Putinovské Rusko na sovětské trajektorii

Mezi důvody vedoucí k počátku rozpadu Sovětského svazu bylo tehdejší vysoké tempo zbrojní produkce a masivní výdaje na armádu, které si země nemohla dovolit. Jednoduše řečeno: ekonomicky mnohem výkonnější Západ východní blok v čele se SSSR prostě „uzbrojil“. Těžký průmysl komunistických zemí sice každoročně chrlil tisíce tanků, obrněných vozidel nebo děl, ale na trhu chyběly základní výrobky jako auta, automatické pračky či barevné televizory. Vojenská technika byla technologicky stále složitější, a tím pádem i dražší. Soudruzi v Moskvě a jejích satelitech tak po celé dekády museli spoléhat na kvantitativní převahu v konvenční výzbroji. A co víc, technologický náskok Západu se po nástupu politického dua Ronald Reagan – Margaret Thatcherová na přelomu 70. a 80. let ještě zvýšil tím, jak NATO zavádělo do služby nové hi-tech systémy: tanky Abrams, Challenger 1 i Leopard 2, bojová vozidla pěchoty Bradley a Warrior, letouny F-16 či Tornado. Vůdci východní Evropy se snažili držet krok, modernizovat armády, ale vzhledem k jejich velikostem (jen tehdejší Československá lidová armáda měla ve zbrani okolo 200 tisíc osob a v arzenálu na 4 500 tanků, 4 900 bojových obrněných vozidel a 687 letounů) to bylo v podstatě nereálné; pro slabou ekonomiku šlo o vyčerpávající proces… Američané navíc přinutili Sověty v rámci „Hvězdných válek“ utrácet za extrémně drahé projekty, jako byly raketoplán Buran, supertěžká nosná raketa Energija či orbitální zbraňová platforma Poljus. Všechny nakonec zkrachovaly.

Rusové se sovětským apetitem

Obdobné velmocenské ambice, jako míval SSSR, má dnes putinovské Rusko. Hybnou silou však nyní není snaha o vítězství komunismu nad kapitalismem, nýbrž „horký“ konflikt na Ukrajině a nepřátelství vůči takzvaně kolektivnímu Západu, jenž podporuje napadenou zemi materiálně i finančně. Má to jedno veliké ale. Ruská armáda se totiž nikdy ve své novodobé historii na podobně dlouhou a intenzivní válku na cizím území, v jaké se už třetí rok nachází, nepřipravovala. Její úloha tkvěla především v obraně územní celistvosti Ruské federace – tím byly mimo jiné obě války v Čečensku – a v menších, krátkodobých vojenských zásazích v „blízkém zahraničí“, jak Rusové eufemisticky označují státy bývalého Sovětského svazu. Takovýto zásah představovala například intervence v Gruzii v roce 2008, nebo dokonce anexe Krymského poloostrova a vojenské angažmá na straně doněckých a luhanských separatistů mezi lety 2014 až 2022, které předcházelo otevřené válce. Ve všech uvedených případech šlo jen o – svým geografickým rozsahem i počtem nasazených vojsk – omezené operace. Během první čečenské války (1994 až 1996) a druhého čečenského konfliktu (1999 až 2000) bylo nasazeno nanejvýš 80 tisíc příslušníků ruských ozbrojených sil. Do Gruzie vyslala Moskva zhruba 19 tisíc vojáků. Obsazení Krymu, které se událo specificky bez výsostných označení, se účastnilo nanejvýš 12 tisíc mužů a bojů na Donbase (hlavně v letech 2014 až 2015) to bylo od sedmi do dvanácti tisíc příslušníků ruské armády.

