Prodlouží nárůst mezd vysokou inflaci?

Přes 340 tisíc Američanů dostalo začátkem března přidáno, když největší soukromý zaměstna­vatel v USA Walmart zvýšil minimální hodinovou mzdu na 14 dolarů. V řadě amerických států tím řetězec nastavil nové minimum pro celý pracovní trh.

Na druhé straně Atlantiku celý půlmilion britských státních zaměstnanců vstoupil kvůli vyšším platům do stávky a stejný krok chystají i německé odbory. Meziroční růst mezd v Maďarsku a Polsku překonal hranici deseti procent.

Dokonce i v Japonsku, kde leckdo nedostal přidáno i několik desetiletí, zvažují velcí zaměstnavatelé výraznou změnu v odměňování podle počtu odpracovaných let, díky které by si zaměstnanci konečně mohli polepšit.

Zda se pracujícím podaří vyjednat vyšší odměny, je největší otázka, s níž si letos lámou hlavu centrální bankéři, kteří po celém světě bojují s prudkým růstem cen. „Až opadne vliv energetické a pandemické krize, inflaci ještě několik let poženou zejména vyšší mzdy,“ varoval v listopadu Philip Lane, hlavní ekonom Evropské centrální banky (ECB).

Centrální banky zatím nečelí mzdově cenové spirále, ve které se Spojené státy ocitly v 70. letech. Tehdy se zaměstnanci kvůli inflaci domáhali zvyšování mezd, jež pak v průběhu téměř celého desetiletí vedlo zase k dalšímu zdražování, dokud do čela americké centrální banky Fed nenastoupil Paul Volcker a nezavedl nový měnový režim. Volcker skoncoval s inflací, ale jen za cenu hluboké recese.

„Inflační spirála zatím vidět není. Jenže jakmile se jednou ukáže, máte už velký problém,“ sdělil reportérům po zvýšení úrokové sazby současný šéf Fedu Jay Powell a dodal, že se to rozhodně nesmí stát.

Nebezpečí však spočívá v tom, že strmě rostoucí ceny mohly už po roce trvale změnit očekávání a chování zaměstnanců, zaměstnavatelů a spotřebitelů. To může vést k setrvačné inflaci, kdy pracovníci ve službách mohou díky dostatku pracovních příležitostí požadovat vyšší odměny a firmy zase mohou vyšší náklady naúčtovat domácnostem, jimž se daří díky vysoké zaměstnanosti a vládní podpoře.

Dokonce i mírné navýšení mezd by mohlo vést k tomu, že inflace neklesne zpět na dvě procenta prosazovaná centrálními bankami – pokud se úrokové sazby nezvednou až na úroveň hrozící vyvoláním recese.

Poptávka, energie a produktivita

Fed a ECB ovšem v souvislosti s inflací čelí poněkud odlišným problémům. V USA inflaci způsobuje především poptávka zvýšená stimulačními opatřeními, ke kterým vláda sáhla po skončení lockdownů, a politici musí vyhodnotit, zda vyšším mzdám odpovídá lepší produktivita.

V eurozóně a Velké Británii je hlavní potíží energetická krize vyvolaná ruskou invazí na Ukrajinu. Kvůli výrazně vyšším výdajům za energie evropské země zchudly a je otázkou, jak se tyto náklady rozdělí mezi firmy, pracovníky a daňové poplatníky. V této souvislosti mohou být i mzdy, které nenarostou o celou inflaci, příliš vysoké na to, aby se firmy obešly bez dalšího zvedání cen.

Celková míra inflace by na obou stranách Atlantiku měla během několika příštích měsíců prudce klesnout, protože plyn zlevnil a dražší úvěry už začínají tlumit poptávku. Jenže většina zaměstnanců za poslední rok pocítila výrazný pokles životní úrovně, protože vyjednané zvýšení mezd, jež by za normálních okolností vypadalo velkoryse, stále výrazně zaostává za inflací.

