Slováci jsou s eurem v podstatě spokojení

Letos 1. ledna uplynulo 15 let od chvíle, kdy Slovensko opustilo svou národní měnu, slovenskou korunu a vstoupilo do eurozóny. A od té doby se nestalo, že by zde někdo, ať už z odborných kruhů, nebo z laických uživatelů, měl vůči euru vážné výhrady. Běžný spotřebitel oceňuje pohyb téměř po celé Evropě v rámci euro­zóny, aniž by musel mít místní měnu, i když za současného masového rozšíření kreditních karet již není tato skutečnost stejně důležitá jako v minulosti. Firmy ušetří na poplatcích za výměnu měn a náklady na obchodní činnosti. Obecně vládne na Slovensku v podstatě spokojenost se společnou evropskou měnou, není ale vysoká. Podle průzkumu Eurobarometru z konce loňského roku se spokojenost obyvatel s používáním eura pohybuje na úrovni 46 procent.

Slovensko po rozdělení Českosloven­ska nemělo příliš na výběr a v důsledku domácích poměrů se nemohlo vyhnout přijetí společné evropské měny. Do roku 1998, kdy se u moci střídaly vlády autoritativního a nevyzpytatelného premiéra Vladimíra Mečiara, ekonomika země stag­novala, zahraniční investice se zemi vyhýbaly v důsledku téměř „gangsterského“ politického vedení státu – například zavlečení syna tehdejšího prezidenta Michala Kováče do Rakouska slovenskou tajnou službou v srpnu 1995. Země se nacházela v izolaci.

Postmečiarovský stabilizační prvek

Mečiara prakticky nikdo nikam nezval, byť se pokoušel tuto situaci oslabit – zval různé osobnosti ze zahraničí k rozhovorům v „jeho“ Slovenské televizi, například bývalého československého disidenta Petra Uhla nebo prominentního rakouského novináře maďarského původu Paula Lendvaie. Na oslavy zase zahraniční celebrity – německou modelku Claudii Schifferovou, syna francouzského herce Jeana-Paula Belmonda, italskou herečku Claudii Cardinalovou nebo francouzského herce Gerarda Depardieu. Nic mu to nepomohlo, západní politické elity jej ostentativně přehlížely.

V závěru Mečiarovy éry si v důsledku špatného hospodaření a vysokých rizik půjčoval slovenský stát v zahraničí s neuvěřitelným 30- až 40procentním úrokem, což bylo dané jednak „divokým“ jednáním domácí politické reprezentace, jednak nesystémovým řízením ekonomiky. Na konci devadesátých let se inflace na Slovensku sice pohybovala od pěti do šesti procent, ale úvěry a termínované vklady byly úročeny mezi 17 až 21 procenty. Nad touto disproporcí kroutili ekonomové hlavou. Současně byly bankovní domy tunelovány, a to nejen v důsledku špatné úvěrové politiky, ale často i samotnými akcionáři. Jistá velká banka, aby zakryla deficit v kapitálové přiměřenosti, si průběžně půjčovala z neznámých netransparentních zdrojů, jež si rovněž účtovaly desítky procent z půjčené částky. Voluntarismus a neodbornost se projevovaly i ve veřejných financích. Tento stav byl dlouhodobě neudržitelný, v horizontu jednoho volebního období hrozilo, že stát nebude mít na vyplácení důchodů.

Pro Mečiara proto byly parlamentní volby na podzim 1998 vykoupením, sice je vyhrál se 27 procenty, ale jeho koaliční potenciál se rovnal nule, nemusel tedy nést břímě zodpovědnosti za další vývoj. Vládu sestavil Mikuláš Dzurinda se širokou koalicí různých stran a nastala konsolidace veřejných financí. Aby vláda získala dostatečné finanční prostředky a zamezila budoucímu tunelování, prodala téměř všechno, co ještě stát vlastnil nebo kde měl podíl. Díky ekonomickým reformám se podařilo nastartovat hospodářský růst, přilákat úlevami zahraniční investory a oživit pracovní trh. Následovalo období hospodářského růstu a Slovensko překonávalo mnohé země v regionu.

