V podstatě čtu pouze biografie

Když jste odcházel z Československa, vzal jste si s sebou tehdy nějakou knížku?
Jo! Měl jsem ji zabalenou v Rudém právu a byly to Hovory s TGM od Karla Čapka, protože se mi hrozně líbil Ča­pek a taky se mi hrozně líbil Masaryk. Tenkrát jsem nevěděl, jestli ta knížka zakázaná je, nebo není. A to bylo na tom komunismu tak hrozný, člověk jenom tušil a sami jsme se cenzurovali – tohle asi jo a tohle asi ne. Hovory s TGM mám i ve švédštině. Když jsem potkal svoji ženu Annu, chodili jsme na aukce knih. Nic okázalého. Pořádali je lidi, když se stěhovali nebo se zbavovali pozůstalosti. A jednou jsem v jedné bedně viděl Hovory s TGM ve švédštině. Ale prodávaly se tři bedny knih. Přihazoval jsem, jenže tam byl ještě jeden zájemce, který také pořád přihazoval. Tak jsem si vzal toho Čapka a řekl jsem mu: „Ty ostatní si můžeš vzít.“ On se na mě koukal, jako že jsem úplný idiot, což jsem tenkrát asi byl. Ale my jsme měli tak malý byt, že jsem si ty tři bedny plné knih stejně nemohl vzít.

Jak knihy nakupujete dnes?
Kupuju plno knih z druhé ruky. Mně se totiž hodně líbí knížky o architektuře, ale nechci za ně utrácet tolik peněz, protože jsou opravdu drahé. Takže mám plno knížek, které bych neměl mít a které si nezasloužím, protože nejsem architekt (směje se). Ale baví mě jimi listovat, a dokonce mám pocit, že architektura má velice blízko k hudbě. Pokud bych nebyl muzikant, asi bych byl architekt.

Cestujete po celém světě. Čtete papírové knihy, nebo ze čtečky?
Knížky, které mám rád, obyčejně bývají hodně tlustý. Takže když cestuju, po­užívám reader – čtečku, ale vždycky si ty knížky koupím i fyzicky. Když se mi kniha líbí, chci ji zkrátka mít. A hrozně mi vadí, že e-knihu si ode mě nemůže nikdo půjčit. Kdežto papírovou knížku ano a přečíst si ji může nejen příští měsíc, ale i za padesát let.

Kde máte knihovnu?
Hlavně v New Yorku. Mluvím česky, anglicky a švédsky, a dokonce ve švédštině i čtu, protože jsem ve Švédsku žil pět let a jinou řeč jsem tehdy neuměl. To je vždycky výhoda. Jakmile umíte anglicky, už je to těžší. Anglicky jsem se naučil, až když jsem v Americe studoval. A příští rok budeme v New Yorku žít už čtyřicet let. Čtyřicet let! Za tu dobu mám plno českých knížek, moje žena Anna má plno švédských knížek a nejvíce máme anglických knížek. Ty všechny jsou v New Yorku a na českou chalupu jsem přivezl knihy, které jsou v podstatě o hudbě nebo jsem je koupil po Evropě.

Vaše šumavská knihovna není úplně obyčejný kus nábytku, že?
Vyrobil ji náš kamarád, svářeč. Jsou to vlastně svařené kusy železa a moc se mi líbí. Akorát teď už je plná a další knihy není kam dávat.

Jaký jste čtenář?
V podstatě čtu pouze biografie. Nic jiného. A to proto, že jsem cizinec, který chce svou novou zemi poznat co nejvíc. Nikoli historické knihy, ale biografie vám toho spoustu poví nejen o dané osobnosti, ale dají vám obrovské množství informací. Tedy když jsou napsané dobře.

