Americké stopy v čase

Tohle jsou veliké dějiny, pro něž je naprosto nicotné, zda USA právě vedou prezidenti Joe Biden či Donald Trump, Ronald Reagan nebo samotný George Washington! Doba jejich vlád je jen kratičkým úsekem v historii amerického kontinentu, který se koncem září dočkal objevu nejstarších lidských stop v Americe. A to doslova. V novomexickém národním parku White Sands vědci identifikovali a datovali pravěké otisky lidských chodidel, dospělých i dětí, kteří se brouzdali krajinou před 23 až 21 tisíci lety. Jedná se o značný posun do minulosti.

Stalo se to na jihozápadě Severní Ameriky. Dnes se sice ve státě vedleTexasu rozkládají táhlé světlé duny, ale v doznívající době ledové byla oblast vlhčí, travnatější a v mokřinách poblíž jezer či řek běhala roztodivná fauna – včetně lenochodů. Zvířata tam už ovšem nebyla sama, měla společnost… Skupinky osob kdysi putovaly bahnitým terénem, zůstávaly v něm jejich vmáčklé šlépěje, do kterých ale nenatekla voda, uschly, zachovaly se – zkameněly.

Přelomová studie, jež dokládá, že se tak stalo daleko dříve před cloviskou (nejvýše před třinácti tisíci lety) nebo mladší folsomskou kulturou, vyšla v prestižním vědeckém magazínu Science, který neotiskne jen tak něco. „Naše výsledky naznačují, že v této krajině žili lidé již nejméně před 23 tisíci lety, a to i v průběhu dvou následujících milénií,“ zní klíčová pasáž o vícerých trasách lidských stop v téže lokalitě. Takzvaně prvním autorem v patnáctičlenném týmu vědců z mnoha oborů je Matthew R. Bennett, expert britské Bournemouth University.

Tisíce stop. Včetně mamutích

Za objevem je mnoho let práce. Tým geologů, paleoekologů, paleoantropologů a archeologů nasbíral v Novém Mexiku postupně tisíce stop, jež ve vyschlém pobřeží zanechali jak lidé, tak velicí tvorové, zástupci megafauny: mamuti či obří lenochodi. Zatím nejzajímavější je soubor asi šedesáti otisků lidských chodidel v sedmi vrstvách sedimentu. „Je to jako jakýsi dávný manuskript lidí procházejících v dlouhém toku času,“ vypráví Bennett, jenž se z trasování otisků domnívá, že šlo o mladíky či větší děti, které si hrály u vodní hladiny.

A tuto hypotézu o kratochvíli pravěkých lovců-sběračů doplňuje i další z autorů, archeolog Daniel Odess: „Lidé tráví hraním a zábavou spoustu času. A kde jinde si pěkně pohrát než na břehu?“ Doklady samotné plus metodologicky zvládnuté datování vrstev se zdají být skoro neprůstřelné. „Není nijakých pochyb, že jde opravdu o lidské šlépěje,“ zhodnotil práci Kevin Hatala, odborník na archaické stopy z Chatham University v Pittsburghu, jenž se na tomto terénním výzkumu nepodílel. „Důkazy jsou velmi přesvědčivé a extrémně vzrušující. Jsem přesvědčen, že tyto otisky nohou jsou skutečně tak staré, jak je uváděno,“ řekl konkurenčnímu časopisu Nature Tom Higham, specialista na radiokarbonové datování z Oxfordu a Vídně.

Jak lze dostatečně přesně určit stáří zašlých stop v nánosu? Těžká otázka. Ale vědci si pomohli analýzou semen travin (Ruppia cirrhosa) ze souvisejících vrstev a určením jejich věku – což prozradilo 23 až 21 tisíc let před současností. Daniel Odess upozorňuje, že vědce samé to zarazilo a opakovaně zkoušeli jiné metody, korekce. Ale neustále to „vyhazovalo“ americký rekord! „Myslím, že z hlediska datování odvedli autoři skvělou práci,“ hodnotí Tom Higham. Ovšem třeba archeolog Loren Davis z Oregonu volá po nějaké další průkazné metodě (třeba luminiscenční, jež i po tisícovkách let sofistikovaně vyzkoumá, kdy byla naposledy semínka vystavena venkovnímu světlu), neboť se tam prý radiokarbonovou metodou zanalyzované rostlinné částečky mohly „přichomýtnout“ a časem vystoupat ze starších vrstev. „Když jde o takto mimořádnou věc, bylo by fajn mít k dataci i další typ důkazů,“ navrhují někteří vědci.

