V podstatě jsem drzý člověk

Z let, kdy závodil na snowboardu, si odnesl řadu jizev. Pak přidával spíš šrámy na duši, když se v hereckých počátcích bral příliš vážně. Ve dvaceti se hodně snažil nebýt „mladej Polívka“ a dost se tím trápil. Dnes už má Vladimír Polívka (34) nadhled šmrncnutý zdravým cynismem a velmi solidní hereckou kariéru. Od roku 2018 je členem Dejvického divadla, byl nominovaný na Thálii, je vidět v kinech i v televizi. Do toho moderuje, píše, maluje… Na jeho slavné rodiče – Bolka Polívku a Chantal Poullain – ani dojít nemělo, ale nakonec jsme se k nim v rozhovoru stejně dopracovali. Jinak jsme mluvili hlavně o divadle, které Vladimír miluje, a o autech, jež miluje možná stejně tak jako to divadlo.

► Některé instagramové profily působí jako výprodejové reklamní skříně plné kódů na slevy. Když se podívám na ten váš, taky vidím spolupráce, ale mám pocit, že jsou dlouhotrvající a na úrovni. Je to klíč, podle kterého si je vybíráte?

Mám tři trvalé spolupráce a trvalost je pro mě zásadní. Odmítám kódy, odmítám nápisy na autech a tyhle věci. Když už pro někoho člověk může být inspirací, musí to brát trošku vážně. Někdo vás chce urazit a řekne, no, ten si tam dělá reklamu. Všichni vidí, co jste vzal, ale nikdo už neví, co jste nevzal a za kolik. A mimochodem v Česku je reklama pro herce prostě příjem.

► Vnímáte se jako influencer?

Influencer určitě nejsem, asi hlavně proto, že mě sociální sítě moc nebaví. Můj manažer mi říká: „Vláďo, nesmíš tam mít reklamu dvakrát za sebou, musíš to doplňovat něčím jiným!“ Ale já to selfíčko nedokážu udělat, vůbec na to nemyslím.

 ► Pořád se fotit, natáčet a dávat něco ze soukromí je svým způsobem produkce. To není pro každého. Za prvé z toho mají někteří opravdu velké peníze a za druhé je to podle mě i baví. Když se rozhlédnete v tramvaji, všichni mají hlavy dolů. Jsme sklopená generace. Ještě aby ti, kteří sociální sítě krmí, nevydělávali, když každý čumí do telefonu.

► Taky na internetu sledujete něco častěji, než by bylo zdrávo? Máte nějaké guilty pleasure?

Mám, protože mi pořád jede palice, občas až moc, pořád něco řeším a máloco mě zklidní. Zcela jistě jsem závislý na seriálu Simpsonovi, který sleduju třicet let a znám ho prakticky celý nazpaměť. Úplně mě vyklidní. Jenom slyším hlasy Lábuse a Dejdara a už se začnu uklidňovat. Absolutní guilty pleasure. Magda, moje milovaná žena, by vám to potvrdila. To už je posedlost. U postele z mobilu – Simpsonovi. Bez nich neusnu. Vařím – Simpsonovi, z toalety – Simpsonovi, při učení – Simpsonovi.

► A v autě?

Simpsonovi. Přenastavím si zvuk a slyším Lábuse mluvit z pravého zadního sedadla. Takže jedu s Lábusem. V autě ještě poslouchám hudbu, kterou neposlouchám nikde jinde.

► Jakou?