Pokud chci poznat New York, jakou biografii bych si měl přečíst?
Určitě od Roberta Cara, jednoho z nejlepších odborníků na biografie. Popsal to, co kdyby mi někdo vyprávěl, řekl bych, že to není možný, a přiblížil mi město, které miluju. Napsal třeba knížku The Power Broker – Robert Moses and the Fall of New York. Je o politikovi a územním plánovači Robertovi Mosesovi, jednom z nejschopnějších lidí na světě. V demokratické zemi toho postavil více než Adolf Hitler v nacistickém Německu. A jak to udělal? Byl obrovsky schopný, měl neskutečný budget a neustále stavěl. Tunel mezi Brooklynem a Manhattanem postavil Robert Moses, Jones Beach postavil Robert Moses, Lincoln Center postavil Robert Moses i všechny dálnice, které vedou z Manhattanu. A když stavěl dálnice, vypadalo to, jako když jedete parkem, takže nebyly rovné, ale vlnily se a každý most na nich byl jiný. Ale sám neměl řidičák, protože měl vždycky řidiče. Až si přečtete tuhle knížku, New York uvidíte úplně jinak. Robert Caro napsal ještě čtyřdílnou biografii o prezidentovi Lyndonu Johnsonovi. První svazek začíná osidlováním Texasu a na třiceti stránkách Caro popisuje, proč v Texasu nerostou brambory. Je to tak úžasný spisovatel, že čtete, obracíte stránku po stránce a jen to hltáte. A najednou víte, proč nerostou brambory v Texasu, i když se je tam všichni Evropané, včetně Čechů, snažili vypěstovat. Lyndon Johnson ještě nebyl na světě, ale všechno souvisí se vším a najednou zjistíte, že se učíte o historii Spojených států. Proto čtu biografie (směje se).

Máte tip na nějakou biografii o hudebníkovi?
Třeba Keith Richards, kytarista Rolling Stones, napsal skvělou autobiografii Life (Život). Ze začátku je šíleně nudná, protože popisuje, jak se stali slavnými, jak měli plno peněz, brali drogy a pořád je zavírali. Člověk to čte a říká si, vždyť je to vlastně o ničem. Pořád se to opakuje. A najednou, asi po jedné třetině, Richards začne psát o tom, jaké to je hrát na kytaru, jaký je to pocit a proč hraje. A to je tak skvěle napsaný, že není lepší knížky.

Co máte teď rozečteného?
Právě jsem dočetl knihu Waltera Isaac­sona o Leonardu da Vinci. Miluju Itálii, a když jsem hrál nedávno v Miláně, šel jsem se podívat na Poslední večeři. Průvodkyně ale mluvila velice špatně anglicky a říkala tak banální věci… Teď už vím, že až budu hrát ve Florencii, určitě pojedu do Vinci.

I vy jste autorem biografie, přesněji autobiografie Na cestě domů… vždycky. Proč jste se tehdy vrhnul do psaní?
Protože moje žena podepsala smlou­vu (směje se). Nikdy předtím jsem nic nenapsal a práce na knize mi trvala asi dva a půl měsíce. Anna měla ve smlouvě napsáno, že kniha bude mít 260 stran a že se odevzdá k určitému datu. Takže mi vyloženě řekla: „Každé ráno vstaneš v devět a napíšeš pět stran.“ Takže jsem každý den vstal, napsal pět stran a pak jsem si mohl dělat, co jsem chtěl.

Máte svou nejoblíbenější knihu?
Knížka, která se mi líbila úplně nejvíc, když jsem byl teenager, byla On the Road (česky Na cestě). Jack Kerouac nastartoval můj život. Je to jediná knížka, kterou mám ve třech jazycích – česky, anglicky a švédsky. Znal jsem ji tak dobře, že jsem se na ní učil ostatní jazyky. Ta knížka je psaná jen o pocitech, jak jde člověk životem. A přesně tak jsem se já snažil napsat i tu moji knížku. Takže to není úplně kniha, spíše takový životní pocit. Už jsem Na cestě dlouho nečetl, tak třicet let. A bylo by zajímavé si to přečíst znovu, jestli bych z ní měl ten stejný pocit jako tenkrát. Já se totiž hrozně rychle nadchnu, což může být dobrá věc, ale také špatná věc. Někdy se bojím, že když se k něčemu vrátím, už z toho nebudu tak nadšený. Ale zajímavé je, že v hudbě se mi to ještě nestalo. Možná jsem měl v životě štěstí na ty správné věci, protože jen k těm nejlepším na světě se můžete vracet a objevovat v nich víc a víc a víc.

Plánujete napsat další knihu?
To by Anna musela zase podepsat nějakou smlouvu (směje se).