Senzace pro vědce-stopaře

Pokud zmizí i poslední pochyby, půjde o revoluční věc. „Již delší dobu se vedou debaty o přítomnosti lidí na území Severní Ameriky dříve, než se dosud předpokládalo. Naznačovaly to i některé nálezy. Dosud se za první Američany považovali příslušníci cloviské kultury, jejíž archeologické doklady se našly na území Nového Mexika již zhruba před sto lety. Shodou okolností je to jen nějakých 400 kilometrů od místa nejnovějšího nálezu ve White Sands National Park,“ řekl týdeníku Euro antropolog Martin Soukup z Univerzity Karlovy.

I jeho nový nález ohromil. „Hlavně se jedná o zachované stopy člověka. Když se například provádí traseologická analýza nástrojů nebo se zkoumají zářezy na kostech, může zůstat nejasné, zda se skutečně jednalo o nástroje, či zářezy způsobené člověkem. Stále se však jedná o ,nepřímé‘ doklady lidské přítomnosti. Tento nový nález ovšem zcela nepochybně dokládá starobylou přítomnost lidí v Americe. Zanechali tam – doslova – své stopy,“ líčí Soukup.

Nálezy otisků nohou v pravěkém terénu či v jeskyních nejsou zdaleka tak běžné, jak by se možná dalo čekat. Svého času se podobnou senzací – jako nyní vědeckými „stopaři“ odhalené otisky paleoindiánů – staly i stopy homininích nohou v tanzanském Laetoli. Byly však daleko, daleko starší. Ve vulkanickém prachu zanechal před 3,7 milionu let dvě šlápoty patrně nějaký příslušník druhu Australopithecus afarensis, což pak bylo považováno za jeden z nejranějších dokladů bipedismu, tedy dvounohosti našich lidských předků. Tyto otisky z pradějin člověka odkryl v roce 1976 tým Mary Leakeyové, členky slavné paleoantropologické rodiny. Další známé otisky chodidel již moderních lidí Homo sa­piens nacházejí archeologové v Namibii.

I v evropském paleolitu se výjimečně najdou v hlíně vyšlapané obrysy chodidel, tak jako ve francouzské jeskyni Le Tuc d’Audoubert se soškami bizonů z jílu. „Dovednost umělců, kteří je vymodelovali před patnácti tisíci lety, bere dech, obzvlášť pomyslíme-li na podmínky, v nichž museli pracovat… Důvody, pro něž vytvářeli bizony, zmizely v čase. Nejzajímavější jsou ale otisky pat, pravděpodobně dětí, kolem figur. Hrály si, zatímco umělci pracovali? A jestliže ano, proč nevidíme otisky nohou umělců? Vznikly otisky nohou v průběhu nějakého rituálu a zachytily tak část pozdně paleolitické mytologie, v níž byl bizon ústřední postavou? Nevíme a snad ani nebudeme vědět,“ psal Richard Leakey v knize Původ lidstva (1996).

Jak se tam lidé dostali?

Antropologie klade spoustu otázek. A ta, jež se táže na způsob osídlení obou Amerik lidmi, patří k nejzávažnějším. Až do počátku 20. století se ovšem jen málokdo odvážil spekulovat o obydlení tohoto obrovského kontinentu, jež by bylo starší než 3000 let. Zodpovídání této otázky zahrnuje i jednu českou „stopu“ – a sice asijskou hypotézu Aleše Hrdličky, rodáka z Humpolce, jenž se stal vědcem světového jména. Na základě antropologické podobnosti indiánských či inuitských populací s obyvateli Sibiře a dálněvýchodní Asie nastínil model zalidňování Severní Ameriky přes zamrzlou Beringovu úžinu, Beringii. Kvůli tomu prováděl i výzkumy na aljašském Yukonu (1926−1930), ostrově Kodiak (1931−1934) a Aleutách (1935−1938).