Růst armády i rozpočtu

Když prezident Vladimir Putin zahájil 24. února 2022 „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině, velikost invazních sil se odhadovala na 190 tisíc vojáků a příslušníků Rosgvardije (polovojenských jednotek určených pro udržování pořádku na vlastním, respektive na okupovaném území). To se následně ukázalo jako žalostně málo, což vedlo k sérii ruských neúspěchů v prvním roce války. Byť v té době měla ruská armáda jako celek okolo milionu příslušníků, Kreml zjevně počítal s rychlou akcí po vzoru porážky gruzínské armády, a proto vyčlenil pro invazi pouze slabé síly. Ačkoli se na první pohled může zdát, že oněch 190 tisíc je vskutku vysoké číslo, je zapotřebí si uvědomit pár věcí. V roce 2003, když Spojenými státy vedená „koalice ochotných“ se zhruba 150 tisíci vojáky zaútočila na Irák, měla tato arabská země asi dvacet milionů obyvatel. Ukrajina jich na začátku invaze měla 44 milionů – a rozlohou je o polovinu větší než zmíněný Irák. Stejně tak vůbec nešlo srovnávat předchozími konflikty a následnými ekonomickými sankcemi zdevastovanou Saddámovu armádu s tou, kterou se Ukrajincům podařilo vybudovat mezi lety 2014 až 2022.

Jakmile se tedy ukázalo, že místo několikadenní operace zabředlo Rusko do skutečné války, nařídil Putin v srpnu 2022 zvýšení počtu vojáků v činné ruské službě o 137 tisíc. O měsíc později, následkem porážky ruských vojsk u Charkova, vyhlásila Moskva „částečnou mobilizaci“, jež probíhala až do listopadu 2023, přičemž se do té doby podařilo povolat, často dosti chaotickým způsobem, do armády na 300 tisíc záložníků. Na Západě žijící a publikující ruský vojenský expert Pavel Luzin k tomu uvedl: „Rusko prostě nebylo na mobilizaci takového rozsahu připraveno. Bylo proto odsouzeno k logistickým problémům.“ V posledních dvou desetiletích se totiž Kreml snažil o reorganizaci svých ozbrojených sil takovým způsobem, aby se transformovaly z armády založené na povinném výkonu branné povinnosti na profesionální armádu. „Když byla vyhlášena (klopotná) mobilizace, neexistoval ale žádný mechanismus, jak ji skutečně provést,“ vysvětloval Luzin.

Povolávané „lidské zdroje“

Další zvětšení ozbrojených sil nastalo loni v prosinci, kdy prezident Putin rozšířil řady svého vojska ještě o 170 tisíc osob: na 1,32 milionu. Tato expanze během letoška umožnila Rusům na Ukrajině nasadit téměř půl milionu mužů, což je asi trojnásobek oproti původní velikosti invazních sil.

I to se však jeví ve světle posledních událostí jako nedostatečné, neboť Ukrajinci už přes čtvrt roku okupují několik set kilometrů čtverečních v Kurské oblasti, kam překvapivě vpadli počátkem srpna 2024, a ruské jednotky je prozatím nedokázaly z tohoto území vypudit. Zřejmě i proto byl Vladimir Putin nucen podepsat v polovině září další dekret, jímž s účinností od 1. prosince opět nařizuje zvětšit armádu: tentokrát už o 180 tisíc vojáků a na 1,5 milionu osob ve zbrani! To jsou ovšem plánované počty personálu, nikoli aktuální stav. Ten je pochopitelně utajován. Dle odhadů ukrajinské rozvědky se však Rusku, i díky slibům vysokých platů a náborových bonusů, daří zrekrutovat měsíčně 30 až 40 tisíc lidí pro válku na Ukrajině (nedávno se rovněž přidaly zprávy jihokorejských služeb, že se do bojů zapojí i vojáci z KLDR – pozn. red.). Přitom bojové ztráty se pohybují okolo tisíce mužů denně, tedy zhruba 30 tisíc za měsíc. Například letos v dubnu prohlásil americký generál a velitel aliančních sil v Evropě Christopher G. Cavoli, že „ruská armáda je nyní ve skutečnosti větší – o patnáct procent –, než byla na začátku invaze.“ A dále k tomu uvedl: „Za poslední rok Rusko zvýšilo počet svých vojáků na frontové linii z 360 na 470 tisíc osob.“