House. Ta dynamika! Ne že bych byl úplně ten typ „lokýtek z okna a basy“, naopak. Jakmile vjedu do centra mezi lidi, ztlumím hudbu. Ale na dálnici house music naplno. V autě jsem šťastnej. Miluju auta, proto mám taky spolupráci s Porsche. Prostě miluju Porsche, už od dětství. A byl jsem tak drzý, že jsem nakráčel na Prosek na centrálu a říkám: „Potřebuju mluvit s někým, kdo tady šéfuje.“ „Chcete si koupit vůz?“ „Ne, já ho chci zadarmo.“ Koukali na mě jak na blázna. Povídal jsem jim: „Podívejte, já to mám rád! Nejdřív jsem měl angličák, pak plakát, pak jsem si koupil Panameru…“ Tohle auto nepotřebuje reklamu, potřebuje člověka a já můžu být ten člověk v autě. To jsem jim taky řekl. „Jasně, tak tady nechte číslo, my se ozveme.“ A za tři dny: „No, nám to zas nepřijde jako tak špatný nápad.“

To bylo tak jednoduché?

Víceméně jsem je k tomu donutil. (směje se) Je to v té drzosti a já jsem z jádra drzý člověk. Lidi si ovšem někdy pletou drzost a cynismus s arogancí a frajeřinou. U mě je to životní postoj, a vždycky když to pustím úplně zevnitř, je z toho něco dobrýho. Tímhle jsem si jen ověřil, že nejlepší věci plynou zevnitř. Ať už je to láska, nebo něco jiného.

► Proč jste si vybral hybrid? Proč ne elektriku?

Můj život je hodně putovní. Kdybych jezdil z periferie do centra a zpátky, mám elektriku na milion procent, Porsche Taycan je úplný luxus. Doma si to nabijete, ale já jedu třeba do Opavy a nemůžu někde hodinu dobíjet. Hybrid je dobrý v tom, že když nestíháte, uděláte jenom „cvak“ a jste na benzinu. Ve městě zase „cvak“, jste na elektrice a prakticky nic neutrácíte.

► Panameru pořád máte? Mám. Panamera 4S z roku 2013 byl splněný sen. Ale pět let v něm tvrdě lítám po celé republice a to se ojede. Auto má své limity, stejně jako kolena snowboardisty. Proto jsem rád, že mám teď na rok půjčený Cayenne a Panameru můžu na chvíli schovat. Je to moje první autíčko. Chtěl bych, aby mi vydrželo co nejdéle, takže se k němu teď chovám o trošku líp.

 ► Skutečně vaše první auto? Zdaleka ne, ale říkám mu první, protože to je první auto. Před tím to byly opravduspíš posunováky.

► Co byl první posunovák?

BMW z roku 1997, 320 tisíc najeto, diesel. (Následuje těžko přepsatelná herecká etuda za použití zvuků auta v nepříliš dobrém technickém stavu.) Fakt stařešinka. Ale na staré koloběžce se naučíš nejlíp jezdit.

► Jaké vychytávky jste si nechal dát do výbavy Cayennu?

Bude to znít srandovně, ale byl jsem skromný. Má třeba extrémně rafinovanou elektroniku, je to nejvyšší třída digitalizace. Auto všechno vnímá, hlídá si vzdálenost od jiných aut, zpomaluje, drží vás mezi pruhy, upozorní vás na blížící se rychlé auto, všechno si tam můžete nastavit. Je to fascinující. Někdo to ocení, ale já mám rád surovější jízdu, proto jsem všechno vypnul.

► Radši řídíte, nebo se i vezete?

Jsem hodně řídící. Soubor třeba jede někam busem a já a Hynek Čermák jsme vždycky jeli vlastním. Odpočinu si u toho, řízení mě těší. Jasně, svezu se i busem, ale pro mě to znamená kodrcání a nepříliš pohodlný spánek, protože sedačky jsou navržené přesně tak, aby člověk přepadal dopředu. Nemám to rád. Radši sám, vždycky.

► Někde v rozhovoru jste zmiňoval, že se těšíte, až budete mít děti. Jenže děti v autě…

Jasně. Kamarád, který má čtyři syny, mi říkal: „Moc hezká, ta Panamera… První děcko ti tu kůžičku zebleje, ty si dobře rozmyslíš, jestli nebudeš mít druhý auto, a pak zjistíš, že to auto občas musíš dát v rodině někomu jinýmu, ten ti odře disk a pak to prodáš.“ Ale s Cayennem si to umím představit. Ne že bych nějak kalkuloval nebo to bylo úplně připravený, ale je to přece rodinný vůz.

