Hon na lithium vyhrává Čína

Osada Uis v odlehlém regionu jihoafrické Namibie na první pohled nevypadá jako ohnisko surovinové studené války, na níž závisí budoucí vývoj elektrických automobilů. Leží ve vyprahlém pohoří rozlehlé a řídce osídlené provincie Erongo na jihozápadě tohoto afrického státu. Po uzavření cínového dolu byly dlouhá desetiletí jedinou známkou zdejšího nerostného bohatství drahé kameny, jež horníci prodávali turistům.

Roky zavřený důl se však brzy stane důležitým prvkem celosvětového honu na lithium, který je klíčovou surovinou pro výrobu baterií do elektromobilů. Zajištění spolehlivých dodávek tohoto alkalického kovu představuje největší úkol, před nímž stojí všechny automobilky, jež chtějí rozjíždět výrobu elektrických vozů.

V Uisu nyní finišují přípravy na zkušební těžbu, za níž stojí společnost Andrada obchodovaná na londýnské burze a která by koncem června měla vydat první várku koncentrovaného lithia pocházejícího z rudy znovu otevřeného a rozšířeného cínového dolu.

Jeho výhodou je, že leží necelých 300 kilometrů od významného regio­nálního přístavu Walvis Bay a generální ředitel Andrady Anthony Viljoen věří, že „globálního významu“ nabude celý region, a to nejen díky lithiu, ale i dalším surovinám jako cín nebo tantal, na nichž závisí úspěšná energetická transformace.

Na jeho podnik se však dotahuje konkurence. V zimbabwské Arcadii v březnu rozjel zkušební provoz první africký lithiový důl plně vlastněný Čínou. Roku 2021 jej za 422 milionů dolarů koupila společnost Huayou Cobalt, čímž se zařadil k nedávným miliardovým čínským investicím v Zimbabwe, kam se mnozí západní investoři stále obávají vstoupit.

„První vlna čínských investic už je ukončená, ale západní společnosti se teprve teď probudily,“ řekl listu Financial Times Viljoen po prohlídce dolu společnosti Andrada.

V sázce je však mnohem víc než lithium. Po ruské invazi na Ukrajinu a v souvislosti s narůstajícím napětím mezi Západem a Čínou se vlády od Bruselu přes Londýn až po Washington obávají, že přijdou o dodávky kritických nerostů. Čína si na trhu se surovinami nezbytnými pro energetickou transformaci, jako jsou kobalt, lithium a další vzácné kovy, vybudovala dominantní postavení a USA a další západní státy se chystají vynaložit stovky miliard dolarů, aby se na ni dotáhly.

Uis nedávno navštívil evropský komisař pro vnitřní trh Thierry Breton, který má na starost také strategii EU ohledně dodávek kritických surovin. O zdejším dole pak na Twitteru prohlásil, že se jedná o „potenciálně jeden z největších hlubinných dolů na lithium na světě“. Do Afriky zavítal také Amos Hochstein, poradce pro energetickou bezpečnost amerického prezidenta Joea Bidena, který uvedl, že Spojené státy se chystají vypracovat strategii investic do těžby nerostů na tomto kontinentu. „Těžba musí být v rukou většího počtu zemí, firem a musíme v tomto sektoru zachovat konkurenci,“ říká Hochstein.

Jenže v Africe je více než zřejmé, že někdo tady má náskok. „Už tu nejde o obavy, že tam budou Číňané dřív, protože tam dávno jsou. Je to hotová věc,“ říká Russell Fryer, výkonný ředitel společnosti Critical Metals, jež investuje do dolů v Africe a obchoduje se na londýnské burze.

Po Zimbabwe si čínští investoři brousí zuby na Namibii. Před měsícem vstoupila společnost Huayou Cobalt do tamní provincie Erongo, kde symbolicky investovala do australské prospektorské firmy Askari provádějící průzkum v Uisu. V provincii navíc působí i čínská prospektorská společnost Xinfeng, která už vytěžila stovky tisíc tun surového lithia a vyvezla jej do Číny.