Tyto faktory vedly ke splnění podmínek pro přijetí eura, které bylo vnímáno i jako stabilizační prvek vůči kurzovým otřesům a vzhledem ke zkušenostem z nedávné minulosti i vůči těm politickým. V červenci 2003 přijala Dzurindova vláda v součinnosti se slovenskou centrální bankou strategický dokument pro přijetí eura a v červnu 2008 Rada EU potvrdila přijetí Slovenska do eurozóny. Stalo se to krátce předtím, než na podzim propukla finanční krize, jež smetla velké světové banky, a na burzách zavládla panika. Nikdo ze slovenských politiků nebo ekonomických stratégů nemohl tušit, jak důležité bude v té chvíli euro pro domácí ekonomiku. Shoda událostí byla náhodná, ale posílila na Slovensku pocit sebevědomí a víru v EU i společnou evropskou měnu. Ekonomické výsledky v následujících letech to potvrdily. Inflační tlaky v důsledku finanční krize se po přijetí eura neprojevily, nenastalo zvyšování cen, úspory a kupní síla zůstaly na rozdíl od sousedních států, kde lokální měny oslabily, zachovány.

Slovenská koruna nechyběla

Byla to doba nadějí v lepší budoucnost. Smysl a postavení eura jako domácí měny podpořil tehdy na Slovensku ještě jeden aspekt. Slovenská koruna, jež vznikla po rozdělení Československa, neměla dost času, aby se stala výrazným symbolem suverenity vyjádřeným vlastní měnou. Doba existence koruny, pouhých šest let, byla příliš krátká, aby se s ní lidé dokázali silně a jasně identifikovat. Zde je rozdíl v porovnání s českou korunou, která odvozuje svůj původ od koruny československé a odpor vůči euru v českých zemích má v tom své vyjádření.

I zkratky mohou být nositeli symbolů. Zatímco je zřetelná kontinuita mezi zkratkou Kčs a Kč, zkratka Sk se nemá z historického hlediska o co opřít. Na první pohled pro finanční svět bezvýznamné hry se symboly hrají v mytologii států významnou roli. Starší slovenské generace sice ještě dlouho po přijetí eura převáděly euro na slovenské koruny a v obchodech byly uváděny ceny v obou měnách, ale byla to jen pomůcka s odkazem spíš na původní československou korunu, přičemž kurz slovenské a české koruny se po rozdělení společné měny lišil v průměru o 15, maximálně o 20 procent.

Otázkou je, jak se bude vztah k euru na Slovensku vyvíjet v následujících letech kvůli zhoršující se ekonomice EU a růstu politických, až nedemokratických tlaků z evropských institucí, jež mají donutit malé státy, aby potlačily zbytky své suverenity a podřídily se velkým hráčům ve federálním modelu. Slovo federace nemá na Slovensku dobrý zvuk, protože připomíná nedokončenou federalizaci Československa po roce 1968 a ne­úspěšné hledání optimálního a přijatelného modelu po roce 1989. A je-li dnes euro považované za předstupeň federalizace Evropské unie, bude to pro obyvatele Slovenska znamenat problém. Není však zatím vidět, že by se někdo v politických kruzích pečlivě a systematicky připravoval na možné nepříznivé události. Domácí scénu dnes především zaměstnává řešení deficitů právního státu, které způsobila předchozí vládní koalice.

Podle předběžných ekonomických výsledků hospodařila Slovenská republika v roce 2023 se schodkem 2,04 procenta HDP a její dluh ke konci roku 2023 dosáhl 58,7 procenta HDP. Makroekonomické prognózy pro Slovensko jsou však optimistické. Jeho ekonomiku nyní podporují EU fondy a práce cizinců. Trh práce ovšem zůstává napjatý, demografické změny tlačí nabídku práce dolů. Výhled eurozóny na rok 2024 je příznivý, dynamika její ekonomiky má zrychlit. Na Slovensku se má začít zotavovat spotřeba domácností, protože opatření vlády zafixují ceny energií, čímž se sníží inflace na 3,2 procenta. Čerpání EU fondů vystřídá Plán obnovy a slovenský HDP by měl posílit o 2,7 procenta. Plán obnovy potáhne ekonomiku i v roce 2025, což bude znamenat vrchol ekonomického cyklu. V letech 2026 a 2027 má údajně hospodářský růst zvolnit.

Taková je předpověď Výboru pro makroekonomické prognózy z prosince 2023. Chybná rozhodnutí unijních lídrů v uplynulých letech, jejich slepota a neschopnost vidět, kam Evropa pod jejich vedením spěje, nejsou do těchto prognóz zahrnuté. Dnes, kdy tito lídři poškozují důvěryhodnost institucí EU, a tím i smysl její existence, stačí málo, aby se převažující přízeň změnila v odmítnutí. Proces může nabrat na dynamice, najde-li se někdo, kdo nabídne atraktivní alternativu. O té se ale zatím nikde nemluví. Ani na Slovensku.

Autor je publicista žijící na Slovensku