Evropská unie je dceřiná firma NATO

Starořecký filozof Diogenes se domníval, že lži jsou měnou politiky, a snažil se je odhalit. Občas ve dne nosil rozsvícenou lucernu Aténami a na otázku, proč to dělá, odpovídal, že hledá čestného muže. Pokud by se o něco podobného pokusil v současném světě, objevil by jej ve Wolfgangu Streeckovi, německém profesoru sociologie a emeritnímu řediteli Institutu Maxe Plancka pro výzkum společnosti?

Ten se na válku na Ukrajině, která vytvořila zcela novou geopolitickou situaci, dívá jiným způsobem, než je obvyklé. A především ji považuje za předzvěst mnohem většího konfliktu, který nás čeká, USA s Čínou. A říká: „Rolí Evropy, kterou jí USA přiřkly, je jednak zabránit, aby Rusko z amerického obratu do Asie profitovalo, jednak jim stát věrně po boku v jejich asijském tažení.“

Proč Rusko napadlo Ukrajinu? Někdo klade důraz na ruský imperialismus, jiný na Putinovo duševní zdraví, další na neblahé důsledky rozšiřování NATO. Jaká je vaše analýza?

Nejprve si řekněme, že tento příběh, máme-li ho vyprávět poctivě, má stejně jako všechny jemu podobné různé příčiny, jež jsou propletené natolik, že vybrat jedinou a říct, že právě takto se to odehrálo, je absolutní nesmysl. To je předpoklad, z něhož bychom měli vycházet při každé analýze, nejen té mojí.

Vzhledem k tomu, že výsledek války na Ukrajině je extrémně nepředvídatelný, bychom si měli uvědomit i to, že každá ze stran, která se do něj navzdory velkému riziku rozhodla vstoupit, pro to musela mít velmi, ale opravdu velmi dobrý důvod. Jinak by do něčeho tak ošemetného, co se může zle vymstít, nešla.

Rusko se prostřednictvím tohoto konfliktu očividně snaží nově definovat svou pozici v globální mocenské hře, ale o totéž jde i Evropě. Jaká bude v budoucnu její závislost na USA? Kudy bude procházet hranice oddělující Evropu západní od východní? To jsou některé z otázek, o které v tomto konfliktu jde, a odpovědi, které na ně touto válkou dostaneme, budou platit desítky let.

Řada komentátorů by s vaším prvním předpokladem nesouhlasila. Řekla by, že to je mnohem prostší, protože bojujeme spravedlivou válku.

Spravedlivá válka je obrovské zjednodušení celého problému! Ve válce vždy musíte vyvažovat cíl, který máte, velikostí oběti, k níž zavážete nejen sebe, ale i ostatní, přičemž významným definičním znakem spravedlivé války je, že do ní vstupujete s cílem, jehož je možné skutečně dosáhnout. Pokud jdete do války kvůli cíli, který není definovaný, jde o zločin, protože kladete na oltář životy lidí kvůli přinejlepším dost mlhavému cíli.

Z tohoto důvodu bych se všem odkazům ke spravedlivé válce radil v případě války na Ukrajině velkým obloukem vyhnout a mluvil bych raději o spletitých historických příčinách, které vyústily v to, čeho jsme právě svědky a co je strašlivé.

Historické příčiny války na Ukrajině máme hledat na obou stranách konfliktu?

Samozřejmě.

Které to jsou?

Především jde o jeden z důsledků oněch tak sladkých devadesátých let čili doby bezprostředně navazující na rozpad Sovětského svazu a jeho impéria. Všechno, z čeho povstal dnešek, začalo otázkou, jakým způsobem bude střední a východní Evropa – a s ní i Rusko – zahrnuta do nově utvářeného světa, o kterém se tehdy nezřídka hovořilo jako o novém americkém století, přičemž USA ambice, aby tuto vizi svého století uskutečnily, rozhodně nechyběly.

Svět ovládla představa o jednom světovém vládci a rozhodci. Jeho protějšek z dob studené války, postsovětské Rusko, se oproti tomu propadl v devadesátých letech do pro nás nepředstavitelného chaosu. Stačí si vzpomenout na obrovskou ekonomickou krizi zapříčiněnou šokovou terapií uvalenou na ruskou společnost Američany. Na konci devadesátých let byla ruská společnost v totálním rozkladu.

Jak vypadal ten rozklad?