Nástup baterií

Lithiu se říká bílé zlato. Je to nejlehčí pevný prvek v periodické tabulce a díky svým elektromechanickým vlastnostem se stal klíčovou součástí baterií do elektromobilů. V Jižní Americe se získává ze solanky, v Austrálii, která je jeho největším producentem, z hlubinných dolů a těží se i v dalších částech světa včetně Afriky a samotné Číny.

Na Zemi je lithia dostatek, což znamená, že pokud se peníze investují do těch správných projektů, nebude o tuto surovinu nouze. Běží však čas: prudký nástup elektromobilů má do roku 2030 zvýšit poptávku po lithiu téměř pětinásobně.

EU a rostoucí počet států americké unie jako Kalifornie nebo New York chtějí do roku 2035 přestat prodávat auta se spalovacím motorem, což nedává mnoho času na objev dostatečných zásob lithia a zajištění stabilní produkce. Z obav o nedostatek tohoto kovu koncem dekády už některé automobilky jako General Motors dokonce do těžby samy investovaly.

Pokud se v Africe podaří těžbu lithia rozjet už v tomto desetiletí, výrazně to napomůže omezit hrozící nedostatek dodávek pro energetickou transformaci. Obří obchodník se surovinami Trafigura předpovídá, že v roce 2030 bude z Afriky pocházet pětina celosvětové produkce tohoto kovu. A analytička Susan Zouová ze společnosti Rystad Energy dodává, že by Afrika „mohla být vycházející hvězdou trhu s lithiem“. „Když se podíváte na rozvoj dolů v Africe, jde to hodně rychle,“ říká. Očekávání podle ní předčil hlavně brzký rozjezd provozu v zimbabwské Arcadii, kde působí Huayou Cobalt.

Člověk obeznámený s tímto zařízením říká, že se strojové vybavení objednávalo ještě před tím, než byla smlouva uzavřena, a stavba probíhala dnem i nocí. Čínští finančníci, dodává, mnohem ochotněji riskují než západní těžaři nebo komerční banky.

Mladé africké těžařské firmy to nemají na kapitálových trzích snadné. Tržní kapitalizace Andrady nedosahuje ani 100 milionů liber, takže podnik musí klopotně dokazovat, že než se vrhne na lithium, umí dosáhnout dostatečného objemu těžby cínu za vynaložení nízkých nákladů.

Američtí a evropští vládní představitelé teprve vyšlapávají cestu partnerství s africkými zeměmi a sestavují seznamy dolů na nejvýznamnější nerosty, ale čínští investoři už takové doly nejen dávno skupují, ale doma budují rafinerie na zušlechtění vytěžených surovin.

Čína má v procesu využití surovin do baterií velký náskok. Mezinárodní agentura pro energii její podíl na celo­světové rafinérské kapacitě odhaduje na 58 procent. Dokud takové provozy nebudou také v Evropě, USA nebo v samotné Africe, bude hlavním zákazníkem pro prodej afrického lithia nadále Čína.

„Je zřejmé, že z Afriky je to blíž do Ev­ro­py, takže by dávalo ekonomický smysl vyvážet surovinu někam tam, ale Čína už má vybudovanou infrastrukturu,“ říká Bernard Aylward, generální ředitel firmy Kodal Minerals, která se obchoduje na londýnské burze a těží lithium v Mali. Letos do ní více než 110 milionů dolarů investovala firma Fosun, dceřiná společnost čínského těžaře Hainan Mining.

Čínské podniky do dodávek lithia z Afriky a Latinské Ameriky investovaly ještě v době, kdy byla jeho cena nízko, a své výdaje ještě navýšila poté, co domácí zpracovatelské závody začala budovat Austrálie a kanadská vláda nařídila čínským firmám odprodat své podíly v tamních těžařských společnostech.

„Číňanům se musí jedno nechat,“ říká Hadley Natus, předseda představenstva společnosti Tantalex, která provází průzkum lithia v Demokratické republice Kongo, „investovali dávno před všemi ostatními.“

V lepších barvách

Západní činitelé na čínskou nadvládu v lithiovém dodavatelském řetězci reagu­jí tím, že své investice africkým zemím předkládají jako společensky zodpovědnější variantu. „Afričtí partneři nás považují za spravedlivějšího arbitra, za někoho, kdo může pomoci s větší transparentností,“ říká britský ministr Nusrat Thani zodpovědný za kritické nerostné suroviny.