Růst mezd bude k ničemu, pokud jen prodlouží období vysoké inflace, ale pracující si přejí mzdy odpovídající vyšším cenám.

Při vyjednávání se mají o co opřít. Navzdory medializovanému propouštění v technologických firmách a slabším vyhlídkám mezi bankéři a právníky se nezaměstnanost v mnoha zemích blíží rekordně nízkým hodnotám, pracujících je všeobecný nedostatek a firmy si chtějí zaměstnance udržet i za horších ekonomických podmínek.

Proto se centrální bankéři obávají, že i růst mezd o pouhých čtyři až pět procent bude příliš silný na to, aby se inflaci povedlo dlouhodobě zkrotit na kýžená dvě procenta – vzhledem k tomu, že produktivita se zatím nijak výrazněji nezvýšila.

Dosáhl růst mezd vrcholu?

Nikdo neví, jestli už trh práce zpomaluje natolik, aby růst mezd oslabil – nebo zda centrální banky budou považovat za nutné pokračovat ve zvyšování úrokových sazeb, aby vyvolaly úbytek pracovních míst a nedostatek finančních prostředků.

„Vzhledem k vysoké zaměstnanosti budou centrální banky chtít jasný signál, že ekonomika zpomaluje a nezaměstnanost roste,“ říká ekonom Bill Diviney z banky ABN Amro.

V aktuální situaci lze argumentovat ve prospěch tvrdého i mírného přístupu. Podívejme se například na data z USA. Údaje o únorových mzdách v době psaní tohoto textu ještě nebyly k dispozici, ale v lednu byl zaznamenán nečekaný růst zaměstnanosti, když na výplatních páskách přibylo přes půl milionu pracujících. V tomtéž měsíci meziroční růst mezd zvolnil ze 4,8 na 4,4 procenta.

Boom na pracovním trhu v kombinaci se zpomalujícím růstem mezd může dát za pravdu těm, kdo věří, že Fed zvládne americkou ekonomiku dovést k hladkému přistání, tedy že uklidní inflaci, aniž bude muset pomocí vyšších úrokových sazeb vyvolat vlnu propouštění.

„Pokud vás zajímá, jak vypadá ekonomika s plnou zaměstnaností, takhle nějak to může vypadat. Silný nominální růst mezd (ale ne příliš silný), dostatek pracovních míst, vysoký počet lidí šplhajících po kariérním žebříčku, celková prosperita,“ napsal na Twitteru Arin Dube, profesor z University of Massachusetts, který vede výzkum o minimálních mzdách.

Dube tvrdí, že růst mezd odráží skutečnou změnu ve struktuře amerického pracovního trhu. Lockdowny během pandemie a následný nárůst zaměstnanosti totiž podle něj pracovníky přiměly k tomu, aby opustili špatně placená místa ve službách a přesunuli se do produktivnějších odvětví.

V souvislosti s produktivitou však zaznívají i méně optimistické názory. Jason Furman, spolupracovník Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku, se domnívá, že po upřesnění údajů z dřívějších měsíců „trend za rok 2022 už tolik nevypadá jako zpomalující růst mezd, ale spíše jako plynulý růst odpovídající zhruba 3,5procentní inflaci“.

Ekonomové se vzhledem k aktuálním datům obávají, že navzdory loňskému nejrychlejšímu zvyšování úrokových sazeb v americké historii Fed neudělal dost pro to, aby pracovní trh zchladil.

Inflační index PCE, který sleduje výdaje domácností bez energií, bydlení a potravin s proměnlivou cenou, a tudíž na něj mají velký vliv mzdy ve službách, v lednu stoupal. Podle Furmana to dokládá, že dopady pandemie na cenu dřeva, mikročipů a nákladní dopravy už sice pominuly, ale „poptávka a setrvačný růst mezd a cen zůstávají realitou. A míra inflace je stále hodně vysoká.“

Aktuální data z Francie, Německa a Špa­nělska poukazují na setrvalé inflační tlaky také v eurozóně. Tam byl růst mezd v roce 2022 překvapivě nízký, ale letos zřejmě zesílí, protože odbory se snaží vyjednat dlouhodobé kolektivní smlouvy v řadě odvětví, která v některých zemích pokrývají velkou část pracovního trhu.

