Proč centrální banky kupují zlato?

V letošním druhém čtvrtletí Česko rozšiřovalo své zásoby zlata třetím nejvýraznějším tempem na světě. V absolutním vyjádření to už rychleji zvládaly pouze Polsko a Čína. Ke konci června mělo Česko o více než šest tun větší zásobu zlata než koncem března, zatímco Polsko svůj „zlatý poklad“ rozšířilo o 48,4 tuny a Čína o 45,1 tuny.

Kdo by to ještě před pár lety do Česka řekl. Vždyť v letech 1995 až 2020 jsme se zlata naopak zbavovali, a to vůbec nejrychlejším tempem ze zemí EU. V uvedených 25 letech Česko prodalo největší podíl státních zlatých rezerv v celé Unii. Mezi červencem 1995 a květnem 2020 tak poklesly státní rezervy zlata z 1,99 milionu troyských uncí na 0,25 milionu troyských uncí. Troyská unce odpovídá zhruba 31,1 gramu.

V uvedeném čtvrtstoletí se tedy hmotnost českého rezervního zlata snížila přibližně z 61,9 na 7,8 tuny. To odpovídá poklesu o 87,4 procenta. Žádný jiný stát EU takto citelně své zlaté rezervy v daném období neredukoval. Druhého největšího podílu zlata se zbavilo Lucembursko, a to 76,4 procenta, třetím nejvýraznějším tempem pak své zlato prodávala Malta, jež zlatou rezervu snížila o 64,4 procenta.

Česká národní banka se podstatné části svého zlata zbavila v období od května 1997 do září 1998, kdy tuzemské státní zlaté rezervy klesly o zhruba 85 procent. Cena zlata se tehdy pohybovala prakticky na svém úplném dně za posledních 45 let. Průměrná uzavírací cena kovu činila v období od května 1997 do září 1998 pouze přibližně 309 dolarů za troyskou unci a odpo­vídala tedy zhruba šestině současné cenové úrovně (1 925 dolarů za troyskou unci).

V červnu 2020 ovšem nastal zlom, zlaté rezervy České republiky se tehdy poprvé v tomto tisíciletí – konkrétně za celé období od prosince 1999 – zvýšily. A zvyšovaly se pak i v dalších třech letech, takže koncem letošního srpna měla ČNB ve svých rezervách už přes 23 tun zlata. Pravda, i tak je to stále o takřka sto tun méně, než kolik jej v rezervách měla na sklonku éry socialismu v srpnu 1989 tehdejší Státní banka československá. Šlo o celkem 119 tun. A po rozpadu federace pak v roce 1993 Česká republika disponovala až zhruba 65 tunami kovu. Takže ani na toto číslo dnešní rezervy zdaleka nestačí.

Nezávislé na ceně akcií

Nicméně guvernér ČNB Aleš Michl už loni přiblížil záměr rozšířit zlaté rezervy Česka na více než 100 tun. Má se tak stát během několika let. Michl to uvedl krátce po svém nástupu do funkce. Do zlata zamýšlí takto rozsáhle investovat, neboť vývoj ceny drahého kovu má podle něj nulovou vazbu na vývoj cen akcií.

Česká centrální banka tak zlaté rezervy rozšiřuje v přesvědčení, že tím vhodně diverzifikuje své devizové rezervy. Podobně nákupy zlata zdůvodňuje také třeba polská centrální banka, zmíněná aktuální světová rekordmanka v nákupech kovu. „Zlato si svoji cenu udrží, i když světovému finančnímu systému vypnou proud,“ říká guvernér polské centrální banky Adam Glapinski. „Od centrální banky se žádá, aby byla připravena na nejhorší,“ dodává.

Země typu Číny ale zlato do svých rezerv nakupují předně z jiného důvodu, než je snaha o diverzifikaci rezerv, patrná v případě Česka či Polska.

Třeba v prvním letošním čtvrtletí rychleji než Česko rozšiřovaly své zlaté zásoby už jen Singapur, Čína, Turecko a Indie. Vesměs toto kvarteto zemí přitom patří k těm, jež jsou označovány za „pračky špinavé ruské ropy“. To není úplná náhoda.

„Pračky špinavé ruské ropy“ představují země, které zajišťují dovoz ruských ropných produktů do EU a obecněji na Západ. Země EU a skupiny G7 totiž loni a ještě letos na přelomu roku v rámci svých sankcí zakázaly nebo zásadně omezily dovoz ruské ropy a ropných produktů. Ve skutečnosti ale i přes tyto sankce proudí ruská ropa ve velkém na Západ dále. A to ve zpracované podobě – třeba jako motorová nafta. A skrze třetí země, jako je ponejvíce právě Singapur, Čína, Turecko a Indie. Ve velkém tak dochází právě k „praní špinavé ruské ropy“. To zjišťuje studie finského Střediska výzkumu energií a čistého ovzduší, zveřejněná letos v dubnu.

Česko se tak v rychlosti nákupu zlata letos ocitá právě bok po boku těchto „praček špinavé ruské ropy“. Přitom tyto země nenakupují zlato v poměrně rychlém tempu primárně z důvodu diverzifikace jako Česko či Polsko, nýbrž ve snaze snížit svoji závislost na dolaru a dalších západních měnách coby devizových rezervách. Obávají se totiž, že by se mohly dostat „do křížku“ se Západem, zejména s USA, třeba i právě pro svoji činnost „praček ruské ropy“, čehož následkem by byly v krajním případě zmrazeny jejich devizové rezervy. Tak jako se to stalo Rusku loni v únoru, krátce po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu.

Na obzoru byla další krize

Cena zlata se letos vyhoupla nad psychologickou úroveň 2 000 dolarů za troyskou unci v dubnu a pak také v první půli května. Stalo se tak vůbec poprvé od loňského března, tedy od začátku ruské invaze na Ukrajinu. V historii se unce zlata prodávala za více než 2 000 dolarů pouze loni krátce po zahájení invaze, tedy v první polovině března, a pak přechodně v části srpna roku 2020, kdy se svět obával dopadů pandemie covidu-19, na nějž tehdy ještě neexistovala účinná vakcína.

Z hlediska finančních trhů a jejich ocenění zlata to tedy znamenalo, že letos v dubnu a částečně květnu panovala vážná obava z třetí celosvětově závažné situa­ce během čtyř let: po pandemii a dopadech invaze na jaře hrozila, jak se zdálo, světová bankovní krize zejména v důsledku pádů Silicon Valley Bank a druhé největší švýcarské banky Credit Suisse.

Cena zlata obvykle roste v čase nejistoty a nervozity, v čase krize a paniky, možných blackoutů – jak výše naznačuje Glapinski – a historicky rovněž pochopitelně v čase válek a hladomorů. Lidé v takových situacích přestávají věřit „papírovým penězům“ nebo elektronické směně a utíkají k hmatatelnému, tisíci let prověřenému zlatu. Z této příčiny se zhruba od globální finanční krize roku 2008 vrací zlato do obliby řady centrálních bank. Od loňska pak u některých z nich přibývá důvod další, tedy snaha snížit svoji závislost na dolaru.