Tváří v tvář potížím přímo v terénu, nedostatečné dopravní infrastruktuře, korupci a nejisté politické situaci s tím však Západ nevystačí. Australská firma AVZ Minerals se soudí se společností Zijin Mining, kterou podporuje čínská vláda. Ve sporu jde o majetkovou strukturu majitele těžební licence ve městě Manono v Demokratické republice Kongo, kde je v provozu starý důl na cín, který by se stejně jako ten v Uisu mohl stát potenciálně největším ložiskem lithia v Africe. Následkem soudu byly akcie australské firmy loni v květnu vyřazeny z obchodování.

Konžský podnikatel Marius Mihigo, který v Africe AVZ zastupuje, říká, že Zijin Mining proti australské firmě spustila „propracovanou dezinformační kampaň“ tím, že do médií unikla informace, že mu byl nabídnut bonus ve výši pět milionů dolarů za zajištění těžařské licence Australanům. Mihigo, který právě pobýval v Londýně, řekl, že přijal pouze zálohu milion dolarů a bonus za úspěšné získání licence z finální verze smlouvy vypadl. Zijin Mining jeho obvinění odmítá s tím, že jsou „zkreslená a zavádějící“.

V březnu jeden spekulant obvinil z podplácení vládních úředníků při dojednávání licence společnost Atlantic Lithium, jež provozuje důl v Ghaně, odkud dodává surovinu do Spojených států. Firma obvinění odmítla jako „falešné a zavádějící“.

V Zimbabwe je lithiový boom závislý na nepředvídatelné vládě strany Zanu-PF. V prosinci kabinet zakázal vývoz surové lithiové rudy s cílem omezit neschválenou těžbu a upřednostnit místní zpracování nerostu, což může zvýšit náklady.

I kdyby se ruda částečně zpracovávala na domácí půdě, je třeba lithium ze suchozemského Zimbabwe dostat přes hranice a na celosvětový trh. Daleko od přístavů se nacházejí i další africké doly – vzácnou výjimkou je provoz Andrady v Uisu, jemuž však zase schází propojení s přístavem asfaltovou silnicí.

Lithium z Manona z Demokratické republiky Kongo bude muset urazit 630 kilometrů jen na hranici se Zambií, kde už se dnes tvoří až sedmdesátikilometrové fronty náklaďáků naložených mědí a kobaltem. Rozšíření silnice se však kvůli sporům mezi vládou a čínskou stavební společností zaseklo na mrtvém bodě.

„Vlády musejí začít spolupracovat na přeshraniční logistice a budování infrastruktury, jinak se nám Afriku nepodaří otevřít,“ říká Natus z Tantalexu. Jde to však pomalu. Poradci amerického prezidenta Hochsteinovi trvalo dvanáct měsíců, než dojednal účast západních firem na železničním koridoru Lobito, jehož část vede z atlantického pobřeží Angoly přes region Katanga v Demokratické republice Kongo bohatý na nerosty a zambijský měděný pás až do Dar es Salaamu v Tanzanii.

„Kritické nerosty používáme k podpoře financování železnice a přístavů,“ říká Hochstein. „Jakmile se nám to podaří, může se taková železnice využít na rozvoj agrobyznysu a dalších podniků, které zatím do těchto zemí nejdou, protože nemohou zařízení přivézt a zase odvézt.“

Vlády v Africe vždy raději vidí, když se k jejich nerostnému bohatství už doma přiřadí nějaká přidaná hodnota a nebude se jen vyvážet za hranice, aniž by z toho měly větší prospěch. Namibijský ministr důlního průmyslu Tom Alweendo uvedl, že jeho země možná bude následovat zimbabwský příklad a zakáže vývoz surové rudy.

Jenže závod na výrobu hydroxidu lithného potřebuje přísun elektrické energie, chemických přípravků a surového lithia. Na africkém kontinentu takové podmínky nabízí jen pár provozů.

