Americký sen na český způsob

Podnikatelský bůh. Zločinec. Filantrop. Podvodník. Veliký člověk. Lichvář. Symbol porevolučního kapitalismu. Nejbohatší Čech Petr Kellner se po své tragické smrti dočkal mnoha různých a rozporuplných označení. Řada z nich nebyla nová. Kellner, jehož šestapadesátiletý život skončil po pádu helikoptéry na Aljašce, se ve veřejné debatě vynořoval jako symbolická figura vždy, když část národa potřebovala nějak zúčtovat s porevoluční dobou, v níž se z některých obyčejných nemajetných lidí stávali jako zázrakem miliardáři. A o podstatě tohoto „zázraku“ dodnes česká společnost vede svůj dějinný spor, který – jak se ukazuje po smrti miliardáře ze světové top 100 – je nejen bitvou o sociální spravedlnost, ale i sporem o Petra Kellnera, nejbohatšího Čecha.

Kluk s japonskými kopírkami

Státy se udržují idejemi, na kterých vznikly. Slavná věta, přisuzovaná prvnímu československému prezidentovi T. G. Masarykovi, má i při ohlédnutí na dobu zlomu po roce 1989 svou důležitost. Ideou, která tehdy táhla společnost, jistě byla v prvním plánu svoboda, ale byla to i svoboda podnikatelská, vedoucí k možnosti zbohatnout a mít se tak dobře, jako se mají lidé na západ od českých hranic. Češi chtěli prožít svůj americký či alespoň německý sen a v raných 90. letech věřili tomu, že to může dokázat každý (dnes si to naopak nemyslí už skoro nikdo). Petr Kellner byl jedním z těch, kteří to dokázali, což mu dodnes nemůže řada lidí odpustit už jenom proto, že jim se tak nepoštěstilo.

Ale nemá cenu démonizovat českou závist, závisti je přece všude na světě dost a obzvlášť bohatí lidé s ní musejí počítat. Hlavní kritika mířená na Kellnerův naplněný český sen ostatně míří trochu jinam a je mnohem principiálnější: jde o způsob, jakým se Kellner dostal ke svým prvním velkým penězům, z nichž potom rostl jeho podnikatelský úspěch. Nebýt kuponové privatizace, do níž vstupoval s nevyhraněnou pověstí osma­dvacetiletého absolventa VŠE prodávajícího japonské kopírky, asi by jeho kariéra finančníka a velkopodnika­tele vypadala dost jinak. Kuponová privatizace má v české společnosti velmi špatnou pověst, které hodně pomohla kritika Miloše Zemana, ale hlavně tunel Viktora Koženého, krachy bank, fondů a velkých firem v 90. letech, jež byly důsledky prudkého přelévání a vysávání privatizovaného kapitálu.

Petr Kellner a jeho První privatizační fond, jehož akronym PPF je dodnes symbolem Kellnerova finančního království, v tomto mlýně vyrostl, našel si svou cestu a rostl dál. O tomto zázraku panují pochybnosti, jakkoli se nikdo nikdy nepustil do zpochybňování konkrétních nákupů a prodejů v dané době.

První a druhá vlna

Kellnerův finanční zázrak se na startu opíral o půjčku Štěpána Popoviče, tehdejšího ředitele státního teplického Sklo Unionu, který vložil do PPF 40 milionů na kampaň přesvědčující lidi, aby svěřili své kuponové knížky právě PPF. Na nákup státem rozdělovaných podílů ve firmách dělali herci jako Josef Dvořák či Milan Šteindler reklamu za vypůjčené státní peníze, což nebylo nijak neobvyklé. Všichni, včetně banky i Popoviče, který se později stal součástí PPF, samozřejmě věřili v rychlou návratnost peněz po privatizaci, což se nakonec potvrdilo.

Na rozjezd svého podnikání tehdy Kellner získal podíly v mnoha společnostech, PPF byla 11. nejúspěšnější v první vlně a 9. nejsilnější v druhé vlně „kuponovky“. Začala doba čištění trhu a občas hodně divoké a bezohledné kumulace kapitálu. Získal tehdy Kellner startovní peníze díky své odvaze a ochotě riskovat, nebo proto, že jako ostatní využil porevoluční právní vakuum a spojoval majetky tak, jak by to už dnes nebylo možné? Mnoho lidí, kteří ani dnes, po jeho smrti nemohou miliardáři přijít na jméno, má jasno, aniž by se zaobíralo otázkou, zda se tu tak trochu neláme hůl nad člověkem jen proto, že se rozlomila hůl nad celou dosti vyvrácenou a nenormální dobou, kdy „právo neustále dohánělo ekonomiku“, jak to s nadhledem sobě vlastním vykládal tehdejší premiér Václav Klaus.

