„Stárnutí není osud, ale technický problém.“ Bill Kapp a byznys, který si troufá přeprogramovat lidské tělo
Smrt je v jeho jazyce provozní riziko. Nikoli tragédie, nikoli metafyzická hranice, ale proměnná, s níž lze pracovat. Bill Kapp mluví o lidském těle stejným tónem, jakým se v private equity mluví o neefektivním provozu nebo skrytém dluhu. Klidně, věcně, bez patosu. „Lidé dnes chodí k lékaři, až když se něco pokazí. To je systémové selhání,“ říká. V jeho světě je pozdější diagnóza synonymem promarněného kapitálu.
Kapp je spoluzakladatelem Fountain Life, americké kliniky zaměřené na dlouhověkost, která se snaží přepsat samotnou logiku zdravotní péče. Nemá jít o wellness ani o futuristickou hru pro technologické elity. Jde o posun od reaktivní medicíny k preventivnímu, datově řízenému modelu, který má ambici zachytit nemoc dřív, než se stane osudem. V ospalém předměstí New Yorku proto pacienti nečekají v ordinaci, ale oblékají si župan a podstupují sérii vyšetření, která připomíná spíš forenzní audit těla než klasickou lékařskou péči. Celotělová magnetická rezonance, kardiologické skeny, analýza sítnice. „Oko je jediné místo, kde můžete vidět nerv přímo. A nervy stárnou dřív, než se projeví symptomy,“ vysvětluje Kapp.
Jeho myšlení vychází z přesvědčení, že stárnutí není přirozený proces, ale soubor biologických mechanismů, které lze zpomalit, případně částečně zvrátit. Fountain Life proto nejde jen po diagnózách, ale po intervencích. Regenerativní medicína, práce s kmenovými buňkami získanými z placenty a pupečníkové krve, experimenty s obnovou tkání. „Tyto buňky mají schopnost resetovat stárnutí,“ říká bez náznaku ironie. A dodává, že vrásky či vypadávání vlasů jsou jen viditelným povrchem hlubší buněčné eroze.
V tom je Kapp typickým představitelem nové vlny podnikatelů pohybujících se na hraně mezi medicínou, technologiemi a filozofií. Nečekají na konsenzus, ale na otevření regulatorního okna. Když se v USA změnila pravidla pro některé typy buněčných terapií, Fountain Life byla připravena. Poptávka byla okamžitá. „Dnes už žádnou technologii neschováte pod kámen. Lidé hledají řešení a informace si najdou,“ konstatuje Kapp s lehkým opovržením k tradičnímu paternalismu zdravotnictví.
Zásadní obrat v jeho uvažování spočívá v přesunu od léčby jednotlivých chorob k práci se samotným časem. Stárnutí jako společný jmenovatel rakoviny, kardiovaskulárních onemocnění i neurodegenerace. Pokud se podaří zasáhnout na buněčné úrovni, ztrácí diagnózy svou absolutní moc. Tento přístup sdílí i část biotechnologické komunity, která se inspiruje výzkumem genové reprogramace a takzvaných Yamanakových faktorů. Myšlenka, že buňku lze biologicky omladit, už není sci-fi, ale laboratorní realita.
Jenže mezi vizí a systémem stojí riziko. Kapp si je ho vědom, ale nepřipouští paralýzu. „Technologie se vždy nejdřív testují na těch, kteří jsou ochotni nést riziko. Tak funguje inovace,“ říká a implicitně tím obhajuje elitářský startovní model dlouhověkosti. Je to logika Silicon Valley přenesená do medicíny. První verze je drahá, nedokonalá a dostupná jen omezenému okruhu lidí. Teprve později se z ní stává infrastruktura.
Tento přístup však naráží na etické napětí, které nelze obejít marketingem. Pokud se podaří prodloužit zdravý život o deset či dvacet let, kdo k tomu bude mít přístup. A co to udělá se společností, která už dnes zápasí s nerovnostmi a přetíženými systémy sociálního zabezpečení. Kritici varují před dvourychlostním světem, kde se biologický věk stane novým statusem. Kapp odpovídá pragmaticky. „Inovace vždy začínají u těch, kdo je financují. Bez nich by se nikdy nerozšířily.“
Jeho klid je až znepokojivý. V rozhovorech se vyhýbá velkým slibům, ale zároveň mluví o budoucnosti, v níž budou lidé chodit na zdravotní kontrolu stejně samozřejmě jako dnes na servis auta. Ne z obavy, ale z rutiny. Medicína se v jeho podání zbavuje dramatu a stává se procesem. To je možná nejradikálnější aspekt celé vize. Ne nesmrtelnost, ale banalita dlouhého života.
Osobní rovnice úspěchu u Kappa nespočívá v délce života samotné, ale v jeho kvalitě a kontrole. „Nejde o to žít déle za každou cenu. Jde o to nebýt v posledních letech pacientem,“ říká a tím se dotýká hlubšího společenského strachu ze závislosti a úpadku.
Dlouhověkost v jeho pojetí není útěkem před smrtí, ale pokusem o její odklad prostřednictvím racionality. Je to projekt, který odhaluje naši dobu možná přesněji než jakákoli politická debata. Touhu po kontrole v světě, kde se tradiční jistoty rozpadají. A také ochotu proměnit i vlastní tělo v pole experimentu. Ne proto, že bychom chtěli žít věčně, ale proto, že nechceme odcházet dřív, než vyčerpáme své možnosti.