Alkoholismus a drogy byly všude, střední délka života ruských mužů dramaticky klesla, Moskva byla vyhledávanou základnou mafiánských organizací celého světa včetně těch amerických. Bohatství ruské společnosti si rozdělovala hrstka oligarchů, přičemž jejich peníze končily v Londýně a New Yorku. Vybavuji si, jak na začátku devadesátých let v USA zdomácnělo rčení, že pošlete-li do Ruska miliardu dolarů, pak se na účtech hrstky oligarchů polovina z této částky objeví nejpozději za týden.

Mluvíte o vládě Borise Jelcina?

Ano. Byla to Jelcinova vláda. A byla to katastrofa. V roce 1999 ale Jelcin předal moc Putinovi a to byl unikátní moment dějin, protože Putin zahájil pokus o přebudování své země v něco, co by bylo možné nazvat fungujícím státem, případně fungující ekonomikou. Jenže to, jak se na toto Putinovo snažení v prvním desetiletí nového milénia dívaly USA, víme bohužel velmi dobře. Nebyly tímto vývojem ani trochu potěšené.

Po odstartování války proti terorismu navíc významně navýšily rozpočet na armádu a zapomenout bychom neměli ani na rozšiřování NATO do střední Evropy se zjevným cílem zahrnout rovněž Ukrajinu. O geografii východní Evropy a západního Ruska toho sice moc nevím, ale každopádně po sjednocení východního a západního Německa se americké rakety začaly přibližovat k Moskvě a ukrajovat kilometr za kilometrem z ruské bezpečnostní zóny. S Ukrajinou by už od Moskvy nebyly ani tisíc kilometrů.

Připomeňme v této souvislosti i to, že USA v prvních dvou desetiletích 21. století rušily jednu dohodu o kontrole zbraní za druhou. Takže to, co dnes Putin vidí a co by – a tady si nedělejme iluze – viděl kdokoli jiný na jeho místě, je plíživý postup NATO, především USA, k hranicím Ruska doprovázený rušením dohod o kontrole zbraní. To není zrovna to, co by chtěl jakýkoli ruský vládce vidět.

Kladete mnohem větší důraz na kroky USA než Ruska. Odpovědnost tedy nenese?

Samozřejmě že nese. To, co jsem dosud řekl, byla jen první strana. Je třeba se totiž zmínit ještě o tom, co se od rozpadu sovětského impéria stalo s ruskou společností a politikou. Tradiční nemocí ekonomik založených na vývozu nerostného bohatství, v nichž má z bohatství celé země prospěch jen skupinka lidí – což platí třeba i o Saúdské Arábie a řadě jiných zemí –, je, že bitva o politickou moc se stává stejnou měrou bitvou o podíl na ekonomickém bohatství.

Výsledkem zpravidla je oligarchická vláda, přičemž se musí vypořádat s otázkou, co má udělat se společností, které vládne, když ta si začne uvědomovat, že oligarchové nejednají v jejím zájmu, ale jen ve svém. Jak si oligarchie na takovou otázku odpoví? Uvědomí si, že má donucovací prostředky, a poroste jí chuť je používat stále více a brutálněji. Výsledkem je utužení politického režimu a zvýšení represí. Režim se stane autoritářským. To je případ Ruska. Na tom nic příliš nepřekvapuje.

Co by v situaci, která je výsledkem vámi popsaného dějinného vývoje, mělo dělat Německo nebo Francie? Představte si, že jste poradcem Olafa Scholze nebo Emmanuela Macrona. Jak by zněla vaše rada?

Co bych poradil Olafu Scholzovi? (smích) Že teď jednoduchá řešení pro Německo nejsou. To bych mu řekl. Musím se přiznat, že jsem nyní velice pesimistický, co se jakýchkoli rad týče, protože čím je dnes Evropská unie? Ničím, co by se nějak zvlášť lišilo od dceřiné společnosti NATO. Koneckonců obě mají sídlo v Bruselu. Každopádně bych Scholzovi řekl, že by si měl položit a pokusit se zodpovědět dvě klíčové otázky.

První by zněla: Kde chceme mít v Euro­asii hranici? Na východ, nebo na západ od Ruska? Pokud na západ od Ruska, pak to znamená, a uvědomme si to velmi dobře, že chceme, aby se z Ruska a Číny stali spojenci, protože nic jiného by nemohlo nastat. Chceme to opravdu? Je Evropa na něco takového připravená? Pokud bychom si na otázku odpověděli, že chceme, aby hranice Euroasie vedla na východ od Ruska, pak to neznamená nic jiného, než že s Ruskem musíme nalézt nějaký modus vivendi. Nic mezitím není.

