

Ten byl typickým příkladem oligarchy, který většinu svého jmění vydělal na privatizačních projektech ruského nerostného bohatství v průběhu devadesátých let. Ropnou společnost Sidanco se mu podařilo ovládnout díky kontroverznímu systému privatizace „půjčky za akcie“, v rámci něhož se za směšné peníze dostali bohatí podnikatelé k podílům ve státem vlastněných podnicích.

„Pokud jste se v té době chtěli dostat do odvětví s přírodními zdroji, museli jste spolupracovat s nějakým oligarchou – každý si vybral toho svého,“ popisuje bývalý manažer BP.

Spolupráce se Sidancem se ale do dvou let začala bortit. Neznámý soud ze zapadlého sibiřského města poslal většinu výdělečných ropných a plynových aktiv do úpadku. Zbytky firmy odkoupila Tjumenská ropná společnost, známá pod zkratkou TNK, v jejímž čele stál další oligarcha Michail Fridman.

Podle odhadů v Browneových pamětech tehdy BP na své původní investici prodělala více než 200 milionů dolarů. Na Rusko ale nezanevřela a ve společnosti v roce 2002 zvýšila svůj podíl na 15 procent. Po čtyřech letech vyjednávacích kliček se v roce 2003 Browne a Fridman dohodli na založení společného podniku ve formě joint venture. Každá společnost v něm měla 50procentní podíl a jeho základem byly aktiva TNK, Sidanca a benzinových pump BP. Pro vstoupení do projektu musela BP investovat dalších osm miliard dolarů.

„Tohle bylo pro Johna Brownea typické,“ vzpomíná jiný bývalý manažer BP. „Byl naprosto přesvědčený o své pravdě, proto se rozhodl zvýšit sázky a pokračoval v nastaveném kurzu.“ Obchod se tehdy do historie Ruska zapsal jako největší zahraniční investice. Zároveň znamenal jeden z nejdůležitějších kroků pro narovnání obchodních vztahů Ruska a Západu.

Když byl v roce 2000 Vladimir Putin zvolen ruským prezidentem, britský premiér Tony Blair nadšeně podporoval posilování britského vlivu v Rusku a sbližování s Moskvou. V té době se Putin vůbec nejevil jako budoucí diktátor. Světem byl naopak vnímán jako „čerstvý vítr, který se Ruskem prožene jako velká reforma“, tvrdí Browne.

V červnu 2003 se Putin vydal na stát­ní návštěvu do Británie. Do Buckinghamského paláce ho doprovázel konvoj britského jezdectva a na jeho počest dostali nastoupivší vojáci pokyn k 41 výstřelům. V průběhu okázalé státní recepce Putin výjimečně pronesl projev v angličtině, aby zdůraznil důležitost britsko-ruské spolupráce. Tři dny nato byla za přítomnosti Putina a Blaira podepsána definitivní verze dohody o spolupráci BP a TNK.

„Geopolitické klima tomu bylo nakloněno,“ říká Tony Hayward, který se účastnil jednání o dohodě a v roce 2007 nahradil Brownea na postu výkonného ředitele. „Po roce 2000 na Západě panovalo přesvědčení, že se Rusko podaří dostat do jeho řad.“

Komplikovaný vztah

BP nebyla ani zdaleka jedinou ropnou společností se zájmy v Rusku. Exxon-Mobil nechal vystavět první vrt na ropném poli v odlehlé části východního Ruska v roce 2003 a s vývozem ruské ropy začal o tři roky později. Společnost Shell, japonské koncerny Mitsui a Mitsubishi a později i ruský Gazprom vytvořily společný podnik s vklady v hodnotě 20 mi­liard dolarů. V roce 2004 podepsaly jménem tohoto projektu s Ruskem dohodu o sdílení výrobních kapacit a první export zahájily v roce 2008.

Partnerství s TNK bylo pro BP lukrativní, ale komplikované. Společně vytvořenou entitu vnímala BP jako svou ruskou pobočku, zatímco Fridman a další dva akcionáři z řad ruských oligarchů – Viktor Vekselberg a Leonard Blavatnik – chtěli větší moc.

V roce 2008 společným podnikem s TNK zmítalo období podvodů, což tehdejšího výkonného ředitele podniku Boba Dudleyho donutilo opustit Rusko kvůli „neustálým výhrůžkám“. O svou bezpečnost se obával natolik, že informace o jeho odjezdu zůstaly tajné až do chvíle, kdy se usadil v letadle.

Další problémy se rozhořely v roce 2011, kdy skupina BP, v jejímž čele už tou dobou stál právě Dudley, podepsala s koncernem Rosněfť dohodu o společném výzkumu ložisek v ruské části Severního ledového oceánu. Společnosti si zároveň odkoupily a prodaly několikaprocentní podíly. Tehdejší předseda správní rady Rosněfti a dnešní generální ředitel Igor Sečin se řadí mezi nejbližší Putinovy spojence.