Válka, která se prodražuje

Postupné zvětšování ozbrojených sil, růst výdajů na platové náležitosti, obrovské náklady na zásobování jednotek působících v rámci „speciální vojenské operace“ vším od proviantu přes pohonné hmoty až po munici a nákup nové techniky i oprav vedly již loni k tomu, že dle renomovaného think-tanku Stockholm International Peace Research Institute (SIPRI) vydalo Rusko na armádu přibližně 9,7 bilionu rublů, v přepočtu tedy asi 2,4 bilionu korun. To činilo přibližně 5,9 procenta ruského HDP. Při srovnání s předchozími lety, byly výdaje o 24 procent vyšší než v roce 2022 a o 57 procent vyšší nežli při anexi Krymu před deseti lety. Letošní vojenské výdaje dosáhly částky 10,4 bilionů rublů čili 2,5 bilionu korun. A co víc: v návrhu státního rozpočtu Ruské federace na příští rok je na zbrojení vyčleněno již 13,5 bilionu rublů neboli astronomických 3,3 bilionu korun). To bude opět o čtvrtinu více než letos, což už má představovat 6,2 procenta HDP země a přímo 32,5 procenta všech vládních výdajů. Některé položky v rozpočtu – jako například školství, zdravotnictví, a dokonce i prostředky na sociální programy – mají naopak klesnout.

Ministerstvo obrany a jiné silové složky tak získají nejvyšší objem financí od konce studené války, kdy Sovětský svaz vydával na armádu mezi dvanácti a sedmnácti procenty HDP! Pro připomenutí: státy NATO a západní Evropy dlouhodobě diskutují o dlouho neplněném závazku dvou procent výdajů.

Vojensko-průmyslový komplex Podstatnou část ruského vojenského rozpočtu spolkne vývoj nových zbraní a nákup výzbroje. Kolik přesně, to je – jak jinak – utajované. Vladimir Putin při své návštěvě závodu koncernu Almaz-Antej v Petrohradě, uskutečněné loni v lednu, prohlásil: „Pokud jde o dosažení konečného vítězství (Ruska), které je nevyhnutelné, existuje několik věcí. Je to jednota a soudržnost ruského lidu, odvaha našich bojovníků a práce vojenskoprůmyslového komplexu a továren, jako je ta vaše, a lidí jako vy.“

O válce se však říká, že je jako nenasytná bestie požírající lidi i techniku. A to závratným tempem. Zbrojní sektor ruského průmyslu se této nové realitě poměrně dobře přizpůsobil a dělá, co je v jeho silách, aby zásoboval vlastní válčící armádu. To se daří, byť za cenu obrovského úsilí včetně ztráty řady zahraničních trhů, neboť na exportní produkci už prostě nezbývají kapacity. Proto tradiční zákazníci, jako jsou Indie nebo Srbsko, podstatně omezili nákup ruské výzbroje a přeorientovali se na francouzskou, americkou, popřípadě i čínskou techniku. To způsobilo, že loni Rusko (bráno jakožto nástupnická země SSSR) poprvé po více než šesti dekádách přišlo o druhé místo v tabulce největších exportérů zbraní, na němž ho nahradila Francie. První pochopitelně zůstávají USA. Ruský zbrojní průmysl rovněž musel racionalizovat výrobu a soustředit se především na náhradu masivních ztrát na Ukrajině namísto (až na výjimky) zavádění nové špičkové výzbroje. Přeorientoval se především na reaktivaci dlouhodobě uložené těžké obrněné techniky ze sovětských dob a produkci tolik potřebné munice. Například dříve vyvíjená příští generace tanků na platformě Armata a pásová bojová vozidla Kurganěc či kolové bojové vozy Bumerang byly zcela upozaděny a místo nákupu malých sérií těchto drahých strojů jsou nyní uváděny do provozuschopného stavu zastaralé tanky typů T-80, T-72, a dokonce T-62 ze šedesátých let 20. století! Jak k tomu již citovaný americký generál Cavoli při slyšení v Kongresu poznamenal: „Rusko má nakročeno k výrobě nebo renovaci více než 1 200 tanků ročně a k produkci nejméně tří milionů dělostřeleckých granátů nebo raket ročně.“ Nejmodernější sériově produkovaný ruský tank je nyní model T-90M, ovšem těch dokáže podnik Uralvagonzavod zkompletovat za rok nanejvýš jen několik desítek.