Listopadovou smlouvu, již podepsala největší německá odborová organizace IG Metall, ekonomové označují za zlatou střední cestu vyvažující rizika růstu a inflace. Dohoda zahrnuje dvouleté zvyšování mezd ve spojení s jednorázovými kompenzacemi kvůli rostoucí ceně energií.

Jenže německé odbory státních zaměstnanců nyní požadují více než desetiprocentní zvýšení platů a v Nizozemsku se dohodli na pěti- či šestiprocentním bonusu, což je o poznání více než v minulosti. Španělská centrální banka vyjádřila obavy nad čím dál častějším vy­užíváním inflační doložky v zaměstnaneckých smlouvách.

Erwan Gautier, ekonom francouzské centrální banky, zjistil, že v desítkách průmyslových odvětvích firmy a odbory revidovaly v průběhu roku 2022 kolektivní smlouvy, někdy i opakovaně, aby udržely krok s minimální mzdou, která se ve Francii při vysoké inflaci automaticky zvyšuje. Někde jsou dosud pozadu, takže růst mezd bude v roce 2023 nejspíš ještě zrychlovat.

Prezidentka ECB Christine Lagar­deová koncem února prohlásila, že centrální banka „se mzdami a jejich vyjednáváním velice detailně zabývá“. Isabel Schnabelová, členka výkonné rady ECB, upozorňuje, že očekávaný růst mezd mezi čtyřmi až pěti procenty v nadcházejících letech je „příliš vysoký na to, aby se podařilo dosáhnout požadované dvouprocentní inflace“ a oproti USA by tento růst v eurozóně mohl vytrvat déle, protože se zde častěji využívá kolektivní vyjednávání.

Tlak na zvyšování mezd v eurozóně by však mohla tlumit nižší poptávka po pracovní síle. V největších evropských ekonomikách už totiž díky lepším pracovním příležitostem stoupla zaměstnanost. Ve Francii, Německu i Španělsku je ekonomika v tomto ohledu aktivnější než před pandemií.

Sazby v Británii zůstanou zvýšené

Úplně jiná situace je ve Velké Británii, kde od vypuknutí covidu-19 ubylo přes 300 tisíc zaměstnaných. Bank of England neočekává, že by se tento stav měl výrazně změnit, pokud nevzroste počet přistěhovalců, protože z práce odešli lidé, kteří jsou příliš nemocní nebo už pracovat nechtějí. I když tento důsledek pandemie časem odezní, britští zaměstnavatelé budou stále více narážet na překážky spojené se stárnutím populace.

Zejména proto, že se firmy v Británii přetahují o čím dál méně pracujících, úrokové sazby zde zůstanou zvýšené déle než jinde – a guvernér Bank of England Andrew Bailey už varoval, jaké dopady na inflaci a měnovou politiku bude mít případné zvýšení platů státních zaměstnanců, pokud vláda zároveň nezvýší daně, aby výdaje pokryla.

„Obzvlášť mě znepokojuje cenotvorba a stanovování mezd v naší zemi,“ řekl v únoru poslancům.

Napětí mezi obavami centrálních bank z inflace na jedné straně a snahou vlád udržet životní úroveň voličů a vyhnout se společenským otřesům na straně druhé panuje ve všech zemích.

Řada evropských vlád se situaci pokusila řešit tím, že přidala nejchudším vrstvám. Minimální mzda v EU vzrostla za rok 2022 v průměru o 12 procent, oproti předchozímu roku dvojnásobnou měrou. Nejvíc inflaci takto doháněly země východní a střední Evropy, ale například také v Německu nejnižší zaručená mzda stoupla o 22 procent, v Nizozemsku o 12 procent a ve zbytku bohatších zemí EU o pět až osm procent.