Oligarchové ze společného podniku TNK a BP si však stěžovali, že dohoda porušuje jejich práva coby výsadních zprostředkovatelů spolupráce s ruskými společnostmi ve prospěch BP a partnerství nechali zablokovat žalobami u mezinárodních soudů.

Moskevskými kancelářemi BP se prohnaly speciální jednotky černě oděných policistů a po příležitosti skočili Američané z Exxonu, kteří BP v partnerství s Rosněftí nahradili. Bob Dudley odmítl situaci jakkoliv komentovat.

Putinovi se nikdy nelíbilo, že ve společném podniku mají TNK i BP přesně polovinu. Jak uvedl jeden z bývalých manažerů BP, bylo stále očividnější, že právě Rosněfť se stane nástrojem, jehož pomocí Moskva „shrábne ropná aktiva na svou stranu“.

„Putin odjakživa považoval ropu a plyn za vizitku své moci. Kamkoliv přijde, první věc, o kterou se zajímá, jsou tyto nerostné zdroje,“ svěřil redakci člověk obeznámený s fungováním odvětví, který se s bývalým agentem KGB několikrát setkal. „Nikdy jste nevěděli, co se mu honí hlavou. Vždy držel kamennou tvář – jako správný agent,“ dodal.

V roce 2013 se Putinovi jeho přání splnilo. Vedení BP s TNK podepsalo komplexní dohodu, v jejímž rámci Britové prodali svůj poloviční podíl ve společném podniku s TNK výměnou za 12 mi­liard dolarů v hotovosti a 18,5procentní podíl v Rosněfti.

Dohodu Dudley oslavoval jako „historický moment pro aktivity BP v Rusku“. Část odborníků souhlasila, že se BP podařilo za velmi výhodných podmínek vybruslit z jinak delikátní situace. Jiní se ale podivovali, proč skupina neopustila celý ruský trh a přijala roli slabého minoritního akcionáře ve státem vlastněné ropné společnosti.

Finančně výhodné rozhodnutí to ale bylo. Díky partnerství s TNK inkasoval britský koncern – vedle zmíněné hotovosti – od roku 2003 také 19 miliard dolarů na dividendách. „Šlo nejspíš o jednu z nejlepších investic v historii BP,“ tvrdí jeden z aktuálních členů vedení, který se podílel na jednáních o společném podniku s TNK.

V letech 2013 až 2022 si BP díky podílu v Rosněfti přišel na dalších pět mi­liard dolarů na dividendách. Navíc mohl každoročně vykazovat rostoucí produkci ropy i výnosy. Ale s tím, jak se zhoršovaly vztahy mezi Západem a Ruskem a BP se více zaměřovat na nízkoemisní energetiku, se začal komplikovat i vztah s lidmi z Rosněfti.

„V uplynulých 18 letech si nevybavuji jedinou schůzku, kde by nám nějaký investor neřekl: jo, to zní jako dobrá investiční příležitost, ale co rizika v Rusku?“ tvrdí Oswald Clint z poradenské společnosti Bernstein, která se na ropný a plynový průmysl zaměřuje od roku 2004.

Po ruské anexi Krymu v roce 2014 se stala Rosněfť terčem amerických a unijních sankcí, jejichž cílem bylo zmařit snahy společnosti o další růst. Nadšení většiny západních ropných firem z Ruska ochladlo. Řadu svých plánů v Rusku pozastavil i Exxon, jehož šéf Rex Tillerson od Putina obdržel prestižní Řád přátelství.

„Od roku 2014 aktivity západních firem v Rusku stagnovaly nebo se odtud lidé stahovali,“ popisuje Jame Henderson, odborník na Rusko při Oxfordském institutu studia energetiky, který píše knihu věnovanou historii společnosti Rosněfť.

BP si ale za svými investicemi stál, a to i po roce 2019, kdy Dudleyho v čele firmy nahradil Bernard Looney. Ten oznámil, že v rámci nové strategie sníží BP ropnou produkci do roku 2030 o 40 procent. Looney i Dudley přitom ještě v únoru seděli v představenstvu Rosněfti. Prodeji podílů ani podle Clinta nic nenasvědčovalo.