Lacinější drony vpřed

Sofistikované systémy tak postupně nahrazují jednodušší alternativy, a jak bude konflikt pokračovat, bude tento trend zřejmě stále zřetelnější. Takovým příkladem omezených schopností ruského vojensko-průmyslového komplexu je nutnost nakupovat části know-how, výzbroje nebo techniky ve spřátelených zemích: v Číně, Íránu či Severní Koreji. Dle generála Cavoliho poskytla KLDR jen do letošního března Rusku zhruba 6 700 kontejnerů obsahujících možná až tři miliony kusů dělostřelecké munice. S Íránem uzavřelo Rusko dohodu o dodávkách zbraní v hodnotě miliard dolarů zahrnující též licenční výrobu šesti tisíc „sebevražedných“ dronů Šáhid/Geraň. ČLR prozatím Rusku poskytuje pouze nesmrtící prostředky: od bezpilotních letounů přes lehká terénní vozidla po počítačové čipy. V loňském roce zvýšila Čína recipročně dovoz ruského zboží o dvanáct procent na celkovou hodnotu 117,8 miliard dolarů, což je přibližně 2,8 bilionu českých korun.

Letos v únoru Putin uvedl, že zbrojní průmysl od začátku války vytvořil na 520 tisíc nových pracovních míst a zaměstnává 3,5 milionu lidí. Zásadním problémem pro jeho další rozšiřování je však nezaměstnanost pod tři procenta (dle listopadové zprávy Financial Times tlak i ceny snížily nezaměstnanost na rekordních 2,4 procenta), což v blízké budoucnosti vylučuje jeho výraznější expanzi. Proto nábor pracovních sil probíhá i v zahraničí: hlavně v asijských a afrických zemích.

Našponovaná válečná ekonomika

Co bude dál? Otázkou zůstává, jak dlouho je takovýto trend – přechod na plně válečnou ekonomiku – vlastně udržitelný. A co nastane, až jednou rusko-ukrajinský konflikt skončí a opět dojde (jako na konci studené války) k drastickým škrtům ve vojenských výdajích? Bude se propouštět v armádě i ve vojensko-průmyslovém komplexu a osekají se i dnešní zákonitě štědré platy a benefity.

Ty ostatně roztáčejí inflační spirálu už teď. Ruská centrální banka například odhaduje, že inflace by letos mohla dosáhnout 8,5 procent. Putin proto vyzval zodpovědné úředníky, aby stabilizovali ekonomiku, a centrální banka v říjnu zvýšila úrokovou sazbu na rekordních 21 procent. „Jedná se o klasický případ, kdy je ekonomika vyšponována nad rámec svých možností,“ říká pro FT Elina Ribaková, vedoucí pracovnice Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku (PIIE).

Stejně jako v období rozpadu SSSR tedy pravděpodobně hrozí i „poválečnému“ Rusku, pokud tedy někdy výhledově válka na Ukrajině skončí, sociální neklid a národnostní pnutí způsobené novou „armádou“ – tentokrát však nezaměstnaných. I následkem snižování zbrojní výroby se nezaměstnanost po pádu komunismu zvyšovala, až roku 1998 dosáhla rekordních 13,3 procenta práceschopné populace.

Autor je bývalý voják a zástupce šéfredaktora odborného magazínu ATM