České nebe

Když se 31. července 2015 z ranveje letiště v Krašovicích u Písku odlepil dřevěný prototyp bezpilotního letounu Primoco One UAV, byl to pro konstruktéry velký svátek. Ale také velká nejistota. Mohli se sice opřít o dlouhou historii leteckého konstruktérství, ale pustit se do výroby hornoplošníku, v němž je i motor vlastní výroby, byl v tvrdě konkurenčním světě letadel risk. Sáz­ka na český dron se ale vyplatila. Za osm let totiž společnost Primoco dolétla opravdu daleko. Vstoupila na pražskou burzou, rozjela sériovou výrobu, v Kra­šovicích se chystá vybudovat novou výrobní halu a letos v červnu na Pařížské letecké show podepsala memorandum o spolupráci s Airbus Defense and Space a její dceřinou společností Airbus DS Airborne Solutions.

Firmě se daří na zemi stejně jako na nebi. Stroj One 150 si připsal rekord v podobě 15 hodin ve vzduchu a jako jediný český letoun se může pochlubit nejvyšší evropskou certifikací LUC. Bezpilotní hornoplošníky létají v několika asijských a afrických zemí, řada strojů One 150 nakoupených z Nizozemska a Lucemburska skončila na ukrajinském nebi. Z jednotek kusů se v Radotíně u Prahy, kde Primoco sídlí, dostali až na 50 strojů v letošním roce, navíc se poohlížejí po nových teritoriích. „Jsme stoprocentně exportní firma, klíčové trhy představují Evropa, Asie a Afrika. Letos jsme prodali civilní letouny do Malajsie na kalibraci letištních radio­majáků, dokončujeme nové transakce na monitoring ropovodů a plynovodů v Asii a Blízkém východě. Brzy se naše stroje objeví také ve Střední Americe,“ říká Ladislav Semetkovský, generální ředitel a většinový majitel společnosti Primoca.

Netradiční letové parametry

Firma z Radotína je mediálně nejviditelnější a komerčně také nejúspěšnější výrobce dronů: byť její hornoplošník tradiční představu o bzučící multikoptéře poháněné bateriemi, která se pilotuje ze země pomocí vysílačky zavěšené na krku, zdaleka nenaplňuje. Jenže rekordní dolet i vzdálenost, na kterou se dá letoun ovládat, jsou vlastnosti, s nimiž se dá konkurenci ulétnout. Podobnou taktiku zvolil i další český výrobce bezpilotního letadla: společnost Modelárna Liaz z Liberce. Název kdysi slavné automobilky není náhodný – na troskách někdejší modelářské dílny liazky vznikla malá továrna, kde se staví bezpilotní vrtulník Skyspotter. I tady sázejí na tradici českého leteckého konstruktérství.

Ne že by Skyspotter neměl konkurenci. Camcopter od rakouské firmy Schiebel se vyrábí ve vojenské i civilní verzi a používají ho armády mnoha zemí NATO. Jenže Skyspotter dokáže na palubě nést až 70 kilogramů nákladu, o 20 víc než rakouský stroj. A 20 kilogramů znamená také více kamer a senzorů. Nebo třeba postřiku proti žravým pouštním kobylkám. Pro etiopského partnera Modelárna Liaz otestovala podvěsné postřikové zařízení, které kombinuje dvě přednosti Skyspotteru – létání v nízké výšce a s velkým nákladem.

„Klasický letecký postřik není cílený a stává se, že kontaminuje i vodní zdroje. A drony zase nedokážou obhospo­dařit tak velkou plochu v relativně krátké době, kdy je chemické ošetření nej­účinnější,“ vysvětluje Zuzana Beranová, projektová manažerka Modelárny Liaz. Český bezpilotní vrtulník uspěl s přispěním fondů OSN také v Botswaně, kde ze vzduchu hledal vodní zdroje. Rozjíždí se také spolupráce se Správou národních parků Botswany. Skyspotter by mohl již brzy ze vzduchu monitorovat pohyb pytláků a navést rangery na jejich stopu.

Na netradiční letové parametry vsadil také startup ThunderFly ze Soběslavi, který vyvíjí a vyrábí robotické vírníky, stroje, které jsou vybaveny vrtulí i rotorem a dosahují tím velké stability ve vzduchu. Hrom v názvu vírníku není zvolen náhodou: plně elektrické stroje ze Soběslavi jsou jako stvořené pro létání v bouřkách a unesou dost výbavy na hodinový let a důkladný monitoring atmosféry. ThunderFly se odlišuje i tím, že celou technologii nabízí jako open-source, proto pro vědce i komerční provozovatele není problém propojit vlastní řešení s konstrukcí i softwarem vírníku.

Ne že by v Česku neexistovali i vý­robci tradičních dronů v podobě multi­koptér. Ve verzi pro náročné je nabízí jablonecký Flydeo nebo pražský Robodrone, s nímž létá třeba Horská služba. Oba výrobci staví na kvalitním dílenském zpracování a kusové výrobě. I tak jde ale o drony, které si pořídí profesionální provozovatelé, v nichž je kus vlastenectví i modelářské zručnosti. Tržby světových jedniček v dronech, mezi něž patří čínské DJI a Yuneec či francouzský Parrot, nemají čeští výrobci šanci ani ovlivnit.