Druhá otázka, kterou by si měl nejen Olaf Scholz položit, zní: Chce Evropská unie stát na straně USA v jejich střetu s Čínou? I na tuto vážnou otázku je třeba hledat právě v těchto dnech odpověď.

Proč si máme odpovídat na takové otázky, když současně říkáte, že Evropská unie není o moc víc než dceřiná společnost NATO? Takové otázky jsou, přijmeme-li vámi naznačenou situaci, jen teoretické.

Bohužel. A přiznejme si, že dokud bude na Ukrajině válka, tak to i zůstane. Evropská unie na jakoukoli nezávislejší pozici vůči USA může během jejího trvání zapomenout. Teď je Evropa bezmocná. K větší samostatnosti potřebuje mír.

A ten podle vás brzy nebude.

S velkou pravděpodobností ne. Všude slyšíme, že bychom se měli připravit na zamrzlý konflikt.

Moc optimisticky nezníte.

Optimismus ode mne v současné době nečekejte.

Německo není silné?

Německo nemá atomovou bombu. Má ji Francie, Velká Británie a Rusko. Všichni kolem ji mají. Německo ji nemá.

Když jste zmínil Čínu, je nepřátelství mezi ní a USA nevyhnutelné?

Obávám se, že jakákoliv jiná odpověď než ano, by nebyla poctivá. Neměli bychom si situaci malovat narůžovo. Čína se už dlouho připravuje na obranu svých zájmů. Ještě na konci devadesátých let byly její výdaje na armádu v podstatě zanedbatelné, nějakých osm procent ve srovnání s americkými.

Jenže od té doby její vynakládané částky začaly postupně a stále rychleji růst. V roce 2015 už byly na 25 procentech amerických výdajů a v roce 2021 na 35 procentech. Mimochodem, ruské výdaje na armádu s tím nelze měřit. V roce 2021 byly ve srovnání s americkými na osmi procentech. Putinův projekt Evropy od Lisabonu po Vladivostok je mrtvý. Selhal.

Ale zpět k Číně. Asi znáte Thukydi­dovu analýzu počátků Peloponéské války. Pokud ne, pak byste si ji měl připomenout a s vámi my všichni. Západní vojenští stratégové nazývají v souvislosti s ní Thukydidovým momentem, popřípadě pastí, okamžik, kdy dominantní mocnost cítí povinnost jít do války proti té nastupující, neboť dospěje k závěru, že kdyby do války v daný okamžik nešla, zmeškala by chvíli, kdy by tu nastupující mohla ještě poměrně bezpečně porazit.

Od tohoto okamžiku nemusíme být ve vztahu USA a Číny natolik vzdálení. Mimochodem, možná stejně v roce 2021 uvažovalo Rusko při pohledu na Ukrajinu vyzbrojovanou USA.

Atéňané ale ten okamžik propásli.

To máte pravdu. Na Spartu zaútočily Atény příliš pozdě. Možná, že při analýze války na Ukrajině se právě tyto úvahy honí hlavou mnoha lidem v Číně a v USA.

Válka USA s Čínou by ale byla pro svět katastrofou.

To zcela nepochybně.

To si přece obě strany musejí uvědomovat.

Mýlíte se. My se na tom, že by to pro svět byla katastrofa, shodneme. Jenže my jsme normální lidi. Jsou však normálními lidmi i vojenští plánovači? Nejsou zvyklí zabíjet? Nesílí u amerických generálů pokušení zaútočit dřív, než bude pozdě?

Z vašich slov vyplývá, že válka na Ukrajině je jen předjezdcem nebo spíš vedlejším dějstvím mnohem většího konfliktu, který nás čeká.

Pro lidi na Ukrajině je sice strašné něco takového slyšet, protože hrozně trpí, ale podle mě je tomu tak a rolí Evropy, kterou jim USA v této hře přiřkly, je jednak zabránit, aby Rusko z amerického obratu do Asie profitovalo, jednak jim stát věrně po boku v jejich asijském tažení. Třeba Velká Británie se na něco takového už nějakou dobu připravuje a nemá s tím problém. Toto všechno by si Olaf Scholz a Emmanuel Macron měli uvědomit dřív, než bude pozdě a rozumovat nad tím už bude úplně zbytečné.

Autor je publicista