► Ono se zdá, že to s tím autem vyšlo úplně snadno, ale vlastně jste si dost šel za svým. Máte to v životě často tak, že i zatnete zuby a nevzdáte se?

Zabejčil jsem se mockrát, třeba ve snowboardingu. Říkali mi: „Vyser se na to, seš kluk z Brna, stejně z tebe snowboardista nebude!“ Ale já jsem vstával v pátek ráno ve čtyři a šel jsem za školu, abych mohl být o půl osmé na svahu. A byl jsem tak zabejčenej, že jsem se úplně zničil. Mám urvaný obě kolena, zlomený dva obratle, sedm žeber… Ale nepamatuju si, že bych nějaký trik neustál. Všechno, co jsem chtěl, jsem nakonec dorotoval, i když to pak bolelo, a potom jsem se zase sebral a začal jezdit. Vím velmi dobře, co to je jít přes práh komfortu. Existují lidi, kteří jsou nastavení tak, že jsou sami se sebou spokojení. A pak jsou lidi, kterých je zrovna Dejvické divadlo úplně plný, a ti jsou neustále ve střehu a venku z vlastní komfortní zóny. Pořád se snaží v představení, které se hraje pět let, něco najít, pořád si pokládají otázky. Sebeubezpečení o tom, že je člověk dobrej a v pohodě, není můj přístup. V tom jsme si v Dejvickým blízcí.

► Co jste našli v představení Elegance molekuly, které jste nedávno přenášeli živě do kin?

Řekli jsme si, co kdo pokazil, co šlo udělat líp, ale je to divadlo a přenos do kin je výjimečná forma ve své nedokonalosti. Lidi jsou zvyklí na dokonalost, sednou si do kina, kde běžně vidí výsledné dílo po roce a půl postprodukcí, všechno vypadá dobře, herci namejkapovaní, nikdo se nepotí… A teď najednou vidí divadlo, ten zakopl, ten se přeřekl… Byl bych na to zvědavý. Bavilo by mě vidět v prostoru, kde má být všechno dokonalé, něco nedokonalého.

► Díky přenosu vidělo hru víc diváků, než by se vešlo do divadla, ale stejně si myslím, že nejsilnější je zažít to na místě.

Divadlo má být živé a komunikativní, to mě baví. Myslím, že mladá generace se teď k divadlu vrací. V digitální době plné sociálních sítí spousta lidí začíná cítit, že divadlo, koncert, živá hudba a osobní kontakt jsou důležitější. Myslím si, že to potřebujeme – sednout si a soustředit se na jeden divadelní kus, položit si otázky, které vám předkládá, ne které jsou vám servírované v reelu, co má pět vteřin. Všechno máme naservírované. Bohužel i to, že auto vnímá rychlost a vzdálenost. Vše je mnohem jednodušší, ale hloupneme tím. Proto je pro mě divadlo posvátné a musí se chránit.

► Nedávno jste měli premiéru hry Ztratili jsme Stalina, která stejně jako Elegance molekuly přináší pro současnou společnost důležitý přesah z historie. Proč by na to lidi měli jít?

Pojmenoval jsem si to tak, že si děláme nejhrubší legraci z nejhrubších lidí. kritik se ptal: „Jak můžete žertovat o největších masových vrazích v dějinách?“ No, takhle! (luskne prsty) Já bych na to šel, protože mě prostě baví tento druh frašky. Dělat si legraci z příšerných lidí mě přitahuje.

► Vedle divadla točíte sledované seriály, komerčně úspěšné filmy i náročnější kousky. Do toho máte super auto, hezké spolupráce, skvěle vypadáte, máte známé rodiče, které mají lidi rádi. Tak si říkám, neštvete někdy lidi?