Francie i Německo zároveň nabízejí daňové úlevy společnostem, jež zvýšení mezd pod úrovní inflace vykompenzují pracovníkům velkými jednorázovými bonusy. Jejich účinek sice bude krátkodobý, ale i tak posílí kupní sílu spotřebitelů, a tím pádem i tržní sílu firem.

A přestože si Fed dělá starosti s příliš vysokou poptávkou po pracovní síle, Bidenova vláda se raduje z ekonomického prostředí, které umožňuje získat lepší práci znevýhodněným skupinám a nízkopříjmovým pracovníkům.

„Naše země pracuje ostošest. Za poslední dva roky zaměstnanost nevídaně stoupla,“ prohlásila minulý měsíc ministryně financí Janet Yellenová a zdůraznila, že nezaměstnanost černošské a hispánské populace a také lidí se zdravotním postižením se přiblížila historickému minimu.

Kdo má krotit inflaci?

Některé hlasy tvrdí, že nedostatek zaměstnanců konečně pomůže vyvážit sílu kapitálu a pracujících a že odměny by měly růst, aby si lidé zachovali dosavadní životní úroveň. K tomu ovšem dojde pouze za předpokladu, že firmy vstřebají tyto otřesy snížením vlastních zisků – což se v minulosti stávalo málo­kdy.

S výjimkou energetiky, kde zisky prudce rostou, pociťují ekonomický tlak nejen pracující, ale i zaměstnavatelé. „Situace je tak náročná, že dost možná začnou klesat jak zisky, tak mzdy,“ soudí Torsten Bell z britského think-tanku Resolution Foundation.

Toto napětí by mohlo znepříjemnit život centrálním bankám, pokud budou zvyšováním úrokových sazeb i nadále tlačit proti mzdovým požadavkům pracujících, i když se ještě naplno neprojevil účinek dosavadních opatření.

„Vlády, po kterých lidé požadují zvyšování platů o inflaci, možná pocítí čím dál větší odpor vůči zpřísňování měnové politiky a totéž platí pro firmy, kterým rostou mzdové i finanční náklady,“ říká Gilles Moëc, vedoucí ekonom Axa Group.

Běžným receptem na zmírnění těchto tlaků zůstává zvyšování úrokových sazeb. Ekonomický růst se tím přiškrtí, dokud se pracovníci nezačnou bát o místo a nepřestanou požadovat vyšší mzdy a dokud se podniky nezačnou obávat, že ztratí zákazníky, a tudíž dál nebudou zvyšovat ceny.

Podle bývalého hlavního ekonoma Mezinárodního měnového fondu Oliviera Blancharda je tento způsob řešení inflace „vysoce neefektivní“ a je podle něj důsledkem „sporu o to, zda zátěž ponesou firmy, pracující, nebo daňoví poplatníci“.

OECD se přiklání ke zvyšování minimální mzdy, aby nejchudší obyvatelé ustáli zvyšování cen, a také vybízí ke kolektivnímu vyjednávání. Podle OECD se tak může předejít inflační spirále, protože zaměstnanci a zaměstnavatelé se mohou dohodnout na spravedlivějším rozdělení inflační zátěže po­dle výše příjmů. Nižší růst mezd se také může částečně vynahradit oblíbenými benefity, například volnější pracovní dobou.

V praxi však musí problém téměř vždy nakonec řešit centrální banky, jak poznamenává Blanchard. „Člověk může snít o vyjednávání mezi zaměstnanci, firmami a státem, jehož výsledek nevyvolá inflaci, kterou pak bude nutné bolestivě brzdit… Byla by však nutná větší vzájemná důvěra, než v jakou lze doufat, a to se zkrátka neděje.“

Delphine Straussová, FT