Dva startupy

O výbavě dronů to ale zdaleka neplatí a v Česku jsou hned dva startupy, které mají našlápnuto stát se globálními hráči. Společnost Workswell si udělala dobré jméno jako výrobce termovizí a průmyslových kamer. V roce 2015 ale vývojáře napadlo, že stejně dobře jako na zemi se jejich kamery uplatní ve vzduchu. Sestrojili tak Wiris, univerzální termovizní systém pro komerční drony s vlastním operačním systémem, který má široké využití v zemědělství, monitoringu kritické infrastruktury, archeologii, geologii a také při záchranných operacích.

„Obecně hraje prim bezpečnost a detekce, nové oblasti se ale stále objevují. Řada aplikací je také v čistě civilní sféře: od měření solárních elektráren, kontroly vysokonapěťových vedení až po dálkovou kontrolu dopravníků, sledování sucha v krajině a podobně,“ říká Jan Kovář, technický ředitel a spoluzakladatel Workswell, mezi jejíž klienty patří globální koncerny, jako jsou Bosch, Siemens nebo Orange.

Že se vyplatí držet prst na tepu doby dokládá i příběh pražského startupu Dronetag. Parta absolventů Fakulty informatiky ČVUT si zavčas všimla chystaného nařízení Evropské unie, které bude znamenat malou revoluci na nebi. Pravděpodobně již od příštího roku budou muset letící drony vysílat svou identifikaci a také data o své poloze, výšce a rychlosti. Podobně jako to dělají palubní odpovídače v tradičních letadlech. Povinnost se týká takzvané specifické kategorie létání, tedy v praxi drtivé většiny dronů, které se používají pro profesionální focení, filmování nebo jinou komerční činnost. Jen v Česku jsou jich skoro dva tisíce, v celé EU jde číslo do stovky tisíc.

Lze to vyřešit úpravou firmwaru, to ale umí jen výrobci těch nejdražších modelů. Pro všechny ostatní je tu visačka na drony v podobě superlehké krabičky z dílny českých vývojářů. Dronetag Mini váží pouhých 32 gramů a vydrží vysílat na jedno nabití 14 hodin data do síťového cloudu, a to až do vzdálenosti 1,5 kilometru. Odlehčenější model Beacon váží dokonce jen polovinu. Oba typy visaček fungují zcela nezávisle na dronu. „Nabízíme plnou certifikaci pro evropský i americký trh, a to nejen hardware, ale i softwarovou výbavu, díky níž si v mobilní aplikaci zákazník řadu funkcí může sám nakonfigurovat,“ vysvětluje Jan Jiroušek, manažer produktového marketingu Dronetagu.

Český startup není jediný, kdo si díry na trhu všiml. Jenže na rozdíl od konkurence svoji visačku vyladil do posledních detailů – včetně takové vychytávky, jako je designová krabička pro přepravu minivysílačky. Vzhledem k tomu, že podobné nařízení bude v USA platit již letos v září, objednávky se jen hrnou. Je jasné, že visačky nejsou dlouhodobý byznys – výrobci se přizpůsobí a s každým nově zakoupeným dronem bude klientela klesat. Dronetag proto už dnes vymýšlí, jak se na nebi ještě více zviditelnit: třeba díky mapovým aplikacím a integrovaným řešením, která by v jednom balíčku pokryla bezpečnost celého provozu v nízkých letových hladinách, ať už se v nich pohybují drony, nebo třeba paraglidisté.

Globální trh

Je jasné, že české nebe je k tomu příliš malé. Uvědomuje si to řada firem, které se zabývají „dronařinou“, a společně se proto snaží dostat své nápady a výrobky více do světa. Mají oporu i v profesním sdružení, kterým je Aliance pro bezpilotní letecký průmysl (UAVA). Letos v květnu aliance dala dohromady společný český stánek na Xpotential v Denveru, největším „dronařském“ veletrhu na světě. Podobně se Češi představili také v Amsterdamu, kde na okraji veletrhu probíhá konference Agentury EU pro bezpečnost letectví (EASA), nebo v Jižní Koreji. V obráceném kurzu zase po českých firmách, které se zabývají bezpilotní technologií, letos v březnu putovala estonská delegace.

Globální trh hraje českým výrobcům dronů a technologií pro jejich využití do karet. Zdaleka přitom není důvodem jen válka na Ukrajině, která vyvolala zvýšený zájem o využití bezpilotních prostředků v bezpečnostní a obranné branži. Objevuje se řada využití dronů, kde je velký komerční potenciál. Nejde jen o dopravu a služby, které jsou spojené s vytvářením leteckých koridorů pro drony, obdoby pozemských dálnic. Vzhledem k rostoucí populaci na Zemi bude stále důležitější například precizní zemědělství, které se bez monitoringu a řízení ze vzduchu neobejde. K tomu se přidává i teritoriální aspekt: v řadě regionů, jako jsou jihovýchodní Asie, Indie, ale třeba i Afrika, čeká drony teprve boom.

Podle prezidenta UAVA Jakuba Karase se Češi ve vývoji a výrobě bezpilotních technologií rozhodně neztratí. Mají k tomu dobré domácí podhoubí. Česko má skoro 53 tisíc registrovaných pilotů dronů, což je skoro stejně jako pětkrát lidnatější Španělsko. A pak jsou tu také faktory, které měřit nejdou. „Česko má velkou tradici leteckého průmyslu, na niž můžeme navazovat. Máme chytré nápady a navíc jsme v technologiích pořád trochu hračičkové. A to se ve světě dronů pořád počítá,“ dodává prezident Aliance pro bezpilotní letecký průmysl.