Propojení politiky a byznysu

Kellner má ovšem u svých nesmlouvavých kritiků ještě dva „vroubky“. Tím prvním je podivný nákup České pojišťovny, kde PPF tak dlouho kumulovala svůj podíl, až přetlačila vlastnicky stát, který jí pak své akcie prodal. Definitivně Kellner ovládl Českou pojišťovnu až na přelomu tisíciletí, kdy dokoupil zbylé akcie po IPB i drobné podíly ve Fondu národního majetku. Obchod, jenž rozhodl o Kellnerově růstu, se ale uskutečnil už v roce 1996. Byl u toho tehdejší ministr financí Ivan Kočárník, jeden z mužů Václava Klause, který později z politiky přeskočil do čela Kellnerovy České pojišťovny.

Propojení politiky a byznysu, jež v očích médií a české veřejnosti vytváří oligarchickou strukturu i v případě PPF, bylo definitivně zpečetěno. Petr Kellner se tohoto podezřelého zabarvení jako a priori každého svého hodnocení už nikdy nezbaví, navždy mu zůstane nálepka miliardáře vyrostlého díky politické přízni a levně získanému státnímu majetku. Jako by už všechno ostatní pozitivní, včetně rozvoje České pojišťovny přes italskou Generali a dalších rozsáhlých operací, bez nichž by se Kellner nikdy nedostal do světové miliardářské stovky, ani nebylo.

Globální podnikatel

Kellner se po roce 1996 stává globálním podnikatelem, který pochopil, že růst musí jinde než doma. Český sen se najednou stává snem celosvětovým, přestože hlavní studnou jeho bohatství budou hlavně východní zdroje, které nabízely ruský a čínský trh. Petr Kellner tím definitivně opouští porevoluční představu podnikatele, jenž si nakoupil domácí podnikový majetek, aby ho jako dobrý správce a patriot (pantáta-hospodář) až do smrti spravoval, protože cítí odpovědnost za všechny, kterým dává práci, i za společnost, v níž podniká.

Role podnikatele, který se pečlivě stará o své království doma, se změnila s rozevřením globálních možností a s Kellnerovou touhou dál růst a růst. Ta byla společná většině porevolučních velkopodnikatelů, protože megalomanství patří k přirozeným vnitřním tendencím kapitálu, jenže většina nových českých megalomanů – třeba Lubomír Soudek, Vladimír Stehlík, Jiří Maroušek – padla s mizejícím trhem jejich podnikání, zatímco Kellner se vydal po globálních sítích, jaké nabízejí retailové půjčky, pojišťovnictví nebo později telekomunikace. V tomto smyslu byl jedním z prvních Čechů, kteří pochopili, že v Česku nejde o obnovování národního kapitalismu, nýbrž o rozjíždění a kultivaci jedné z mnoha větévek globálního kapitálového byznysu, jehož kmeny rostou úplně jinde.

Východní trhy

Kellner byl mimořádně úspěšný podnikatel. I proto, že s výjimkou charity a investic do zdravotního výzkumu (například firma Sotio úspěšná ve výzkumu rakoviny) bylo smyslem jeho byznysu přesouvání a množení peněz, finanční hra na udržení a zvyšování hodnoty peněz. V jisté chvíli se však radost z reálné verze hry Monopoly přece jen omrzí, což občas potvrzoval i sám Kellner v několika málo rozhovorech, které kdy poskytl. V jednom z nich se svěřuje: „Princip mého byznysu: děláte v chytré skupině zajímavé věci. Když neděláte zajímavé věci, začne to nudit vás a i ty okolo vás. A musejí být pohromadě chytří lidé, protože jinak to nevymyslíte. Nikdy nic ne­utáhnete sami.“

Když neděláte zajímavé věci, začne to nudit vás a i ty okolo vás.