Když se na začátku února začaly v USA množit zvěsti o ruské invazi, Looney pro Financial Times uvedl, že potenciálního narušení vztahů s Rosněftí se neobává. „To neznamená, že se této otázce nevěnujeme v rámci řízení rizik a pohotovostních plánů. Ale já situaci vnímám tak, že se zatím nic nestalo.“

Zatímco Browne se před uzavřením partnerství s TNK i po jeho konci pravidelně setkával s Tonym Blairem, Looney tvrdí, že současný britský kabinet se na něj s žádostí o pomoc s řešením ruské krize neobrátil ani jednou. A i kdyby se na něj vláda obrátila, neměl by jí prý toho moc co nabídnout. „Tohle pro mě není prioritou,“ řekl. „Máme fungující obchodní vztahy a přesně na to se chci zaměřovat.“

Prodej podílů v Rosněfti nikdo z vedení BP nezvažoval. Potvrzují to i další lidé obeznámení s tím, jak vrcholový management o Rusku v uplynulých letech uvažoval. Looney se sice nestal členem představenstva Rosněfti ihned po svém jmenování do postu, ale prý jen proto, že musel na jmenování počkat do první valné hromady. K tomuto tématu se kdokoliv z BP odmítl vyjádřit.

Konec jedné éry

Když se však ve čtvrtek 24. února ruské tanky převalily přes ukrajinské hranice, všechno se změnilo. Následujícího rána svolal Looney představenstvo, které rozhodlo, že se okamžitě začnou prozkoumávat finanční, právní a vlastnické důsledky stažení se z Rosněfti.

O několik hodin později Looney přes videohovor mluvil s britským ministrem obchodu a energetiky Kwasim Kwartengem. Ten vyjádřil znepokojení nad vztahy BP a Ruska a nad tím, zda nafta produkovaná Rosněftí nenapájí ruské tanky. Podle ministrova okolí Looney nebyl o svých dalších plánech příliš sdílný. „Na všechno jen souhlasně přikyvoval a přitakával.“

Představenstvo znovu jednalo o dva dny později a jeho předseda Helge Lund vzápětí oznámil, že BP z Ruska odchází. Během tří dnů se energetický gigant rozhodl ukončit 30letou spolupráci, čímž se vystavil riziku ztráty až 25 miliard dolarů.

Během dalších 24 hodin následovala příkladu BP společnost Shell, která oznámila plánované ukončení spolupráce s ruským státním gigantem Gazprom. O týden později se k nim připojil i Exxon.

Není jisté, jak se situace bude vyvíjet. Rusko dočasně zakázalo zahraničním investorům zbavovat se aktiv, navzdory tomu bylo vysoce nepravděpodobné, že by se BP podařilo v době běsnících bojů a zesilujících sankcí najít nového investora.

Není vyloučeno, že se Rusko pokusí podíl BP vyvlastnit. Putinova strana Jednotné Rusko již předložila návrh zákona o znárodnění aktiv zahraničních firem pocházejících z „nepřátelských zemí“, mezi něž patří i Velká Británie. Další možností je, že BP dá od svého podílu ruce úplně pryč a jeho hodnotu účetně odepíše. Případně by jej za výrazně sníženou cenu mohla koupit Rosněfť, nebo bude skupina doufat, že se objeví jiný kupec.

Ekonomové a bankéři spekulují, že by se o podíl přihlásila některá z čínských státních firem. Ale i navzdory nedávno uzavřené dohodě o rusko-čínské spolupráci „bez limitů“ svět stále očekává, jaké stanovisko k válce na Ukrajině prezident Si Ťin-pching zaujme.

Konstantin Simonov, šéf Národního centra pro energetickou bezpečnost v Moskvě, očekává, že Rusko si nyní pospíší s výstavbou plynovodů v Číně, zvýší prodeje ropy do Pekingu a při obhospodařování ropných polí bude spoléhat na čínské partnery. „Čína se nepochybně pokusí této situace využít. O tom si nedělejme iluze,“ tvrdí Simonov.

I pokud BP, Shell a Exonn za své podíly nezískají vůbec nic, s důsledky si dokážou poradit. Podle Clinta z konzultační společnosti Bernstein sice přijdou o strategická aktiva, ale opuštěním Ruska se jim otevřou širší obchodní příležitosti. „V energetice nejde už jen o ropu, ale i o zkapalněný zemní plyn (LNG), obnovitelné zdroje, biopaliva. Těch možností je aktuálně natolik široká škála, že je lepší přestřihnout pupeční šňůru.“

Odchod firem z Ruska v každém případě znamená konec jedné éry – slovy bývalého manažera BP jde o „kompletní přenastavení geopolitických vztahů“ –, která po celou následující generaci odřízne většinu světa od ruských fosilních paliv, obchodu i kultury.

„Rusko mělo ambice stát se velkým hráčem,“ říká Browne, když si vybavuje ruské politické představitele a zástupce byznysu na přelomu tisíciletí. „Přáli se stát globálním hráčem. Přáli si to moc.“

Tom Wilson, FT