„Čím dříve Západ přistoupí na to, že tady jde hlavně o byznys, tím rychleji zjistí, že má příležitost se tu uchytit,“ říká George Roach, generální ředitel těžařské společnosti Premier African Minerals, jež působí v Zimbabwe a polovinu své produkce vyváží do Číny.

Závod s časem

V Uisu díky dolu na cín společnosti An­drada vznikla nová pracovní místa, zavedli tam mobilní signál, v bankomatech jsou peníze a v místním obchodě mléčné výrobky. Těžba lithia by mohla přinést mnohem víc výhod – firma hledá partnera, který by v Namibii vybudoval závod na výrobu ušlechtilejších produktů vhodných pro baterie do elektromobilů.

„Ještě před devíti měsíci bylo všechno jasné – rudu jsme prodávali do Číny. Ale když se bavíme o dlouhodobém strategickém partnerovi, je tu pár variant,“ míní šéf Andrady Viljoen.

Dějiny osady Uis nám však také říkají, že těžba je náročný byznys vystavený vrtkavosti mezinárodní politiky a komoditních trhů. Stará jáma v Uisu byla uzavřena roku 1990 poté, co Namibie získala nezávislost na Jižní Africe a ceny cínu se po krachu mezinárodních dohod propadly.

Tamní těžař drahých kamenů Colles Hoaeb doufá, že osada opravdu zažije slibovaný boom. „Je dobře, že důl už zase funguje,“ říká. Západní těžařské společnosti platí dobře a nabízejí dlouhodobou stabilitu, ale čínští konkurenti podle něj rychleji nabírají nové pracovníky a dostávají se dříve k zásobám nerostů. „Těží v malém – najmou padesát chlapů, vytěží a mají brzy hotovo.“

Fryer z Critical Metals tvrdí, že o kupce lithia není nouze, ale jen málo firem chce důl také provozovat. „Chtějí, aby tu tvrdou práci odvedl někdo jiný. Nechtějí si s tím doslova špinit ruce,“ říká.

Investoři mají ke své opatrnosti i jiné důvody. Ceny hydroxidu lithného jsou vrtkavé. V prosinci 2022 vystřelily až k 80 tisícům dolarů za tunu, ale od té doby spadly na 55 tisíc dolarů. Tato částka je stále téměř čtyřikrát vyšší než dlouhodobý průměr ve výši 15 tisíc dolarů, ale kvůli poklesům ceny se některé západní těžařské firmy ocitly pod tlakem investorů žádajících omezení investičních plánů – i když je kvůli tomu čínské podniky předeženou.

Někteří lidé se také domnívají, že správnou reakcí na nedostatek lithia není zvýšení jeho těžby v Africe, nýbrž rozvoj alternativ, jako jsou sodíkové baterie. „Objem duševního kapitálu a mozkové kapacity zaměřující se na nalezení alternativy k lithiovým bateriím je docela pozoruhodný,“ říká Fryer.

Někteří investoři se snaží riziko této alternativy omezit a raději financují projekty na výrobu hned několika druhů kovu nebo kovů, jež mají více možností použití. Jedním z nich je měď, která v některých oblastech nahrazuje hliník, ale dále se používá v řadě produktů od elektrického vedení po vodovodní potrubí – a vedlejším produktem afrických ložisek mědi často bývá cenný kobalt.

Africké těžařské společnosti orientující se nově na lithium očekávají, že jejich produkce bude mít díky výrobě elektro­mobilů zajištěný odbyt na dlouhá léta, možná i dekády. Jejich zástupci tvrdí, že než se nová bateriová technologie ujme a než se tomu přizpůsobí dodavatelské řetězce, bude to trvat dlouho. Mezitím se budou prát o nová naleziště nejen s čínskými konkurenty, ale také s těmi z etablovanějších regionů jako Austrálie nebo Kanada.

„Co nejrychleji musíme ukázat, že náš produkt dokážeme na trh dostat dříve než oni,“ říká Viljoen. „Tak jako během každé surovinové horečky je nejlepší to zlato, které se vytěží nejdřív.“

Harry Demsey, Joseph Cotterill, FT