„Aleš Hrdlička vypracoval svoji teorii bezmála před sto lety. Přišel s konzistentní teorií, která logicky předpokládala, že se lidé mohli dostat na území Ameriky z východní Sibiře, neboť Ame­rika je jinak obklopena ohromnými plochami oceánů; a vyspělá mořeplavba se objevila až v době, kdy byl světadíl již dávno osídlen. Lidé se tam zkrátka podle Hrdličkovy úvahy museli dostat v době, než roztály ledovce, které mohly pro migrující lidi představovat ledový most. Mně osobně se nadále jeví tato cesta (osídlování) jako nejpravděpodobnější, byť k ní došlo evidentně dříve, než sám Hrdlička předpokládal,“ upozorňuje Martin Soukup.

Zmínku o možném původu a směřování praindiánů z Asie – byť hodně vágní – najdeme však už roku 1598 v díle Historia Natural y Moral de las Indias z pera Josého de Acosty. Spolu s objevováním Sibiře a obyvatel Dálného východu (Čukčů, Korjaků, Kamčadalů, Jukagirů a jiných) přibývá od 18. století i postřehů, které nalézají kulturní spřízněnost asijského a amerického severu. Upozorňovali na to v roce 1741 Stěpan Krašeninikov či Wilhelm Steller, takže ani nepřekvapí, že (pozdější prezident USA) Thomas Jefferson v roce 1787 formuloval svoji tezi o asijském prapůvodu indiánů a Samuel Haven poukázal roku 1856 – tedy ještě před důkladnějším Hrdličkou – na potenciální přechod praobyvatel právě přes Beringův „most“.

Další úkol zní: najít ostatky lidí

V Novém Mexiku už se párkrát historie Ameriky přepisovala. Na tamních pláních kolem lokality Folsom bylo mezi lety 1926 až 1928 objeveno množství opracovaných kamenných šipek, úštěpů nožů či hlavic kopí, přičemž se poblíž v jasné souvislosti našlo i 23 koster dávno vymřelého bizona dlouhorohého (Bison antiquus). Už tehdy, zhruba před deseti tisíci lety, tu žili předkové indiánů – a lovili velkou zvěř! Objev byl pro americkou archeologii zlomový, poněvadž přinesl seriózní výzkum tamního pravěku. A stejně tak důležitý je výzkum Clovisu, též ve státě Nové Mexiko, kde se výroba kamenné industrie roku 1932 propojila s důkazy o ulovených mamutech. Nebylo pochyb: lidé tam přišli ještě dříve, tedy přibližně před dvanácti tisíci roky.

Čas od času se poté objevily zprávy, že vědci našli ještě starší doklady o raných Američanech – v jižní Kalifornii, v Brazílii, Venezuele či v Chile –, ale nepřímé důkazy byly nepřesvědčivé nebo je nepřijala vědecká komunita. Jasné přímé důkazy čili lidské kostry mívají maximální stáří asi tak jedenácti tisíc let (Montana). Před dvěma lety pak v časopise Science vyšla studie vedená již citovaným Lorenem Davisem, jež představila desetiletou práci na lokalitě Cooper’s Ferry v Idahu na západě USA. Archeologové tam nalezli pazourky staré 16 tisíc let, což vedlo k debatě, zda první osadníci museli nutně procházet světadílem na jih mezerou mezi ustupujícími ledovci (přes území dnešní Kanady), či přece jen připlouvali i na loďkách při pobřeží. Před pár lety navíc vyšly dvě práce, které analyzovaly DNA rostlin a došly k závěru, že ústřední „leduprostý“ koridor napříč kontinentem nebyl obyvatelný před 12 600 lety.

I nový objev ve White Sands, jemuž předcházela důkladná studie stovek zkamenělých stop v časopise Quaternary Science Reviews (2020), podporuje úvahy o vícerých a ranějších cestách lidí na jih. Autoři i další vědci volají po dalším pátrání v osudech dávné populace, jež se procházela v bahně. Tom Higham řekl časopisu Nature: „Urgentní výzkumnou prioritou není hledat další stopy, jako jsou tyhle, ale hlavně musíme najít ostatky lidí, kteří je vyšlapali.“

Autor je etnolog a vědecký novinář, působí na Univerzitě Karlově a Univerzitě Palackého