Ještě před pěti lety mluvil o tom, že v Česku už se žádné investice nevyplatí, snad kromě zdravotnictví. Nakonec se přesto znovu vrátil do českých médií a telekomunikací, před třemi lety koupil plzeňskou Škodovku. Byznys PPF z velké části stojí na půjčkách na východních trzích, na byznysu s lidmi, kteří často nejsou schopni splácet a padají do sociál­ní pasti, protože by půjčku nikdy ani neměli dostat, když už se rozhodnou o ni požádat. Tento tvrdý kšeft se PPF a Kellnerovi vyčítá i po jeho smrti. A není to pouze zkušenost z českého prostředí, na lichvářské praktiky si stěžují i klienti Home Creditu v Číně a Rusku. Obraz lidí zničených vysokými úroky pak v emotivní optice u některých lidí snadno zakryje i všechny další aktivity zesnulého miliardáře, včetně charitativní činnosti nebo podpory školství. I tady ale vzniká otázka: kde je hranice mezi morální úlitbou a projevenou štědrostí? Stamiliony? Miliardy?

Peníze na prvním místě

Zájmy na ruském a čínském trhu přivedly Petra Kellnera znovu k politice, a to ještě příměji a viditelněji, než kdy byl dřív; jakkoli se na ruském trhu pohyboval od druhé poloviny 90. let, a jak vědí i jiní byznysmeni, bez dobrého politického krytí se tam podniká špatně. V Číně má PPF své zájmy od roku 2007 a právě politika vůči Číně Kellnerův obraz u spousty lidí začernila. Na vztahu k Rusku a Číně se rozštěpila česká politika, Kellner se ocitl na straně prezidenta Zemana a dalších jedinců, kteří „republiku zrazují“. Nejbohatší Čech se v názorových přestřelkách pro mnohé stal symbolem podnikatelské perfidnosti, která je pro své obchodní zájmy ochotna zapomenout na cokoli jiného včetně zájmů vlastní země. „Money first and last“, peníze na prvním i posledním místě.

Na globální scéně Petr Kellner zbohatnul, na globální scéně zažil radikální posun ve výkladu své celoživotní činnosti. Negativní spin, jejž dostal od zastánců lidských práv a lidí, kteří žádají velmi přísné morální limity v podnikání i v politice, nepřijal jako důležitou zpětnou vazbu, nýbrž jako jisté ohrožení své legitimní snahy, kterou bylo najednou třeba zasadit do hlubších dějinných souvislostí. „Dnešní západní společnost, a zejména Evropa, je stále více ovládána ideologií individuální nárokovosti, rovnostářstvím a relativizováním tradičních hodnot. Novodobé ideologie mají tendenci omezovat svobodu, kreativitu a kritické myšlení. Věřím ale, že česká společnost, která tradičně stojí především na umu a pracovitosti zdejších lidí, v takovém světě obstojí,“ píše se v textu s Kellnerovým podpisem a fotografií před dvěma lety ve výroční zprávě PPF za rok 2018. O rok později, tedy loni, byl miliar­dář ještě temnější: „Za dobu existence PPF ještě nikdy nebyl tak velký rozdíl mezi světem, který naše výroční zpráva popisuje, a světem, v němž se nachází.“

Proměna světa

Petr Kellner zemřel v nejméně vhodnou dobu (samozřejmě řečeno s vědomím, že vhodná doba na smrt asi ne­existuje). Už nikdy se bohužel nedozvíme, zda by byl ještě schopen přizpůsobit se proměně světa, jako to udělal v polovině 90. let, kdy se z místního kuponového bosse stal mezinárodní podnikatelskou osobností, nebo by se proměnil ve smutného bojovníka za udržení spravedlivého řádu kapitalistického obchodu, jakého dnes například představuje Václav Klaus. Vzpomínka na splněný americký sen na český způsob, který má řadu vad, je pořád přijatelnější než představa stárnoucího miliardáře stěžujícího si na nepřízeň světa, který přestává chápat, protože je pro opravdu bohaté lidi z podstaty nepřátelský.

Svět se bude dál točit už bez Petra Kellnera, jeho stopa v české společnosti bude však žít ještě dlouho. Ostatně o hodnotě života se u známých veřejných osobností často rozhoduje až po smrti a obraz Petra Kellnera, který si bude historie pamatovat, teprve pomalu vzniká. Jaký bude, nevíme, ale peníze a byznys už nebudou hrát tu hlavní roli.