Určitě. Ale nemám moc rád, když se říká, že závist je typická česká vlastnost. Lidi si závidí úplně po celém světě. Stoprocentně seru hodně lidí, ale téměř nikdo mi to neřekne do očí. Nikdo nepřijde a neřekne: „Sereš mě, Vláďo.“

► Ani v hospodě?

V hospodě občas jo. Proto tam chodím, protože to je svobodné prostředí. Jak já miluju hospody, bože! Ale ani v hospodě nikdo nepřijde a neřekne: „Hele, vnímám tvoji kariéru, daří se ti, sereš mě.“ Naštvu někoho třeba tím, že demonstruju nějaký názor. Anebo, a to se taky děje, mě zná někde z televize a demonstruje, že se ze mě neposere. To je tichá demonstrace: Já nebudu nějaká ovce! To je myslím to, o čem mluvíte.

► Před rokem mi v rozhovoru Jan Nedbal, Oskar Hes a Denis Šafařík vyprávěli, jak se navzájem podporujete a přejete si role. To platí?

Opravdu. Honza má teď skvělou cestu, jsem na něj pyšný, což samozřejmě neznamená, že mu neřeknu: „Tuhle roli ti, sakra, trochu závidím.“ Ale je to na úrovni. Řeknu mu: „Jo, máš dobrý věci!“ A on řekne: „Jo, máš supr káru!“ Jsme přátelé. Z branže ještě Filip Kaňkovský nebo třeba Vašek Neužil, Jarda Plesl… To jsou tak otevření, inteligentní, pracovití, ambiciózní, ale neinvazivně ambiciózní lidi, se kterými je radost hrát, mluvit, pařit, všechno. To je jeden z důvodů, proč dělám divadlo. Celý život vidím, jak se svou prací mně blízcí lidé baví. Sestra, táta, máma. Takové lidi jsem naštěstí našel i teď.

► Táta taky řekne: Jo, dobrá role!?

 Nikdy jsme se o tom nebavili. Nikdy. Když se potkáme, nejdřív se začneme bavit o psech, jak se naši psi mají, potom jak se vychovávají, musíme projít kynologické rady, pak se bavíme, co kdo buduje a staví, pak o holkách a pak teprve nastupuje divadlo. Ale táta neradí. Táta sdílí a předpokládá, že budu natolik chytrý, abych si z toho vzal, co potřebuju.

► Vyrůstal jste na Moravě, ale narodil jste se v Ženevě. Ta Ženeva mě zajímá.

To je náhoda, v Ženevě mám jenom matriku. Máma byla v Yvoire ve Francii a tam je mezi Francií a Švýcarskem volný přejezd. Když to na ni přišlo, jela do ženevské porodnice, protože byla blízko. To ani nebyl žádný kalkul. Ale říkal jsem mámě: „Mohlas trošku kalkulovat.“ Teď jsme koukali na to, jaké jsou nejvýhodnější pasy na světě, a nejlepší mají Francouzi.

► Švýcarské občanství tedy nemáte, ale francouzský pas ano.

Ten mám, ale nedokážu ho využít. Zvali mě na prezentace značek, luxusní akce, ambasadoři všech zemí, do Švédska, do Los Angeles. Koukám na to: „Jasně, jasně, za dva měsíce? Tak to se omlouvám, hraju ve Vimperku.“

► Ale mít cizí pas se hodí, ne? Nezvažoval jste žít jinde?

Myslím, že lidi, který seru, naseru ještě víc, když řeknu, že bych mohl dělat kdeco a kdekoli. Klidně bych mohl mít úspěšnou firmu v Montrealu. Ale vybral jsem si divadlo, protože mě to těší, a tady je mi dobře. Mám tu dům, přátele, rodinu. Jsem Rak, mám rád krb a tradice. Budoucnost je nejistá jak společensky, tak geopoliticky, ale myslím, že není inspirativní balit kufry a utíkat. Přece bych to nevzdal.